Stát Izrael (hebrejsky: , Medinat Jisra'el) byl založen 14. května 1948 po téměř dvou tisících let židovského rozptýlení v diaspoře. Vzestup sionismu, jehož cílem bylo vytvoření židovské národní domoviny v Zemi izraelské, byl uveden do pohybu Theodorem Herzlem na 1. sionistickém kongresu v Basileji ve Švýcarsku.
Historické pozadí
Rané osídlení
náhled|Starověká pevnost Masada Země izraelská, hebrejsky , označovaná také Palestina nebo Země zaslíbená, je pro židovský lid posvátná. Biblické pojetí historie klade počátek národa do časů jeho patriarchů: Abraháma, Izáka a Jákoba. Tradičně se toto období klade do 2. tisíciletí př. n. l. Podle Tóry přislíbil Bůh Židům Zemi izraelskou jako jejich domovinu. V této oblasti se zároveň nacházejí nejsvětější místa judaismu. První z řady izraelských království a jiných státních útvarů se zde, podle tradičních názorů, vyskytují již od 11. století př. n. l. a vládli tomuto území nesouvisle po následující tisíciletí. Podle archeologického vědeckého pojetí dějin první židé (protoizraelci) vznikli na konci doby bronzové v 13.–12. stol. z nejchudších Kanaánců. Pobřežní městské státy byly v rozkladu a byrokracie zabavovala dosud svobodným středním rolníkům půdu. Ti odcházeli z pobřežní nížiny do hor. Též městská chudina, polovzbouřenci a další. V té době na severní pahorkatině žilo asi 5 000 polokočovníků, jižní, více suché hory byly bez obyvatelstva. K žádnému vybíjení nedošlo, došlo k pokojnému usazení, splynutí a k pokusu vytvořit novou, spravedlivější společnost.
V mezidobí od židovských království až po islámskou expanzi na toto území v 7. století n. l. byla Země izraelská pod asyrskou, babylonskou, perskou, řeckou, římskou, sásánovskou a byzantskou nadvládou. Židovská přítomnost v oblasti se začala zmenšovat po neúspěšném protiřímském povstání Bar Kochby v roce 132 n. l. a následném vyhnání Židů. V reakci na protiřímské povstání také došlo ke změně názvu území, kdy římský císař Hadrianus přejmenoval Judsko po úhlavním židovském nepříteli – Pelištějcích. V latině se Pelištejci nazývali Philistäa (latinská výslovnost Palestinae), odtud pak pochází nové označení Palestina. [Dále jen: Jeruzalém: ohnisko dění.] Nejmenšího počtu židovského obyvatelstva bylo pravděpodobně dosaženo v letech 628–629 n. l., kdy byzantský císař Herakleios nařídil zmasakrování a vyhnání Židů. Nicméně i přesto zůstala na území Palestiny nepřetržitá židovská přítomnost. Přestože se většina židovské populace přesunula z judské oblasti do Galileje, nejdůležitější židovské náboženské texty, Mišna a část Talmudu, byly sepsány právě v této oblasti. Země izraelská byla dobyta okolo roku 636 při muslimské expanzi. Postupně pak tuto oblast kontrolovali po šest století Umajjovci, Abbásovci a křižáci. Poté v roce 1291 byli z Palestiny vyhnáni poslední křižáci, oblast na několik dalších století připadla pod vládu egyptského mamlúckého sultanátu. V roce 1516 se Země izraelská stala součástí Osmanské říše, která tuto oblast spravovala až do 20. století.
Sionismus a alija
Židé žijící v diaspoře po dlouhou dobu usilovali o návrat na Sijón a do Země izraelské. Tato naděje a touha byla vyjádřena v Tóře a je ústředním motivem židovských modlitebních knih. Katolická persekuce Židů, která začala ve 12. století, vedla k stálému proudu uprchlíků, kteří se usazovali ve Svaté zemi a toto číslo velmi zesílilo poté, co byli Židé vyhnáni ze Španělska v roce 1492. [Dále jen: The Routledge Atlas Of The Arab-Israeli Conflict.] Během 16. století zapustily velké židovské komunity své kořeny ve čtyřech svatých městech a v druhé polovině 18. století takřka celá chasidská pospolitost přesídlila do Svaté země. náhled|vlevo|Theodor Herzl, duchovní otec sionismu a Státu Izrael Šíření osvíceneckých ideálů během 19. století v Evropě vedlo k emancipaci Židů napříč kontinentem. Vedlo také ovšem k negativním reakcím spočívajícím ve snahách zabránit Židům získávat občanství. Nositeli těchto snah byli Evropané, kteří v Židech viděli nepřítele a neevropskou komunitu. Odpůrci židovských občanských práv sebe sami nazývali antisemity a během 19. století se jejich organizovanost zlepšovala. V carském Rusku byly vládou podporovány pogromy ve snaze odvést zlost a zášť občanů od vlády a zároveň etnicky sjednotit Rusko.
Tyto pogromy měly za následek velkou imigrační vlnu, avšak z milionů Židů, kteří opustili Rusko se do Palestiny vydala pouze malá skupina lidí. V roce 1870 byla francouzskou společností Alliance Israelite Universelle založena Mikve Jisra'el, následovaná Petach Tikva (1878), Rišon le-Cijon (1882) a dalšími zemědělskými komunitami zakládanými členy Bilu a Chovej Sijon. První velká vlna moderní imigrace, známá jako první alija (hebrejsky: ), vypukla po protižidovských pogromech ve východní Evropě v roce 1881. V té době již existovala sionistická myšlenka, avšak až Theodor Herzl dal vzniknout politickému sionismu, hnutí, které usilovalo o založení židovského státu v Zemi izraelské a až Herzlovi se podařilo to, že se židovská otázka začala řešit na mezinárodní diplomatické úrovni.Sachar (1999). S. 45 V roce 1896 nabídl Herzl svoje vize budoucího státu ve své knize Der Judenstaat (Židovský stát) a o rok později předsedal Prvnímu sionistickému kongresu, který svolal do Basileje. [Dále jen: Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.] Sionistický kongres vyhlásil rozhodnutí „ustanovit domov pro židovský lid v Erec Jisra'el pod ochranou práva“. Hnutí před první světovou válkou učinilo malý politický postup a bylo s nevolí sledováno osmanskými vládci Svaté země.
Druhá alija (1904–1914) vypukla po pogromu v Kišiněvě.Sachar (1999). S. 85 Během ní se v Palestině usídlilo na 40 tisíc Židů. Obě tyto alije obsahovaly zejména ortodoxní Židy, ale na druhé aliji bylo důležité i to, že sebou přinesla socialistické pionýry, kteří dali základ kibucnickému hnutí.KALHOUSOVÁ, I. Přednáška – Izrael: od myšlenky k dnešku (Formování izraelské společnosti). 2. dubna 2008 Během první světové války sepsal tehdejší ministr zahraničí Spojeného království Arthur Balfour deklaraci britské vlády, známou pod názvem Balfourova deklarace, která: „...pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině...“Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 36 Spojeneckému osvobozování Palestiny z turecké vlády napomáhaly i Židovské legie. Arabský nesouhlas s židovským přistěhovalectvím přerostl v roce 1920 v násilné nepokoje, které vedly ke zformování židovské obranné organizace, která je známá pod názvem Hagana. Od Hagany se později oddělily skupiny Irgun a Lechi.
Britský mandát Palestina
náhled|Mapa Britského mandátu Palestina (1920)
Meziválečné období Po první světové válce a pádu Osmanské říše svěřila Společnost národů na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 Mandát pro Palestinu Spojenému království. Vznikl tak protektorát Britský mandát Palestina, mezi jehož hlavní cíle patřila nápomoc provedení Balfourovy deklarace z 2. listopadu 1917, která měla zaručit „zřízení národní domoviny pro židovský národ“. Za podpory agentury britské mandátní správy docházelo k masivnímu přistěhovalectví a vykupování půdy od Arabů, což mělo za následek zrod moderního arabského nacionalismu. Obyvatelstvo této oblasti bylo v té době převážně arabské, avšak Jeruzalém již v tehdejší době byl převážně židovský.Jeruzalém: ohnisko dění. S. 68
Židovská imigrace pokračovala i za třetí aliji (1919–1923) a čtvrté aliji (1924–1929), během kterých přišlo do Palestiny více než 100 tisíc Židů. Arabské nepokoje a povstání v Jaffě v počátcích Britského mandátu vedly k tomu, že Britové omezili židovskou imigraci a území pro budoucí židovský stát omezili na část západně od řeky Jordán.SACHAR, H.M. Dějiny Státu Izrael. S. 131 Vzestup nacismu v Evropě ve 30. letech vedl k páté alije a přílivu téměř čtvrt milionu Židů. [Dále jen: TERNER, E. Dějiny státu Izrael.] Tento příliv židovských uprchlíků vedl ve druhé polovině 30. let k arabským násilnostem a povstáním, při kterých Arabové zabrali značnou část mandátu.TERNER, E. Dějiny státu Izrael. S. 64 To vedlo Velkou Británii k přehodnocení vztahu k židovskému přistěhovalectví. V roce 1939 se Velká Británie pokusila revokovat tzv. Bílou knihu, a tím zastavit proud uprchlíků, což však bylo stálým mandátním výborem Společnosti národů odmítnuto. Zavedla však následně kvóty, podle nichž byl limitován příliv židovských přistěhovalců.Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 50 Tento čin se však tváří v tvář přicházející druhé světové válce a holocaustu ukázal jako fatální rozhodnutí a pro evropskou židovskou populaci jako rozhodnutí katastrofální. I přes toto omezení do Palestiny přijížděli uprchlíci v rámci ilegální aliji, tzv. Aliji Bet. Ke konci druhé světové války tvořili Židé v Palestině 33 % populace, oproti 11 % v roce 1922. náhled|vlevo|upright|King David Hotel po explozi
Konec mandátu a „nevyhlášená válka“ Po skončení války nehodlala britská správa svou represivní imigrační politiku jakkoli měnit, Velká Británie se totiž obávala, že uvolnění židovského přistěhovalectví by ohrozilo její přístup k arabským ropným zdrojům. Jenže evropští Židé, kteří přežili šo'a se neměli kam vrátit, a byli proto dočasně internováni v táborech pro tzv. displaced people (doslova „vyhnanci“). V těchto táborech ovšem vládly velmi obtížné podmínky, a navíc po pogromech v Polsku roku 1946 se Židé ani nechtěli vracet do svých původních domovů.Sachar (1999). S. 218–220, 230. Internovaní Židé tak viděli jediné východisko v imigraci do Izraele, ta ovšem musela být kvůli omezením imigrace do britského mandátu ilegální.
Britská neústupnost v otázce židovského přistěhovalectví nakonec způsobila radikalizaci Židů v mandátu. Jednotlivé židovské vojenské frakce (Hagana, Irgun a Lechi) se dohodly koordinovat svou činnost, zintenzivnily své vyzbrojování a začaly napadat britské vojenské a policejní budovy a jednotky.Sachar (1999). S. 222–224. Britové na židovské útoky a sabotáže reagovali v červnu 1946 důkladnými raziemi a pozatýkáním části představenstva Židovské agentury (tzv. „černá sobota“). Hagana se poté rozhodla svůj postup zmírnit; Irgun a Lechi naproti tomu svou činnost zintenzivnili a jejich mnohdy teroristické útoky nakonec vyvrcholily útokem na hotel King David.Sachar (1999). S. 231–233.
náhled|upright|Plán OSN na rozdělení britského mandátu Palestina z r. 1947 Pokračující útoky na cíle britské mandátní správy a neúspěšné hledání východiska nakonec Velkou Británii přiměly předat celou záležitost Organizaci spojených národů, jež v květnu 1947 ustavila zvláštní komisi pro Palestinu (UNSCOP). Tato komise nakonec po několika měsících doporučila zrušení britského mandátu a vytvoření dvou nezávislých států, přičemž Jeruzalém by se dostal pod mezinárodní správu a oba státy by tvořily hospodářskou unii. Valné shromáždění OSN tento návrh 29. listopadu 1947 přijalo.Sachar (1999). S. 233–254.
Arabové rozhodnutí OSN důrazně odmítli a ihned zahájili útoky na židovské osady. Britové, kteří se z Palestiny stahovali velmi neochotně sice Araby proti Židům zvýhodňovali (Arabskou legii dokonce vedl britský důstojník), díky ilegálnímu vyzbrojování a malé koordinaci jednotlivých arabských vojenských frakcí se však Židé dokázali těmto útokům nezřídka ubránit. Židé se snažili zejména o ubránění celé oblasti, kterou jim přiřkla rezoluce OSN, v čemž jim pomohly i československé dodávky zbraní v dubnu 1948.Sachar (1999). S. 254–266.
Úspěchy židovských vojáků zejména v Galileji vyděsily arabské obyvatele, již začali masově opouštět své domovy. Část Židů dokonce Araby zastrašovala zcela cíleně, aby je donutila k odchodu z území budoucího židovského státu. Odcházející britská vojska se nijak nesnažila tuto „nevyhlášenou válku“ nějak mírnit, ačkoli při ní docházelo i k masakrům židovského i arabského civilního obyvatelstva.Gilbert (2002). S. 168–192.