Petr I. Karađorđević (srbsky v cyrilici Петар I Карађорђевић, v latince Petar I. Karađorđević; 11. červenec 1844, Bělehrad, Srbské knížectví – 16. srpen 1921, Bělehrad) byl v letech 1904–1918 král Srbska a po skončení První světové války do roku 1921 králem Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
Biografie
Mládí Narodil se jako páté dítě do rodiny srbského knížete Alexandra Karađorđeviće a Persidy Nenadovićové. Mezi lety 1852–1854 byl jeho soukromým učitelem Vilém Gabler. Základní vzdělání získal v Bělehradu. Po svržení otce v roce 1858 studoval na institutu Venel-Olivier v Ženevě. Od roku 1861 začal studoval na pařížské škole Collège Sainte-Barbe a od roku 1862 nastoupil na vojenskou akademii v Saint-Cyr, kterou absolvoval v roce 1864. V letech 1864 až 1867 studoval vojenskou akademii v Metách. V Paříži se zajímal také o malířství a fotografování a zdokonaloval své vojenské a politické vzdělání. Rozšířil si tak své vědomosti o demokracii, liberalismu, parlamentarismu atd. Na počátku roku 1868 vydal svůj překlad eseje Johna Stuarta Milla O svobodě. Jeho předmluva eseje se poté stala jeho politickým programem. Nástupcem na srbský trůn se stal až po ranné smrti dvou starších bratrů. V květnu 1868, po atentátu na knížete Mihaila Obrenoviće, byl přijat srbskou Skupštinou zákon, který zakazoval rodu Karađorđevićů návrat do vlasti i konfiskaci majetku dynastie.
Vojenská kariéra a život v exilu vlevo|náhled|Petar Karađorđević jako Petar Mrkonjić v roce 1875. V roce 1870 vstoupil tedy do cizinecké legie a sloužil jako důstojník na francouzské straně v prusko-francouzské válce (1870–1871). Za statečnost v boji získal Řád čestné legie. Opakovaně se snažil o návrat svého rodu na knížecí trůn.
V roce 1875 se účastnil pod falešným jménem Petar Mrkonjić bojů v hercegovském povstání. Královský dvůr v Bělehradě se obával, že jeho přítomnost v blízkém sousedství by mohla ohrozit pozici Obrenovićů na srbském trůně. Před pronásledováním srbského krále se uchýlil do Rakousko-Uherska, kde však byl záhy zajat. Ze zajetí uprchl a vrátil se do Bosny. Bylo mu připisováno povstání u města Topola, na kterém se však nepodílel. Byl ale obviněn ze špionáže a odsouzen. Podařilo se mu uprchnout a posléze se přes Dunaj dostal na rakouské území.
V létě 1883 se oženil v Cetinje se Zorkou, nejstarší dcerou černohorského knížete Nikoly. Narodilo se jim pět dětí: dvě dcery Jelena a Milena a tři synové Đorđe (v roce 1909 se vzdal práva na trůn), Aleksandr a Andrij, který zemřel ještě jako dítě. Rodina Karađorđevićů krátce žila v Paříži a poté deset let v Cetinje. Po smrti své manželky (17. března 1890) musel Černou Horu opustit. S dětmi se přestěhoval do Ženevy. Udržoval kontakty se srbskou Radikální stranou, především s Nikolou Pašićem.
V roce 1897 byl přijat ruským carem Mikulášem II. Během následujících tři let se snažil o uznání knížecího titulu a získání dříve zkonfiskovaného majetku. Jednání se srbským králem Alexandrem Obrenovićem však byla neúspěšná.
Král Petr I. Na počátku léta v roce 1903 skupina srbských armádních důstojníků zavraždila královskou rodinu Obrenovićových, předsedu vlády Cincarmarkoviće a ministra Milovana Pavloviće. Zabiti byli také bratři královny Dragy. Srbská armáda provedla v zemi státní převrat. Kníže Petr Karađorđević byl, za tiché podpory Rakousko-Uherska i Ruska, zvolen Prozatímní srbskou vládou, dne 15. června 1903 novým králem a teprve tehdy se vrátil do Bělehradu. Byl totiž informován o chystaném převratu, ale chtěl se na trůn vrátit „legální cestou“. Slavnostní korunovace se konala 21. září 1904 v katedrále svatého archanděla Michaela.
Od počátku jeho vlády byla nová ústava revidovanou verzí ústavy z roku 1888. Vláda byla složena z parlamentní většiny a král prosazoval posílení demokracie a nezávislou zahraniční politiku, která by se opírala o Rusko a Francii. Období do roku 1914 bylo Srby připomínáno jako „zlatý věk demokracie“ s ohledem na politickou svobodu a kulturní rozkvět jižních Slovanů, kteří věřili, že demokratické Srbské království bude schopno sjednotit Srby, Chorvaty a Slovince. Král Petr I. pořádal v Bělehradě kulturní setkání a podporoval jugoslávské hnutí za sjednocení. V letech 1910 a 1911 podnikl cesty do Petrohradu a Paříže a byl vítán jako hrdina národní nezávislosti a demokracie. Srbsko zažívalo hospodářský a kulturní rozvoj, ale země byla zatížena řadou sporů, především s Bulharskem. Modernizoval srbskou armádu, která pod jeho vedením zvítězila v první balkánské válce v roce 1912 proti Turecku i ve druhé balkánské válce (1913) proti Bulharsku. Srbské vítězství osvobodilo území Rašské oblasti, Kosova, Metohije a Makedonie. vpravo|náhled|Korunovace králem. vpravo|náhled|Královská koruna Karadjordjevićů
Ke dni 24. června 1914 král abdikoval ve prospěch svého syna, korunního prince Alexandra. Srbská vláda v čele s Nikolou Pašićem řešila v té době konfliktní „dekret o prioritě“ s vojenskými kruhy v čele s Dragutinen Dimitrijevićem, který vedl i tajnou organizaci Černá ruka a usiloval o vojenský převrat. Král Petr I. nebyl již zcela zdráv a premiér Pašić s korunním princem Alexandrem jej přiměli k předání vlády.
První světová válka Současně rostla nespokojenost s Rakousko-Uherskou anexí Bosny a Hercegovsiny, která vyústila atentátem na Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu. Během měsíce vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, což byl počátek První světové války. Petr I. se o konfliktu dozvěděl při svém pobytu ve městě Vranjska Banja. Na frontových liniích se však objevoval jen sporadicky, především ve snaze podpořit v prvním roce války srbské vojsko. Koncem roku 1914 navštívil přední linii armády před bitvou na Kolubaře. Ustupující srbská vojska vyhlásila protiofenzívu a zvítězila zde proti rakousko-uherské přesile. V říjnu roku 1915 se zúčastnil tzv. Albánské golgoty a na počátku roku 1916 byl převezen spojenci na ostrov Korfu. Do konce války trávil Petr I. čas na Korfu, v Soluni a v Aténách.
Během svého exilového pobytu se snažil podporovat exilovou vládu v tzv. Soluňském procesu, kdy byli členové organizace Černá ruka včetně plukovníka Dragutina Dimitrijeviće, odsouzeni k trestu smrti na základě falešných obvinění z plánování převratu a atentátu na prince Alexandra. Vítězství armád Dohody na Soluňské frontě urychlilo konec První světové války. Petr I. se vrátil do vlasti až v červenci roku 1919. Dne 1. prosince 1918 byl prohlášen králem Srbů, Chorvatů a Slovinců.
Památka Zemřel v roce 1921 a byl pochován v blízkosti města Topola, kde byli pohřbeni i jeho předkové. Jeho nástupcem se stal mladší syn Alexandr I. Karađorđević. Některá města na území státu byla přejmenována na jeho počest, například dnešní Zrenjanin nesl název Petrovgrad až do roku 1941 nebo město Mrkonjić Grad podle jeho přezdívky v Hercegovském povstání. V Černé Hoře bylo jeho jménem nazváno město Petrovac na Moru. Meštrovićův pavilon v Záhřebu byl otevřen v 30. letech 20. století jako pavilon „Krále osvoboditele“. Po vzniku socialistické Jugoslávie byli jména srbských králů odstraňována z veřejného prostoru, ale po roce 1990 byly na území Srbska a Černé Hory obnoveny některé památníky krále Petra I.
V roce 2018 natočil režisér Petar Ristovski historické drama Král Petr I. Film byl natočen podle skutečných událostí, ke kterým došlo v prvním roce První světové války. Odkazy Reference
Externí odkazy
Kategorie:Srbští králové Kategorie:Karađorđevićové Kategorie:Jugoslávští králové Kategorie:Srbští princové Kategorie:Narození v roce 1844 Kategorie:Úmrtí v roce 1921 Kategorie:Muži Kategorie:Pravoslavní panovníci Kategorie:Absolventi École spéciale militaire de Saint-Cyr Kategorie:Důstojníci francouzské Cizinecké legie Kategorie:Narození 11. července Kategorie:Úmrtí 16. srpna Kategorie:Narození v Bělehradě Kategorie:Nositelé Řádu svatého knížete Lazara