Bohumil Hrabal, rozený Bohumil František Kilian (28. března 1914 Židenice – 3. února 1997 Praha) byl český prozaik, jeden z nejvýznamnějších a nejosobitějších českých spisovatelů druhé poloviny 20. století.
Ačkoliv začal autorsky publikovat až po 40. roce věku, stal se po Jaroslavu Haškovi, jehož Osudy dobrého vojáka Švejka byly přeloženy do 58 jazyků, a Karlu Čapkovi, jehož některá díla byla přeložena do desítek jazyků, třetím nejpřekládanějším českým autorem 20. století.
Na přání rodičů vystudoval práva, ale praxi nikdy neprovozoval. Než se začal živit psaním, působil v řadě profesí, vesměs dělnických a někdy až obskurních, kde načerpal zásoby inspirace pro svou budoucí tvorbu.
Byl stálým hostem hospody „U Zlatého tygra“ v Praze na Starém Městě, kmenovým členem tzv. „Hrabalovy Sorbonny“ (Bohumil Hrabal, Ivo Tretera) a doživotním prezidentem hospodské přístolní společnosti zvané Zlatá Praha.
Životopis
Původ a dětství
thumb|Bohumil Hrabal ve školním roce 1925/1926 propadl z mnoha předmětů. Narodil se na brněnském předměstí Židenice (Balbínova ul. 489/47, pamětní deska) svobodné matce Marii Boženě Kilianové (4. ledna 1894 Brno – 1970) a důstojníku rakouské armády Bohumilu Blechovi (3. ledna 1893 Jevišovice – 1970 Brno), který se ovšem k otcovství nehlásil. Dne 4. dubna 1914 byl v zábrdovickém kostele pokřtěn jako Bohumil František, příjmením Kilian. Za kmotra, po němž nese křestní jméno, mu byl brněnský obchodník s limonádami František Hrabal (17. listopadu 1889 Konice – 1966; předobraz literární postavy Francina), posléze hlavní účetní v městském pivovaru v Polné, kam odešla a pracovala zde také jako účetní i Bohumilova matka. Do tří let zůstal Bohumil u prarodičů Tomáše a Kateřiny Kilianových v Brně. Matka se mezitím dne 7. února 1916 za Františka Hrabala provdala v děkanském chrámu v Polné. Dne 25. září 1916 se narodil Hrabalův nevlastní bratr Břetislav Josef Hrabal. Dne 26. prosince téhož roku dal František Hrabal písemný souhlas s tím, aby syn jeho ženy a kmotřenec mohl užívat i jeho příjmení. Rodiče se aktivně věnovali divadlu, kde se objevil i malý Bohumil Hrabal, když 16. května 1918 hrál v Jiráskově Vojnarce. V srpnu 1919 se čtyřčlenná rodina přestěhovala do Nymburka, v místním pivovaru prožil Hrabal dětství.
Hrabalovým strýcem byl brněnský advokát, novinář a vydavatel kulturních časopisů Salon a Měsíc Bohuslav Kilian (1892–1942). Mezi klíčové osoby ve svém životě řadil i nevlastního strýce (otčímova bratra) Josefa Hrabala (23. srpna 1882 Konice – 1967), ševce, sladovníka a předobraz literární postavy strýce Pepina.
Studia a dospělost Svá středoškolská léta zahájil roku 1925 v primě na brněnském gymnáziu, ovšem první rok studia zde zakončil s několika nedostatečnými. Po tomto nezdaru přešel na reálku v Nymburce. Po zvládnutí prvního ročníku pokračovalo jeho studium bez dalších zdržení až do kvarty, kde podruhé propadl. Roku 1934 konečně odmaturoval na nymburském gymnáziu (od roku 2014 nesoucím Hrabalovo jméno). Po další maturitě na českobrodském gymnáziu z latiny, kterou potřeboval pro studium práv, začal studovat na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Navštěvoval rovněž přednášky z dějin literatury, umění a filosofie. Protože za okupace byly vysoké školy uzavřeny, mohl studia dokončit až v roce 1946 (získal titul JUDr.). Během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech nad Labem, což později zpracoval ve slavné novele Ostře sledované vlaky. Vystřídal i další rozličné profese jako pojišťovací agent, obchodní cestující, od roku 1949 brigádník v kladenských ocelárnách, a po těžkém úrazu šel pracovat do sběrných surovin ve Spálené ulici č. 10 jako balič starého papíru. Později pracoval jako kulisák.
Značnou část života (1950–1973) prožil v pražské Libni na adrese Na hrázi 326/24 (dům byl zbourán v souvislosti se stavbou metra; pamětní deska na chodníku; malířka Svatošová v těchto místech, u východu ze stanice metra Palmovka, vyzdobila stěnu na hrabalovské téma). Dne 8. prosince 1956 si Hrabal na libeňském zámečku vzal Elišku Plevovou (1926–1987), dceru odsunutých rodičů (říšských občanů), hodonínského průmyslníka Karla Plevy a Rakušanky Elisabeth Bergové. V roce 1965 si manželé Hrabalovi koupili v Kersku u Nymburka chatu ev. č. 0274. https://mapy.cz/zakladni?source=addr&id=11503003&ds=1&x=14.9027605&y=50.1597003&z=17 mapa s umístěním chaty, součást naučné stezky V roce 1973 se přestěhovali ze staré Libně do družstevního bytu 3+1 v panelovém domě v Kobylisích na sídlišti Sokolniky (Košťálkova, dříve Jodasova, 1105/1, 5. patro). Na víkendy Hrabalovi jezdili do Kerska. Po smrti manželky tam Bohumil Hrabal jezdil denně a staral se tam o množství koček. V chatě proběhlo několik prohlídek pro veřejnost, chystá se stálá expozice.
Spisovatel Spisovatelem z povolání se stal v roce 1963. V roce 1965 se stal členem Svazu československých spisovatelů a redakční rady Literárních novin. Po roce 1970 nesměl několik let oficiálně publikovat, psal tedy do samizdatových a exilových periodik. Roku 1975 bylo v časopise Tvorba zveřejněno krátké sebekritické prohlášení, na jehož základě mu bylo částečně a pod dohledem cenzury umožněno opět publikovat. Řada jeho děl vycházela v nakladatelství Pražská imaginace, vydávajícím Hrabala samizdatem od roku 1985. Totéž nakladatelství vydalo pod editorským dohledem Václava Kadlece v letech 1991–1997 Sebrané spisy Bohumila Hrabala v 19 svazcích.
Hrabal se znal s Jiřím Kolářem, obdivoval svérázného a předčasně zesnulého malíře, grafika a průmyslového výtvarníka Vladimíra Boudníka a přátelil se s filosofem Egonem Bondym nebo s kreslířem, karikaturistou, ilustrátorem a humoristou Jiřím Winterem Nepraktou. Některé Hrabalovy texty byly úspěšně zfilmovány a obdržel také mnoho nakladatelských cen. Spolu s Ludvíkem Vaculíkem, Karlem Peckou, Janem Kameníčkem, Libuší Moníkovou a dalšími tvůrci je Hrabal – především pro svou Příliš hlučnou samotu – považován za v dílčí míře pokračovatele Franze Kafky.KAUTMAN, F. Franz Kafka v dílech nové české prózy . Praha, 1992. Studie, on-line dostupná na stránkách spisovatele Jana Kameníčka. náhled|Bohumil Hrabal 1985 foto Hana Hamplová
Často navštěvoval hospodu U Zlatého tygra (Husova ulice 228/17, Praha 1 – Staré Město), kde se také scházel s přáteli. Právě zde se v roce 1994 setkal s Václavem Havlem, americkým prezidentem Billem Clintonem a Madeleine Albrightovou.
Smrt Bohumil Hrabal zemřel v roce 1997 v Praze v nedožitých 83 letech, na následky pádu z okna v pátém patře Ortopedické kliniky Fakultní nemocnice Bulovka, ve které se léčil. Hrabal měl ve zvyku krmit z okna ptáky a jeho smrt byla uzavřena jako tragická nehoda. Spekuluje se však také, že šlo o sebevraždu.
Spočívá v rodinném hrobě na hřbitově v Hradištku, kde je pohřbena i jeho matka „Maryška“, nevlastní otec „Francin“, strýc „Pepin“, manželka „Pipsi“ a bratr „Slávek“. Byl uložen v těžké dubové rakvi s nápisem „PIVOVAR POLNÁ“, jak si přál.
Ocenění Za své dílo byl několikrát oceněn, za román Příliš hlučná samota získal italskou literární cenu Premio Elba – Raffaello Brignetti, maďarskou cenu I. Bethlena, za knihu Obsluhoval anglického krále Národní cenu České republiky, francouzské vyznamenání Officier de l'ordre des arts et des lettres (Rytíř umění a písemnictví), za anglické vydání Příliš hlučné samoty obdržel cenu Georgie Theinera a cenu Jaroslava Seiferta za trilogii Svatby v domě, Vita nuova, Proluky ad. 30. dubna 1968 obdržel společně s Jiřím Menzelem státní cenu Klementa Gottwalda za oscarový film Ostře sledované vlaky. 6. května 1989 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. 9. května 1996 jej jmenovali doktorem honoris causa na univerzitě v Padově. Téhož roku získal z rukou Václava Havla medaili „Za zásluhy“.
Dílo náhled|Toto město je ve společné péči obyvatel, 2006 – textová koláž k fotografiím Miroslava Peterky V jeho díle je jasný prvek autobiografičnosti, protože hojně čerpal z autentických životních zkušeností, které s nevšední uměleckou imaginací a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična, někdy poznamenaných i skepsí a černým humorem. Vytvořil literární díla triviální i vysoce kultivovaná, v nichž se nevyhýbal ani slangu a poetismům. V pozdních prózách nechal zaznít i silné melancholické tóny (nikoliv však depresivní). Jeho dílo je velmi populární i v zahraničí, bylo přeloženo do více než 28 jazyků.
Řada jeho povídek či novel byla zfilmována. „Dvorním“ (ale nikoli výhradním) Hrabalovým adaptátorem se stal Jiří Menzel, který podle hrabalovských předloh natočil své vrcholné filmy. Hrabal často k filmům psal i scénář a objevoval se v nich v epizodních rolích. Hovory lidí, 1956 – dvě povídky, vyšlo jako příloha časopisu Zprávy Spolku českých bibliofilů Skřivánek na niti, 1959 (připraveno k vydání, které se neuskutečnilo) Perlička na dně, 1963 – sbírka povídek, 5 z 12 povídek zfilmováno pod názvem Perličky na dně (1965), samostatně povídka „Fádní odpoledne“ (1964) a „Baron Prášil“ pod názvem Sběrné surovosti (1965) Pábitelé, 1964 – sbírka povídek; pábiteli nazýval osobité milovníky života; v jejich činech (pábení), jež popisuje, často jejich ústy, jsou prvky poetismu i surrealismu Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1964 – novela tvořená jediným souvětím; literární experiment; v Česku dosáhla nákladu kolem půl milionu výtisků Ostře sledované vlaky, 1965 – novela s tématem okupace, zfilmováno Jiřím Menzelem (film Ostře sledované vlaky (1966) oceněný Oscarem) Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, 1965; zfilmováno J. Menzelem pod názvem Skřivánci na niti (1969), film po neveřejné premiéře putoval „do trezoru“ a oficiálně promítán mohl být až od roku 1990 Kopretina, 1965 Automat Svět, 1966 – výbor z již vydaných povídek Bohumil Hrabal uvádí…, 1967 – antologie jeho oblíbených autorů Toto město je ve společné péči obyvatel, 1967 – textová koláž k fotografiím Miroslava Peterky Morytáty a legendy, 1968 – dvanáct próz s pitoreskními náměty z lidového prostředí Domácí úkoly: úvahy a rozhovory, 1970 náhled|upright|Bohumil Hrabal v roce 1994 Poupata, 1970, povídky, náklad byl zničen („dán do stoupy“) až na několik desítek tajně zachráněných výtisků; poprvé oficiálně vyšlo v zahraničí trilogie Městečko u vody (vzpomínková próza): Postřižiny, 1976 – vzpomínková próza; zfilmováno J. Menzelem jako Postřižiny (1980) Krasosmutnění, 1979 – povídky Harlekýnovy milióny, 1981 – próza Slavnosti sněženek, 1978 – povídky; zfilmováno J. Menzelem jako Slavnosti sněženek (1983), natáčelo se v Kersku a Hrabal si zde zahrál epizodní roličku Městečko, kde se zastavil čas, 1973 – vzpomínková próza, vydalo v r. 1989 nakladatelství 68 Publishers v Torontu Každý den zázrak, 1979 – povídky Něžní barbaři, 1981 v zahraničí, v Československu až 1991; zfilmováno Petrem Kolihou jako Něžný barbar (1989), autobiografickou postavu „doktora“ ztvárnil J. Menzel Kluby poezie, 1981 Obsluhoval jsem anglického krále, (1971), 1980 vydáno v zahraničí pod názvem Jak jsem obsluhoval anglického krále, 1982 v Jazzové sekci, oficiálně až 1989; zfilmováno J. Menzelem jako Obsluhoval jsem anglického krále (2006) Domácí úkoly z pilnosti, 1982 Listování ve stínech grafických listů, 1983 Domácí úkoly z poetiky, 1984 Hovory lidí, 1984 – povídky Městečko u vody, 1986 – obsahuje Postřižiny, Krasosmutnění, Harlekýnovy milióny Život bez smokingu, 1986 – povídky trilogie Vita nuova, 1986, 68 Publishers v Torontu, vyprávění o B. Hrabalovi, jeho ženě a jeho přátelích z období života v Praze – očima jeho ženy, psáno ich-formou v ženském rodě Proluky, 1987, 68 Publishers v Torontu, v ČSR až v r. 1991 Svatby v domě, 1987, 68 Publishers v Torontu, v ČSR až 1991 – autobiografická próza Knížka pro Robinsony (a taky pro Pátky), 1987 – povídky tří autorů a medailony; Karel Poláček: „Hedvika a Ludvík“, Ota Pavel: „Jak jsem potkal ryby (a něco navíc)“, Bohumil Hrabal: „Postřižiny“; sest. Jarmila Víšková a Rudolf Havel Můj svět, Československý spisovatel 1988 – povídky