Nosorožec jávský (Rhinoceros sondaicus) je jedním z nejvzácnějších velkých savců světa a současně nejohroženějším nosorožcem. Tento kriticky ohrožený druh byl z drtivé většiny svého původního areálu rozšíření vyhuben. Původně se vyskytoval od severovýchodní Indie po jižní Čínu na jih přes Zadní Indii a Malajský poloostrov na Sumatru, Jávu a snad i Borneo. Hlavní příčinou dramatického úbytku druhu byl zejména lov pro jeho roh, který se už po tisíce let používá v tradiční čínské medicíně. V roce 2010 byl upytlačen poslední nosorožec jávský ve Vietnamu, a poslední lokalitou výskytu druhu se tak stal národní park Ujung Kulon na nejzápadnějším cípu indonéského ostrova Jáva, kde se nachází kolem 60 až 70 nosorožců jávských. Druh se nechová v zajetí.
Nosorožec jávský spolu s nosorožcem indickým utváří rod Rhinoceros. Jedná se o menšího nosorožce dorůstajícího v rameni výšky 1,4–1,7 m, délka těla je kolem 3–3,5 m a váha 900–2300 kg. Jeho tělo pokrývá silná, převážně neosrstěná kůže s výraznými kožními záhyby. Samcům vyrůstá z konce čenichu malý, kolem 20 cm dlouhý roh. Samicím místo rohu vyrůstá většinou jen nízký hrbolek. Živí se býložravě, jeho jídelníček zahrnuje stovky druhů rostlin, z nichž požírá listy, výhonky, větvičky a vzácněji i ovoce. Jedná se o plaché, samotářské zvíře. K vnitrodruhové komunikaci hojně využívá pachové stopy. Samice rodí jedno mládě pouze jednou za několik let. Často se válí v bahně, což pomáhá s termoregulací a údržbou kůže.
Druh čelí četným hrozbám jako je pytláctví, inbreeding, potenciální přírodní katastrofy (hlavně tsunami) a nedostatek životního prostoru. Populace z národního parku Ujung Kulon již zaplnila místní nosnou kapacitu. K hlavním výzvám ochranářů tak patří hlavně založení nové populace mimo tento park, která by v případě nenadálé přírodní katastrofy nebo náhlé nemoci nosorožců v Ujung Kulonu zajistila přežití druhu.
Systematika
Etymologie Vědecké rodové jméno Rhinoceros je kombinací starořeckého ῥινός (rhinos), čili „nos“, a κέρας (keras) neboli „roh“. Druhové jméno sondaicus je latinizovanou formou výrazu sunda, biogeografického regionu, který zahrnuje mj. Sumatru, Jávu, Borneo a okolní ostrovy. V češtině se nosorožec jávský označuje někdy i jako nosorožec javánský. Místně je druh znám jako badak (či baduk) Jawa, warak nebo Abah Gede.
Evoluce Nosorožec jávský spolu s nosorožcem indickým představují jediné žijící zástupce rodu Rhinoceros, jehož první zástupci se objevili v Asii v době raného pleistocénu. Nejstarší fosilie, která se přisuzuje nosorožci jávskému, pochází z raného pleistocénu (~1,5 mya) z jávské lokality Trinil. Podle fosilního záznamu se nosorožec jávský vyvinul někdy před 2–4 miliony lety. Tomu sice odporují starší molekulární data, podle kterých se nosorožec jávský a indický od sebe oddělili již někdy před 11,7 miliony lety, nicméně novější genetická studie z roku 2021 již zasazuje split obou druhů do doby před 4,3 miliony lety, což by víceméně souhlasilo s fosilním záznamem. Současní i fosilní zástupci rodu Rhinoceros byli svým rozšířením vždy limitováni na Indický subkontinent a jihovýchodní Asii.
Taxonomie a poddruhy Nosorožci byli Evropanům relativně dobře známí již od 18. století, kdy byla živá zvířata spolu s jejich kůžemi, kostmi a rohy importována do evropských stabilních i mobilních menažerií. Formální popis nosorožce jávského však pochází až z roku 1822. Ujal se ho francouzský zoolog Anselme Gaëtan Desmarest, který druh popsal na základě exempláře z Jávy, jenž do pařížského Národního přírodovědného muzea zaslala dvojice cestovatelů a objevitelů Alfred Duvaucel a Pierre-Médard Diard.
U nosorožce jávského se rozeznávají tři následující poddruhy:
R. s. sondaicus – nosorožec jávský indonéský – jediný žijící poddruh, který se vyskytuje v jediné lokalitě na západu Jávy (Národní park Ujung Kulon). Původně rozšířen od Thajska po Malajsii a Sumatru. † R. s. inermis – původně rozšířen v severovýchodní Indii, v Bangladéši a Myanmaru. Vyhynul v prvních desetiletích 20. století. † R. s. annamiticus – nosorožec jávský vietnamský – původně se vyskytoval ve Vietnamu, jižní Číně, Laosu, Kambodži a východním Thajsku. Ještě koncem 19. století se jednalo o hojný druh, avšak v polovině 20. století byl na většině území vyhuben a poslední zástupce byl upytlačen v roce 2010. Podle genetické analýzy srovnávající poddruhy sondaicus a annamiticus se jejich společný předek vyskytoval před 2 000 000 – 300 000 lety. V pleistocénu totiž byla Jáva občas spojena s pevninou (viz Sundaland) a střídavě stoupající a klesající hladiny moří během glaciálních cyklů způsobily postupnou izolaci jávského poddruhu.
Studie z r. 2025 ukázala na zásadnější fenotypové i adaptivní rozdíly mezi nosorožcem jávským a nosorožcem indickým (Rhinoceros unicornis) a navrhla nosorožce jávského vyčlenit do samostatného rodu Eurhinoceros jako druh s vědeckým názvem Eurhinoceros sondaicus .
Výskyt náhled|vlevo|upright=1.3|Nosorožec jávský v zoologické zahradě (snad indické), kolem roku 1900Nosorožec jávský byl původně hojně rozšířen od severovýchodní Indie přes Zadní Indii, jižní Čínu a Malajský poloostrov až na Sumatru a Jávu. Menší populace se snad vyskytovala i na Borneu, nicméně není to jisté a místní nosorožci mohli představovat spíše nosorožce sumaterské. Přesný areál původního rozšíření není zcela zřejmý, protože starší historické záznamy nerozlišovaly mezi nosorožci na druhové úrovni a nosorožec jávský byl částečně sympatrický s nosorožcem indickým i sumaterským.
Areál rozšíření nosorožce jávského se začal postupně zmenšovat již někdy kolem roku 1000 př. n. l. v průměru o 500 m ročně s tím, jak se v oblasti rozmáhalo lidské osídlení a po rozích nosorožců byla neutuchající poptávka v čínské tradiční medicíně. Již někdy od poloviny 19. století byl nosorožec jávský vyhuben na většině území svého původního rozšíření. V Indii vyhynul počátkem 20. století. V Myanmaru byl poslední nosorožec jávský zaznamenán v roce 1920, v Malajsii roku 1932 a na Sumatře roku 1959. Zhruba od 30. let 20. století je jedinou oblastí, kde se nosorožec jávský dodnes vyskytuje, poloostrov Ujung Kulon, který se nachází na nejzápadnějším cípu Jávy. Na tomto poloostrově se nachází stejnojmenný národní park. Podle místních autorit se v roce 2018 v národním parku Ujung Kulon nacházelo posledních 68 nosorožců jávských a v roce 2020 tento počet stoupl na 72. Studie z roku 2022 nicméně upozorňuje na to, že čísla indonéských úřadů mohou být přemrštěná a že na kamery bylo spolehlivě zaznamenáno pouze 60 různých jedinců. Z nich je snad jen 23 samic různého věku a je tak dost dobře možné, že pouze asi tucet samic je schopno páření.
Původní stanoviště druhu bylo velmi různorodé od nížinatých mangrovů přes otevřené smíšené lesy a travnaté plochy po vysokohorské oblasti. Poslední populace se vyskytuje pouze v hustém nížinatém tropickém deštném pralese, což nicméně nepředstavuje původní typ stanoviště druhu, a proto také patrně není ani optimální.
Popis náhled|Nosorožec jávský v londýnské zoo (1861) Nosorožec jávský je v mnoha směrech podobný nosorožci indickému, s nímž sdílí mj. stejný pancíř, oproti němu je nicméně o poznání menší. Nosorožec jávský je vysoký kolem 1,4–1,7 m (výška se měří po ramena) a typicky váží kolem 900–2300 kg. Poddruh annamiticus byl ještě menší, typicky dosahoval výšky do 1,2 m a váhy do 800 kg. Délka těla od hlavy po zadní část těla se pohybuje kolem 3–3,5 m. Samice je možná o trochu větší než samec. Tělo pokrývá tlustá šedá až šedohnědá kůže, která se po namočení jeví jako takřka černá. Kůže je rozdělená hlubokými záhyby, které nad krkem vytvářejí jakési sedlo, je posetá bouličkami a uzlinami a nosorožci dodává vzhled, jako by měl na sobě pláty brnění. U mladých nosorožců je kůže pokryta chlupy, kůže dospělců je holá s výjimkou obočí, uší a chomáči srsti na konci ocasu. Kůže je poseta mozaikovitými vzory, které připomínají šupiny. Nejvýraznější jsou na končetinách, kde je lze pozorovat i z poměrně značné vzdálenosti. vlevo|náhled|Ilustrace nosorožce jávského (18. či 19. století) Samci mívají jeden roh, u samic se místo rohu vyskytuje pouze nízký výrůstek. Roh v případě ulomení dorůstá. Samec nepoužívá roh k boji, nýbrž k rozrýpávání bahna, pro odhrnování vegetace při procházení hustým pralesem nebo pro přitahování rostlin s potravou. Šedý nebo šedohnědý roh je poměrně malý, typicky dorůstá do délky 20 cm. Největší naměřený roh měl na délku 27 cm. Roh je u báze drsný a jeho tloušťka zde dosahuje 12×18 cm. V délce kolem 8 cm se povrch rohu zjemňuje a jeho tloušťka je kolem 5,5×7,5 cm.
Podobně jako některé další druhy nosorožců (dvourohý, sumaterský a indický), i nosorožec jávský má prodloužený horní pysk, který slouží k úchytu potravy. Stejně jako ostatní asijští nosorožci má dlouhé dýkovité spodní řezáky, které používá při soubojích. Za řezáky jsou umístěny dvě řady šesti nízkých stoliček, které se hodí pro drcení tuhé rostlinné stravy. U starších jedinců jsou řezáky obroušeny do podoby hladkých disků a ti nejstarší jedinci mají zuby dokonce natolik obroušeny, že jsou funkčně nepoužitelné a ti nejstarší nosorožci jávští mohou mít problém s přijímáním potravy a v konečném důsledku mohou i zemřít na podvýživu. Zubní vzorec je I 2/2, C 0/0, P 3/3, M 3/3, tedy 32 zubů.
Biologie náhled|Lebka nosorožce jávského O biologii a ekologii nosorožce jávského toho není příliš známo. Jednak žije v těžko přístupném prostředí, a jednak by studie v terénu mohla být pro již tak kriticky ohroženou populaci rušivá. Ve volné přírodě je navíc druh značně plachý a nosorožec jávský ani není držen v žádné zoologické zahradě, což znemožňuje jeho přímá pozorování. Je nicméně zřejmé, že pro úspěšný management populace jsou potřeba hlubší znalosti o biologii druhu, a to hlavně co se týče rozmnožování. Jedná se převážně o samotářské zvíře, výjimku tvoří samice s mládětem a krátké období v době páření, kdy jsou samice k vidění se samci. Mladí nosorožci se občas mohou sdružovat menších skupinek o dvou či více jedincích. Nosorožec jávský je z velké části noční živočich, co potravu sbírá hlavně po setmění.
Na každého samce připadá poměrně rozsáhlé teritorium o rozloze kolem 12–20 km². Teritoria samců se překrývají pouze v malé míře. Samice zabírají menší teritoria o rozloze 3–14 km² a jejich teritoria se překrývají výrazně. Teritoria patrně nejsou běžně bráněna boji, jak je tomu časté u jiných druhů nosorožců, jsou nicméně zřetelně značena loužemi moči, hromadami trusu, škrábanci v zemi a zlomenými větvemi. Nosorožec jávský tráví velkou část dne válením v bahnitých loužích, které může sám dále prohloubit pomocí nohou a rohu. Válení v bahně pomáhá termoregulaci, ošetřuje kůži a zbavuje nosorožce ektoparazitů a bodajícího hmyzu.
Nosorožec jávský často močí a kálí do blátivých a vodních louží, ve kterých se později válí, což má patrně za cíl pokrytí těla silným zápachem, který je poté přenášen v oblasti jeho pohybu. Předpokládá se, že ostatní nosorožci mohou tyto pachové stopy rozeznat, čili se jedná o komunikační prostředek. Na rozdíl od některých jiných druhů nosorožců jako je nosorožec sumaterský hraje vokalizace v komunikaci nosorožce jávského jen malou roli. K vokálním projevům patří řehtání či hlasité píšťalkovité pískání. Kontaktní zvuk mezi samicí a mládětem představuje krátké zamečení. Při vyrušení používá frkání, které je patrně výrazem hrozby. Dlouhý horní pysk může být rozvibrován podobně jako to dělají koně, což je asi projevem komfortního chování. Nosorožec jávský občas může vydávat i mohutný hlasitý řev, který je spojován s bojem mezi dvěma jedinci. Tento řev se může nést i na 800–1000 m. Nejčastěji dochází k vokálním projevům u bahnitých louží, které slouží jako jakési sociální centra, u kterých dochází k vokalizacím až třikrát častěji. Nosorožec jávský též s oblibou za sebou až několik metrů táhne zadní nohu, ve které ústí pachové žlázy, čímž do svého prostředí zaznamenává svou pachovou stopu. vlevo|náhled|Nosorožec jávský na indonéské známce (1953)