Dingo (Canis dingo, syn. Canis lupus dingo, syn. Canis familiaris dingo, syn. Canis familiaris), také pes dingo, je psovitá šelma obývající Austrálii. Taxonomie druhu je sporná, zvažuje se zařazení druhu pod samostatnou hlavičkou, jako poddruh vlka obecného či jako zdivočelou formu psa domácího.WOZENCRAFT, W. C. Order Carnivora. In: WILSON, D. E.; REEDER, D. M. Mammal Species of the World: A Taxonomic and Geographic Reference. 3. vyd. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2005. Dostupné online. . Svazek 1. S. 575–577. (anglicky) Přestože dingové jsou divoce žijící zvířata, v Austrálii je možné najít i domestikované jedince nebo jejich křížence s domácími psy.
Pes dingo byl poprvé popsán německým zoologem Friedrichem Meyerem v roce 1793 jako Canis dingo. Od roku 1793 se binomické jméno několikrát měnilo, ve 20. století byl například používán název Canis familiaris dingo, tudíž dingové byli bráni jako poddruh psa domácího.
Dingo pochází z jihovýchodní Asie, do Austrálie se dostal asi před 8300 lety, tedy v době existence prehistorického kontinentu Sahul. Zde žil v izolaci, kterou narušil až příchod Evropanů. V Austrálii je dingo největší a jedinou nezavlečenou suchozemskou šelmou a obývá zde veškeré biotopy včetně pouští a polopouští s přístupem k vodě. Žije v opuštěných a rozšířených králičích norách nebo podobných podzemních prostorách v blízkosti zdrojů vody.
Váží mezi 11 a 22 kg (výjimečně i více). V kohoutku měří mezi 47 až 67 cm. Délka těla dosahuje 70 až 111 cm. Nejběžnější viděnou barvou je žlutá až oranžová. Samci se od samic liší vzrůstem: jsou vyšší, mohutnější i těžší.
Dingo je převážně noční zvíře. Jedinci mezi sebou komunikují, podobně jako jiné psovité šelmy, mimikou obličeje i těla. Součástí stravy je přes 170 různých druhů zvířat, od hmyzu až po buvoly domácí. Častou kořistí bývají některé druhy klokanů, vombati nebo australské druhy krys. Dingové tvoří několikačlenné smečky, které si zaberou vlastní teritorium. Celou smečku vede alfa pár – samec a samice. Pokud se v teritoriu smečky objeví mladší samec a alfa samce porazí, přebírá jeho místo ve smečce a starý vůdce teritorium opustí. Dingové se v zajetí dožívají až 24 let, avšak ve volné přírodě je to méně.
Současná populace je nezmapovaná a postrádá tedy klasifikaci dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN). Jedná se o vrcholového predátora a hlavní hrozbu pro druh tak představují především farmáři, kteří vybíjí dingy v blízkém okolí svých farem, aby nepřicházeli o dobytek a ovce. Jsou známy i případy, kdy farmáři zabili přes dvacet dingů během několika dní.
Dingo hraje významnou roli v kultuře domorodých Australanů (Austrálců). Vystupuje například jako aktér v řadě příběhů. Jeho vyobrazení najdeme na skalních rytinách i jeskynních malbách. Pravděpodobně stojí za vyhynutím vakovlků tasmánských (Thylacinus cynocephalus) na australské pevnině před 2000 lety, ačkoli studie z roku 2008 tento názor zpochybňuje.
Nomenklatura náhled|Jedna z prvních kreseb dinga; byla vytvořena v roce 1789|alt=Kresba psa dinga z roku 1789
Etymologie Pro dinga jsou používána různá označení, jak v odborné literatuře, tak v beletrii. V Austrálii je široce používán i termín „wild dog“ (divoký pes), ten však označuje jak divoké dingy, tak i jejich křížence. Samotný název „dingo“ má pravděpodobně původ v období rané kolonizace Nového Jižního Walesu, kdy slovo „tingo“ v jazyce dharug označovalo táborové psy.
Domorodí Australané, Aboridžinci, tyto divoké psy nazývají různými jmény, v závislosti na konkrétním jazyce , například joogong, mirigung, noggum, boolomo, papa-inura, wantibirri, maliki, kal, dwer-da, kurpany, aringka, palangamwari, repeti nebo warrigal.Corbett 2004, str. 223. Některé kmeny též rozlišují dingy na dva typy: ti, co s nimi žijí, walaku, a divocí ngurakin.
Taxonomie V roce 1699 navštívil pobřeží dnešního státu Západní Austrálie kapitán William Dampier, přičemž si poznamenal, že s posádkou narazili na skupinu dvou nebo tří psovitých šelem. Téměř o století později, roku 1788, dorazila do Botanického zálivu flota pod velením prvního australského koloniálního guvernéra Arthura Phillipa. Ten si jednoho takového psa osvojil a ve svém deníku zanechal krátký popis s ilustrací. V roce 1793 byl na základě Phillipova stručného popisu a kresby tento pes klasifikován Friedrichem Meyerem jako Canis dingo, tj. samostatný druh z rodu Canis.
Taxonomie počátku 21. století označovala dinga latinským názvem Canis lupus dingo, tedy jako poddruh vlka obecného, paralelně vedle domestikovaného psa (Canis lupus familiaris). Tato taxonomie je uvedena například ve třetím vydání publikace Mammal Species of the World (2005) od amerického zoologa W. Christopher Wozencraft dinga právě jako poddruh vlka obecného (Canis lupus). Wozencraft zároveň označil dinga pralesního jako synonymum pro dinga. Opíral se, mimo jiné, o studii dingů z roku 1999, která s využitím mitochondriální DNA (mtDNA) studovala mateřskou linii předků. Wozencraftova práce je mezi ostatními zoology široce diskutovaná a i nadále se jí přičítá velká váha. Samotný dingo pralesní, též zvaný novoguinejský zpívající pes, obývá Novou Guineu a jeho taxonomické zařazení je sporné. Bývá označován jako Canis lupus hallstromi, Canis hallstromi, Canis lupus dingo nebo i pes domácí, tedy Canis familiaris. Výzkum ukázal, že lebky dingů pralesních se shodují s lebkami kříženců dingů. Též studie mitochondriální DNA prokázaly podobnost s dingy, ale odlišnost od vlků.Corbett 2004, str. 20
Studie z roku 2014 naopak zvažuje dinga opět jako samostatný druh. Vychází z popisů typových exemplářů z 19. století a starších a prokázala, že ovlivnění křížením je nepravděpodobné. Ke křížení mezi dingy a psy domácími sice docházelo, avšak čistokrevní dingové se od psů liší například ve větší šířce patra nebo kratší lebce.
V květnu 2019 byl IUCN pořádán workshop zaměřený na psovité šelmy. Shromáždění dospělo k závěru, že dingo pralesní, též označovaný jako novoguinejský zpívající pes, a dingo jsou zdivočelí psi domácí (Canis familiaris), a proto by neměli být klasifikováni v rámci Červeného seznamu IUCN. Zároveň také ale zdůraznili, že hrají významnou roli v ekosystému i kultuře Austrálie, jejich ochrana a další studie by tak měly být podporovány.
Tím však studování dingů neskončilo: například v roce 2022 byla vypracována studie zaměřená na sekvenování DNA „čistokrevného“ divokého dinga z Jižní Austrálie. Parametry dinga byly následně porovnány s německým ovčákem, na základě čehož bylo zjištěno, že každý z nich má jiný vzor methylace DNA. O dva roky později jiná studie prokázala, že došlo k významnému míšení (introgresi) mezi linií vlka japonského a předky východoeurasijských psů. Konkrétně dingo a novoguinejský zpívající pes vykazují 5,5% introgresi genomu předka dnes již vyhynulého vlka japonského (Canis lupus hodophilax). Nesou tedy větší podíl, než například japonští domácí psi, jako je shiba-inu nebo akita-inu, kteří mají tento podíl zhruba 4 %. U západních plemen psů je tato stopa téměř nulová nebo velmi slabá. K tomuto míšení došlo zřejmě ve dvou vlnách: první, tedy starší vlna, ovlivnila předky dingů a novoguinejských zpívajících psů ještě v době, kdy byli na asijské pevnině, a následná vlna ovlivnila japonská domácí plemena psů.
Fylogeneze Na základě fosilních a antropologických nálezů lze určit, že v minulosti zahrnoval areál výskytů dingů ještě větší plochu, než je tomu v současné době. Díky testům mitochondriální DNA (mtDNA) bylo zjištěno, že tyto psovité šelmy pocházejí z jižní Asie, kde se vyvinuli z místních domestikovaných psů, kteří žili ve společnosti kočovných lovců a sběračů. Švédský vědec Peter Savolainen, který stál za zrodem tohoto výzkumu, využil velké množství genetického materiálu; 211 dingů z Austrálie, 676 psů ze všech kontinentů, 38 vlků eurasijských a 19 fosílií psů z Polynésie.
Moderní sekvenování celého genomu upřesnilo, že pes a dingo nejsou potomky dnes žijících vlků obecných, ale sesterskou skupinou, která sdílí společného předka z populace vlků, jež zmizela na konci pozdního pleistocénu.
Zatímco dřívější odhady založené na fosiliích předpokládaly příchod dingů do Austrálie před 3 000 až 5 000 lety, novější genetické studie z roku 2020 toto tvrzení zpochybňují. Předkové dingů dle těchto studií migrovali přes ostrovní jihovýchodní Asii před 9 900 lety a do Austrálie dorazili zhruba před 8 300 lety. V té době byla hladina moří nižší a Austrálie tvořila s Novou Guineou společný pevninský celek zvaný Sahul. V Austrálii pak žili v izolaci od ostatních psovitých, než začala kolonizace Austrálie Evropany, kteří s sebou přivezli psy domácí. Sekvenování mtDNA také prokázalo, že Austrálii kolonizovaly nejméně dva mitochondriální haplotypy dingů.
V roce 2020 byla provedena analýza celého genomu, která ukázala existenci minimálně tří subpopulací dingů: severovýchodní, jihovýchodní a západní/centrální. Morfologická data z této studie ukazují, že lebky jihovýchodních dingů jsou od ostatních dosti odlišné. Obdobná studie vedená o tři roky později doktorkou Kylie Cairns identifikovala již čtyři zřetelné genetické populace. Tato studie měla větší vzorek dat, konkrétně 402 dingů žijící divoce i v zajetí.
Popis vlevo|náhled|Lebka dinga|alt=Lebka dospělého jedince Domestikovaní psi z jihu Asie sdílí mnoho fyzických vlastností s australskými dingy. Samotní dingové jsou také podobní některým plemenům asijských špiců.
Dingové mají poměrně širokou hlavu, špičatý a krátký čenich a vztyčené ušní boltce. Oči jsou mandlového tvaru a jejich barva se pohybuje od žluté přes oranžovou až po hnědou. Špičáky jsou dlouhé a ostré. Ocas je dlouhý, hustě osrstěný a má šavlovitý tvar. Často mají na tlapách a ocase bílé chlupy. Právě ocas při dorozumívání s jinými zvířaty, nejčastěji jinými dingy nebo psy, hraje důležitou roli: v klidu jej nosí pod hřbetní linií, pokud ale zbystří, vztyčí se vysoko nad ni.
Dingové mají dlouhé, dobře osvalené končetiny zakončené kulatými a mohutnými tlapkami s černými, nezatažitelnými drápy. Na zadních nohách chybí paspárky.Corbett 2004, str. 224.
V porovnání se stejně velkými domestikovanými psy mají dingové delší čenichy, větší špičáky, objemnější mozek a plošší lebky s výraznější šíjovou linkou.Fleming, str. 39–40.
Velikost náhled|Kostra dinga|alt=Kostra dinga vystavená v muzeu Psi (samci) jsou obvykle větší a těžší než feny stejného věku: průměrná délka těla australských dingů je 914 mm (rozptyl 835–1110 mm při vzorku 51 kusů) a hmotnost se pohybuje mezi 12 až 22 kg. Feny váží 11 až 17 kg a průměrná délka jejich těla je 883 mm (813–1010 mm při vzorku 38 kusů). Kohoutková výška dingů se pohybuje mezi 47 až 67 cm. Ocas měří 20 až 37 cm. Existují i záznamy o jedincích, kteří vážili až 27 kg. Dingové ze severní a severozápadní Austrálie jsou obvykle větší než ti z jihu.
Srst Dospělí jedinci mají srst krátkou a měkkou, hustou na ocase. V závislosti na klimatu může být hustší nebo mírně delší.
Nejčastější zbarvení je zrzavé v různých odstínech od světle pískové přes sytě oranžovou až po rezavě hnědou, přičemž mohou tito jedinci mít i bílé „ponožky“ na tlapách, bílou špičku ocasu či bílou náprsenku. Další časté zbarvení je černé s pálením (Black and Tan), kde je dominantní černá srst na hřbetě a bocích, s jasně ohraničenými rezavými nebo pískovými plochami (pálením) nad očima, na tlamě, hrudi a nohách. Méně častí jsou pak celočerní a bílí, případně krémoví, dingové. Existuje i takzvané zbarvení „sable“, kdy základní barva je zrzavá, ale jednotlivé chlupy mají černé konce. U všech barevných variant se standardně mohou vyskytnout na hrudi, tlamě, nohách a tlapkách malé bílé znaky.
Výskyt náhled|Dingo s typickým zbarvením