Dějiny Česka jsou historií jak dnešní České republiky, tak států, které jí předcházely, a území, na kterém republika leží. Vzhledem k poloze ve střední Evropě se dějiny Česka z části prolínají především s dějinami Svaté říše římské, německými státy, s Rakouskem, Polskem a oblastí Uher. Od 16. století se pak dějiny českého národa v důsledku existence společného státu prolínají s dalšími státy Habsburské monarchie, v letech 1918–1992 se pak díky existenci Československa prolínají především s dějinami Slováků a Slovenska, od počátku 21. století pak s dějinami Evropské unie.
Úvodní souhrn
Historie lidského osídlení na území České republiky trvá od nejstaršího paleolitu. Karel Valoch získal doklady o nejstarším osídlení našich zemí v době před asi 600 000 lety a předložil také jeden z nejstarších dokladů o užívání ohně v Evropě.
První lidé dnešního typu se objevili v Evropě v mladém paleolitu před asi 40 tisíci lety. Během krátké doby nahradili neandertálce, kteří žili na území Evropy stovky tisíc let. Moderní genetické výzkumy zjistily, že současní obyvatelé Česka jsou potomci několika pravěkých migračních vln. Na jejich původu se podíleli mezolitičtí lovci a sběrači pocházející z kromaňonské populace, která obývala Evropu během poslední doby ledové, dále neolitičtí zemědělci, kteří se do Evropy začali stěhovat před 9000 lety z Anatolie během neolitické revoluce v zemědělství, a nakonec pastevci jámové kultury, kteří se stěhovali z pontsko-kaspické stepi ve východní Evropě v souvislosti s indoevropskými migracemi před 5000 lety.
Nejstaršími obyvateli, které známe jménem, byli Keltové, po nich přišli Germáni a Slované. Slované zde vytvořili první politické celky, Sámovu říši (kolem roku 630) a Velkou Moravu (9. století). V té době sem proniklo křesťanství. sv. Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu roku 863. V 10. století se kolem středočeského kmene Čechů začalo vytvářet České knížectví, vedené rodem Přemyslovců. Postupně se rozšířilo a upevnilo, získalo své světce (sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Vojtěch z rodu Slavníkovců) a biskupství (973), jeho centrem se stal Pražský hrad. Václavův bratr a nástupce Boleslav I. (935–972) k přemyslovským državám připojil Moravu. Počátkem 11. století se knížectví stalo lénem Svaté říše římské.
Přemysl Otakar I. (1197–1230) získal prestižní titul dědičného krále, což stvrdila Zlatá bula sicilská (1212). Rozsáhlé územní zisky zaznamenalo České království díky dobyvačné politice krále Přemysla Otakara II. (1253–1278). V době vlády jeho syna, Václava II. (1278–1305) se začalo v Kutné Hoře těžit stříbro, což mělo pozitivní vliv na ekonomiku země. Vraždou Václava III. roku 1306 však vymřel rod Přemyslovců po meči a nastoupila dynastie Lucemburků. K nim patřil úspěšný vládce Karel IV. (1346–1378), mimo jiné zakladatel pražské univerzity (1348), první ve střední Evropě. Následující období však výrazně poznamenaly husitské války, které vznikly po smrti krále Václava IV. v souvislosti s odporem římskokatolické církve proti upevnění reformního proudu v českém křesťanství, v historiografii zvaného jako husitství. Významnou osobností tohoto hnutí byl Mistr Jan Hus, upálený v roce 1415 v německé Kostnici pro údajné kacířství. Mezi husity a katolíky se rozpoutala občanská válka, v jejímž průběhu husité na čas ovládli velkou část Českého království. Nadto bylo podniknuto několik křižáckých tažení z německého území, která však byla husitskými vojsky pod velením Jana Žižky z Trocnova a po jeho smrti v roce 1424 kněze Prokopa Holého úspěšně odražena. Tyto války a vládu husitů v zemi ukončila až dohoda římskokatolické církve s umírněnou částí husitů na Basilejském koncilu a následná bitva u Lipan roku 1434, ve které byli radikální husité poraženi. Spory mezi katolíky a husity byly dočasně urovnány a v osobě Jiřího z Poděbrad (kraloval v letech 1458–1471) Čechám úspěšně vládl umírněný husita, který jako jeden z prvních evropských politiků přišel s myšlenkou částečné evropské integrace s posláním zajistit mír. Po něm několik desítek let vládli králové z dynastie Jagellonců, pak roku 1526 nastoupili Habsburkové, kteří Českému království vládli až do roku 1918 a české země začlenili do rozsáhlé říše s centrem ve Vídni.
V době vlády Rudolfa II. (1576–1611) zažily České země kulturní a vědecký rozkvět. Roku 1618 došlo k neúspěšnému stavovskému povstání nekatolíků, jehož následkem byla rekatolizace a ničivá třicetiletá válka. V následujícím barokním období české země zažily kulturní rozkvět, čeština se však postupně stávala jazykem pouze nevzdělaných vrstev. Obtížná byla rovněž situace obyvatel venkova, kteří mnohdy museli část týdne povinně pracovat na panské půdě. Císařovna Marie Terezie (1740–1780) zahájila osvícenské reformy, například prosadila povinnou školní docházku a zreformovala armádu. Byla však nucena přenechat Prusku většinu Slezska a Kladsko, tedy tradiční součásti Českých zemí. V reformách pokračoval i její syn Josef II. (1780–1790), který roku 1781 zrušil nevolnictví a zlepšil tak postavení nižších vrstev na venkově. Císař Josef II. zavedl výlučné používání němčiny na úřadech i v českých zemích.
Koncem 18. století započalo národní obrození, jež umožnilo vznik moderního českého národa a upevnění jeho politické síly a také obnovu významu češtiny. Ve druhé polovině 19. století za vlády císaře Františka Josefa I. (1848–1916) proběhla rychlá modernizace a industrializace českého území, rozkvět zažila rovněž kultura. Toto období je však poznamenáno častými spory mezi Čechy a v Českých zemích žijícími Němci. Byly učiněny první kroky k ustanovení demokracie a moderní občanské společnosti, od roku 1861 platila poměrně liberální ústava a stále větší vrstvy obyvatelstva získávaly volební právo (roku 1907 jej pak získali všichni dospělí muži).
Habsburská říše zanikla první světovou válkou (1914–1918). Na jejích troskách mimo jiné vzniklo demokratické Československo (vyhlášeno 28. října 1918). Jeho prvním prezidentem byl filozof a vysokoškolský profesor Tomáš Garrigue Masaryk (1918–1935). Československá republika zavedla volební právo i pro ženy a v meziválečném období se postupně stala jediným demokratickým státem ve střední a východní Evropě. Zažila rovněž kulturní a hospodářský rozkvět. Problém však představovaly spory mezi Čechy a Němci, jejichž značná část se postupně dostala pod větší či menší vliv nacistického Německa. Roku 1938 nacistické Německo obsadilo část území obývanou většinově Němci a následujícího roku obsadilo i zbytek státu, kde mezitím demokracii nahradilo autoritářské konzervativní zřízení. Protektorát Čechy a Morava byl loutkovým státem v rukou nacistů. Na pozadí druhé světové války (1939–1945) ve velkém probíhalo vraždění nepřátel režimu, Židů a Romů. Zároveň probíhal vcelku výrazný odboj, a to jak domácí, tak vojenský ve spolupráci s Velkou Británií a Sovětským svazem. Po osvobození sovětskou a americkou armádou s přispěním vlastního československého odboje se roku 1945 Československo obnovilo, demokracie však již byla značně omezená. V letech 1945–1946 proběhl odsun sudetských Němců, který provázelo extrémně četné násilí a protiprávní jednání. V únoru 1948 provedli převrat komunisté, kteří vládli zcela autoritativně a plnili příkazy Sovětského svazu. Roku 1968 došlo k pokusu režim demokratizovat, takzvané pražské jaro však bylo 21. srpna 1968 poraženo vojenskou intervencí komunistických zemí v čele se Sovětským svazem. V roce 1989 se projevila celková krize sovětského bloku a Čechoslováci dokázali sametovou revolucí komunistický režim nenásilně svrhnout. Nedokázali však udržet jednotu státu, a tak se Československo k 1. lednu 1993 nenásilně rozdělilo na Českou republiku a Slovenskou republiku.
Česko se politicky vrátilo k Západu a liberální demokracii. Prezidentem byl zvolen někdejší protikomunistický disident a jeden z hlavních aktérů Sametové revoluce, spisovatel, dramatik a obhájce lidských práv Václav Havel (1989–2003). Roku 1999 bylo Česko přijato do Severoatlantické aliance a roku 2004 vstoupilo do Evropské unie.
Před vznikem českého státu
Prehistorie (do 5. století př. n. l.) náhled|vlevo|upright|Věstonická venuše je nejstarší keramická soška na světě Nejstarší nálezy člověka na území Česka pocházejí z období nejstaršího paleolitu (2.5 milionu – 750 tis. B. P.). V období starého paleolitu (750 tis. – 250 tis. B. P.), zde žil Homo erectus případně Homo heidelbergensis, tvůrci tzv. acheulské kultury, kteří používali mj. pěstní klín. V období středního paleolitu (250 tis. – 40 tis.) se na území ČR vystřídalo několik paleolitických kultur, jejichž nositelem byl v mladší fázi především Homo neanderthalensis.
S mladým paleolitem (45 tis. (Koněpruské jeskyněKay Prüfer et al. A genome sequence from a modern human skull over 45,000 years old from Zlatý kůň in Czechia, 07 April 2021) – 12 tis. B. P.) je spojen první doložený výskyt člověka dnešního typu (Homo sapiens sapiens) na území České republiky. Pavlovienská naleziště na Moravě se stala světoznámými díky nálezům sídlištního i hrobového charakteru, které svědčí o lovecké společnosti, která již pravděpodobně žila polousedlým způsobem života, dokázala vypalovat keramiku či splétat z travin rohože a dále se vyznačovala uměleckým projevem se symbolickým podtextem (venuše, plastiky zvířat z pálené hlíny, šperky z ulit, mamutoviny a zubů, řezbami zdobené nástroje z mamutoviny atd.), který vedle dokladů o rituálních pohřbech svědčí o jisté duchovní kultuře. Kombinace sílícího lovu pravěkými populacemi člověka a změn klimatu během poslední doby ledové pravděpodobně přispěla k vymírání některých druhů pleistocenní megafauny.
Neolit na území Česka je reprezentován kulturou s lineární keramikou, na kterou navazuje kultura s vypíchanou keramikou. Na Moravě se na konci neolitu objevuje kultura s moravskou malovanou keramikou ovlivněná lengyelským kulturním okruhem. Obyvatelstvo se v této době živilo především zemědělstvím (různě intenzivně doplňovaným lovem, sběrem, rybolovem). Lidé žili v malých osadách v tzv. dlouhých domech. Již na konci kultury s lineární keramikou se objevují výšinná sídliště, v závěru neolitu vznikají rondely: velké, nejčastěji kruhové stavby nejasného účelu.
náhled|Lid kultury se šňůrovou keramikou ve střední Evropě byl geneticky blízce příbuzný lidu jámové kultury ze severního Černomoří Pozdní doba kamenná čili eneolit na území Česka přináší další objevy a technologie (kolo, užití rádla, využití dobytka k orbě, sporadicky měď). Na českém území se během eneolitu vystřídalo či spolu soužilo velké množství kultur: lengyelská kultura, jordanovská kultura, michelsberská kultura, kultura s nálevkovitými poháry, badenská kultura, řivnáčská kultura, jevišovická kultura, chamská kultura, bošácká skupina, kultura kulovitých amfor, kultura se šňůrovou keramikou, kultura se zvoncovitými poháry. Podle některých vědců byla kultura se šňůrovou keramikou, která vzešla z migrace lidu jámové kultury, společným předkem pro pozdější keltské, germánské, baltské, slovanské a možná i některé italické indoevropské jazyky.
Na eneolit navázala doba bronzová (2000 – 800 př. n. l.), kdy se začalo významně uplatňovat zpracování kovů. Velmi pravděpodobně to vedlo k vytváření skupin specialistů (horníků, hutníků, ale i obchodníků apod.). Z archeologických nálezů je možné doložit výraznější stratifikaci společnosti (bohaté hroby). Rozvíjí se dálkový obchod. Archeologické nálezy také dovolují spekulovat o náplni náboženských představ (sluneční kult). Opět české území poznalo velké množství kultur: únětická kultura, nitranská kultura, kultura Chłopice-Veselé, Věteřovská skupina, komplex mohylových kultur (českofalcká, středodunajská), kultura lužických popelnicových polí, kultury knovízská a štítarská, milavečská kultura, nynická skupina, velatická a podolská kultura.