Brigitte Anne-Marie Bardotová (nepřechýleně Bardot, výsl. [brižit bardo], často přezdívána iniciály BB, 28. září 1934 Paříž – 28. prosince 2025 Saint-Tropez) byla francouzská aktivistka za práva zvířat, herečka, zpěvačka a modelka. Proslavila se ztvárněním sexuálně emancipovaných osobností s hédonistickým životním stylem a byla jedním z nejznámějších sexuálních symbolů konce 50. a 60. let 20. století. Přestože se v roce 1973 stáhla ze zábavního průmyslu, zůstává významnou ikonou populární kultury.
Bardotová se narodila a vyrostla v Paříži a v mládí se věnovala baletu. Hereckou kariéru zahájila v roce 1952. Mezinárodního uznání dosáhla v roce 1957 za roli ve filmu ...a Bůh stvořil ženu (1956) a upoutala také pozornost francouzských intelektuálů. V roce 1959 o ní spisovatelka Simone de Beauvoir napsala esej, v níž ji označila za „lokomotivu ženských dějin“ a na základě existencialistických myšlenek ji prohlásila za první a nejsvobodnější ženu poválečné Francie. Za roli ve filmu Pravda získala v roce 1961 cenu Donatellův David pro nejlepší zahraniční herečku. Později zahrála také ve filmu Jeana-Luca Godarda Pohrdání (1963) a za roli ve filmu Louise Malleho Viva Maria! (1965) byla nominována na cenu BAFTA pro nejlepší zahraniční herečku.
Než Bardotová odešla v roce 1973 ze zábavního průmyslu, zahrála si ve 47 filmech, účinkovala v několika muzikálech a nahrála více než 60 písní. V roce 1985 jí byl udělen Řád čestné legie. Po odchodu do důchodu se stala aktivistkou za práva zvířat a založila Nadaci Brigitte Bardot. Bardotová byla známá svou silnou osobností, otevřeností a projevy na obranu zvířat. Stala se také objektem kontroverze, když byla pětkrát pokutována za podněcování rasové nesnášenlivosti, neboť veřejně vystupovala proti imigraci a islámu ve Francii. Byla vdaná za Bernarda d’Ormale, bývalého poradce Marine Le Penové, francouzské krajně pravicové političky. Novinový deník Los Angeles Times Bardotovou zařadil na druhé místo v žebříčku 50 nejkrásnějších žen ve filmu.
Život
Mládí Brigitte Anne-Marie Bardot se narodila 28. září 1934 v 15. pařížském obvodu Anne-Marie Mucel (1912–1978) a Louisi Bardotovi (1896–1975). Bardotové otec, původem z Ligny-en-Barrois, byl inženýr a majitel několika průmyslových závodů v Paříži. Její matka byla dcerou ředitele pojišťovny. Stejně jako její otec vyrůstala v konzervativní katolické rodině. V dětství trpěla tupozrakostí, která měla za následek zhoršené vidění levého oka. Má jednu mladší sestru, Mijanou Bardotovou.
Dětství Bardotové bylo materiálně zajištěné; žila v rodinném bytě se sedmi ložnicemi v luxusním 16. obvodu. Vzpomínala však, že v prvních letech života k tomuto pociťovala odpor. Její otec vyžadoval, aby dodržovala přísné normy chování, včetně dobrého stolování, a nosila vhodné oblečení. Její matka byla při výběru společníků velmi vybíravá, a proto měla Bardotová v dětství jen velmi málo přátel. Bardotová uvedla osobní traumatizující příhodu, kdy se svou sestrou rozbily při hře v domě oblíbenou vázu svých rodičů; otec sestry dvacetkrát seřezal. Od té doby se k nim dle jejích slov choval jako k „cizím lidem“ a vyžadoval, aby rodiče oslovovaly francouzským zájmenem „vous“, což je formální styl oslovování, který se používá při hovoru s neznámými nebo výše postavenými osobami mimo nejbližší rodinu. Tato událost rozhodujícím způsobem vedla k tomu, že Bardotová pocítila odpor ke svým rodičům a v budoucnu začala vést rebelský životní styl.
Během druhé světové války, kdy byla Paříž okupována nacistickým Německem, trávila Bardotová kvůli stále přísnějšímu civilnímu dohledu více času doma. Začala se věnovat tanci na hudbu, kterou si pouštěla na gramofonu, v čemž její matka spatřila potenciál pro baletní kariéru. V sedmi letech byla Bardotová přijata do soukromé školy Cours Hattemer. Do školy chodila tři dny v týdnu, což jí poskytovalo dostatek času na lekce tance v místním studiu, které jí zařídila její matka. V roce 1949 byla Bardotová přijata na Národní konzervatoř hudby a tance v Paříži. Tři roky navštěvovala hodiny baletu vedené ruským choreografem Borisem Kniazevem. Studovala také na soukromé katolické střední škole Institut de la Tour nedaleko svého domova.
Hélène Gordon-Lazareffová, tehdejší ředitelka časopisů Elle a Le Jardin des Modes, najala Bardotovou v roce 1949 jako „mladší“ modelku. Dne 8. března 1950 se Bardotová (v té době jí bylo 15 let) objevila na obálce časopisu Elle, což jí přineslo hereckou nabídku na film Les Lauriers sont coupés od režiséra Marca Allégreta. Její rodiče byli proti tomu, aby se stala herečkou, ale její dědeček ji podpořil slovy, že „pokud se z této malé dívky má stát děvka, tak to nebude kvůli filmu“. Na konkurzu se Bardotová setkala s Rogerem Vadimem, který jí později oznámil, že roli nedostala. Následně se do sebe zamilovali. Její rodiče se proti jejich vztahu ostře postavili; otec jí jednoho večera oznámil, že bude pokračovat ve studiu v Anglii a že jí koupil lístek na vlak, cesta se měla uskutečnit následující den. Bardotová reagovala tak, že strčila hlavu do pece s otevřeným ohněm; rodiče ji zastavili a nakonec vztah akceptovali pod podmínkou, že se za Vadima provdá až v osmnácti letech.
Kariéra
Začátky: 1952–1955 V roce 1952 se Bardotová znovu objevila na obálce časopisu Elle, což jí zajistilo nabídku na filmové zpracování komedie Le Trou normand (1952) s Bourvilem v hlavní roli a v režii Jeana Boyera. Za malou roli ztvárňující sestřenici hlavní hrdinky vydělala 200 000 franků. Svou druhou filmovou roli si Bardotová zahrála ve filmu Manina, la fille sans voile (1953) režiséra Willyho Roziera. Dále si zahrála ve filmech Les Dents longues a Le Portrait de son père (oba 1953).
Bardotová získala i malou roli ve filmu z hollywoodské produkce, který se natáčel v Paříži, a to Čin lásky (1953) s Kirkem Douglasem v hlavní roli. Pozornosti médií se jí pak dostalo, když se v dubnu 1953 zúčastnila filmového festivalu v Cannes.
Bardotová měla hlavní roli v italském melodramatu Tradita (1954) a ve francouzském dobrodružném filmu Syn sladké Caroline (1954). Roli záletné studentky poté sehrála po boku Jeana Maraise ve filmu Marca Allégreta Futures vedettes (1955). První větší anglicky mluvenou roli si Bardotová zahrála ve filmu Doktor na moři (1955), kde byla objektem milostné touhy Dirka Bogarda. Tento film byl v tom roce třetím nejnavštěvovanějším filmem v britských kinech."'The Dam Busters'." Times [London, England] 29 December 1955: 12. The Times Digital Archive. Web. 11 July 2012.
náhled|upright=0.9|Bardotová v jedné ze scén filmu Tradita (1954)
Menší roli si zahrála ve filmu Velké manévry (1955) režiséra Reného Claira, kde sekundovala Gérardu Philipovi a Michèle Morganové. Větší roli dostala ve filmu La lumière d’en face (1956) režiséra Georgese Lacomba. V hollywoodským filmu Paris a Helena (1956) se objevila v malé roli coby Helenina služebnice.
Pro italský film Můj syn Nero (1956) byla Bardotová režisérem požádána, aby se pro účely natáčení objevila jako blondýna. Místo paruky, která by zakryla její přirozeně tmavé vlasy, se rozhodla vlasy rovnou odbarvit. S výsledkem byla natolik spokojená, že si blond barvu vlasů ponechala.Servat. Page 76.
Vzestup ke slávě: 1956–1962 Bardotová se poté objevila ve čtyřech filmech, které z ní postupně udělaly hvězdu. Prvním z nich byl muzikál Zatracená holka (1956), kde Bardotová hrála problémovou školačku. Film vnikl spoluprací režiséra Michela Boisronda, který napsal scénář, spolu s Rogerem Vadimem, a stal se velkým hitem, dvanáctým nejnavštěvovanějším filmem roku ve Francii.Box office figures in France for 1956 at Box Office Story Následovala komedie Má mě rád, nemá mě rád (1956), kterou Vadim napsal s režisérem Marcem Allégretem, znamenající další úspěch ve Francii. Stejně tak komedie Nevěsta je příliš krásná (1956) s Louisem Jourdanem.
náhled|vlevo|upright=0.8|Bardotová na Benátském filmovém festivalu v roce 1958
A konečně melodrama ...a Bůh stvořil ženu (1956), což byl Vadimův režijní debut s Bardotovou v hlavní roli a s Jean-Louisem Trintignantem a Curdem Jürgensem po jejím boku. Film o nemorální teenagerce z prostředí spořádaného maloměsta měl obrovský úspěch nejen ve Francii, ale i ve světě – v roce 1957 se dostal mezi deset nejnavštěvovanějších filmů v Británii.Most Popular Film of the Year. The Times (London, England), Thursday, 12 December 1957; pg. 3; Issue 54022. Z Bardotové se díky němu stala mezinárodní hvězda. Přinejmenším od roku 1956 byla oslavována jako „sexy kočička“. Film vyvolal skandál ve Spojených státech a došlo i k zatčení ředitelů kin za jeho promítání.
K obrazu smyslnosti Bardotové přispěly v počátcích její kariéry fotografie profesionálního fotografa Sama Lévina. Na jedné z nich byla Bardotová zachycena zezadu, oblečená do bílého korzetu. Britský fotograf Cornel Lucas pořídil v 50. a 60. letech 20. století snímky Bardotové, které se pro ni staly příznačnými.
Po snímku ...a Bůh stvořil ženu natočila Bardotová komedii Pařížanka (1957) režiséra Boisronda, v níž si zahrála spolu s Charlesem Boyerem. S Vadimem se znovu setkala v dalším melodramatu Klenotníci měsíčního svitu (1958) a ve filmu V případě neštěstí (1958) hrála kriminálnici, která svádí Jeana Gabina. Posledně jmenovaný film byl ve Francii třináctým nejnavštěvovanějším filmem roku.
La Femme et le pantin (1959) režiséra Juliena Duviviera byla oblíbená, ale velkým hitem se stala komedie Babeta jde do války (1959), zasazená do období druhé světové války, která byla čtvrtým nejnavštěvovanějším filmem roku ve Francii. Hojně navštěvovaný byl také film Voulez-vous danser avec moi ? (1959) od režiséra Boisronda.
náhled|upright=0.8|Bardotová ve filmu Láska na polštáři (1962)
Jejím dalším filmem bylo soudní drama Pravda (1960) od Henriho-Georgese Clouzota. Šlo o velmi medializovanou produkci, která vyústila v milostný poměr Bardotové a následný pokus o sebevraždu. Film byl vůbec největším komerčním úspěchem Bardotové ve Francii, třetím největším hitem roku a byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film.Box office information for film at Box Office Story Bardotová za roli ve filmu získala cenu Davida di Donatella pro nejlepší zahraniční herečku.
S Vadimem natočila komedii Otěže na krku (1961) a zahrála si v hvězdně obsazené antologii Amours célèbres (1962) s Alainem Delonem a Jeanem-Paulem Belmondem. Po boku Marcella Mastroianniho si Bardotová zahrála ve filmu inspirovaném jejím životem Soukromý život režiséra Louise Malleho. Ve Francii byl ale populárnějším film Láska na polštáři (1962), další z dílný režiséra Vadima.
Mezinárodní filmy a pěvecká kariéra: 1962–1968 náhled|vlevo|upright=0.8|Bardotová na návštěvě Brazílie, 1964 V polovině 60. let natáčela Bardotová filmy, které byly zaměřeny spíše na mezinárodní trh. Zahrála si ve filmu Jeana-Luca Godarda Pohrdání (1963), jehož producentem byl Joseph E. Levine a v němž hrál Jack Palance. V následujícím roce si zahrála společně s Anthonym Perkinsem v komedii Une ravissante idiote (1964).
Drahá Brigitto (1965), první hollywoodský film Bardotové, byla komedie s Jamesem Stewartem v roli akademika, jehož syn se do Bardotové zamiluje. Bardotová se v něm objevila poměrně krátce a film se nestal příliš velkým hitem.
Úspěšnější byla westernová komedie Viva Maria! (1965) režiséra Louise Malleho, v níž se objevila po boku Jeanne Moreauové. Ve Francii i ve světě se jednalo o trhák, i když v USA neprorazil tak, jak se doufalo.Tino Balio, United Artists: The Company That Changed the Film Industry, University of Wisconsin Press, 1987 p. 281.