Plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus), známý též jako modrá velryba, je obrovský druh plejtvákovitého kytovce s kosmopolitním rozšířením ve všech oceánech. Běžně dosahuje délky kolem 20−27 m (nejdelší ověřená délka byla 29,9 m) a váhy 72−135 tun, výjimečně až kolem 200 tun, takže je nejtěžším žijícím živočichem a jedním z největších živočichů všech dob. Dlouhé úzké tělo hydrodynamického tvaru bývá zbarveno v různých odstínech šedé až modré, spodní část těla bývá světlejší. Rozeznávají se čtyři poddruhy, a sice B. m. musculus (severní Atlantik a severní Pacifik), B. m. intermedia (Jižní oceán), B. m. brevicauda (jih Tichého a Indického oceánu), B. m. indica (sever Indického oceánu). Samostatným poddruhem může být i chilská populace.
Zatímco některé populace plejtváků obrovských jsou stálé či nomádské, jiné migrují mezi chladnými vodami u obou pólů, kde se v létě bohatě krmí, a teplými oblastmi blíže u rovníku, kde se v zimě rozmnožují. Jejich pohyb oceány je však komplexní a v zásadě ho určuje přítomnost potravy. Plejtváci obrovští se živí krilem, který filtrují mohutnými kosticemi vyrůstajícími z horní čelisti. Vyskytují se převážně samostatně nebo v párech, v místech bohatých na potravu však mohou tvořit volná stáda o 50 i více jedincích. Samice rodí každé 2−3 roky jedno mládě, které zůstává s matkou asi 6−8 měsíců a saje tučné mateřské mléko. Volání plejtváka obrovského patří k nejhlasitějším zvířecím zvukům: Nízkofrekvenční tóny se mohou nést stovky i tisíce kilometrů. Plejtvákovy písně se proměňují v závislosti na místě, chování, sezóně i denní době. Jediný predátor plejtváka obrovského je kosatka dravá.
Plejtvák obrovský byl původně početný ve všech oceánech. Od konce 19. století však začal být hromadně loven velrybáři, kteří druh přivedli na pokraj vyhynutí. Mezinárodní velrybářská komise lov plejtváka obrovského v roce 1966 zakázala a jeho počty se od té doby pomalu zotavují. Mezinárodní svaz ochrany přírody v roce 2018 odhadoval početnost druhu na 10–25 tisíc jedinců, což představuje asi 10 % z původní populace před velrybářskými výpravami. I přes vzrůstající populaci je druh hodnocen jako ohrožený, jelikož jej nadále negativně ovlivňuje lidská činnost (znečištění moří, globální oteplování, nadměrný hluk v mořích, srážky s loděmi aj.).
Systematika
Objev vlevo|náhled|Kresba zachycující výstavu kostry plejtváka obrovského (1884) První zmínka o plejtvákovi obrovském v evropské literatuře pochází z roku 1694 z latinsky psané knihy Phalainologia Nova skotského fyzika Roberta Siddibalda. Siddibald v tomto díle popsal plejtváka obrovského vyplaveného na břeh v zálivu Firth of Forth na východě Skotska v roce 1692. Právě na tomto Siddibaldově popisu založil svůj popis švédský přírodovědec Carl Linné, který v roce 1758 druh stručně popsal v 10. vydání Systema naturae, a je tak považován za formální taxonomickou autoritu druhu. Plejtvák obrovský nicméně zůstal před zraky vědců v zásadě skryt a popisy plejtváků z literatury pozdějších desetiletí v zásadě jen opakují původní popis. Důvodem bylo hlavně to, že tehdejší velrybáři se zaměřovali na jiné druhy velkých kytovců, než byl plejtvák obrovský. Znalosti o druhu se začaly prohlubovat s nálezem a výstavou plejtvákových koster a od 2. poloviny 19. století, kdy se velrybáři začali zaměřovat i na plejtváka obrovského, i s rozvojem velrybářství.
Název vlevo|náhled|Ilustrace plejtváka obrovského (George Brown Goode, 1884) Ke starším českým názvům patří plejtvák sírový, plejtvák indický, kyt sírobřichý, velryba sírobřichá nebo modrá velryba. Názvem „modrá velryba“, resp. ekvivalentním překladem (např. německy Blauwal, anglicky blue whale, francouzsky baleine bleue), se plejtvák obrovský označuje i v řadě jiných jazyků. Prvním, kdo tento výraz použil, byl Herman Melville ve své knize Bílá velryba (1851), kde používá anglické . Z Melvillova nakládání s výrazem nicméně není jasné, zda jím označoval plejtváka obrovského nebo jiného velkého kytovce. V souvislosti s plejtvákem obrovským začal výraz blåhval (norsky doslova „modrá velryba“) používat otec moderního velrybářství, švédský magnát Svend Foyn, který v roce 1874 navrhl, aby se výraz blåhval používal jako běžné jméno plejtváka obrovského v norštině. Ve vydání anglické Encyclopædia Britannica z roku 1888 již výraz blue whale jednoznačně označuje plejtváka obrovského. Český starší název odkazující k síře (plejtvák sírový, velryba sírobřichá) odkazuje ke žlutému zbarvení některých populací způsobenému koloniemi rozsivek.
Rodové jméno Balaenoptera se dá přeložit jako „okřídlená velryba“ (lat. balaena = velryba, starořecké πτερά (pterá) = ploutev). Druhové jméno musculus (lat. „sval“ nebo „myš“) je patrně forma žertu poukazujícího na obrovské tělo plejtváka.
Fylogeneze náhled|Schematické nákresy tělních tvarů vybraných velkých kytovců. Shora dolů: vorvaň, plejtvákovec šedý, keporkak, plejtvák obrovský, velryba japonská Plejtvák obrovský náleží do rodu Balaenoptera, čeledi plejtvákovití (Balaenopteridae) a malořádu kosticovci (Mysticeti). Fylogenetické vztahy kosticovců jsou i přes řadu studií stále předmětem vědeckých výzkumů a diskusí. U plejtvákovitých je problematické hlavně to, že genetické a morfologické studie došly k odlišným, někdy i protichůdným závěrům. Podle studie z roku 2018, jejíž autoři sekvenovali celý genom plejtváka obrovského i některých dalších plejtvákovitých, spadají počátky plejtvákovitých do miocénu do doby před 10,5–5 miliony lety. Studie identifikovala, že sesterský taxon plejtváka obrovského představuje plejtvák sejval; oba druhy se od sebe měly vydělit někdy před 5,8 miliony lety. Identifikován byl však i významný genový tok mezi plejtvákem obrovským a příbuzným plejtvákem jižním a malým. Podle starších genetických studií je sesterskou skupinou plejtváka obrovského klad tvořený plejtvákem sejvalem a komplexem druhů známým jako plejtvák Brydeův.
Nejstarší fosilní nález plejtváka obrovského pochází z raného pleistocénu z Itálie z doby před 1,5–1,25 milionem let. Australská populace subsp. brevicauda se vydělila během posledního glaciálního maxima. Jak tato australská, tak novozélandská populace mají velmi nízkou genetickou diverzitu. Naopak antarktický poddruh intermedia má velmi vysokou genetickou diverzitu, což je spojováno s tím, že tento poddruh nezaznamenal v minulosti takový pokles jako jiné poddruhy v důsledku velrybářských výprav.
Hybridizace Plejtvák obrovský se příležitostně kříží s plejtvákem myšokem. První zmínka o možných kříženích mezi těmito druhy pochází již z roku 1887, kdy bylo hned několik domnělých kříženců pozorováno u laponských břehů. Další zmínka o možném kříženci představuje popis 20metrové samice ulovené v roce 1965 v severním Pacifiku, která vykazovala morfologické znaky plejtváka obrovského i myšoka. V roce 1984 byla u severozápadního Španělska odchycena samice vykazující znaky hybrida. Studie z roku 2006 prokázala, že její otec byl plejtvák myšok a matka plejtvák obrovský. Zmíněná pozorování se nicméně zakládala na morfologických znacích. První geneticky ověřený výskyt kříženců byl potvrzen až v roce 1991, kdy byli otestováni hned 3 domnělí kříženci odchycení u břehů Islandu v 80. letech 20. století. U všech se potvrdilo, že se jedná o křížence plejtváka obrovského a myšoka. V Japonsku byl během genetických testů masa z trhu identifikován původ vzorku v kříženci. Kříženci mohou být plodní. Výskyt hybridů před dobou velrybářství i po ní napovídá, že se jedná o přirozeně se vyskytující fenomén spíše než výsledek nedostatku vhodných partnerů k páření. I tak se jedná o vzácný úkaz a podle odhadů připadá 1 hybrid na každých 1000 myšoků. Ojediněle byly reportován i záznam křížence plejtváka obrovského a keporkaka.
Poddruhy a stáda náhled|Plejtvák z ptačí perspektivy (Kalifornie) Vnitřní systematika plejtváka obrovského je předmětem pokračujících debat taxonomistů. U druhu se rozeznávají 4, případně 5 poddruhů, z nichž jsou některé dále děleny na místní populace / stáda / jednotky managementu. Jedná se o:
B. m. musculus (Linnaeus, 1758) – nominátní poddruh, obývá severní Pacifik a severní Atlantik, typická délka je do 27 m. Severoatlantická populace obývá moře kolem Nové Anglie podél východního pobřeží Kanady včetně zálivu svatého Vavřince, v letních měsících proniká dále na arktický sever. Areál rozšíření pokračuje na východ přes Grónsko, Island až po Norské moře a v létě dokonce až ke Špicberkům (80° s. š.). Na zimu migrují na jih až k Západní Indii (22° j. š.), Azorám a Kapverdám (15° j. š.). Tato populace se někdy dělí na západní a východní. Severozápadní pacifická populace se vyskytuje v létě až u Kamčatky a na východ až k Aleutským ostrovům (cca 55° s. š.), přičemž u Kamčatky mohou někteří jedinci zůstat celoročně. Na zimu se stahuje na jih k Boninským ostrovům, Havaji nebo Aljašském zálivu. Severovýchodní pacifická populace v létě obývá vody od Aleutských ostrovů na jih podél kalifornského pobřeží až k Baja California. V zimě migruje na jih ke střední Americe k 10° j. š. a výjimečně až ke Galapágům (0° j. š.). Někteří zástupci této populace žijí celoročně u kalifornského pobřeží. B. m. intermedia Burmeister, 1871 – vyskytuje se kolem Antarktidy, typicky měří do 29 m. Tento poddruh má cirkumpolární rozšíření od antarktického pobřeží na sever po cca 55° j. š., avšak někteří jedinci byli zaznamenáni i u jižních břehů Nového Zélandu a část populace se celoročně vyskytuje u Crozetových ostrovů (46° j. š). B. m. indica Blyth, 1859 – obývá sever Indického oceánu, většinou dosahuje délky do 23 m. Celoročně obývá severozápadní Indický oceán, hlavně kolem Somálska a Šrí Lanky. Výjimečně byli plejtváci z této populace vyplaveni na pobřeží Bangladéše a Myanmaru. Typicky se vyskytují na jih až k rovníku, avšak přinejmenším část populace překračuje rovník a doplouvá až ke Crozetovým ostrovům. B. m. brevicauda Ichihara, 1966 – tzv. trpasličí forma z jihu Pacifického a Indického oceánu, měří do 23 m. Madagaskarská populace migruje mezi zimními krmišti u Seychel a Amirant přes Mosambický průliv do letních vod Ostrovů prince Edvarda a ke Crozetovým ostrovům. U Crozetů se její výskyt překrývá s antarktickým poddruhem intermedia. Západoaustralsko-indonéská populace zimuje v indonéských vodách a na léto migruje k jihozápadní Austrálii. Východoaustralsko-novozélandská populace tráví zimu v Tasmanově moři včetně Bassova průlivu, léto tráví u Severního ostrova Nového Zélandu. Samostatný poddruh může představovat i geograficky oddělená populace plejtváků z pobřeží Chile, která vykazuje unikátní genetické a vokální rysy. Tento potenciální poddruh, který nemá přiřazené jméno, tráví léto a podzim v jihochilských mořích a koncem podzimu migruje na sever až ke Galapágům.
Rozšíření Plejtvák obrovský má kosmopolitní rozšíření ve všech oceánech světa. Nevyskytuje se jen v arktických vodách a semi-uzavřených oblastech jako je Hudsonův záliv, Středozemní, Beringovo, Ochotské či Rudé moře. Výskyt plejtváka určuje hlavně dostupnost potravy. V některých oblastech může obývat pobřežní oblasti (záliv svatého Vavřince, Kalifornský záliv, Mexiko, Kalifornie), typicky se však vyskytuje dále od břehu na širém moři. Vzácný je výskyt v rovníkových oblastech a též ve středních částech oceánů obou polokoulí, např. mezi 35−45° j. š. v Indickém oceánu.
Popis náhled|300x300pixelů|Ilustrace plejtváka obrovského Plejtvák obrovský má dlouhé a štíhlé tělo hydrodynamického tvaru. Tělní zbarvení je individuálně podmíněno. Hřbet a boky se pohybují od tmavě šedé přes modrošedou až po světle modrou, hrudní ploutve bývají světlejší než zbytek těla. Zatímco hlava je jednobarevná, hřbet a boky mají světle šedé až modré velké skvrny, které někdy pokračují až na spodinu. Tyto skvrny někdy pomáhají vědcům v identifikaci konkrétních jedinců na moři. Spodní část těla je bílá až modrozelená. Plejtváci z antarktických vod mohou být šedožlutí, což je způsobeno koloniemi rozsivek přichycených na kůži. náhled|Hřbetní ploutev (fotografie ze Šrí Lanky)