Ropucha obecná (Bufo bufo) je obojživelník z čeledi ropuchovití patřící mezi nejhojnější ropuchy na území České republiky. Dosahuje délky okolo 7 až 15 cm. Pohybuje se pomalou chůzí nebo krátkými skoky. Živí se rozličnými bezobratlými.
Úhlavním nepřítelem je člověk znečišťující životní prostředí. Za dosavadní relativní hojnost tohoto užitečného tvora, který konzumuje množství škodících živočichů, vděčí člověk především jeho nenáročnosti a přizpůsobivosti.
Rozšíření Žije na velké části Palearktidy a téměř v celé Evropě. Nežije v Irsku, na Sardinii, Korsice, Baleárách a Krétě. Obývá západní, střední a severní Asii i Japonsko. Žije v severozápadní Africe, v Maroku a Alžíru. V Tibetu se ropucha dostává až do výšky okolo 3000 m n. m.
Popis Kostra neobsahuje žebra. Počet obratlů tvořících páteř je 5 až 8, a to v závislosti na splynutí a srůstu jednotlivých obratlů, které jsou procoelní. U křížového obratle dochází k plochému rozšíření postranních výběžků. S urostylem pojí křížový kloub dvě kloubní plošky. Hrudní kost (sternum) je chrupavčitá, v mediální části může někdy osifikovat. Hlava je tvořena lebkou, jejíž součástí jsou bezzubé čelisti.BARUŠ, Vlastimil a OLIVA, Ota. Obojživelníci = Amphibia. 1. vyd. Praha: Academia, 1992, s. 161. . náhled|250px|Samička (větší) a sameček ropuchy obecné náhled|Dobře patrný úchop samičky samcem, tzv. amplexus
Karyotyp: 2n = 22. Chromozomy jsou metacentrické. Podle velikosti rozlišujeme skupinu šesti párů velkých a pěti párů malých chromozomů. Sekundární konstrikce je na šestém páru chromozomů.
Dospělý samec ropuchy je dlouhý 63–90 mm, samice je větší a měří obvykle 84–120 mm, což značí pohlavní dvojtvárnost. Na jihu Evropy může dosáhnout délky až 20 cm. Tělo má ropucha zavalité. Hřbetní strana těla má výrazně bradavičnatou kůži, která je matná, v různých odstínech hnědé barvy, šedé, mramorované. Bradavičky na hřbetě jsou ploché či mírně oblé. Někdy jsou uspořádané do jakýchsi podélných řad, jindy rozeseté nepravidelně. Břišní strana je zrnitá a šedožlutá, nažloutlá, narůžovělá, narezlá či šedá – může mít i drobné tmavé skvrny. Je také mírně zvrásněná. Nemusí obsahovat žádnou kresbu, často je však tmavě mramorovaná. Kontrast však není nijak zvlášť výrazný. Čerstvě metamorfovaná mláďata jsou zbarvena černohnědě, starší mláďata červenavě hnědě. Podobné zbarvení mívají také dospělí samci. Během rozmnožování bývají ropuchy obou pohlaví zbarveny dosti podobně (živěji) – světle olivově, často také s tmavými, neostře ohraničenými skvrnami, pokožka je méně drsná.
Končetiny jsou poměrně krátké, a proto ropucha dokáže dělat jen menší skoky. Nejvyšší výška skoku je okolo 25–30 cm. Na předních končetinách, které jsou spíše sloupovité, jsou prsty volné (1. a 2. prst je stejně dlouhý), na zadních jsou spojené nepříliš širokou plovací blánou. To svědčí o tom, že je spíše suchozemským živočichem. Na spodní straně prstů jsou subartikulární hrbolky, které jsou alespoň u některých kloubů párové. U samců je možné pozorovat tmavé zrohovatělé mozoly na prvních třech prstech přední končetiny a na prostředním dlaňovém hrbolku. Ty slouží k pevnému uchycení na hřbetu samičky během páření (samec samici objímá předními končetinami).
Na rozdíl od ostatních ropuch žijících na území Česka nemá na chodidle zadní nohy vytvořenou tzv. tarzální lištu.
Hlava ropuchy obecné je zploštělá a okrouhlá. Délka hlavy u samců vzhledem k tělu je 25–31 % (průměr 26,9 %), u samic 24–28 % (průměr 25,9 %). Následující údaje jsou vyjádřeny v procentech vzhledem k délce hlavy. Šířka hlavy je u samců 118–136 % (průměr 126,2 %), u samic 123–145 % (135,1 %). U samců je délka čenichu 40–47 % (43,6 %), u samic 39–51 % (45,5 %). Oči jsou od sebe umístěny poměrně daleko a jsou málo vystouplé. Na oku se nacházejí příčně položené štěrbinovité zornice. Duhovka může být zlatavá, žlutá, hnědožlutá, oranžová až měděná. U značného množství populace se přes duhovku táhne vodorovný nevýrazný tmavý pruh. Velmi mladí jedinci mají někdy zlatavý lem na rozhraní zřítelnice a duhovky. Zřítelnice má oválný tvar, seshora a zespodu je mírně zploštělá. U většiny jedinců je dobře viditelný ušní otvor; je krytý vnějším ušním bubínkem – tympánem. U jiných je viditelný méně, ale vytvořený je. Po stranách krku nápadně vystupují velké příušní žlázy (tzv. parotidy). Jazyk má oválný tvar. Jeho přední konec je přirostlý, zadní je vychlípitelný z tlamy.ZWACH, Ivan. Obojživelníci a plazi České republiky. 1. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 173. ISBN 978-80-271-0446-8.
Pohlavní dvojtvárnost je možné pozorovat především na prstech přední končetiny a na rozdílné velikosti jedinců. Samci mají bazální část prvního prstu nápadně zesílenou. Pokožka je zde drsná, mozolovitá, často také tmavě pigmentovaná. Dva prsty, které s prvním sousedí, nesou na svrchní straně menší tmavé plošky. Prsty samic žádné takovéto zvláštnosti nevykazují. Samice mají větší rozměry než samci a vyznačují se širší hlavou. Jedinci samčího pohlaví mají zase poněkud delší končetiny.
náhled|Ropucha obecná v obranném postoji Obranné prvky Příušní jedové žlázy (parotidy) jsou umístěny za očima a mají tvar půlměsíce a jsou vystouplé. Vylučují ostrý dráždivý sekret (bělavá viskózní tekutina), který obsahuje množství biologicky aktivních látek. K výronu dochází při podráždění či poranění. Tuto tekutinu mohou vylučovat i menší kožní žlázy. Nezkušený predátor, který vezme ropuchu do tlamy, pocítí silné pálení na sliznicích. Sekret může vyvolat vyrážku, ale i křeče a poruchy trávicí soustavy. Pokud nějaké zvíře na ropuchu přece jen útočí, snaží se ho zapudit výhrůžnou pozicí. Nafukuje se, staví se na vzpřímené natažené končetiny a hlavu poněkud skloní.
Výskyt Ropucha obecná je rozšířená, žije v různých biotopech. Najdeme ji také v kulturní krajině, má-li k dispozici zavodněná místa (jezero, rybník, příkop aj.) Žije v nížinách i v horách, v lesích, polích i zahradách; často se vyskytuje také ve sklepích.
Výskyt v Česku Na území České republiky patří ropucha obecná k nejhojnějším obojživelníkům. Vyskytuje se v nížinách i na horách po celém území, pokud se zde nachází vhodné stanoviště. Ojediněle se vyskytuje i na Sněžce v Krkonoších. Obývá převážně lesnatou krajinu s převahou listnáčů. V jehličnatých lesích se vyskytuje mnohem méně. Jejím stanovištěm jsou také zahrady, lidská sídla, louky, bezlesá krajina aj. Vyskytuje se od března do října.
Způsob života Kromě období rozmnožování žije ropucha obecná samotářským způsobem života. Je aktivní především za soumraku a v noci. Pouze v době páření, zjara, občas též za deštivého počasí je aktivní i přes den.
Zimní úkryt nalézá v zemních dírách, v norách krtků nebo hlodavců, pod pařezy, pod listím, v kompostu atp. Opouští je od poloviny března či začátkem dubna. V horách se ropuchy začínají probouzet až koncem dubna či v květnu. Putují k vodě, aby se mohly spářit. Vracejí se do místa svého rodiště. Jak nacházejí cestu ke své rodné vodě, je dosud jistou záhadou. Nejsou schopné vidět na větší vzdálenost, zrakové vjemy tedy podle všeho nehrají velkou roli. Mimo to se okolí jejich cesty mohlo značně změnit (stavba nových silnic a budov, vysazení nového lesa atd.). Ropuchy dokáží najít „své“ místo i v případě, že byla nádrž s vodou zasypána. Nemůže je tedy k ní dovést ani charakteristická vůně. Předpokládá se, že existuje jistá souvislost se zemským magnetismem a měsíčními fázemi. I přes svou věrnost jsou schopné rychle osídlit nově založené vodní zdroje.
Schopnost najít rodnou vodu může být vysvětlena výbornou lokální pamětí, která byla prokázána i experimentálně. Určitou úlohu při vyhledávání hraje i čich. Tito tvorové jsou mimořádně věrní svému bydlišti. Mohou se od něho sice vzdálit až 4 km daleko, ale pokaždé se vrátí zpět i za cenu překonávání všemožných překážek.
Potrava Živí se různými suchozemskými živočichy přiměřené velikosti – měkkýši, žížalami, pavouky, svinkami, mravenci, brouky aj. Velcí jedinci (staré samice) dokáží spolknout i mládě myši. Kořist ropucha zpozoruje teprve zblízka. Útočí pouze na živou, pohybující se kořist. Zmocní se jí rychlým vymrštěním jazyka. Okamžitě ji také polkne. Větší kořist (např. velký hmyz, drobné obratlovce) loví přímo čelistmi. Při polykání si pomáhá pohybem předních končetin. Během rozmnožování nepřijímá potravu. Taktéž za chladného a suchého počasí je potravní aktivita nižší. Pomocí pokusů bylo zjištěno, že ropucha obecná nemá geneticky dané schéma vhodné kořisti. Z počátku loví vše, i nebezpečné druhy. Teprve časem, díky zkušenostem, které získala, se naučí vyhýbat včelám, vosám atp. Za potravou vyráží po soumraku, přes den se ukrývá. Během noci křižuje teritorium a víceméně bez přesnějšího výběru lapá drobné objekty, které se pohybují. Pokud je na určitém místě větší akumulace určitého druhu potravy, projeví se to větším podílem této složky v potravě. Například v blízkosti mraveniště budou hlavní složkou mravenci; v blízkosti světelného zdroje (pouliční lampa, zahradní lampa) to bude létající hmyz, který se pod lampou hromadí.
Zkonzumuje množství škodících živočichů. Její žravost je příslovečná. Během konzumace se do žaludku ropuchy dostává také určité množství nestravitelných příměsí, jako je písek, kamínky, úlomky vaječných skořápek aj.
Rozmnožování náhled|Pářící se ropuchy obecné náhled|Typický „ropuší cop“ – mnoho samců pokoušejících se spářitse samicí V České republice dochází k páření většinou v březnu či první polovině dubna (v horách ještě později). Většina jedinců se každý rok vrací do téže vodní nádrže, jejich cestu řídí individuální znalosti lokality. Populace samečků je mnohem početnější. Je jich čtyřikrát až šestkrát více než samiček, proto se snaží vyhledat si vhodnou partnerku již cestou k vodnímu zdroji. K utvoření páru tedy někdy dojde již během putování k vodě. Samci pevně obejmou samičku v místech za jejíma předníma nohama (tato poloha při páření se nazývá amplexus) a nechají se donést až k vodě. Samečci jsou přitahováni převážně taktilními vjemy. Reagují na každý předmět, který se pohybuje. Někteří nezadaní samci se snaží soka ze hřbetu samičky sundat. Přitisknutý samec je odkopává zadníma nohama a vydává obranné zvuky, které jsou v době rozmnožování slyšet téměř neustále. Zní jako „kvoak-kvoak-kvoak“ či „ong-ong-ong“. Samci však nemají vyvinutý hrdelní rezonátor, jejich hlas je tudíž poměrně slabý. Objímavý reflex samců mohou vyvolat i předměty, které samičku připomínají jen vzdáleně. Byli pozorováni samci objímající ústí gumové hadice či hlavu kapra. Pokud je poměr pohlaví obzvlášť nepříznivý, může se stát, že samičku bude objímat několik samců najednou. Ta se pod jejich tíhou může i utopit.EIBL-EIBESFELDT, Irenäus. Ein Beitrag Zur Paarungsbiologie Der Erdkröte (Bufo Bufo L.). Behaviour. 1950, vol. 2, no. 1, s. 217–236. https://doi.org/10.1163/156853950X00080 Jelikož už se poté nebrání, přicházejí další a další samci, kteří ji objímají. Takto vznikají tzv. ropuší copy. Během páření je ropucha aktivní i přes den, avšak potravu nepřijímá. Samice opustí vodu brzy po spáření, samec obvykle setrvává déle (několik dní). Optimální teplota k páření je kolem 18 °C. Minimální požadovaná teplota je 7 °C. Co se samotného aktu týče, má vedoucí roli samice.
Vývoj náhled|Vajíčka ropuchy obecné v rybníku u obce Mojžíř náhled|Pulci ropuchy obecné náhled|Malá žabka v oblastipřírodní památky Vystrkov