Politický systém Švýcarska vycházející z federální ústavy a kantonálních ústav je zcela specifický.
Obecná charakteristika Švýcarsko je zemí s jedinečným historickým vývojem, který předurčil jeho zvláštní postavení v mezinárodním systému, zejména pak jeho neutrální status. Švýcarský ústavní a politický systém je často pokládán za příklad k následování. Důvodem tohoto vnímání může být dojem, že společenské vztahy jsou konstituovány na základě předstátního „čistého a přirozeného“ uspořádání (paradis perdu – ztraceného ráje). To je také jeden z důvodů, proč je švýcarský politický systém nejednoznačně zařaditelný, obecně se hovoří o demokracii sui generis.
Dějinný vývoj Švýcarský stát se do dnešní podoby formoval dlouhá staletí, v nichž bylo nutné bránit vnější hranice pro přežití, které mohlo být zajištěno jen spojením sil a dohodou. V roce 1291 zakládají tři původní „horské“ kantony Uri, Schwyz a Unterwalden tzv. Věčnou alianci, která plnila zmíněnou funkci obrany proti vnějšímu nebezpečí. Aliance se následně změnila v unitární stát jako důsledek vojenských úspěchů ve válkách se sousedními Burgundy a Italy. K rozšíření konfederace pak docházelo na základě bilaterálních a multilaterálních smluv s novými členy. Nebylo výjimkou, že přistoupení bylo vynucené po prohrané válce s konfederací. Významným mezníkem se stal rok 1648, kdy po vestfálském míru získalo Švýcarsko plnou neutralitu na Německém císařství. Následný poměrně klidný vývoj byl zastaven až napoleonskými válkami v roce 1798. Jejich důsledkem byla oktrojovaná ústava, která zaváděla unitární strukturu státu – v této souvislosti se hovoří o tzv. Helvétské republice. Napoleonova ústavní reforma degradovala postavení kantonů na úroveň administrativních správních celků francouzských departementů. Tato státoprávní reforma vyvolala tak silný odpor, že již v roce 1803 bylo Švýcarsku umožněno obnovit konfederaci. Vídeňský kongres roku 1815 přinesl zemi neutralitu, kterou uznaly všechny velmoci a následovalo další územní rozšíření, když se k třinácti kantonům připojily další. Zápletku v polovině 19. století (1847) zinscenovaly tzv. katolické kantony, které se snažily odtrhnout od konfederace, v níž byla moc držená protestanty a vytvořily vlastní spolek – Sonderbund. Napětí mezi dvěma stranami přerostlo v krátkou občanskou válku, po jejímž skončení byla přijatá nová ústava v roce 1848. Jejím hlavním posláním bylo napříště zabránit válečnému řešení vnitřních sporů na základě kulturní, jazykové nebo náboženské rozdílnosti. Od přijetí ústavy (1848) došlo k její celkové revizi jen dvakrát, v roce 1874 bylo navýšení centrálních pravomocí kompenzováno zavedením fakultativního referenda o zákonech, v roce 1999 bylo posíleno postavení parlamentu vůči vládě. Naopak k novelizacím ústavy docházelo poměrně často (do roku 1995 to bylo 130 změn ústavy).
Specifická charakteristika Švýcarský politický systém se vyznačuje zejména: Suverenitou kantonů a silnými kompetencemi obcí Pojem „kantonalismus“ použil Christopher Hughes v práci Cantonalism: Federation and Confederacy in the Golden Epoch of Switzerland, in: Comparative Federalism and Federation, M. Burgess a A.-G. Garnon, eds (1996) – kantonalismus jako pojem zvýrazňuje postavení jednotlivých jednotek konfederace a jejich důležitost zejména na morální úrovni před celkem – tj. unií (konfederací). Každý kanton má svou nezaměnitelnou identitu jazykovou a náboženskou. Lze říci, že kantonalismus nahradil federalismus, protože je důsledkem spolupráce (nikoli konfliktu) dvou patriotismů – švýcarského a kantonálního, kdy federalismus má jednoznačně ve vnímání obyvatel nižší význam. Švýcarsko tak není klasickou federací kantonů, ale konfederací etnik, katolické a protestantské komunity, stejně jako čtyř jazykových skupin (německé, francouzské, italské a rétorománské). Ochranou jazykových menšin – švýcarská ústava definuje národní jazyky – němčinu, francouzštinu, italštinu a rétorománštinu a oficiální jazyky pro konfederaci, kterými jsou jen první tři jmenované. Romanština se používá jako oficiální jazyk jen ve vztahu konfederace k občanům románské příslušnosti. Referendem v roce 1996 bylo přijato ustanovení, které hovoří o podpoře konfederace ve věci přijatých opatření kantonálními orgány v Graubünden a Tessin, týkajících se rozvoje rétorománského a italského jazyka. Ochranou náboženské identity – rozdílný vývoj kantonů byl nastoupen v roce 1520 podle toho zda přijaly či odmítly reformaci. Fragmentovaným stranickým systémem – důvodem roztříštěnosti stranického systému je významnější politický (stranický) život na úrovni kantonů než na federální rovině, kde jsou strany slabší. Tradicí politické a ekonomické spolupráce – jedná se o existenci konkordančních/konsociačních a korporatistických prvků v systému. Značným využíváním institutů přímé demokracie – četnost referend ve Švýcarsku dokládá jejich celkový počet, který je srovnatelný se sumou referend ve všech ostatních zemích světa Do roku 1978 se ve světě uskutečnilo na 500 referend, z toho 297 ve Švýcarsku. Dle Butler a Ranney, in: Y. Papadopoulos: Fonctions and Dysfonctions de la Democratie Referendaire, příspěvek na XVI. kongresu IPSA, Berlín (1994).. Rozdíl je i v charakteru, zatímco v jiných státech je referendum doplňkovým institutem, ve Švýcarsku má konstitutivní charakter na politický systém a tím závazně ovlivňuje jeho funkci. Specifickým postavením v mezinárodním systému – neutralita je výjimečnou konstantou země, která v otázce vojenské obrany (občanské povinnosti výkonu vojenské služby) dává mírové až morálně-etické cíle. Armáda má větší rozsah pravomocí, připomíná spíše policii a její organizace je vystavěna na kantonální úrovni. Díky neutralitě bylo Švýcarsko uchráněno přímé vojenské akci v obou světových válkách. Svou neutralitu si občané střeží, přesto souhlasili se vstupem do různých organizací (např. OSN). Konkordanční formou demokracie – důsledkem je např. tzv. Kouzelná formule, podle které jsou rozdělena ministerská křesla ve Spolkové radě mezi čtyři nejsilnější politické strany v poměru 2:2:2:1, i když je v parlamentu přítomno více stran.
Dělba moci vpravo|náhled|Kantonální rozdělení Švýcarska.Změny ve švýcarské ústavě a fungování ústavních institucí znamenají z dnešního hlediska zařazení Švýcarska mezi federace, tj. mezi složené státy, v nichž drží plnou suverenitu federace jako celek. Přesto si kantony uchovávají relativně významné autonomní kompetence, např. právo vydávat zákony ve věcech, které nejsou v kompetenci federace. Postoupení pravomocí od kantonů k orgánům ústřední moci bylo zdlouhavé a postupné, avšak v období 1874–1987 se jednalo o přesun dvou třetin pravomocí směrem k centru. Federace tak mimo jiné získala kompetenci přerozdělovat státní rozpočet do rozpočtů kantonálních.
Základní dělbu moci lze zjednodušit takto: Federace spravuje kompetence v oblastech národní obrany, mezinárodních vztahů, zemědělství a sociálního zabezpečení. Kantony mají pravomoci v oblastech soudnictví, zdravotnictví, policie, vzdělání a výzkumu. Obce spravují oblasti životního prostředí, kultury a samosprávy.
Kantony se také podílí na tvorbě federálních rozhodnutí zejména prostřednictvím: svých zástupců v dvoukomorovém federálního parlamentu, zejména v Radě kantonů, která má rovnocenné postavení k Národní radě možného zablokování federálního rozhodnutí vyvoláním legislativního referenda vlastní zákonodárné iniciativy, kdy kanton navrhne federální zákon konzultací s federálními orgány před přijetím federálních zákonů (k této praxi dochází u 90 % přijatých zákonů)
Kantony mají svou vlastní ústavu a zákonodárství. Rozdíly lze spatřovat např. ve formě vlády. V některých kantonech funguje parlamentní forma, v jiných zůstala tradiční forma obecných shromáždění – Landsgemeinden. Odlišný je i volební systém kantonů.Volební právo ženám bylo poprvé přiznáno v kantonech Vaud a Neuchatel roku 1959, ale v polokantonu Appetzel/Rhodes-Intériuer mohly ženy volit až v roce 1991,a to až z rozhodnutí Federálního soudu.
Přímá demokracie náhled|Lidové shromáždění voličů tzv. Landsgemeinde v kantonu Glarus Kořeny přímé demokracie vyrůstají ze tří pilířů:
ze středověké formy obecní samosprávy z osvícenského vlivu francouzské revoluce z liberálního hnutí první poloviny 19. století, které prodělalo rozmach v jedenácti kantonech s cílem ustanovit referendum a lidovou iniciativu na federální úrovni
Itálie Formy středověkých obecních shromáždění (vicini) byly různé. V italských společenstvích ve 12. století se jednalo o tzv. consilia, jejichž cílem bylo vytvořit zastupující orgán, kterému by bylo svěřeno právo rozhodování o věcech veřejných.
Švýcarsko V prvních švýcarských kantonech – LandsgemeindenPrvní zpráva o konání Landsgemeinden pochází z roku 1294 a týká se kantonu Schwyz; in: Techsel a Kriesi:Switzerland: The referendum and initiative as a centerpiece of the political system, s . 186. bylo zvyklostí pořádat shromáždění, která rozhodovala o obraně, přijímání nových členů atd. Výhradními členy byli jen muži s právem nosit zbraň. Na kantonální úrovni se dodnes konají v kantonech Appenzell Innerrhoden a Glarus, ale s jistým folklórním nádechem.
O několik staletí později se staly ideály francouzské revoluce (zejména modelem Direktoriátu) a používání ústavních referend v několika amerických státech zdrojem pro přijetí švýcarské ústavy z roku 1798. První federální referendum bylo uskutečněno v roce 1802 a jeho předmětem bylo právě schválení druhé švýcarské ústavy. Nová ústava byla přijata i přesto, že většina voličů se vyjádřila proti ní. Interpretace vítězné většiny se totiž opřela o tvrzení, že ti voliči, kteří se nezúčastnili hlasování, se vyjádřili pro přijetí návrhu. „Mlčící většina“ se tak ukázala být konstitučně relevantní.Říchová, B. et al: Komparace politických systémů I. VŠE, Fakulta mezinárodních vztahů, 2. vydání, 1999. , s. 256. V současnosti lze referenda rozdělit na federální, kantonální a místní. Jinou stratifikací je rozdělení na referenda obligatorní (závazná) a fakultativní (nezávazná), referendum o změně ústavy a referendum o přijetí zákona.
Gradace institutů přímé demokracie Ústava z roku 1848 obsahovala závaznost obligatorního (povinného) referenda o každé změně ústavy a od roku 1874 konání fakultativního (nezávazného, podpisy podmíněného) referenda při návrhu alespoň 30 000 občanů (od roku 1977 bylo kvórum zvýšeno na 50 000 občanů), nebo osmi kantonů. K rozšíření fakultativního referenda došlo v roce 1921, kdy mu musely být postoupeny všechny mezinárodní smlouvy na dobu neurčitou (od roku 1977 došlo k rozšíření i o jiné mezinárodní smlouvy). V roce 1949 bylo přijato, že fakultativní referendum se nadále může týkat všech usnesení Federálního shromáždění, avšak pokud takové usnesení deroguje ústavu, pak musí být do jednoho roku schváleno obligatorním referendem, jinak pozbývá účinnosti (příčinou tohoto opatření byla předválečná praxe, kdy se ústava měnila bez potvrzení v referendu).
Institut lidové iniciativy, kterým lze požadovat revizi federální ústavy po sebrání 50 000 podpisů (od roku 1977 100 000 podpisů), byl zaveden v roce 1891.
V kantonech existuje několik institutů přímé demokracie: Obligatorní referendum o změně ústavy Fakultativní referendum o přijetí zákona Lidová iniciativa o částečné revizi ústavy Fakultativní finanční referendum (v 19 kantonech je obligatorní, pokud navrhovaný kantonální rozpočet překračuje stanovenou hranici výdajů) Administrativní referendum Referendum o konvencích (týkající se smluv mezi kantony, v 9 kantonech obligatorní, v 7 fakultativní) Lidová iniciativa pro přijetí zákona Lidová iniciativa pro administrativní rozhodnutí
Výsledek referenda je vždy nejistý, takže o něm lze hovořit jako o limitujícím faktoru politické moci. Dále je projevem vyšší legitimity přijatého rozhodnutí a také je sjednocujícím prvkem politického systému, který sestává z rozdělených frakcí občanů právě tím, že se vyjadřují ke společným otázkám politiky.