Vladimir Semjonovič Vysockij (, 25. ledna 1938 Moskva – 25. července 1980 Moskva) byl ruský písničkář, herec a básník.
Vladimír Vysockij patří dodnes k nejpopulárnějším a nejtalentovanějším umělcům v novodobých dějinách Ruské federace a bývalého Sovětského svazu.
Za svého života Vysockij nesměl v Sovětském svazu publikovat, vydávat desky ani oficiálně koncertovat. Jeho písně a verše se zachovaly díky amatérským nahrávkám i pozdějším profesionálním záznamům pořízeným při pobytech v zahraničí. Režim ho střídavě stíhal a toleroval. Byl přijímán sovětskou vládou jako herec, ale nikdy jako básník a zpěvák, i když jeho písně poslouchali i političtí funkcionáři včetně rodiny L. I. Brežněva.Hejko, str. 90 Kvůli písním měl Vysockij potíže se sovětskou mocí, které se promítly nejen do zákazu koncertování a nahrávání, ale omezovaly i jeho obsazování do filmových rolí. Jako herec se mohl realizovat především v moskevském Divadle na Tagance, známá byla jeho interpretace Hamleta. Ve filmu debutoval v roce 1959 a za celou kariéru natočil přes dvě desítky filmů. Kromě hereckých rolí se na řadě filmů podílel jako skladatel a autor písní.
Jako básník se realizoval především v žánru autorské písně. Inspirován Bulatem Okudžavou začal své básně zpívat za doprovodu kytary. Zpočátku byly prováděny v kruhu přátel, později se staly široce známými díky magnetofonovým nahrávkám distribuovaným po celé zemi. Často vystupoval na polooficiálních koncertech pro publikum ze všech vrstev ruské společnosti. Posluchače si získával svým sugestivním pěveckým projevem a texty, které obsahovaly sociální a politické komentáře v často humorném pouličním žargonu.
Během Vysockého života jeho písně nezískaly v SSSR oficiální uznání. V roce 1968 byla v tisku zahájena kampaň s cílem zdiskreditovat jeho hudební a básnické dílo. Až do roku 1981 nebyly jeho texty knižně vydány v žádném sovětském nakladatelství. Cenzurní omezení byla částečně zrušena až po Vysockého smrti, kdy vyšla sbírka jeho básnických děl pod názvem Nerv. Nicméně cenzurní kontrola nad publikováním Vysockého básní a písní, stejně jako jemu věnovaných novinových a časopiseckých článků, pokračovala až do perestrojky. Legalizace jeho práce začala v Sovětském svazu v roce 1986, kdy byla na Svazu spisovatelů SSSR vytvořena komise pro literární dědictví Vysockého. Dospěla mimo jiné k závěru, že Vysockij, který zaujímá jedno z ústředních míst v historii ruské kultury 20. století, měl silný vliv na formování názorů svých současníků a následujících generací.
Vysockij se celý život potýkal s alkoholismem. Na vrcholu slávy koncertoval, nahrával, natáčel, zkoušel v divadle, po nocích psal básně a to vše tempem, které nakonec nedokázal zvládnout bez pomoci drog. To se podepsalo i na jeho předčasné smrti.
Život
Dětství a studium Narodil se v Moskvě v rodině Niny Maximovny a Semjona Vladimiroviče Vysockého. Otec byl absolventem polytechniky, matka studovala cizí jazyky a pracovala jako překladatelka. V březnu 1941 byl otec povolán do armády, matka se synem byli po vyhlášení války evakuováni na východ země do Buzuluku. Do Moskvy se vrátili v roce 1943, ale otec již mezitím navázal vztah s jinou ženou a manželství se rozpadlo. Vladimir žil zpočátku u matky, která však musela pracovat a na výchovu syna nestačila. Navíc měl problematický vztah se svým otčímem a to se projevovalo na neuspokojivých výsledcích ve škole. V roce 1946 se jeho otec domohl u soudu svěření syna do své péče.
Po druhé světové válce, v letech 1947–1949, žil s otcem a nevlastní matkou Jevgenijí Lichalatovou v německém městě Eberswalde nedaleko Berlína, kam byl otec převelen v rámci vojenské služby. Vladimír se zlepšil ve škole, studoval hudbu, naučil se německy. Svoje dětství prožil pod vlivem hrůz druhé světové války. Vzpomínky z války proto v pozdější tvorbě mockrát spojoval s válčícím ruským vojákem. Jako dítě toužil být v armádě a bojovat. Chtěl se stát důstojníkem, zajímal se o zbraně, ale neuspěl ve zkouškách do Suvorovovy školy.
Na konci léta 1949 se vrátili do Moskvy a usadili se ve společném bytě na Velké kočárové ulici (Большой Каретный). Ve škole se zajímal o literaturu a divadlo, s přáteli jezdili na koncerty, četli ruské básníky. V roce 1952 vstoupil do Komsomolu. Jednu z prvních básní napsal v roce 1953 po Stalinově smrti, ale více než politika ho přitahovalo umění. Psal básně o školním životě, přátelích a společně prožitých příhodách. Matka mu k 17. narozeninám koupila první kytaru a jeho přítel Igor Kochanovskij ho naučil základní akordy. Byl zaujatý divadlem a filmem, chodil do dramatického kroužku.
Na Velké kočárové ulici vzniklo na počátku 50. let neformální společenství v bytě herce a režiséra Leona Kočarjana, kde se scházeli zástupci svobodomyslné inteligence. Patřili sem například Edmond Keosajan, Julian Semjonov, Oleg Striženov, Ilja Glazunov, Ludmila Gurčenková, Andrej Tarkovskij, Vasilij Šukšin a mnoho dalších. Kočarjan měl velký vliv na formování osobnosti Vysockého, pomáhal mu v jeho kariéře. Vysockij zde představoval své nové písně, diskutoval o plánech do budoucna. Kočarjanovi věnoval píseň Tam na Kočárový (Большой Каретный), napsanou v roce 1962, která začíná slovy: „Kde je tvých 17 let? Na Velké Kočárové...“ a popisuje události a okolnosti spojené s touto komunitou.
V červnu 1955 ukončil střední školu maturitní zkouškou, chtěl se stát hercem. Rodina trvala na tom, aby studoval techniku, a tak se zapsal na Strojírenský a stavební institut. Už po prvním semestru v lednu 1956 ze školy odešel. Přihlásil se ke zkouškám na Moskevskou uměleckou divadelní školu a byl přijat.Hejko, str. 22 Vysockého básnický talent se projevil už v prvním studentském představení, pro které napsal text na motiv populární písně Odessa Port. Báseň Mezi planetami, mezi kometami... se později stala neoficiální hymnou studentů divadelní školy. Vysockij se stal pravidelným autorem parodií, epigramů a básní těchto studentských besídek, v nichž převládal humor a satira. Vysockého oblíbeným předmětem byla literatura. Zajímal se o starověkou literaturu, starověkou řeckou mytologii. Profesor Andrej Siňavskij představil studentům nejen klasickou ruskou literaturu, ale také moderní básníky Pasternaka a Okudžavu. Po koncertě, na kterém Okudžava zpíval studentům své básně, se Vysockij znovu vrátil ke studiu hry na kytaru. Během studia hrál v divadelních inscenacích školního souboru, v roce 1959 debutoval ve filmu Vrstevníci (Сверстницы) režiséra Ordynského.
Soukromý život Od podzimu roku 1957 žil se studentkou herectví Izou Žukovou, vzali se 25. dubna 1960. V červnu téhož roku Vysockij ukončil školu s titulem dramatický a filmový herec. Byl přidělen do Moskevského činoherního divadla A. S. Puškina, kde strávil (s přestávkami) téměř tři problematické roky. Ty byly poznamenány četnými správními sankcemi kvůli nedostatku disciplíny a občasným výstřelkům v opilosti, které byly reakcí především na nedostatek vážných rolí a nemožnost realizovat umělecký potenciál. Nespokojenost s divadelní kariérou kompenzoval psaním veršů a písňových textů.Hejko, str. 24
V roce 1961 se při natáčení filmu Let číslo 713 seznámil se studentkou filmové školy Ljudmilou Abramovou a začali spolu žít. V roce 1962 se jim narodil syn Arkadij, v roce 1964 syn Nikita.Hejko, str. 73–79 Manželství uzavřeli až v srpnu 1965, protože Vysockij se dlouho nemohl rozvést se svou první ženou. V roce 1969 skončil i tento svazek.
Roku 1964 se stal členem avantgardního divadla Moskevského dramatu a komedie Na Tagance. Na konci 60. let navázal vztah s herečkou Taťjanou Ivaněnkovou, který trval několik let. náhled|Pomník Mariny Vladyové a Vladimíra Vysockého v Jekatěrinburgu Vysockého osudovou ženou byla francouzská herečka ruského původu Marina Vladyová, členka Komunistické strany Francie. Seznámili se v roce 1968, kdy během filmového festivalu v Moskvě navštívila představení Divadla na Tagance. Více než v divadelní roli ji upoutal přednesem svých písní za doprovodu kytary. Jejich milostný vztah pokračoval i po návratu Vladyové do Paříže. Věnoval jí několik milostných písní. Jejich setkávání komplikovaly úřední formality, které vyžadoval tehdejší komunistický režim v Sovětském svazu při cestování do jiných zemí. Situace se zlepšila, když 1. prosince 1970 uzavřeli v Moskvě manželství. Na přímluvu předsedy komunistické strany Francie byl Vysockému vystaven pas a v roce 1973 se manželé mohli vydat na cestu po Evropě. V dalších letech Vysockij navštívil řadu zemí včetně Spojených států a Kanady jak soukromě, tak s Divadlem na Tagance. Často pobýval v Paříži se svou ženou, setkával se se známými umělci. Jeho dobrým přítelem byl polský herec Daniel Olbrychski. V cizině vyšlo několik gramofonových desek s Vysockého písněmi, vystoupil v televizních pořadech Švédska, Německa, Rakouska, USA a dalších zemí. Měl velkou popularitu mezi ruskými emigranty. Nikdy však nechtěl trvale žít v zahraničí a do vlasti se vždy vracel. Jejich manželství bylo poznamenáno Vysockého závislostí na alkoholu a drogách, která měla negativní dopad na jeho zdraví. Manželka se snažila mu během zdravotních krizí pomáhat, ale v posledních letech života Vysockého byl vztah mezi nimi komplikovaný. Vysockij se ve Francii několikrát pokusil o léčení, ale nikdy nevydržel do konce.Hejko, str. 108–119
Vysockij v roce 1977 poznal v Moskvě studentku Oksanu Afanasjevovou, která se stala jeho blízkou přítelkyní a byla mu oporou až do konce života.
Závěr života náhled|Hrob Vladimíra Vysockého na Vagaňkovském hřbitově Vysockij měl dlouhodobě značné problémy s alkoholem, což se projevilo i na zhoršení zdravotního stavu od počátku 70. let. V těžkých záchvatech opilosti nad sebou ztrácel kontrolu, chrlil krev, když mu praskly žaludeční vředy nebo tepna na krku. Několikrát musel být hospitalizován a třikrát překonal klinickou smrt. Začal si vypomáhat užíváním různých podpůrných prostředků, které mu zpočátku umožňovaly vést navenek normální život a práci, omezit alkohol. Z toho se vyvinula závislost na morfinu, jehož užíváním se snažil kompenzovat tvůrčí vypětí a vysoké pracovní nasazení. Hrál divadlo, koncertoval, v noci psal verše a skládal písně, neuměl odpočívat. Bez drog nebyl schopen podat v této fázi uměleckého bytí svůj standardní výkon. V roce 1977 se jeho zdraví zhoršilo do té míry, že se v dubnu ocitl na moskevské klinice ve stavu fyzického a duševního kolapsu.
Vysockého zdraví se prudce zhoršilo během turné po Střední Asii v červenci 1979. V Buchaře ho postihl srdeční záchvat, při kterém díky zásahu lékařů překonal klinickou smrt.Hejko, str. 119
Dne 25. ledna 1980 oslavil v kruhu rodiny a nejbližších přátel 42. narozeniny. V posledních měsících se pohyboval na hraně života a smrti. Sám si svůj kritický stav uvědomoval a chtěl zvolnit, věnovat se jen psaní. V Divadle na Tagance si vyžádal roční dovolenou, protože měl v úmyslu spolupracovat na natáčení filmu Zelená dodávka. V květnu přijel do Paříže, kde mu Vladyová sjednala pobyt na klinice pro léčbu závislostí. Po návratu do Sovětského svazu sehrál v divadle na závěr sezóny dvě představení Hamleta. Jeho poslední koncert se konal 16. července 1980 v Koroljovu u Moskvy, na jevišti vystoupil naposled 18. července v roli Hamleta v Divadle Na Tagance. Problémy se zdravím se stupňovaly a 25. července měl nastoupit na léčení do nemocnice. Vysadil drogy, ale trpěl abstinenčními příznaky a hovořil o blízké smrti. Zemřel ve spánku brzy ráno 25. července 1980 ve svém bytě za přítomnosti několika přátel. Na lékařském osvědčení bylo jako příčina úmrtí uvedeno akutní kardiovaskulární selhání.
Stručnou zprávu o Vysockého smrti zveřejnily pouze noviny Večerní Moskva a Sovětská kultura. Přesto se zpráva o jeho smrti rychle rozšířila po celé zemi. Pohřeb se konal 28. července v Moskvě a stal se manifestací lásky, na čas zastínil i probíhající olympijské hry. Rakev se zesnulým umělcem byla vystavena v Divadle na Tagance, kam se s ním přišly rozloučit desetitisíce lidí. Pohřben byl na Vagaňkovském hřbitově.
Posmrtný ohlas