Klášter Plasy je bývalý cisterciácký klášter v městě Plasy v okrese Plzeň-sever.
Klášter byl založen roku 1144, období středověké prosperity definitivně ukončily husitské války. Nového rozkvětu se klášter dostal v období baroka, kdy byl vybudován dnešní vrcholně barokní areál za účasti předních architektů Matheye, Santiniho a Dientzenhofera. Klášter byl zrušen za Josefa II. roku 1785. V 19. století se stal rezidencí rakouského kancléře Metternicha. Roku 1995 byl bývalý klášter prohlášen za národní kulturní památku a dnes jej spravuje Národní památkový ústav.
Areál kláštera tvoří kostel Nanebevzetí Panny Marie, konvent, opatská rezidence (zámek Metternichů) a hospodářské budovy, ke kterým patří sýpka s gotickou královskou kaplí. Unikátní jsou dubové základy konventu konzervované uložením pod hladinou vody údolní nivy řeky Střely.
Historie
Od založení po husitství náhled|Letecký pohled na klášter Plasy náhled|Vstup za slunečného počasí
Klášter byl založen knížetem Vladislavem II. a jeho manželkou Gertrudou roku 1144. Klášter byl podle langheimské tradice osazen v březnu 1145 řeholníky z bavorského kláštera v Langheimu. Prvních devět řeholníků od Vladislava II. získalo knížecí dvorec Plasy a vesnice v okolí: Kaznějov, Sechutice, Vrážné a Nebřeziny, od pražského biskupa Oty ještě pátou. Klášter vznikl na místě močálu v údolní nivě řeky Střely. Cisterciáci postupně získali další vesnice. Obdarováváni byli nejen vládnoucím rodem, ale i šlechtou. Některé vsi kupovali, jiné vzdálené vyměňovali za bližší. Od knížete Soběslava II. klášter roku 1175 získal dva újezdy, s knížetem Bedřichem směnil ves Tuškov za dvory Kočín a Dolní Sechutice.
náhled|Rajský dvůr uvnitř konventu
Řádové statuty cisterciákům ukládaly kultivaci neosídlených území pomocí velkých hospodářských dvorů (grangia) a zemědělským hospodařením, čímž zároveň byla zajištěna soběstačnost kláštera. V okolí Plas byla krajina osídlená, takže řeholníci rušili některé původní vesnice a zakládali na jejich místě hospodářské dvory, kde potřebnou manuální práci vykonávali mniši a laičtí konvrši.
Opat Ivo započal roku 1154 s výstavbou konventního kostela, románské kamenné baziliky Nanebevzetí Panny Marie, který byl v roce 1204 vysvěcen olomouckým biskupem Robertem.
O středověkém majetku kláštera vypovídá jeho potvrzení papežem Inocencem IV. z 19. října 1250, v němž je uvedeno jedenáct grangií, vsi a kostely.
náhled|upright|Interiér konventu
V době největší rozkvětu za vlády Václava I., který prý sám v klášteře několikrát pobýval, vznikla kolem roku 1260 tzv. Královská kaple, postavená po vzoru francouzských dvoupatrových palácových kaplí. Zachovaly se v ní fresky z doby kolem roku 1300. Kaple je jediným pozůstatkem gotického období kláštera.
Koupí vsi Třímany se v roce 1326 dovršil teritoriální vývoj klášterního panství a dosáhl svého maxima v celé historii kláštera. Od třicátých let 14. století přestal klášter lpět na svých řádových statutech a začal vybírat peněžní feudální rentu, dříve zapovězenou – klášter se stal běžnou feudální vrchností. Zatímco ve 13. století byly centry správy i hospodářství dvory, o sto let později jimi byly rychty. V druhé polovině 14. století se klášter dostal do finančních potíží, které zvýšil vysokými daněmi na sklonku své vlády Václav IV. Klášter zastavoval svým poddaným pozemky ve vesnicích, které patřily do spádové oblasti městeček ležících mimo vlastní klášterství. Vsí v okolí plaského opatství a vsí v blízkosti sídel nižší šlechty se pronájmy netýkaly a byly nadále spravovány přímo z Plas.
Přes veškeré potíže byl klášter do husitských válek na vzestupu a ve 14. století vlastnil sedmdesát vesnic. Malá část jeho statků se nacházela i na levém břehu Vltavy v Praze.
Patnácté a šestnácté století Rozpad klášterství předznamenalo zastavení čtyř vesnic dne 1. srpna 1419 bratřím Hanušovi a Bedřichovi z Kolovrat na Libštejně a Krašově za 577 a půl kopy českých grošů. Na sklonku téhož roku začal rychlý zábor statků kláštera okolní šlechtou – do roku 1421 ztratil klášter pět šestin svého majetku, samotné opatství v Plasích bylo v té době vypáleno husity. Velkou část klášterního majetku zastavil král Zikmund bratrům z Kolovrat, Burjanovi z Gutštejna a Janu Bavůrkovi ze Švamberka. Do roku 1425 král Zikmund postupně prodal zbývající statky kláštera.
Význam kláštera na dlouhou dobu upadl. Opat Gotfríd se uchýlil do Manětína a část konventu do Plzně. Do Plas se konvent vrátil až před rokem 1438. V roce 1431 je zmíněn prodej plaské klášterní knihovny mezi klášterem Dobrilugk a klášterem na Mariánském vrchu u Brandenburku.
V 16. století musel klášter odvádět vysoké daně, na které sháněl peníze zapůjčením zbývajících vesnic a hospodářských dvorů sousedním šlechticům. Zchudlým mnichům nakonec zůstalo jen pět vsí a několik pozemků s pustými vesnicemi. Za opata Adama se některé vsi vrátily do klášterního majetku, ale v roce 1543 opat Bohuslav zastavil téměř všechny klášterní statky Floriánu Gryspekovi, aby mohl zaplatit dávky na válku s Turky. Na konci 16. století byli poddaní kláštera přetíženi robotou a odmítali poslušnost opatovi. Na klášterním panství navíc řádil mor a povodně. Císař Rudolf II. se snažil plaskému klášteru pomoci a přidělil mu proboštství v České Lípě, ale nestačilo to. Na začátku 17. století v roce 1608 zbyli v klášteře pouze dva řeholníci.
Sedmnácté století Opat Jiří Vašmucius se při stavovském povstání postavil jednoznačně na stranu Habsburků. Pomohl pražskému místodržícímu Jaroslavu Bořitovi z Martinic uprchnout po pražské defenestraci, na žádost císaře Matyáše finančně podpořil Plzeň obléhanou vojsky generála Mansfelda a následně se s klášterním oddílem připojil k obraně – vedl dělostřelce na hradbách. Po dobytí Plzně byl zajat a odsouzen k smrti, ale konvent jej vyplatil. Stavovská strana opatovu pomoc Plzni neopomněla a vyplenila kromě několika klášterních vsí i samotné Plasy. Části klášterního panství byly konfiskovány a prodány okolní šlechtě, např. Václavu Gryspekovi. Na konci roku 1619 nebo na jaře 1620 byl klášter znovu vypleněn nizozemskými vojáky. Podle Pavla Skály ze Zhoře byl v Plasích na podzim roku 1620 jen jeden ovčák, vše ostatní vypleněno.
Obrat v situaci kláštera nastal až po bitvě na Bílé hoře. V roce 1623 rozhodl císař Ferdinand II. o navrácení dřívějšího majetku kláštera, který byl konfiskován vzbouřencům. Klášter kromě statků držených před stavovským povstáním získal kaceřovské panství zabavené Gryspekům, které držel před husitskými válkami či hospodářský dvůr Kalec. Tím byla obnovena hospodářská základna kláštera a mohl být obnovován i areál v Plasích. Byly likvidovány zřícené stavby a zahájena dostavba raně barokního konventu na starých gotických základech. Když byl klášter obyvatelný, obnovil opat po dlouhé přestávce přijímání noviců. Probíhající třicetiletá válka a průtahy vojsk obou stran však znemožňovaly rozvoj panství a řada vesnic zpustla. Ostatně i opat s mnichy se v roce 1638 uchýlil do lépe chráněné Plzně.
Okolo roku 1660, za opata Tenglera, byla obnovována bazilika, zničená ze dvou třetin husity. Kostel byl obnoven jen v poloviční délce. Bylo postaveno nové průčelí a zásadně změněna loď, závěr i interiér. Postupně byly opraveny další budovy a byly přikupovány okolní statky – například opat Benedikt Engelken koupil od rodu Miseronů z Lisonu roku 1678 krašovské panství.
Barokní rozvoj náhled|vlevo|upright|Barokní sýpka postavená okolo gotické kaple
Opat Trojer
Prosperující klášter si mohl dovolit velkorysý stavební program. Opat Ondřej Trojer také využil potlačeného selského povstání proti klášteru z roku 1680 a odsouzence zavázal k robotě při výstavbě v Plasích, na rozšíření kostela v Mariánské Týnici a vysázení lipové aleje z Kralovic, jejímž posledním zbytkem je Radimova lípa. K týnickému kostelu nechal přistavět kryté ambity s obytnou budovou a Mariánský Týnec povýšil na proboštství.
Opat Trojer se do architektonické podoby opatství v Plasích zapsal především spoluprací s francouzským architektem Janem Baptistou Matheyem. Opat jej podle vlastních slov považoval za architekta nejzkušenějšího a ze všech pražských nejvýtečnějšího. Během let 1685–1686 byla podle Matheyových plánů rozšířena bývalá královská kaple na barokní sýpku, do roku 1690 barokně přestavěl gotický hřbitovní kostel svatého Václava a především pak novou prelaturu, která byla dokončena až po Matheyově smrti v roce 1698 pod dohledem pražského architekta Pavla Ignáce Bayera.
Opat Trojer koupil pobořenou kapli svaté Kateřiny v Mladoticích, podle plánů Matheye ještě začal stavět kapli svaté Kateřiny v Nynicích. Opat zemřel v roce 1699 a nynickou kapli dokončil jeho nástupce Evžen Tyttl roku 1701.
Opat Tyttl
Evžen Tyttl, který byl zvolen opatem ve věku třiatřiceti let, navázal na Trojerovo dílo. Pokračoval ve zvelebování celého panství i samotného kláštera, zřejmě i proto, že se o architekturu sám zajímal a byl v této oblasti mezi českými cisterciáckými opaty výraznou autoritou. Někteří pozdější historikové jej považovali za architekta a ani dnes není příliš jisté, do jaké míry ovlivňoval architekty a stavitele.
Stavební rozvoj plaského panství za opata Tyttla je spojen s architektem Janem Blažejem Santini-Aichelem, který pro klášter pracoval nejpozději od roku 1707 až do své smrti v roce 1723. Santini už měl zkušenosti ze svých předchozích prací pro řeholní řády, přesto se rozhodl u tohoto projektu pro velkou změnu. Přestavba podle Santiniho plánů probíhala v letech 1711–1740. Důležitým konstrukčním prvkem se stal propracovaný vodní systém čerpající z nedaleké řeky Střely a bažinaté půdy v jejím meandru.
Kromě prací v kláštere začal Santini projektem mladotické kaple Jména Panny Marie. Na relativně malém prostoru kaple předvedl Santini své mistrovství a získal plnou opatovu důvěru. Do roku 1710 pak navrhl plány dvou dalších významných staveb – kostela Zázračné Panny Marie s novým proboštstvím v Mariánském Týnci a budovy nového konventu s chrámem přímo v Plasích.
Santiniho koncepce řešení plaského kláštera je ztvárněna v plánu, který je uložen dnes najdeme v archivu kláštera ve Zwettlu. Znázorňuje návrh klášterního kostela, konvent, prelaturu a její zahradu, velkou sýpku na východ od prelatury a menší kapli severně od prelatury. V plánu chybí rozsáhlý hospodářský dvůr.
Stavby zahrnuté v tomto plánu můžeme dělit na dva druhy – stavby ze staršího období, které byly zamýšleny Santinim jako přestavby či dostavby (např. prelatura, velká sýpka) a nově vystavěné budovy. Z novostaveb byl realizován pouze konvent, na rozdíl od velkého klášterního kostela, osové kaple a přestavbě velké sýpky. Zamýšlená podoba prelatury nebyla dostavěna do navržené trojkřídlé podoby, pozměněn byl pouze vzhled zahrady, ke které přibyl ambit s osovým pavilonem.
Santiniho dokumentace byla přechovávána v klášteře. Tento dokument se oproti plánu ve Zwettlu liší v několika drobnostech, například umístění hlavní brány, podoba menšího kostelíka v ose hlavní cesty a nezmíněná přestavba velké sýpky. Kostelík Panny Marie Růžencové měl být zachován ve své podobě z počátku 17. století.
alt=Interiér plaského kláštera|náhled|upright|Interiér plaského kláštera
Řešení přestavby Starý gotický konvent byl zbořen a na jeho místě v letech 1711–1740 vystavěn velkolepý barokní. Při jeho zakládání byla použita neobvyklá technika – byl postaven na dřevěném roštu, který leží na štěrkovém podloží. Rošt je v některých místech umístěn na dubových pilotech zaražených do bahnitého podloží. Pilotů je asi 5100. Trvanlivost roštu zajišťuje jeho stálé uložení ve vodě, která je přiváděna systémem kanálů napájených místními prameny a nouzově vodou ze Střely. Tabulka u východního zrcadla (závěr schodiště) nese vzkaz stavitelů, že bez vody se stavba zřítí. Vodní systém kláštera je považován za technickou památku evropského významu.