Jaderná elektrárna Mochovce je slovenská jaderná elektrárna ve vlastnictví česko-italsko-slovenské společnosti Slovenské elektrárne. Elektrárna leží mezi městy Nitra a Levice, na místě bývalé obce Mochovce, na území obce Kalná nad Hronom.
Elektrárna provozuje dva jaderné tlakovodní reaktory typu VVER 440/213, každý s výkonem 500 MW, a dva další stejného typu s výkonem 471 MW. Dne 22. května 2026 vydal Úřad jaderného dozoru povolení ke spuštění čtvrtého bloku do provozu.
První dva bloky v roce 2009 poprvé překročily 7 000 GWh vyrobené elektrické energie za rok. Celkově tak pokrývaly přibližně 26 % spotřeby elektrické energie na Slovensku.https://www.seas.sk/ae-mochovce
Historie
Počátky Československo poprvé projevilo zájem o výstavbu další jaderné elektrárny ve slovenském okrese Levice v roce 1975. Po úspěšném zprovoznění prvního VVER-440/230 v jaderné elektrárně Jaslovské Bohunice objednalo Československo u Škody několik kompletních bloků VVER-440/213. Dva bloky měly být připojeny k síti nejdříve v letech 1981 a 1982. V roce 1978 však došlo ke změně plánování projektu a vzhledem k většímu pokroku a modernější verzi VVER-440/213 byl projekt přesunut do Dukovan. Pro Mochovce nakonec byly objednány dva původně plánované bloky VVER-440/213, později byla objednávka rozšířena o další dva bloky.
Zatímco u předchozích zakázek byl podíl dodávek ze sovětské strany ještě relativně vysoký, u tohoto projektu dosáhl podíl dodávek z československé výroby téměř 100%, takže sovětská strana v závodě pracovala pouze pro technické konzultace. Podle plánu měly být oba reaktory posledními VVER-440, které byly uvedeny do provozu v Československu. Po spuštění měly být stavěny již jen a pouze VVER-1000. První z nich měl být uveden do provozu v jaderné elektrárně Temelín. Volba Mochovců jako místa vyvolala obavy z bezpečnostních rizik v Rakousku, nikoli však v Maďarsku, a to navzdory skutečnosti, že elektrárna byla blíže maďarským hranicím než rakouským. V roce 1978 byl zahájen rozvoj lokality, tedy demolice obce Mochovce, která se nacházela na tehdy plánovaném místě. Dle studie zadané 23. června 1978 bylo známo, že plánované místo se nachází v seismicky aktivní zóně. V důsledku toho bylo místo přesunuto o 180 metrů na skalnatější půdu. 27. listopadu 1980 byla mezi Československem a Sovětským svazem podepsána smlouva na výstavbu čtyř plánovaných bloků v Mochovcích.
První fáze První fázi jaderné elektrárny Mochovce tvoří dvojblok reaktorů VVER-440/213. Kolem poloviny dubna 1981 bylo vydáno stavební povolení pro první blok. Stejně jako u předchozích elektráren byly i v Mochovcích problémy s řízením projektu, což způsobilo zpoždění v projektování a přípravě investičního záměru. Vývoj staveniště pro první dva bloky naopak probíhal hladce. Celkem 1200 dělníků bylo zaneprázdněno přípravnými pracemi pro dva bloky již před samotným zahájením stavby. Do roku 1987, kdy by měla být stavba v plném proudu, by na stavbě mělo být kolem 12 000 dělníků. Existovaly však velké pochybnosti, zda to bude proveditelné, protože výstavba bytů a sociálního zařízení bylo v tomto krátkém období téměř nemožné.
Výstavba první fáze 13. října 1983 byla oficiálně zahájena stavba prvních dvou bloků. Kvůli nedostatku pracovních sil i v československém jaderném průmyslu postupovaly práce velmi pomalu. Se zprovozněním posledního VVER-440 v elektrárně Jaslovské Bohunice V2 výrazně vzrostl počet dostupných pracovníků. Tito pracovníci byli rozděleni na staveniště jaderných elektráren Dukovany i Mochovce v poměru 1:1. Obě staveniště měla vyšší prioritu než elektrárna Temelín, který byl teprve ve fázi přípravných prací a také neměl dostatek pracovních sil. V důsledku toho byly plány výstavby další československé jaderné elektrárny pozastaveny až do plánovaného připojení první fáze výstavby Mochovců k síti v roce 1989. alt=Jaderná elektrárna Mochovce|vlevo|náhled|249x249pixelů|Jaderná elektrárna Mochovce Kvůli financování výstavby se majitel a budoucí provozovatel elektrárny, Slovenské energetické podniky, dostal do finančních problémů. Pomoc přišla od společnosti Bayernwerk v Německu, která nabídla účast na jaderné elektrárně. Nabídka však nebyla přijata a Slovenské energetické podniky zkrachovaly. V důsledku toho musela být výstavba dvou bloků 15. srpna 1990 zastavena. První blok byl v té době dokončen téměř z 90 %, druhý zhruba z 80 %. Prostředky na záchranu budovy ve výši 80 milionů marek daly k dispozici západoněmecká energetická společnost Bayernwerk a společnost Électricité de France. Obě společnosti také nabídly dokončení prvních dvou bloků za 1,3 miliardy marek.
Ze strany Slovenska byly prověřovány nabídky různých společností, včetně spolupráce mezi Škoda a Westinghouse, ale Atomenergoexport obdržel zakázku v roce 1996, protože Komerční banka a Česká spořitelna nabídly podpůrný úvěr 450 milionů dolarů určený na dokončení elektrárny. Na schůzce slovenského premiéra Vladimíra Mečiara v Rakousku s kancléřem Franzem Vranitzkym Mečiar potvrdil dostavbu elektrárny Mochovce, ale také uvedl, že navzdory smluvní straně budou bezpečnostní modernizace provedeny na nejvyšší úrovni, jak jen to je u reaktorů VVER-440 možné. Modernizace bezpečnostního řídicího systému mělo provést francouzsko-německé konsorcium tvořené společnostmi Framatome a Siemens. Evropská banka pro obnovu a rozvoj si svou půjčkou ve výši 412,5 milionu dolarů podmínila, že Bohunice V1 bude odstavena do roku 2000 a Électricité de France převezme plný technický dozor nad provozem. Výběrem ruského smluvního partnera mohla výstavba získat více peněz a navíc to mělo zabránit odstavení elektrárny Bohunice V1 v roce 2000. Společnost Électricité de France měla zůstat partnerem. V září 1995 Slovensko oficiálně odmítlo půjčku od Evropské banky pro obnovu a rozvoj.
V říjnu 1995 převzal Energoprojekt Praha technické řízení staveniště Électricité de France. Celkově závod zůstal v rukou České republiky a Slovenska, jak tomu bylo již v době Československa. 14. května 1996 bylo zmrazení stavby Mochovců oficiálně zrušeno a práce se opět pomalu rozběhly. Zatímco v prvním bloku bylo nutné pouze zaměnit řídicí systémy, ve druhém bloku se stále pracovalo. Dostavba elektrárny Mochovce byla mezinárodně považována za referenční projekt pro budoucnost VVER-440, protože jako první ukázal, co by bylo možné z hlediska bezpečnostních modernizací. Dne 27. dubna 1998 začalo zavážení paliva prvního bloku. 8. června 1998 byl proces dokončen.
Spuštění první fáze Podle první projekce měl být první blok uveden do provozu v roce 1986 a druhý v roce 1987. Předpokládané uvedení do provozu roku 1986 bylo spíše ambiciózním než reálným cílem. Pokud by byl tento termín dodržen, výstavba takového bloku do pěti let by byla rekordní. V roce 1985 se předpokládalo uvedení do provozu v roce 1989. V roce 1990 byla dostavba bloků v letech 1992 až 1994 považována za reálnou. alt=Reaktorový sál bloků 1 a 2 v roce 2005|náhled|Reaktorový sál bloků 1 a 2 v roce 2005 9. června 1998 přesně ve 3:37 tamního času byl první reaktor kriticky spuštěn. 4. července 1998 mohl být blok synchronizován s elektrickou sítí. Následně byl blok spuštěn na jmenovitý výkon, poté na tomto výkonu proběhl půlroční zkušební provoz. 24. září 1998 se blok poprvé rozběhl v plné zátěži. Po absolvování šestidenního zkušebního provozu převzaly blok Slovenské elektrárne. 29. října 1998 byl blok uveden do komerčního provozu. Na konci listopadu 1998 schválil slovenský dozorový úřad plnou provozní licenci pro 1. blok a tím i plný pravidelný provoz elektrárny.
Původně měl být Mochovce 2 připojen k síti na jaře 1999, ale uvedení do provozu bylo odloženo o šest měsíců, protože nejprve bylo třeba analyzovat pravidelný provoz prvního bloku na delší dobu, aby bylo možné provést případné zlepšení. Změněna byla i délka zkušebního provozu a byl nařízen provoz při plné zátěži 144 hodin.
1. prosince 1999 byl druhý reaktor poprvé kritický. 20. prosince 1999 byl blok poprvé synchronizován s elektrickou sítí a 11. dubna 2000 byl uveden do komerčního provozu. Během několika prvních let provozu jednotky podaly dobrý provozní výkon a prokázaly, že dodatečné vybavení západními bezpečnostními systémy společnosti Siemens bylo úspěšné. Společnost následně obdržela další zakázky na modernizaci bloků Bohunice V1 a čtyř bloků maďarské Jaderné elektrárny Paks.
Druhá fáze Druhou fázi jaderné elektrárny Mochovce tvoří zakázka se dvěma VVER-440/213. Technicky by měl být systém identický. Spolu s přípravnými pracemi proběhly i první stavební kroky.
Výstavba druhé fáze 27. ledna 1987 byla oficiálně zahájena výstavba třetího a čtvrtého bloku. Práce od roku 1990 postupovaly pomalu, ale pokračovaly i přes to, že Slovenské energetické podniky zkrachovaly. Opodstatněním bylo, aby byla dokončena hrubá stavba reaktorů a tím byla umožněna konzervace. Stavba obou bloků byla zastavena 7. července 1993. Peníze na konzervaci budovy ve výši 80 milionů marek poskytly západoevropské energetické společnosti Bayernwerk a Électricité de France. Oba bloky byly v tu dobu dokončeny z 30 %. V zásadě byly postaveny pouze budovy a nebyly instalovány téměř žádné komponenty. Již v roce 1995 bylo jasné, že výstavba těchto bloků by měla být dokončena. Kdy a jak ještě nebylo otázkou, ale při návštěvě Rakouska premiér Vladimír Mečiar oznámil, že Mochovce budou poslední slovenskou jadernou elektrárnou. Předpokládalo se, že dostavba by mohla být realizována nejdříve po roce 2000. Po zprovoznění Mochovce 1 a krátce před zprovozněním Mochovce 2 však vyhlídky vypadaly značně nereálně. Ministr hospodářství Ľudovít Černák na jaře 1999 prohlásil, že na dostavbu Mochovce 3 a 4 nejsou finanční prostředky. Slovenské elektrárne proto hledaly alternativní způsob financování bloků. Černák také navrhl, aby Bohunice V1 by zůstaly připojeny k síti, dokud nebudou spuštěny Mochovce 3 a 4. Pro vstup Slovenska do Evropské unie však bylo nezbytné Bohunice V1 odstavit. Dva ministři EU Gordon Adam a Piia-Noora Kauppi vysvětlili, že neexistuje žádná alternativa a že dostavbu Mochovce 3 a 4 lze považovat za náhradu kapacity. alt=Jaderná elektrárna Mochovce v roce 2026|vlevo|náhled|Jaderná elektrárna Mochovce v roce 2026
Kvůli špatné ekonomické situaci země se Slovensko od srpna 2002 snažilo privatizovat 49% podíl ve Slovenských elektrárnách. V rámci toho byla vypracována studie proveditelnosti. Podíl byl později zvýšen na 66 %, čímž by se kupující stal většinovým vlastníkem. Italská energetická společnost Enel vyhrála nabídkové řízení v roce 2005 a koupila podíl za 840 milionů eur a s ním dluh ve výši 1,1 miliardy eur. Přesto Enel plánoval další investice ve výši více než 1 miliardy EUR v Mochovcích na dostavbu 3. a 4. bloku. Oficiální souhlas s převzetím byl dán v srpnu 2005. Náklady na dostavbu Mochovce se tehdy odhadovaly na 1,6 miliardy eur. Od roku 2006 by měl být vypracován jasný investiční záměr a harmonogram prací na blocích.
V únoru 2007 Slovenské elektrárne oficiálně rozhodly o dokončení bloků Mochovce 3 a 4. Enel byl připraven přispět na dostavbu celkovou částkou 1,8 miliardy eur. V březnu 2007 podepsal Enel s nově založenou ruskou státní holdingovou společností Rosatom prohlášení o záměru o spolupráci při výstavbě. Již tehdy se předpokládalo, že zakázku dostane Rusko. Do dubna 2007 již Slovenské elektrárne investovaly přibližně 576 milionů eur do studií a přípravných prací na dokončení. Od roku 2007 byly oficiálně zahájeny přípravné práce. Do října 2007 přijalo úvěrové přísliby celkem osm evropských bank. Pokud jde o financování, byl však na Slovenské elektrárne vyvíjen silný tlak, aby projekt dokončily. Dánská skupina ING se rozhodla neinvestovat do Mochovce poté, co Greenpeace a další nevládní organizace vyjádřily obavy. V důsledku toho Greenpeace zahájilo silnou kampaň proti dalším bankám v Evropě, které půjčovaly na výstavbu Mochovce 3 a 4 nebo Belene.