náhled|Mapa Norska Tento článek popisuje geografii Norska, státu který se rozprostírá na Skandinávském poloostrově v severní Evropě.
Přírodní podmínky Norsko je jednou z nejsevernější zemí světa a jednou z nejhornatějších zemí v Evropě. Průměrná výška krajiny je 460 metrů nad mořem a 32 % pevniny se rozkládá nad hranicí lesa. Horský masív se táhne napříč celým státem a navazuje pokračováním pohoří ve Skotsku a Irsku, dále protínající celý Atlantský oceán a vystupuje v Severní Americe pod názvem Appalačské pohoří. Geologové se domnívají, že tvořily kdysi jeden celek starého superkontinentu Pangea.
Norsko je země s druhou nejmenší plochou území za severním polárním kruhem ze všech států, které protíná tato zeměpisná rovnoběžka. Tento stát má protáhlý tvar a čítá přibližně 50 000 ostrovů a mělčin.
Norské fjordy charakterizuje symbolika hned dvojího druhu. Jednak představují krásu přímořské krajiny, jednak typické pobřeží s mořskými zálivy, v jejichž hloubi si Norové už v dobách prvotního osídlování země budovali svá sídliště. Slovo fjord souvisí s norskou formou slovesa "jeti" a ukazuje na velmi ranou potřebu překonávat vodní plochy, které se hluboko zařezávají do souše. Už ve velmi raných dobách se jich začalo využívat i jako dopravních cest spojujících řídce rozmístěné osady na jejich březích. Omezené množství míst, umožňujících stavbu osad v hornatém území, a Severní moře, severovýchodní výběžek Atlantiku v jeho evropské části, se staly základním životním prostorem Norů už v mladší době kamenné.
vlevo|100px|náhled|Mapa Norska ukazuje průměrnou teplotu mezi lety 1961 a 1990.
Geografie Plocha státu celkem: 324 220 km² pevnina: 307 860 km² voda: 16 360 km² S ostrovy Špicberky a Jan Mayen: 385 199 km²
Pozemní hranice celkem: 2 515 km² hraniční státy: Finsko 729 km, Švédsko 1 619 km, Rusko 196 km
Pobřeží Kontinentální: 25 148 km; včetně ostrovů: 83 281 km
Námořní teritorium přilehlá zóna: 10 námořních mil (19 km) kontinentální šelf: 200 námořních mil (370 km) výhradní ekonomická zóna státu: 200 námořních mil (370 km) teritoriální vody: 4 námořní míle (7 km)
Časové pásmo, světlo a příliv V oblasti Norska, která leží severně od polárního kruhu, je v létě půlnoční sluneční svit a v zimě tma. Délka období závisí na zeměpisné šířce. Na nejsevernějším místě Evropy Nordkappu je slunce nad obzorem od 11. května do 31. července a zimní tma zde trvá od 19. listopadu do 22. ledna. Na Špicberkách je toto období od 19. dubna do 23. srpna pro sluneční svit a zimní tmu od 27. října do 14. února. Během noci není na pevnině úplná tma. V severní části země se vyskytuje často polární záře. Občas je tento jev možné zahlédnout i v jiných oblastech.
Norsko používá středoevropský čas. Vzhledem k velmi vzdálené ploše země, jsou zde velké odchylky pro období denního světla. Ve Vardø vychází slunce o 64 minut dříve, a v Bergenu o 39 minut později. V oblasti západního Norska je méně světla ráno a více večer a v oblastech blíže k Finsku je to obráceně.
Letní čas (UTC +2) začíná poslední nedělí v březnu a končí v poslední neděli v říjnu. Rozdíl mezi odlivem moře je malý na jižním pobřeží Norska a velký v severní části. Například v Oslu 0,30 km a v Trondheimu 2,80 km. Podnebí Nelze si ani představit, že by Norové mohli existovat bez Atlantiku. Jeho vody se ohřívají v subtropických oblastech Karibského moře a Golfského proudu, který je sem proteplené přivádí z mexického přímoří. Golfský proud opouští v podobě teplého proudění americké pobřeží pod jménem "Severoatlantický proud" a pak míjí postupně pobřeží Skotska a Islandu a na další pouti se dotýká celého západního a severního pobřeží Norska. Pravdou sice je, že po tak dlouhé pouti už jeho teplota nedosahuje subtropických hodnot, ale poblíž Severního mysu, na 70° severní šířky má ještě 5 °C nad nulou, a to naprosto dostačuje, aby všechny důležité přístavy v evropské části Severního moře a přístavy v Barentsově moři vůbec nezamrzaly.
Na jaké přízni přírody se tak Norové podílejí, může zřetelně ukázat už pouhé porovnání s regiony odpovídající zeměpisné šíře – například na Aljašce, na Sibiři nebo v Grónsku. V okolí mysu Farvel v jižní části Grónska proplouvají po vodách na 60° severní šířky, tedy o celých 1200 kilometrů jižněji, nežli leží evropský Severní mys, ještě uprostřed léta obrovské ledové kry.
K Norsku přináleží také skupina ostrovů Svalbard (Špicberky), která se rozkládá až po 81° severní šířky, takže zasahuje až do Severního ledového moře. Jenom v těchto místech, na západním břehu hlavního ostrova Špicberk Spitsbergen, umožňují relativně "teplé" vody proudu, který se sem valí od jihu, zmírnit působení arktických vlivů. Ovšem zde, na Špicberkách, vliv proudění definitivně končí.
Severní Atlantik patří z klimatického hlediska k mírnější zóně západních větrů. Právě ony tlačí teplé svrchní vrstvy mořských vod Golfského proudu k pobřežním oblastem západní a severní Evropy. Moře a převládající západní větry přinášejí teplo a hojnost vlhkosti velmi dlouhému severnímu norskému pobřeží a tak přispívají k tomu, že na dlouhém severojižním úseku – je to asi 1000 kilometrů – se vyskytují relativně malé teplotní rozdíly. Tak například město Bergen leží na 61° severní šířky a průměrná lednová teplota je v něm 2 °C, zatímco přístavní město Vardø na Barentsově moři má lednový průměr -5 °C. Naproti tomu se v Norsku vyskytují drasticky rozdílné teploty ve směru západovýchodním. Oslo například leží přibližně 300 kilometrů východně od Bergenu. Průměrná teplota v hlavním norském městě v lednu je -4 °C (to je téměř stejná hodnota, jakou naměřili ve Vardø o 1200 kilometrů severněji). Zato červencová průměrná teplota 18 °C naměřená v Oslu už představuje bezmála kontinentální podnebí. Je to způsobeno tím, že mořské proudy Severního moře tady už nemají na teploty téměř žádný vliv.
Hlavní příčinou jsou Skandinávské hory vzniklé kaledonským vrásněním (proto bývají nazývané kaledonidy), jejich bariéra, vysoká na západní straně více než 2000 metrů, a nepochybně i vysokohorský charakter severní části Norska. Namísto teplé zimy, chladnějšího léta a vysokého úhrnu srážek (v Bergenu téměř 2000 mm, v některých západních oblastech až 3000 mm ročně) se odtud na východ vyskytují velmi chladné zimy, zato v létě dokonce vedra a bývá tu velmi nízký úhrn srážek (třeba v Gudbrandsdalu naprší jen 300–400 mm za rok).
Flóra Přirozená vegetace se drží v hranicích, které stanovují teplota, srážky a kvalita půdy. V bezprostředním okolí Osla a v úzkém pruhu na úpatí hor podél jižního pobřeží ještě rostou v hojné míře listnaté stromy typické po střední Evropu – dub, jilm, jasan, líska, buk i některé další.
Také v klimaticky příznivějším pásu kolem západního pobřeží, zejména v polohách chráněných před větry a přivrácených k slunci – tak je tomu v mnoha fjordech – mohou tyto stromy celkem dobře prospívat. A tak tu vznikají dokonce i kultury ovocných stromů. Jako například ať poslouží třešňové plantáže v Sørfjordu, severovýchodním prodloužení Hardangerfjordu. Duby se rozšířily až asi po 64° severní šířky, to znamená asi 80 kilometrů severně od Trondheimu.
náhled|Jehličnaté lesy v Norsku Pás jehličnatých lesních porostů na půdě severní Asie a severní Evropy, takzvaná tajga, proniká borovicemi a smrky až do Norska a pokrývá tu dokonce asi 30 % území. Jehličnany jsou ovšem promíseny břízami, jeřáby, osikami i olšemi a listnáči, které se vyskytují na pastvinách. Právě listnáče předvádějí hlavně na podzim velkolepou hru barev na pozadí temně zelených jehličnanů.
Severoasijský smrk (Picea abies obovata) tvoří základ a většinu mezi všemi druhý stromů. Je velmi štíhlý a jeho větve se snadno ohýbají, takže v zimě odolává váze sněhu. Sněhová pokrývka je však aspoň do určité míry pro smrky žádoucí, protože je chrání před zimními mrazy, které stromy vysušují.
Nejsevernější přírodní smrkový les mají Norové v národním parku Saltfjellet-Svartisen. Je to území ležící přibližně na polárním kruhu (66° 33' severní šířky). Borovice, odolávající mrazu nejlépe, si troufá ještě dál na západ, na sever a také do větších nadmořských výšek. Nejodvážnější jsou sosny v národním parku Stabbursdalen v blízkosti Porsangerfjordu – je to až na 70° severní šířky. V tomto malém národním parku se rozkládá nejsevernější borový les na zeměkouli. A 10 kilometrů plochy tohoto velikého ostrova jehličnatého lesa je navíc obklopeno listnatým prstencem bříz.
Bříza Betula tortuosa střídá jehličnaté porosty na místech, kde už jehličnanům přestávají vyhovovat podmínky k růstu; směrem k Arktidě a ve větších nadmořských výškách. Tento druh břízy je typickým stromem mírně zvlněné náhorní roviny Finnmarksviddy na severu Norska. Na tomto rozlehlém území pozvolna přechází flóra typu tajgy ve vegetační pás tundrového typu, jaký je pak zastoupen už jen na pobřežním pásu poloostrovů Nordkinn a Varanger.
Trvale zmrzlá půda tundry zabraňuje růstu stromů. Velmi krátké vegetační období, kdy roztává tenká svrchní vrstva půdy, umožňuje život zakrslým formám vegetace. Hojně se tu vyskytují bříza zakrslá (Betula nana), keře rostoucí na vřesovištích, mechy a lišejníky.
Přechodná zóna mezi tajgou a tundrou se nazývá lesotundra, protože se tu na jedné straně daří už zmíněné bříze zakrslé a na druhé straně se tu vyskytují rozsáhlé holé plochy bez stromů, porostlé jen mechy, které zejména na jihu Norska pokrývají veliká území ve vyšších polohách hor, jež nepokrývá ledovec. Na dalekém severu sestupuje krajina až k moři.
S vegetačními oblastmi od jihu k severu – listnaté lesy, smrky, dále borovice a břízy až po tundru – se s jistými omezeními i s jako výškovými oblastmi vegetace v norských horách.
V důsledku markantních klimatických protikladů na norském území se výškové stupně utvářejí značně asymetricky. Zimní mírné podnebí podél dlouhého pobřeží Severního moře sice podporuje růst listnatých stromů běžných ve střední Evropě, ale na druhou stranu rostliny typické pro tajgu, jimž nemohou uškodit tuhé mrazy, milují kontinentální letní horka. Těm je právě celý západonorský pobřežní pás s poměrně chladným létem nepříjemně chladný.
Horní vegetační hranice břízy je ve východním, kontinentálním Jotunheimenu, nejvyšší horské oblasti, ve výši asi 1200 metrů (u borovice je to asi 1000 metrů), na západním pobřeží ve stejné zeměpisné šířce klesá pod 500 metrů (borovice na 400 metrů). Borovice si troufá dál na západ než smrk. V poslední době lze vypozorovat přirozené rozšiřování oblastí jehličnanů i severním směrem. Připisuje se to na vrub všeobecnému oteplování podnebí, což je proces, který se v dějinách Země odehrál už častěji.
Geologie náhled|Geirangerfjord Není snadné sledovat zpětně norskou geologii, protože horniny na jejím území podléhají už déle než 400 milionů let erozi. Země, která zaujímá plochu 323 878 km² a sousedí se Švédskem, Finskem a Ruskem, se rozkládá společně s nimi na rozsáhlém baltském štítu. Ten zde existoval přibližně ve stejné podobě už v pravěku Země, ještě dřív než obydlily naši planetu vyšší formy života.
Až do doby, kdy došlo k prudkému skokovému vývoji života v období kambria, což se odehrálo přibližně před 600 miliony let, se na tomto štítu vytvořila řada pohoří, která však v průběhu času opět zmizela. Celá veliká území na východ od Tanafjordu a také jižnější část Finnmarksviddy jsou součástmi rozsáhlého baltského štítu na severu Norska. Prastarý povrch je pravidelný, místy mírně zvlněný – ale i tam dokáže na mnoha místech připravit nečekaná překvapení: Tak třeba geologové objevili u Varangerfjordu takzvané tility, to jsou pravěké morény, které zřejmě svědčí o tom, že se tu už v předkambrijském období vyskytovala zalednění.
Ještě větší plocha baltského štítu pak zasahuje ze středního Švédska až do jihovýchodního Norska. Jsou to části Hedmarky, dále kraje na východ a na západ od příkopu, který se v období permu propadl u Osla, dále větší část Hardangerviddy a Telemarku a pak celý jih země bezmála až ke Stavangeru. Povrch tvoří většinou velmi odolné horniny – rula a žula.