Tis červený (Taxus baccata L.) je dvoudomá stálezelená jehličnatá dřevina z čeledi tisovitých. Vědecké druhové jméno baccata je utvořeno z latinského bacca, bobule. České rodové jméno „tis“ se vyslovuje měkce [ťis].Tis. In: Internetová jazyková příručka [online]. ©2008–2023 [cit. 8. 1. 2024]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupné z: http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=tis
Tis červený je stínomilný, velmi pomalu rostoucí. Vyskytuje se ve formě keře či relativně nízkého stromu. Je třetihorním reliktem a v řadě zemí náleží mezi přísně chráněné druhy. Vyskytuje se převážně ve smíšených a suťových lesích v Evropě od Středomoří až po jižní Švédsko a Norsko, od Velké Británie až po Litvu, Lotyšsko a Estonsko, dále v Malé Asii a na Kavkaze. Je dřevinou mírného oceanického klimatu, vyhovují mu vlhčí, stinná až polostinná stanoviště s hlubší živnou půdou, která je dostatečně vlhká a provzdušněná. Podloží může být vápencové i silikátové. V Česku je ohroženým druhem (kategorie C3), zákonem zvláště chráněn je jako druh silně ohrožený.
Až na červený dužnatý nepravý míšek (epimatium) je celá rostlina prudce jedovatá, účinnou látkou je směs kardiotoxických alkaloidů známá jako taxin. Naproti tomu mají jedovaté látky tisu využití v medicíně.
Dřevo tisu je husté a tvrdé, jedno z nejtěžších mezi dřevy českých domácích dřevin. Má široké červenohnědé jádro a úzkou světlejší běl. Náleží mezi nejcennější dřeva na severní polokouli. Ve středověku sloužilo mimo jiné k výrobě slavných velšských luků.
Tis je též strom opředený mnoha pověstmi. Odedávna je považován za dřevinu regenerace a smrti, pravidelně bývá vysazován na hřbitovech. Existuje mnoho význačných jedinců, jejichž stáří je odhadováno na více než 1500 let.
Tis červený se často používá jako okrasná dřevina v parcích a zahradách. Protože velice dobře regeneruje i na starém dřevě po hlubokém zmlazovacím řezu, dobře se hodí na živé ploty a stříhané tvarované kompozice. Byla vyšlechtěna celá řada různých kultivarů lišících se vzrůstem i barvou a tvarem jehlic.
Systematika náhled|225px|Tis červený v publikaci Flora von Deutschland, Österreich und der Schweiz Otto Wilhelma ThoméhoTHOMÉ, Otto Wilhelm. Flora von Deutschland, Österreich und der Schweiz. Gera: Verlag von Fr. Eugen Köhler, 1885 nebo 1886. Tabule 22 (ke straně 56). Dostupné také z: https://www.biodiversitylibrary.org/item/194265#page/113/mode/1up |vlevoTis červený je typovým druhem rodu tis (Taxus). Ten zahrnuje 11–12 aktuálně uznávaných druhů, které jsou si vesměs velmi podobné a v minulosti byly též taxonomicky pojímány jako pouhé poddruhy a variety jediného široce pojatého druhu Taxus baccata. Jedná se o druhy vzájemně vikarizující, tj. nevyskytující se společně v tomtéž areálu. Nejblíže příbuzným druhem tisu červeného je podle fylogenetických studií nejspíše tis japonský (Taxus cuspidata), s nímž v kultuře vytváří tis červený křížence – sadovnicky hojně využívaný tis prostřední (Taxus ×media).
Popis Tis může dorůst výšky až 20 metrů a šířky 17 m, jedinci rostoucí v zástinu lesa bývají často širší než je jejich výška. Jedinci pocházející ze semene mají vzrůst stromovitý, často vícekmenný, při vegetativním množení nabývá tis charakteru keře. Roste velmi pomalu – letokruhy jsou nahloučené a i velmi staré stromy si zachovávají neobvyklou štíhlost. Z jehličnanů rostoucích na českém území má tis nejtmavší zabarvení. Asi 2 mm široké a 20–30 mm dlouhé špičaté a měkké jehlice mají leskle tmavozelenou svrchní stranu, spodní strana je světlejší, s matně žlutozelenými pruhy průduchů. Na svislých výhonech obrůstají větvičku dokola, na bočních a vodorovných jsou dvouřadě uspořádané, na stromě vytrvávají 5–8 let. Stejně jako dřevo tisu postrádají pryskyřičné kanálky. Kůra je zpočátku červenohnědá a hladká, posléze se mění na červenohnědošedou a odlupuje se v plátech; pod ní se nachází množství spících pupenů, z nichž strom v případě potřeby regeneruje. Je hluboko kořenící dřevinou se srdčitým, všestranně rozvinutým kořenovým systémem, který tis dobře ukotvuje i na skalnatých a suťových stanovištích; velmi bohaté kořenové vlášení formuje vztahy arbuskulární mykorhizy s houbami.SKALICKÁ, A. Taxus L. – tis. In: HEJNÝ, Slavomil a SLAVÍK, Bohumil, ed. Květena České socialistické republiky. 1. Praha: Academia, 1988, s. 344–346.MUSIL, Ivan a HAMERNÍK, Jan. Jehličnaté dřeviny. Praha: ČZU, 2003, s. 143–146.
Kulovité samčí šištice vyrůstají na spodu loňských větviček, samičí jsou značně redukované, obsahují pouze jedno vajíčko podepřené třemi páry křižmostojných listenů. Pyl se šíří větrem během předjaří a časného jara. O rozšiřování semen se starají především ptáci (především drozdovití, jeřábci aj.) a hlodavci, ale i jiní savci (kuny, lišky, pravděpodobně i medvědi), kteří konzumují dužnaté míšky semen; někteří ptáci míšek opomíjejí a semena polykají vcelku. Semeno před vyklíčením obvykle 2–4 roky přeléhá. Klíčí dvěma dělohami.
Jde o velice dlouhověký strom, jsou známi jedinci prokazatelně staří přes tisíc let. Určování věku tisů je ovšem složité vzhledem k tomu, že jejich kmeny a větve často srůstají a časem vyhnívá jejich vnitřek, což znemožňuje počítání letokruhů. Často se původní kmen rozpadne na několik částí, které dál rostou jako samostatní jedinci, nebo strom do vyhnilého vnitřku zapustí kořeny a dál pokračuje v růstu, zatímco se původní kmen postupně rozpadá. Věk starých tisů je tak často v různých zdrojích i značně přeháněn; je nicméně pravděpodobné, že některé nejstarší tisy v Anglii byly vysazeny již v předkřesťanské éře a jejich stáří může přesahovat 2000 let.
Rozšíření a ekologie náhled|Vzrostlý tis v přirozeném porostu v Bavorském leseAreál výskytu tisu červeného sahá od Středomoří a drobných arel v severozápadní Africe po jižní Švédsko a Norsko, od Velké Británie až po Litvu, Lotyšsko a Estonsko, dále roste v Malé Asii a na Kavkaze, kde se vyskytují největší a nejstarší jedinci. Je dřevinou mírného oceanického klimatu, vyhovují mu vlhčí, stinná až polostinná stanoviště s živnou půdou a obsahem skeletu, která je dostatečně vlhká a provzdušněná. Preferuje vápnité podloží, ale v příznivých podmínkách roste dobře i na silikátech. Nesnáší přílišné sucho, zamokření ani silně kyselé půdy. V lesích obvykle nevytváří souvislé porosty, ale vyskytuje se jako příměs ve spodním patru listnatých a smíšených lesů, na sutích a skalnatých svazích v nadmořské výšce 400–1000 m. Obvyklými lesními typy, v nichž roste, jsou suťové lesy, dubové bučiny, podhorské javorové bučiny a jedlobučiny, ve Středomoří pak i opadavé horské teplomilné doubravy a makaronéská laurisilva. Ve fytocenologii je diagnostickým druhem vápnomilných skalních lipin. Na choroby a škůdce tis příliš netrpí, ze závažnějších lze jmenovat bejlomorku Taxomyia taxi, která u přirozeně rostoucích jedinců svým žírem znetvořuje konce větviček, na jehlicích může škodit sypavka. Při pěstování v kultuře se tis dobře přizpůsobuje nejrůznějším podmínkám a dobře snáší i znečištěný vzduch.
V národní přírodní rezervaci Kingley Vale v Západním Sussexu se nachází jeden z největších tisových lesů v Evropě. V přírodní rezervaci Chosta na západním Kavkaze poblíž města Soči roste jedinečný les (kdysi posvátný háj čerkesských Šapsugů) tvořený tisem červeným a stálezeleným kolchidským podrostem, jako je zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens), cesmíny, bobkovišně a rododendrony; jsou odsud udáváni jedinci dosahující výšky přes 30 metrů. Zřejmě nejrozsáhlejší lokalitou tisu je sedmisethektarová soutěska Bacara na Kavkaze ve východní Gruzii. Za pozornost stojí i lokality na Slovensku v okolí Velké Fatry, především v národní přírodní rezervaci Harmanecká tisina, kde se nalézá až 160 000 tisů, což je největší výskyt ve střední Evropě.
Výskyt v Česku náhled|Porost tisu červeného na přirozeném stanovišti V Česku je tis červený původním druhem. Jeho recentní rozšíření úzce souvisí s přítomností člověka a je pravděpodobné, že na mnoha významných lokalitách byl vysazen. Ve středověku býval o poznání hojnější, jak o tom svědčí množství toponym typu Tisová, Tisovnice apod.; jeho ústup mnohdy až k hranici přežití byl ovlivněn kromě dlouhodobého intenzivního kácení pro dřevo též jeho hubením coby jedovaté a „plevelné“ dřeviny v hospodářských porostech, nástupem holosečného monokulturního pěstování lesů a také trvale vysokými stavy býložravé spárkaté zvěře, která okusuje semenáčky a efektivně tak likviduje přirozené zmlazení. Je považován za ohrožený druh (kategorie C3), zákonem zvláště chráněn je jako druh silně ohrožený.Taxus baccata – tis červený. In: Pladias: databáze české flóry a vegetace [online]. ©2014–2024 [cit. 12. 9. 2024]. Dostupné z: https://pladias.cz/taxon/data/Taxus%20baccata Jednou z ekologických organizací, které přišly s iniciativou návratu tisu červeného do české krajiny, je Čmelák – společnost přátel přírody, která realizuje projekt „Tisíc tisů do hor“.
Nejbohatší lokality na výskyt tisu červeného v Česku jsou na Křivoklátsku (u Týřova a v Dubensku) a v Moravském krasu. Další významnou lokalitou je přírodní památka Jílovské tisy u Jílového v okrese Děčín, národní přírodní rezervace Chlumská stráň v okrese Rokycany, přírodní rezervace Drbákov – Albertovy skály ve Středním Povltaví či přírodní památka Tisy u Chrobol v okrese Prachatice. V přírodní rezervaci V Horách u vsi Terešovská Huť (dnes již sloučená s Terešovem) se nachází až 3400 jedinců a majitelé lesa chrání toto území již od první poloviny 19. století. Na Hřebečovském hřbetu (okres Svitavy) na jihovýchodních svazích Červené hory (606 m n. m.) se nachází přírodní památka Pod Skálou (Mladějovské tisy). Vyskytuje se zde několik desítek přírodně rostoucích exemplářů tisu červeného.SKALICKÁ, A. Taxus L. – tis. In: HEJNÝ, Slavomil a SLAVÍK, Bohumil, ed. Květena České socialistické republiky. 1. Praha: Academia, 1988, s. 344–346.
Obsahované látky a jedovatost náhled|Struktura molekuly kardiotoxického taxinu B Celá rostlina je až na sladce chutnající červený dužnatý obal okolo semene (nepravý míšek, dozrávající v září až v říjnu), prudce jedovatá. Tisy obsahují řadu toxických sloučenin, včetně nejméně deseti alkaloidů, nitrilů (esterů kyanogenních glykosidů), efedrinu a jejich silice, alkoholy jako myricylalkohol, karboxylové kyseliny a jejich soli (kyselina gallová, jablečnan vápenatý), ale nejdůležitějšími toxiny jsou taxinové alkaloidy alkaloidy taxin A, taxin B, milosin, lykopin, baccatin III, 10-deacetylbaccatin III nebo steroid sitosterin – kardiotoxické chemické sloučeniny, které působí prostřednictvím antagonismu vápníkových a sodíkových kanálů. Derivát paclitaxel, vyráběný polosynteticky z baccatinu III, se však užívá jako cytostatikum u rakoviny vaječníků a plic. V minulosti se tisu užívalo jako léku při hadím uštknutí, vzteklině a také pro vyvolání potratu.
Tis červený je spolu s tisem japonským (T. cuspidata) jedním z nejtoxičtějších druhů rodu. Jed se snadno vstřebává trávicím ústrojím a působí velice rychle (výplach žaludku musí být co nejrychleji); zpomaluje srdeční činnost do té míry, až způsobí jeho zástavu. Příznaky otravy jsou rozrušení, hyperventilace a tachykardie, po nichž následuje zpomalení srdeční činnosti, hypotenze, nevolnost, bolesti žaludku, křeče, závratě, koliky, prudký průjem, kóma a smrt, která může nastat už v řádu desítek minut po požití rostliny. Uvádí se, že smrtelná dávka pro dospělého člověka je 50 g tisového jehličí. Pacienti, kteří požijí smrtelnou dávku, často umírají v důsledku kardiogenního šoku, a to navzdory resuscitačnímu úsilí. V současné době nejsou známa žádná antidota pro otravu tisem, ale k léčbě příznaků se používají léky jako atropin. náhled|Sladké červené míšky tisu jsou hojně konzumovány ptactvem