Izraelští Arabové je jeden z termínů pro označení Palestinců nebo arabsky hovořících lidí, bez židovského původu, kteří jsou občany Izraele. S 21% podílem na populaci jsou největší národnostní menšinou tohoto státu. Hlavní identita je v této menšině různorodá. Pro část je podstatné izraelské občanství, pro další arabská národnost a jiná se identifikuje podle náboženství. Podle některých průzkumů se většina arabské populace Izraele sama označuje za palestinské občany Izraele.
Historicky jde o potomky palestinských Arabů, kteří žili v Palestině před vyhlášením státu Izrael v roce 1948 a kteří neopustili zemi během palestinského exodu v důsledku občanské války a první arabsko-izraelské války. Ačkoliv většina z nich obdržela po vyhlášení státu izraelské občanství, až do roku 1966 byla jejich práva značně omezená, jelikož na ně bylo uvaleno stanné právo. V osmdesátých letech 20. století Izrael jednostranně anektoval Východní Jeruzalém a Golanské výšiny, čímž se možnost udělení izraelského občanství rozšířila i na zdejší arabské (palestinské a drúzské) komunity. Tyto anexe nebyly mezinárodně uznány. Například Palestinci ve Východním Jeruzalémě z absolutní většiny odmítli nabídku izraelského občanství, jelikož to považují za projev spoluúčasti na okupaci. Po roce 2001 navíc Izrael zpřísnil podmínky udílení izraelského občanství Arabům.
Kvůli různým omezením a dalším okolnostem žijí Palestinci v Izraeli v několika městech a vesnicích, kde tvoří většinu obyvatel. Tato sídla často patří mezi nejchudší v Izraeli. V rámci segregovaného školství obvykle navštěvují školy, které nejsou určeny Židům. V současné době existuje v Izraeli několik arabských politických stran, avšak historicky nebyla žádná přizvána do vlád. To se změnilo až v roce 2021, kdy se Sjednocená arabská kandidátka podílela na vládě Naftali Bennetta, která vládla rok a půl.
Řada arabských občanů má pocit, že izraelský stát i společnost jako celek je nejen aktivně degradují na „občany druhé kategorie“, ale také s nimi často zachází jako s nepřáteli, což ovlivňuje jejich vnímání de iure versus de facto kvality jejich občanství. Navíc s přihlédnutím na časté spojování Izraele coby židovského státu. Naopak Drúzové a beduíni v Negevské poušti a Galileji historicky projevovali nejsilnější nežidovskou afinitu k Izraeli a s větší pravděpodobností se identifikují jako Izraelci než jiní arabští občané.
Historie náhled|Kartogram arabské populace v Izraeli, 2018 Arabsko-izraelská válka (1947–1949)
V listopadu 1947 Valné shromáždění OSN přijalo plán na rozdělení britské mandátní Palestiny. Ihned poté vypukla občanská válka, během které již židovské milice (Hagana, Irgun, Lechi) začaly vyhánět Araby z měst a vesnic, které byly určeny pro židovský stát, a to i přesto, že v něm podle plánu OSN měla být téměř poloviční menšina Arabů. Po odchodu britských vojsk a vyhlášení státu Izrael v květnu 1948 byl Izrael napaden okolními arabskými státy. Ty vyzvaly Palestince k opuštění bojiště, zatímco židovské milice a nová armáda pokračovaly ve vysídlování. Poté, co bylo v roce 1949 uzavřeno příměří, Izrael zamítl palestinským uprchlíkům návrat do jejich domovů, přičemž izraelské jednotky cíleně zničily 400 palestinských vesnic. Z přibližně 950 000 Palestinců žijících před rokem 1948 na území dnešního Izraele zhruba 80 % v této době uprchlo, nebo bylo vyhnáno.
Pod stanným právem (1949–1966) Technicky bylo izraelské občanství udělováno až po přijetí příslušné legislativy v roce 1952. Od toho roku bylo uděleno všem lidem žijícím v Izraeli, tedy i zdejším Palestincům. Nicméně jejich reálná práva byla až do roku 1966 omezena tím, že na ně bylo uvaleno stanné právo. Již v roce 1950 však byl přijat v Izraeli zákon, který převáděl „opuštěnou“ palestinskou půdu do státního pozemkového fondu.
Palestinci v Izraeli však od počátku měli volební právo a již ve volbách do Knesetu 1949 zvolili své zástupce. Mezi prvními poslanci byli Amin Salim Džardžora a Sajfuddín az-Zuabí za stranu Demokratická kandidátka Nazaretu a také Taufík Túbí za stranu Maki.
V roce 1966 bylo stanné právo nad Palestinci v Izraeli zrušeno a ti získali dle zákona rovná práva.
Od války z roku 1967 do mírového procesu
V roce 1967 Izrael zahájil šestidenní válku, při které dobyl na Egyptu Sinajský poloostrov a palestinské Pásmo Gazy, na Jordánsku palestinský Západní břeh Jordánu, na Sýrie Golanské výšiny. Území v té době neanektoval, ale začal je vojensky okupovat. Izrael také začal tato území v rozporu s mezinárodním právem osídlovat. V letech 1979 až 1982 se musel vzdát Sinajského poloostrova a vyklidit tamní osady. V reakci anektoval Golanské výšiny a Východní Jeruzalém. Dobytá palestinská území byla od roku 1967 do roku 1981 vojensky okupována. Po roce 1981 zde Izrael zřídil svou civilní správu. V dohodách z Osla z devadesátých let 20. století došlo k vytvoření Palestinské autonomie, která získala omezenou správu nad menšinou území Západního břehu Jordánu, navíc rozděleného do oplocených a oddělených enkláv. Na tomto území se postupně usídluje stále více izraelských osadníků. Z Pásma Gazy a tamních osad se Izrael stáhl v roce 2005, nicméně následně pásmo uzavřel do vojensky kontrolované blokády.
Po zrušení stanného práva, začalo docházet k organizaci a sdružování Palestinců v Izraeli. V roce 1974 byl zřízen výbor arabských starostů, který se v té době stal reprezentantem arabských zájmů v zemi. Následoval výbor na ochranu půdy, který měl za úkol bojovat proti neustálému vyvlastňování palestinské půdy. V roce 1975 byl starostou Nazaretu zvolen Tawfik Zi'ad, který kandidoval za komunistickou stranu Maki, která dlouhodobě bojovala za rovnoprávnost Palestinců vedle židovských Izraelců. V Izraeli to bylo považováno za přelomovou volbu. Zi'ad byl ve funkci až do své smrti v roce 1994. V březnu 1976 bylo při protestu proti vyvlastňování půdy zabito izraelskými bezpečnostními složkami šest neozbrojených izraelských Arabů. Od té doby je 30. březen palestinským svátkem známým jako den půdy.
V osmdesátých letech začalo i mezi izraelskými Araby posilovat islamistické hnutí, které se šířilo arabským světem. Do té doby dominovalo sekulární pojetí s inklinací k arabskému socialismu (respektive k socialistické podpoře národněosvobozeneckých hnutí ve třetím světě během studené války). V osmdesátých letech začala islamistická hnutí posilovat zatím pouze na lokální úrovni. Během první intifády na konci osmdesátých let mnoho Palestinců v Izraeli podporovalo vzbouřené Palestince z okupovaných území. Posílali jim peníze, jídlo, ale také pořádali ze solidarity protesty.
V době mírového procesu devadesátých let byli izraelští Palestinci naplněni optimismem a arabské politické strany podporovaly vlády v tomto úsilí. Většina Palestinců v Izraeli volila v roce 1999 za premiéra Ehuda Baraka, ten ovšem po volbách opět odmítl přizvat do vlády arabské strany, čímž rostla u této menšiny frustrace.
Po roce 2000 V roce 2000 se zhroutil mírový proces a na okupovaných územích vypukla mnohem násilnější druhá intifáda. Během protestů v březnu 2000 bylo zabito dvanáct izraelských Arabů, což vedlo k diskusím, jaký je reálný význam držení izraelského občanství pro Araby. Roku 2001 proto izraelští Arabové bojkotovali volby izraelského premiéra. Bojkot vedl k tomu, že Barak byl poražen Arielem Šaronem.
Ve veřejné sféře izraelští Arabové tvořili do konce roku 2002 pouze 6 % z 56 362 izraelských státních úředníků.
Nejpozději od druhé libanonské války z roku 2006 organizace izraelských Palestinců poukazují na skutečnost, že během konfliktů stát Izrael a bezpečnostní složky ochraňují židovské občany, ale zanedbávají ochranu arabských občanů země.
V roce 2006 došlo také k průlomovému okamžiku, kdy pravicové vlády Izraele přizvaly k vládnutí krajně pravicové nacionalisty, kteří otevřeně volali po diskriminaci či vysídlení arabské menšiny (Izrael, náš domov, Židovská síla, Národní náboženská strana – Náboženský sionismus a další).
V roce 2021 se Mansúr Abbás, lídr Sjednocené arabské kandidátky, stal prvním izraelským Arabem, který byl jmenován do vlády Izraele (coby náměstek), a to do vlády Naftali Bennetta. Během izraelsko-palestinských střetů v roce 2021 se násilnosti rozšířily i v Izraeli.
náhled|Protest v Tel Avivu proti vraždám v arabské komunitě spáchaným gangy (2023) Nejméně od roku 2020 roste v arabské komunitě v Izraeli násilí a organizovaný zločin, včetně kriminality gangů. Podle zpráv se organizovanému zločinu v těchto komunitách daří kvůli vysoké nezaměstnanosti mezi mladými lidmi a nízké státní podpoře arabských organizací.
Po teroristickém útoku Hamásu na Izrael a vypuknutí války v Pásmu Gazy v říjnu 2023 došlo mezi izraelskými Palestinci k hromadnému zatýkání. Lidé byli například zatýkáni i za vyjádření solidarity se zabitými civilisty v Pásmu Gazy. Válka však posílila loajalitu izraelských Arabů vůči státu Izrael, byli v armádě i ve zdravotnictví, a hromadně odsuzovali činy Hamásu. Jiní odsoudili Hamás, ale současně humanitární krizi způsobenou v Pásmu Gazy.
Demografie Sídla náhled|Umm al-Fahm, třetí největší arabské město v Izraeli Vedle Východního Jeruzaléma, který je dle mezinárodního společenství součástí Západního břehu Jordánu, ačkoliv je anektován Izraelem, je správním, kulturním i ekonomickým centrem Palestinců v Izraeli město Nazaret, ve kterém tvoří absolutní většinu populace.
Mezi další města s významnou populací Arabů patří Rahat (centrum beduínů), Umm al-Fahm, Tajbe, Šfar'am, Tamra nebo Sachnín. Významná je oblast Trojúhelníku.
Ekonomický status náhled|High-tech park v Nazaretu, izraelsko-arabském Silicon Valley Nerovnost v rozdělování veřejných prostředků na židovské a arabské potřeby a rozsáhlá diskriminace v zaměstnání představují pro arabské občany Izraele značné ekonomické překážky. Na druhou stranu skupina Minorities at Risk (MAR) uvádí, že „navzdory zjevné diskriminaci jsou izraelští Arabové ekonomicky relativně lépe na tom než sousední Arabové“.
V únoru 2007 deník The New York Times uvedl, že 53 % chudých rodin v Izraeli byly arabské. Vzhledem k tomu, že většina Arabů v Izraeli nesloužila v armádě, nemají nárok na řadu finančních dávek, jako jsou stipendia a půjčky na bydlení.
Po roce 2010 se situace začala zlepšovat. V roce 2017 tvořilo přibližně 27 % Arabů střední třídu (oproti 17 % před dvěma desetiletími) a 3 % byli vysokopříjmoví, a přestože většina Arabů stále patřila k obyvatelům s nižšími příjmy, arabská střední třída soustavně rostla.
Náboženství Více než čtyři pětiny izraelských Arabů (82,6 %) jsou muslimové. Ze zbývajících izraelských Arabů je 8,8 % křesťanů a 8,4 % Drúzů.
Izraelští křesťané se mohou od roku 2014 v úředních dokumentech označit za Aramejce.
Vzdělání Izraelská vláda reguluje a financuje většinu škol působících v zemi, včetně většiny těch, které provozují soukromé organizace. Školský systém má dvě větve, hebrejsky mluvící a arabsky mluvící. Učební osnovy obou systémů jsou téměř shodné v matematice, přírodních vědách a angličtině. Liší se v humanitních oborech (historie, literatura atd.). Hebrejština se v arabských školách vyučuje od třetí třídy a je povinná pro imatrikulační zkoušky v arabsky mluvících školách, základní znalost arabštiny se vyučuje v hebrejských školách, obvykle od 7. do 9. třídy. Arabština není povinná pro imatrikulační zkoušky v hebrejsky mluvících školách. Rozdělení výuky v různých jazycích funguje od předškolního věku do konce střední školy. Na univerzitní úrovni se slučují do jednoho systému, který funguje převážně v hebrejštině a angličtině.
V roce 2005 Výbor pro sledování arabského vzdělávání uvedl, že izraelská vláda vynakládá na arabské studenty průměrně 192 dolarů ročně ve srovnání s 1 100 dolary pro židovské studenty. Míra předčasného ukončení studia u Arabů byla dvakrát vyšší než u Židů (12 % oproti 6 %).
Odkazy
Reference
Související články Izraelci Palestinci
Externí odkazy
Izraelci neexistují. Židovská národnost musí stačit, rozhodl soud
Kategorie:Izraelci Kategorie:Arabové