náhled|Erb francouzských králů náhled|Znak Francouzského císařství náhled|Znak republikánů Dějiny Francie začaly podle současných nálezů již zhruba před 1,8 miliony let, kdy se na území Francie objevili první lidé. První rozvinutější kultura tu nechala stopy již v paleolitu. Od 6. století př. n. l. žili na území Francie Keltové, kteří v následujících letech v podstatě splynuli s římskou říší v římské provincii Galii, takže od přelomu letopočtu hovoříme již o Galorománech. Během období stěhování národů se zdejší obyvatelstvo smísilo s Germány, kteří tu po pádu římské říše vytvořili své vlastní státy. Na jihu to byla Tolosánská říše Vizigótů, na severu kmeny Franků. Římský vliv však nezmizel a hlavním jazykem této oblasti zůstala latina (obohacená o galské a germánské prvky).
Ze všech germánských kmenů se jako nejsilnější ukázali Frankové, kteří si postupně všechny ostatní kmeny podmanili a dali Francii jméno; jejich Franská říše se stala po Byzanci nejpevnějším a nejmocnějším státním celkem raného středověku; k jejímu největšímu rozmachu došlo za vlády Karla Velikého. Po rozpadu Franské říše roku 843 se z její západní části postupem času začala formovat Francie. Nejprve jí vládli potomci Karla Velikého, roku 987 nastoupila dynastie Kapetovců, která se na trůně se svými vedlejšími větvemi (Valois, Bourbon) udržela až do vzniku francouzské republiky. Ačkoliv královská moc nebyla ve Francii zprvu příliš velká (a mnozí šlechtici byli přinejmenším stejně mocní jako král), postupem času se začala upevňovat a za Filipa II. Augusta a Filipa IV. Sličného byla již Francie evropskou velmocí. Napomohlo tomu také francouzské vítězství ve stoleté válce, v níž se vyhrotil dlouholetý zápas mezi Francií a Anglií. Na počátku raného novověku tak Francie nastoupila cestu k postavení světové velmoci.
V 16. století se hlavním francouzským soupeřem stali Habsburkové, kteří vládli Španělsku a Svaté říši římské, tedy oběma francouzským sousedům. Za vlády Františka I. se do Francie dostala renesance a jeho dvůr proslul po celé Evropě. Ve druhé polovině 16. století byla Francie uvržena do krutých náboženských válek, které vyvrcholily masakrem, jenž vešel do dějin jako Bartolomějská noc. Po ní následovalo uklidnění a konsolidace poměrů. Následně za vlády Ludvíka XIV. královská moc dosáhla svého vrcholu a Francie značného rozmachu. Na konci Ludvíkovy vlády však došlo k obrovskému vyčerpání francouzské ekonomiky, které spolu s dalšími problémy zapříčinilo Velkou francouzskou revoluci.
Velká francouzská revoluce propukla v roce 1789 a vedla roku 1792 k nastolení První francouzské republiky a změně stavovské společnosti v občanskou. Republiku sice brzy ovládl Napoleon a proměnil ji v císařství, její myšlenky však zachoval a rozšířil po celé Evropě. Prvních 15 let 19. století bylo pak v celé Evropě zcela pod znamením převahy Francie. V průběhu 19. století došlo k několika střídání občanských vlád s pokusy o návrat k monarchii či absolutismu, což bylo provázeno mnohými revolucemi.
Mocenské napětí v Evropě vedlo k první i druhé světové válce – ačkoli z obou Francie vyšla vítězně, začala během 20. století postupně ztrácet své velmocenské postavení. Po druhé světové válce vznikla Čtvrtá republika a v roce 1958 byla nastolena současná Pátá republika v čele s generálem Charlesem de Gaullem.
V posledních desetiletích se Francie soustřeďuje spíše na Evropu, ačkoliv po nástupu prezidenta Nicolase Sarkozyho se očekávalo opětovné sblížení se Spojenými státy. V průběhu 2. poloviny 20. století se Francie smířila s Německem a ve spojení s ním usiluje o politickou a ekonomickou integraci Evropy.
Od počátků osídlení po příchod Keltů
Naše znalosti prehistorického období (období před vznikem písemných pramenů) jsou značně mlhavé, jelikož při jeho studiu se můžeme opírat pouze o archeologické prameny, jichž je navíc v nejstarších dobách jen poskrovnu. Ačkoliv ve východním Středomoří končí toto období (označované jako pravěk) zhruba před 3000–2000 lety př. n. l., první písemné památky vztahující se k území Francie pocházejí až ze starověkého Říma (zejména 1. století př. n. l.). Nicméně z archeologických nálezů vyplývá, že Francie byla osídlena již velmi záhy. První skutečná civilizace se však na území Francie objevuje až s kulturou keltskou (700–50 př. n. l.).
Od nejstaršího osídlení po neolitickou revoluci náhled|vlevo|upright=1.4|Nástěnné malby z jeskyně v Lascaux pocházející z doby kolem roku 15 000 př. n. l. Doposud nejstarší archeologické nálezy, učiněné ve francouzském Chilhacu, naznačují, že Francie byla osídlena již před 1 800 000 lety (nejstarší paleolit). Avšak podobné nálezy jsou až do středního paleolitu, kdy se na území dnešní Francie zhruba před 200 000 lety objevili neandrtálci, spíše ojedinělé. V době před 40 000 lety (mladší paleolit) pak byli neandrtálci vytlačeni novým lidským druhem, homo sapiens. O významu jeho rozšíření na území Francie svědčí skutečnost, že jeho rané vývojové stadium bylo pojmenováno právě po francouzském nalezišti Cro Magnon.
náhled|upright=1.2|Menhiry v Carnacu. Až do doby kolem roku 6000 př. n. l. se lidé na území Francie živili převážně lovem, doplňovaným sběrem – o důležitosti lovu pro tehdejšího člověka svědčí monumentální jeskynní malby (ve Francii je nejproslulejší jeskyně v Lascaux). Jelikož tehdejší lovná zvěř se neustále stěhovala, lidské společnosti byly převážně kočovnické. Právě v 6. tisíciletí př. n. l. se ale (nejspíše jako důsledek ústupu ledovce a výrazné celkové změny ekosystému v předešlých tisíciletích) postupně začínal prosazovat přechod k usedlejšímu způsobu života a objevovalo se primitivní zemědělství; tento proces se nazývá neolitická revoluce. To se zhruba do roku 2700 př. n. l. rozšířilo po celém území Francie. Nejznámější ve Francii zastoupenou neolitickou kulturou byla bretonská megalitická kultura, která proslula zejména vztyčováním obrovitých kamenných řad (největší se nacházejí v Carnaku).
V období neolitu se do Evropy také začaly dostávat indoevropské kmeny z východu, které sem mimo jiné zanesly i nové technologie. Kolem roku 2000 př. n. l. vzkvétala tzv. Beakerská kultura, která proslula užitím mědi. O této době již hovoříme jako o době měděné (eneolitu). Ta později s vynálezem slitiny mědi a cínu přechází v dobu bronzovou.
Období Keltů
Koncem doby bronzové pronikla do východní Francie (údolí Rhôny) takzvaná „keltská“ civilizace. Označení Keltové, které pocházelo od Řeků, si Římané pozměnili a keltským kmenům říkali Galové. Ve skutečnosti se jednalo o několik „národů“, které mluvily různými keltskými jazyky.
Tyto skupiny žily i před římskou okupací na poměrně vysoké úrovni, na území Galie fungovalo několik významných měst. Značně rozvinutý byl obchod včetně dálkového, obecně rozšířena byla peněžní směna. Galové vyznávali vlastní polyteistické náboženství, ve společnosti patřilo významné postavení druidům – kněžím. Středomořské pobřeží bylo už od 7. století př. n. l. osídleno Řeky, od nichž tamní Galové převzali písmo. Tato Gallia Narbonensis, jak ji později nazvali Římané, se od 2. století př. n. l. stala předmětem zájmu Římanů.
Římská Galie 200 px|náhled|Čtyři provincie římské Galie
Jako první bylo k Římské říši přičleněno pobřeží Středozemního moře, nazvané podle města Narbonne, kde se usadila významná kolonie římských občanů, Gallia Narbonensis. Zbytek území byl k římské říši připojen vesměs po tažení Gaia Iulia Caesara v 50. letech 1. století př. n. l. O těchto bojích i o následném povstání Galů pod vedením Vercingetoriga obsáhle pojednávají Caesarovy Zápisky o válce galské (Commentarii de Bello Gallico).
Během 1. století n. l. dochází v Galii ke konsolidaci poměrů, probíhá výrazná romanizace obyvatelstva. Za císaře Augusta byla Galie rozčleněna, vyjma dříve připojeného území Galie narbonské, na Aquitánii, Galii Lugdunensis (Galii lyonskou) a Belgicu. Bylo založeno množství měst, která se stala centry šíření latiny a římské kultury, země byla propojena množstvím silnic. Splývání Galů a Římanů bylo posíleno společnými boji jak v Británii, tak proti Germánům na východní hranici, které od 2. století neustále sílily. Obyvatelé Galie získali plné římské občanství, případnějším než Galové se stalo označení Galorománi. Zejména obyvatelé měst začínali přejímat nové náboženství, které se masově šířilo po celé římské říši – křesťanství. V Galii ovšem v ariánské podobě, která byla římskou církví považována za herezi. Provincie se stala jednou z nejdůležitějších v římské říši.
Rozpad západořímské říše a pronikání Germánů do Galie vpravo|náhled|200px|Germánská království v Galii kolem roku 460.
Třetí století potom přineslo pravý opak této mírové doby. Galorománi a především jejich představení se často zapojovali do mocenských bojů v Římě. Obyvatelé byli zatěžováni stále vyššími daněmi a dříve bohatá města začala pomalu upadat. Od druhé poloviny 3. století se na území Galie začali usazovat Germáni, kteří obdrželi práva tzv. foederatů. Roku 406 potom germánské kmeny Alemanů a Franků využily zamrznutí Rýna a ve velkém pronikly na území Galie. Neustávající příliv nových osadníků vyústil ve vznik autonomních osad a území, které se dále řídily svými původními germánskými zvyklostmi.
Jedním z posledních útoků, kterým byla oslabená Římská říše schopna odolat, byl vpád Hunů, kteří vyvolali i pohyby germánských kmenů. Právě spojená galořímská a vizigotská vojska zastavila roku 451 postup hunských hord Evropou v bitvě na Katalaunských polích. Řím vypleněný nájezdníky však měl v té době pouze minimální vliv na dění v provincii a Germáni už byli více než cizími barbary legitimními obyvateli Galie. Koncem 5. století byla Galie již mozaikou germánských „barbarských“ království, a formální zánik západořímské říše roku 476 se tedy na území Galie nikterak vážně neprojevil.
Franská říše vpravo|náhled|Expanze franské říše 250px|vlevo|náhled|Bitva u Poitiers – Steuben
Ze všech germánských království se jako nejstabilnější ukázala říše Franků. Frankové byli jedna z největších germánských skupin na území Galie. Jejich osady byly soustředěny zejména na severovýchodě země, pomyslným středem byla řeka Rýn, která je dělila na dvě základní skupiny – východní (ripuárské) a západní (sálské). Frankové do Evropy přišli někdy na počátku letopočtu, nepodnikali však v době stěhování národů žádné rozsáhlejší přesuny, a jejich síly se netříštily. V 5. století se sjednotili pod vládou krále Chlodvíka z dynastie Merovejců a postupně vytvořili mohutnou říši, která začala dominovat celé západní Evropě.
Merovejci a počátky Franské říše (481–751) Mezi nejvýznamnější franské náčelníky konce 5. století patřil Chlodvík z rodu Merovejců. Panoval sálským Frankům, kteří sídlili na západním břehu Rýna. Poté, co odstranil všechny své soupeře a stal se králem všech Franků, zahájil jejich rozsáhlou expanzi na jih a západ. Roku 486 porazil u Soissons Syagria, který panoval na troskách římské Galie v okolí Remeše, čímž ovládl severní Galii. Sňatkem s burgundskou princeznou Klotildou (Chrotechildou) získal nejen nároky na toto území, ale hlavně katolický křest, kterým se odlišil od ostatních germánských panovníků (kteří byli buď pohané, nebo křesťanství přijali v jeho ariánské formě). Spolu s králem, jak bylo tehdy obvyklé, přijali nové náboženství i jeho lidé. Tento okamžik bývá často interpretován jako jeden z počátků budoucí Francie. Koncem života se Chlodvíkovi podařilo porazit Vizigóty, kteří sídlili v dnešní jihozápadní Francii, a také sjednotit Franky na obou březích Rýna.