Lorenzo I. Medicejský (italsky Lorenzo de' Medici či Lorenzo di Piero de' Medici) řečený il Magnifico, Nádherný (1. ledna 1449 – 8. dubna 1492), byl italský politik, který řídil Florentskou republiku jako třetí z rodu Medicejů. Byl také mecenáš umění, básník, humanista a bankéř. Patří k nejvýznamnějším politikům renesance, a to jak jako ztělesnění ideálu humanistického vladaře, tak pro úspěšný a promyšlený výkon moci.
Lorenzo a jeho mladší bratr Julián Medicejský se po smrti svého otce Piera roku 1469 stali faktickými pány Florencie, i když po formální stránce nikdy nezastávali žádný významný veřejný úřad. V prvních letech vlády (1469–1478) Lorenzo vedl vnitřní politiku zaměřenou na upevnění svého postavení a na posílení moci Florencie nad okolními městy (Florencii se pod jeho vedením podařilo potlačit vzpouru Prata a ovládnout Volterru). V oblasti zahraniční politiky se snažil čelit územním ambicím papeže Sixta IV. v duchu mocenské rovnováhy Italské ligy z roku 1454. Proto se Medicejové stali terčem spiknutí Pazziů (1478), v němž byl Julián zavražděn, ale Lorenzo unikl a spiklence přísně potrestal. Neúspěch spiknutí vyvolal hněv Sixta IV., neapolského krále Ferdinanda I. i všech, kteří se obávali rodu Medicejů. Následovaly dva roky války proti Florencii. Republiku se však díky Lorenzovým diplomatickým schopnostem a charismatu nepodařilo zlomit, což velmi posílilo Medicejovu domácí i mezinárodní prestiž. V osmdesátých letech 15. století se pak Lorenzo stal jazýčkem na vahách italské politické rovnováhy a cizí monarchové s ním jednali jako se suverénním vládcem, třebaže nepatřil k vysoké šlechtě a nikdy nezastával vrcholné politické úřady. Medicejové tak díky politice Lorenza a jeho dvou předchůdců pronikli mezi nejvýznamnější italské rody. Válka a Lorenzovo neúspěšné řízení Medicejské banky však výrazně zmenšily rodový majetek a banku brzy po Lorenzově smrti dovedly k zániku.
Lorenzo spojil své jméno s dobou vrcholného lesku florentské renesance a obklopil se intelektuály, jako byli Angelo Poliziano, Marsilio Ficino či Pico della Mirandola, a umělci jako Sandro Botticelli a mladý Michelangelo. Sám patřil k důležitým literátům své doby a tvořil poezii jak světskou a milostnou, například Karnevalové zpěvy se známou Bakchickou písní, tak i vážnou poezii duchovní. Zemřel předčasně následkem komplikací rodové choroby dny. Brzy po jeho smrti se Florencie vzbouřila proti neschopnému nástupci Petrovi a moc převzal mnich Girolamo Savonarola. Rivalita italských pánů, která již nebyla zadržována Lorenzovou diplomacií, umožnila francouzskému králi Karlu VIII., aby vpadl do Itálie a zahájil italské války.
Život Když se Lorenzo narodil, byl rod Medicejů na vrcholu politické moci ve Florentské republice a ovládal její různorodé a složité instituce. Lorenzův děd Cosimo dokázal pomocí obrovského bohatství své banky na sebe navázat mnoho florentských politiků a stát se mluvčím lidové nespokojenosti s dusivou oligarchií patricijů vedených rodem Albizziů.
V roce 1434 se Cosimo po ročním exilu v Benátkách vrátil do Florencie a se svými přívrženci vyhnal Albizzie. Podle modelu, který využil již ve starověku císař Augustus, ponechal republikánské instituce při životě, ale obsadil je svými lidmi; sám se formálně vrátil do soukromého života. Skutečná moc však zůstala v Cosimových rukou: historikové proto tuto formu vlády někdy označují jako kryptosignorii, v níž republikánský politický systém spočíval v rukou jediného muže a jeho rodiny (signorie byl v Itálii systém vlády jednoho muže).
Mládí (1449–1466) Lorenzo (Vavřinec) se narodil 1. ledna 1449 (podle starého florentského kalendáře ještě roku 1448) v Medicejském paláci ve Florencii jako syn Cosimova staršího syna Piera (Petra) a Lucrezie Tornabuoniové. Pokřtěn byl 6. ledna o slavnosti Zjevení Páně a jeho kmotry byli voják Federico da Montefeltro, tehdy florentský vojevůdce, a arcibiskup Antonín Florentský, později prohlášený za svatého. Lorenzo i jeho bratr Julián (Giuliano) získali ve stopách děda Cosima i svých rodičů hluboké humanistické vzdělání a dobrou politickou průpravu. Jejich kultivovaná, inteligentní a pragmatická matka Lucrezia, k jejímž kratochvílím patřilo i psaní básní v italštině, byla platnou rádkyní jak manžela Piera, tak později syna Lorenza.
vlevo|náhled|upright 0.8|alt=Obraz hlavy muže nebo chlapce s dlouhými kudrnatými vlasy a zdobnou pokrývkou hlavy| Benozzo Gozzoli, údajný portrét Lorenza jako mladíka, detail fresky Průvod Tří králů, Kaple sv. Tří králů, Medicejský palác, Florencie V dětství Lorenza vychovával a učil humanista a pozdější biskup Gentile de' Becchi, pak od roku 1457 jeho vzdělání přešlo do rukou humanistů jako byli Cristoforo Landino, Jan Argyropulos pro studium řečtiny, Marsilio Ficino pro novoplatónskou filozofii a Antonio Squarcialupi pro umění hudby a tance. Cosimo si svého vnuka Lorenza velmi oblíbil a rád s ním rozmlouval. Mladík brzy projevil zájem o novoplatónskou Akademii a od svých dvanácti let se podílel na učených diskusích s Ficinem, konaných v medicejské vile v Careggi. Spolu s bratrem Juliánem a dalšími vznešenými mladými Florenťany se Lorenzo účastnil obvyklých zábav a her tehdejší šlechtické mládeže, lovů, sokolnictví a jízd na koni; jako dvacetiletý roku 1469 vyhrál na koni jménem Morello di Vento rytířský turnaj, o čemž pak Luigi Pulci napsal oslavnou báseň.
náhled|alt=Obraz horní části těla hladce oholeného muže středního věku v červeném oděvu s rukou na prsou držící menší předmět okrové barvy| Agnolo Bronzino, Piero di Cosimo de' Medici, olej na plátně, 1550–70, Národní galerie v Londýně Lorenzo nebyl ještě dospělý, když jeho strýc Jan, druhorozený syn a nástupce Cosima Starého, pověřený řízením Medicejské banky, zemřel v roce 1463 po nestřídmém životě. Špatné zdraví prvorozeného Piera (přezdívaného Dnavý kvůli onemocnění dnou) bylo důvodem, proč Cosimo jmenoval následníkem druhorozeného, ale fyzicky robustnějšího Jana. Po Janově smrti se Cosimo stal zádumčivým a neustále se trápil problémem nástupnictví. Tehdy svou naději vložil do Pierových dětí: Lorenzo a Julián se mohli stát pomocníky a nástupci nemocného otce. Před smrtí Cosimo doporučil Pierovi, aby nezanedbával vzdělání obou chlapců a aby s nimi zacházel jako s muži navzdory jejich mladému věku.
Před Lorenzovým uvedením do politického života města se Piero rozhodl svěřit mu diplomatické mise do Milána a Benátek, kde byly pobočky Medicejské banky. Lorenzo tím mohl získat přehled o italské politické situaci a osobně poznat různé vladaře. 17. dubna 1465 se tak mladý Medicej v Pise setkal s Fridrichem Aragonským a zamířil do Milána, aby se spolu s ním účastnil svatby Alfonse II. Neapolského s Ippolitou Marií Sforzovou. Lorenzo, který se mezitím s Fridrichem důvěrně spřátelil, byl nucen se s ním poté rozloučit a vydat se do Benátek. Tato cesta mu umožnila poznat hlavní italské politické osobnosti své doby: v Boloni se Lorenzo seznámil s tamním vládcem Giovannim Bentivogliem a ve Ferraře ho přijal Borso Estenský.
Poté se Lorenzo vydal do Benátek, kde byl představen dóžeti Cristoforovi Morovi. Po benátském pobytu se vydal do Milána, kde se setkal s Francescem Sforzou, přítelem a spojencem svého dědečka Cosima. V hlavním městě Milánského vévodství předtím mladého Lorenza instruoval Pigello Portinari, ředitel místní medicejské pobočky, jak se chovat během rozhovoru s vévodou. Pobyt v Miláně však netrval dlouho. Při návratu do Florencie Lorenzo doprovázel novomanžele Ippolitu Marii Sforzovou (se kterou uzavřel hluboké přátelství a později politické partnerství) a Alfonsa II. po část cesty do jejich Neapolského království.
Lorenzo se opět vydal na cesty roku 1466, kdy se odebral do Říma. Tam byla významná pobočka Medicejské banky vedená Giovannim Tornabuonim, bratrem Lorenzovy matky Lucrezie. Piero Dnavý dal přesné instrukce, jak ověřit výkonnost římské pobočky, a pověřil Lorenza podpisem smlouvy, která Medicejům zajistila účast na těžbě kamence objeveného v Tolfě u Civitavecchia podle dohody s papežem Pavlem II. Z Říma Lorenzo dorazil po Via Appia do Gaety, kde pobýval dvůr krále Ferdinanda I. Ferranteho, a byl zde uvítán s velkou pompou. Ferdinand mu pak udělil soukromé slyšení, ve kterém mladý Medicej králi předal pozdravy svého otce a diskutoval vnitropolitické a dynastické otázky. Po návratu do Florencie mohl být Lorenzo s výsledkem cesty spokojen, ale vnitřní situace florentského státu mu nedovolila odpočinek.
Spiknutí z roku 1466, politický vzestup a manželství (1466–1469) upright 0.8|náhled|alt=Věkem poškozený portrét staršího muže s šedou bradkou a knírem v červeném oděvu v červeném čepci| Luca Pitti, detail predely v Kapli Pittiů v Basilice Ducha sv. Náhlé úmrtí Franceska Sforzy, vévody milánského a přesvědčeného stoupence medicejské kryptosignorie, k němuž došlo 8. března 1466, vážně oslabilo stabilitu medicejské vlády. Následující mocenské vakuum v Miláně (Galeazzo Maria Sforza, dědic trůnu, dlel v době otcovy smrti v Burgundsku) přišlo v době špatné zdravotní i finanční situace Piera Dnavého, jemuž skončilo splácení půjček, které jeho otec Cosimo poskytl florentským šlechtickým rodinám výměnou za jejich věrnost. Navíc ještě Piero oznámil záměr oženit svého syna Lorenza s římskou šlechtičnou Claricí Orsiniovou, a ne s některou Florenťankou, jak vyžadovala tradice. To vše vedlo k aktivizaci protimedicejské strany ve Florencii.
Hlavní Pierův nepřítel, velmi bohatý Luca Pitti, spojený s rodinou Acciajuoliů a s Diotisalvim Neronim (dávným přítelem Cosima staršího), zorganizoval spiknutí zaměřené na odstranění Piera a jeho nahrazení Pittim jako novým arbitrem florentské republiky. Pitti a další spiklenci se mohli opřít o zahraniční podporu rodu Estenských: Markýz Borso poslal do Florencie svého nevlastního bratra Herkula s 1300 muži, připravenými zasáhnout ve prospěch případného povstání. Převrat měl být zahájen po plánované vraždě Piera Dnavého na cestě z vily v Careggi do Florencie, kterou Piero obvykle konal bez velkého doprovodu.
Pittiův plán byl však okamžitě potlačen samotným Pierem, který zabránil akci spiklenců, varoval a vyzbrojil své příznivce a zorganizoval protiopatření. Současně se Pierovi podařilo přesvědčit Pittiho, aby se přidal k medicejské straně, a s pomocí 2000 milánských vojáků poslaných Galeazzem Marií Sforzou obnovit svou autoritu. Ze zbývajících spiklenců byli Diotisalvi Neroni, Angelo Acciaiuoli a Niccolò Soderini vyhoštěni, zatímco florentský arcibiskup Giovanni de' Diotisalvi musel odejít do Říma. Luca Pitti, ačkoli nebyl vydán soudnímu stíhání, byl potrestán tím, že ztratil úctu u florentského lidu. Lorenzova role byla jistě důležitá, protože aktivně podporoval svého otce a vedl jednotky medicejských vojáků, kteří se zasloužili o obranu Pierova života na cestě z Careggi do Florencie.
náhled|vlevo|alt=Obraz horní poloviny těla mladé dámy v luxusním rudém oděvu a čepci zdobeném perlami, v pozadí místnosti okno s pohledem na krajinu|upright 1.0| Domenico Ghirlandaio, snad Clarice Orsiniová, olejomalba, Irská národní galerie Florencie se v letech 1467 až 1468 s pomocí Milána ubránila benátsko-ferrarské koalici. Cílem války, kterou iniciovali Soderiniové a Diotisalvi Neroni, bylo ukončení medicejské nadvlády. V té době představil Piero de Medici Lorenza jako svého legitimního nástupce v čele rodu. Už krátce po neúspěšném spiknutí z roku 1466 Piero zajistil sedmnáctiletému Lorenzovi místo v důležitých politických orgánech, v balii (městské vládě) a v Radě sta (městské radě). Za účelem dalšího posílení postavení rodu se Piero a jeho manželka Lucrezia rozhodli zorganizovat sňatek mladého Lorenza a Římanky Clarice Orsiniové.