Dugong indický (Dugong dugon), často jen dugong, je plachý mořský savec z řádu sirény, jediný žijící zástupce čeledi dugongovití. Jeho nejbližším moderním příbuzným byl koroun bezzubý, který však vyhynul již v 18. století. Dugong se vyskytuje v mělkých pobřežních vodách indopacifické oblasti od východní Afriky přes jihovýchodní Asii a Austrálii po Vanuatu. Žije v krytých mořských zátočinách, do řek se na rozdíl od ostatních druhů sirén nepouští, pročež je považován za jediného býložravého čistě mořského savce. Dugong dosahuje délky kolem 3 m. Jeho tělo je válcovité, ocasní ploutev má dva laloky oddělené menším středovým výřezem, hřbetní ploutev chybí. Dominantu hlavy tvoří dolů zahnutý široký čumák uzpůsobený konzumaci rostlinné potravy u dna. Ze všech sirén je nejlépe přizpůsoben pobytu ve vodě, což se projevuje mj. tvarem ocasní ploutve nebo dobře vyvinutou svalovinou podporující plavání.
Základ jídelníčku dugonga tvoří různé druhy mořských trav, pro které se typicky potápí na dobu kolem 2 minut do hloubky několika metrů, umí se však potopit až na 12 minut do hloubky 30–40 metrů. Většinou se pohybuje v menších skupinkách, výjimečně ve stádech o desítkách až stovkách jedinců. I přes velké rozšíření počet dugongů není nijak velký. Kolem 85 % dugongů navíc žije v Austrálii a početná je i populace v Perském zálivu, zbytek tvoří izolované zbytkové populace o několika jednotkách, desítkách či maximálně stovkách jedinců. V minulosti došlo k dramatickému úbytku dugongů, který byl způsoben hlavně nadměrným lovem, zánikem pastvin i interakcí s rybářskými sítěmi (především tenatovými), do kterých se dugongové snadno zamotají a utonou. V některých oblastech již dugong vyhynul (např. Maledivy, Lakadivy, Mauricius, Rodrigues, Čína nebo Tchaj-wan) a je pravděpodobné, že vyhyne i v dalších lokalitách. Domorodé komunity žijící podél pobřeží loví dugongy již po tisíce let a v Austrálii je tamějším domorodcům lov povolen dodnes.
Systematika
Taxonomie Druh formálně popsal německý zoolog Philipp Ludwig Statius Müller v roce 1766 jako Trichechus dugon. Trichechus byl rod, který vytyčil již Carl Linné v roce 1758 v 10. vydání Systema Naturae pro kapustňáky. V roce 1799 francouzský přírodovědec Bernard Germain de Lacépède druh přeřadil do nově ustanoveného rodu Dugong, jehož je dugong indický jediným zástupcem. Britský zoolog John Edward Gray pak rodu Dugong vyčlenil i samostatnou čeleď Dugongidae (dugongovití).
Výraz „dugong“ pochází z tagalského dugong, což znamená „dáma z moře“. K dalším českým názvům patří moroň indický.
Vnější systematika vlevo|náhled|Kostra dugonga (Národní přírodovědné muzeum, Filipíny) Dugong indický je jediným žijícím zástupcem čeledi dugongovití a jeden ze čtyř žijících druhů sirén. Další tři druhy jsou sdruženy v čeledi kapustňákovití. Fosilní záznam dugongovitých sahá až do eocénu a v minulosti se jednalo o velmi diverzifikovanou čeleď, v rámci které byly popsány již desítky fosilních rodů. Dugong indický spadá do podčeledi Dugonginae, jejíž stáří se odhaduje na nejméně 15 milionů let. Původně se jednalo o čtyřnohého savce, avšak již pozdně eocenní zástupci dugongovitých měli přední končetiny přeměněny v ploutve a zadní zanikly, což dokládá plně akvatický život již v pozdním eocénu.
Nejbližším moderním příbuzným dugonga byl koroun bezzubý z Komandorských ostrovů, který však byl vyhuben v 18. století. Vezmeme-li v potaz i fosilní rody, podle studie z roku 2022 je sesterským taxonem (nejbližším příbuzným) rodu Dugong rod Nanosiren; fosilizované pozůstatky společného prapředka obou rodů byly nalezeny v oblasti Floridy a jejich stáří bylo odhadnuto na cca 12,2 milionů let. Připustíme-li, že dugong indický se rozšířil do současného indo-pacifického areálu výskytu přes Tichý oceán, a nikoli přes Atlantik, k jeho vydělení od rodu Nonosiren by mělo dojít někdy mezi 12,2 miliony (stáří společného prapředka) a nejpozději před 2,8 miliony lety (vytvoření Panamské šíje). Sami autoři studie nicméně přiznávají, že „původ současného indo-pacifického rozšíření dugonga je jedna z největších záhad evoluční historie sirén“ a rozklíčovat dugongovu evoluční historii je velmi problematické. Vnitřní systematika náhled|James Stewart: Ilustrace dugonga z roku 1837
V rámci dugonga indického lze rozeznat celou řadu místních subpopulací s různou měrou genetické odlišnosti. Australská populace je geneticky značně odlišná od té globální; v rámci australských dugongů lze rozlišit dvě mateřské linie, které byly od sebe patrně odděleny před 115 000–7 000 lety, tedy v době pevninského mostu přes Torresův průliv. Tání ledovců a následné stoupání hladiny moří tento most zatopily a obě populace se tak mezi sebou začaly opětovně mísit. Malé, avšak geneticky významné rozdíly vykazuje i populace z Queenslandu. Populace z Andamanského moře je hluboce geneticky odlišná a podle odhadů žije v izolaci od zbytku populace dugongů již 1,2 milionu let. Geneticky jedinečné populace se vyskytují i na Šrí Lance, Madagaskaru nebo v západní části Atlantiku (tj. populace zahrnující dugongy z východní Afriky, Rudého moře a Perského zálivu). Hlavně madagaskarská populace je natolik odlišná, že možná představuje i odlišnou vývojovou linii.
Popis náhled|Dugong s potápěčem; na fotografii lze dobře vidět dvoulaločná ploutev vypouklá dovnitř s menším výřezem uprostřed Dugong je mohutný mořský savec, jehož vzhled byl přirovnán ke zvířeti na pomezí mrože a delfína. Zatímco hlava připomíná mrože bez klů, zbytek těla s ploutvemi se podobá delfínu bez hřbetní ploutve, kterou dugong postrádá. Ze všech sirén je nejvíce přizpůsoben k životu ve vodním prostření, čemuž odpovídá hlavně protáhlé tělo spolu s tělní svalovinou uzpůsobenou k plavání a také mohutná ocasní ploutev se dvěma laloky s menším výřezem uprostřed. Tvar ploutve je přitom zásadní rozdíl mezi dugongovitými a kapustňákovitými, jelikož ocasní ploutev u kapustňáků utváří jeden velký vějířovitý útvar s koncem zakulaceným ven.
Délka těla dospělých dugongů se pohybuje kolem 3–3,3 m, váha v rozmezí 420–570 kg. V literatuře se občas objevuje zmínka o tom, že největší jedinec měl 4,06 m a vážil 1016 kg, nicméně vzhledem k tomu, že se jedná o velikost a váhu podstatně větší než maximální měření z jiných studií, považuje se tento údaj za chybný. Novorozeně měří kolem 1,1–1,25 m a váží 27–35 kg. Dugongovo tělo je vřetenovité a šedě zbarvené, avšak nezřídka se jeví spíše jako hnědé. Spodina bývá mírně světlejší než hřbetní část těla. Kůže je jinak hladká a spoře osrstěná krátkými jemnými chloupky. Pod kůži je ukryta asi 25 mm silná vrstva podkožního tuku. Starší jedinci mohou mít na hřbetu velkou skvrnu bez pigmentu. Mláďata jsou o něco světlejší než dospělci. Pádlovité krátké ploutve jsou bez nehtů, což je další morfologicky odlišný znak oproti kapustňákům, kteří nehty mají. Délka prsních ploutví se pohybuje mezi 33–42 cm. (Uvedeno chybné .) vlevo|náhled|Dugong Nozdry se nachází na vrcholu hlavy. Jsou kryty záklopkami, které lze v případě potřeby uzavřít. Takové umístění nozder umožňuje nadechnutí, aniž by dugong musel nad hladinu vynořit celou hlavu. Oči jsou malé, tmavé. Dugongové nemají oční víčka, avšak oči chrání membrána a oči jsou promazávány olejem z mazových žláz. Vnější ušní boltce chybí, přítomny jsou jen malé ušní otvory po stranách hlavy. Zatímco zrak dugonga není dobře vyvinut, sluch je velmi dobrý. Samice má „v podpaždí“ na každé straně jednu bradavku. Samcovy pohlavní orgány jsou umístěny mezi řitním otvorem a pupkem, přičemž varlata jsou umístěna uvnitř těla. Plíce jsou velmi prodloužené a sahají až k ledvinám. Ledviny jsou rovněž prodloužené a pomáhají dugongům s filtrací mořské vody.náhled|Lebka dugonga (Zoologické muzeum, Štrasburk)Dominantu poměrně malé hlavy utváří široký čumák zahnutý dolů a uzpůsobený krmení na rostlinné potravě při dně. Horní pysk přesahuje spodní. Ústa směřují dolů a jsou malá. Tlamu lze rozdělit na střední, uprostřed rozpůlenou podkovovitou část a postranní laloky oddělené hlubokými zářezy. Nosní kosti zcela chybí. Mezičelist je výrazně zvětšená a protáhlá směrem dolů. U samců je mezičelist mnohem tlustší než u samic, což je spojováno s odlišným způsobem růstu klů u samců (viz dále). Kosti jsou extrémně husté, což pomáhá dugongům se vztlakem při krmení u dna ve slaném prostředí. Dugong má 57–60 obratlů, z nichž je 7 krčních, 17–19 hrudních, 4 bederní, 1 křížový a 28–29 ocasních.
Zubní vzorec je I 2/3, C 0/1, P 3/3, M 3/3, tedy 36 zubů. Dolní řezáky a špičáky a vnitřní pár horních řezáků jsou zakrnělé. Vnější pár horních řezáků u samců a některých samic je prořezán z dásní a tyto zuby jsou označovány jako kly i přesto, že nevyčnívají ze zavřené tlamy. Růst vnějšího páru řezáků je přitom stejný u obou pohlaví až do puberty, kdy řezáky v dásni dosáhnou délky kolem 100 mm. Poté se u samců prořežou a nadále rostou do maximální délky 20 mm nad dásně. U samic růst klů pokračuje také, avšak nikoliv ven, ale dovnitř směrem k mezičelisti. Předpokládá se, že jakmile samičí řezáky narazí na mezičelist a nemají kam dále růst, začnou se prořezávat z dásně ven. Pokud jsou tedy kly u samice přítomny, jedná se hlavně o starší samice.
Výskyt
Areál rozšíření a stanoviště vlevo|náhled|Dugong v přirozeném prostředí mělkého moře (Egypt) Dugongové jsou široce rozšířeným druhem napříč subtropickými a tropickými vodami indo-pacifické oblasti. Oblast jejich výskytu pokrývá území asi 40 států. Zahrnuje kolem 128 000 km pobřeží od východní Afriky po Vanuatu. Na každé straně rovníku je rozšířena k 26.–27. rovnoběžce. Je nicméně možné, že v minulosti byly hranice výskytu ještě o několik stupňů dále od rovníku. Ostatně zatoulaní jedinci byli zaznamenáni poblíž Sydney (34 ° j. š.), Perthu (32 ° j. š.) i Durbanu (30 ° j. š.). Historická oblast výskytu byla napojena na výskyt mořských trav z čeledí rdestovitých (Potamogetonaceae) a voďankovitých (Hydrocharitaceae), hlavní potravy dugongů. náhled|Dugong ve vodách Andamany a Nikobary (Indie) I přes velké rozšíření drtivá většina dnešních populací dugongů představuje jen reliktní, izolované populace oddělené rozsáhlými oblastmi, kde dugongové vyhynuli nebo stojí na pokraji vyhynutí. Výjimku tvoří jen severní Austrálie a Perský záliv, kde se dugongové stále vyskytují v hojných počtech. Není přitom jasné, jaké bylo původní množství dugongů. I dnes je výskyt dugongů z velké části oblastí rozšíření znám jen na základě nechtěných úlovků či náhodných svědectví místních rybářů. K oblastem, ve kterých dugongové již zcela vyhynuli, patří Maledivy, Lakadivy, Mauricius, Rodrigues nebo Tchaj-wan. Celkový počet dugongů se v 80. letech 20. století orientačně odhadoval na 100 000. Toto číslo se sice zdá vysoké, nicméně kolem 85 % připadalo na Austrálii a kromě populace z Perského zálivu se všechny ostatní populace počítají v jednotkách, desítkách či maximálně nižších stovkách.
vlevo|náhled|Skupinka dugongů na typickém stanovišti mělké mořské vody s úrodným dnem (pobřeží Ningaloo)
Stanoviště dugongů tvoří mělké mořské vody chráněné před povětrnostními vlivy. Typicky se vyskytují v zálivech nebo závětrných stranách ostrovů v blízkosti pevniny. Primárně obývají pobřežní vody, avšak v případě mělkých vod se mohou objevovat i dále od pobřeží do maximálních hloubek kolem 40 metrů. V době rozbouřeného moře se stahují zpět do chráněných mělkých zálivů. Vyskytují se ve vodách o teplotách mezi 18–33 °C.
Austrálie