Hlučín (, Hulčyn, Hulčin, Hučín) je město v okrese Opava v Moravskoslezském kraji. Nachází se deset kilometrů severozápadně od Ostravy. Žije zde obyvatel. Hlučín je centrem Hlučínska, které bylo v letech 1742–1920 součástí Pruska, respektive Německého císařství.
Historické jádro města, založené na pravidelném půdorysu kolem obdélného (téměř čtvercového) náměstí, je městskou památkovou zónou. V Hlučíně má své sídlo Vojenský veterinární ústav Armády České republiky.
Název Jméno města bylo pravděpodobně přeneseno od vesnice ležící na jeho místě a zprvu znělo Hulčín; bylo odvozeno od osobního jména Hulka (to od huleti – „získávat“). Místní jméno tedy znamenalo „Hulkův majetek“. Z 15. století je doložena podoba Hlčín, od 16. století se pak v češtině užívalo Hlučín (přeskupení hlásek bylo motivováno mylným spojením s vývojem slabikotvorného l). Německá podoba jména Hultschin vychází z nejstarší české.
Historie Nejstarší osídlení První stopy po člověku na území Hlučínska pocházejí už z doby před 150 tisíci lety. Tehdy tudy člověk-lovec jen procházel ze severovýchodu přes Moravskou bránu k jihu, jak to dokazuje nález pěstního pazourkového klínu v okolí vrchu Landeka. Z pozdějších dob máme doklady o pobytu člověka v Kravařích, Malých Hošticích a Kozmicích. Nejcennější a nejbohatší nálezy pocházejí z doby lovců mamutů, tedy asi 30-40 tisíc let před naším letopočtem, z Landeka, kde bylo objeveno celé tábořiště těchto lidí a veliké množství hotových i nedokončených nástrojů. To bylo ve starší době kamenné. Na rozhraní 4. a 3. tisíciletí př. n. l. – v tzv. mladší době kamenné – znal již člověk na tomto území zemědělství. Dosvědčují to četné nálezy různých broušených a hlazených kamenných nástrojů, seker, motyk, sekeromlatů, aj. Území Hlučínska bylo průchodním územím na pomezí Moravské brány, vrch Landek měl již tehdy důležitou úlohu strážce tohoto průchodu. Později do klidného vývoje zdejšího lidu začaly zasahovat jiné kmeny ze severu – tzv. lidu „šňůrkové keramiky“ a z jihu – tzv. lidu s „kulturou zvoncovitých pohárů“, po němž stopy nacházíme např. v Malých Hošticích. Z dalšího období jsou na Hlučínsku známy nálezy kultury „lidu popelnicových polí“. Je to především rozlehlé žárové pohřebiště v Malých Hošticích, některé objevy keramiky v Kravařích a Koutech a jiných předmětů v Chuchelné, Bolaticích a Vrbce, dále hromadný nález bronzových předmětů z Rohova, aj. V posledních staletích před naším letopočtem zde byli Keltové a po nich na počátku našeho letopočtu Germáni. Následovalo slovanské osídlení. Vykopávky a archeologické nálezy potvrzují, že podél dnešních státních hranic se už kolem 10. století táhla celá linie větších či menších slovanských hradišť, která byla opevněna hradbami a příkopy. Počínaje od severozápadu směrem na jihovýchod je to Víno u Albrechtic, Cvilín u Krnova, Holasovice u Opavy, Opava-Jaktař, Opava-Kylešovice, Hradec u Opavy a zejména Landek.
Mnoho vesnic i dvorů na Hlučínsku vzniklo kolonizací pohraničního území v 1. polovině 13. století, kdy se ze zalesněné půdy žďářením a mýcením vytvářely nové osevní plochy, některé existovaly již na konci 12. století. Řada vesnic vznikla díky velehradskému klášteru – na počátku 13. století Hoštice a Píšť, později Chlebičov, Bolatice, Hať, Darkovice a Vřesina. Nejstarší písemné zmínky mají již z konce 12. století Oldřišov a Kobeřice, z první poloviny 13. století Kravaře, Darkovice a Hať, z druhé poloviny 13. století Vřesina, z první poloviny 14. století Hlučín a Kozmice, z druhé poloviny 14. století Darkovičky, Bobrovníky a Dobroslavice, z první poloviny 15. století pak Děhylov.
Založení města Hlučína Nejstarší dějiny města Hlučína je třeba hledat na listinách o hradu Landeku, neboť v těchto nejstarších dobách k tomuto hradu náležel. Předpokládá se, že zakládací listinu, která se nám však nedochovala, vydal český král Přemysl Otakar II. K založení města Hlučína došlo pravděpodobně v roce 1256, kdy český král přijel do Opavy, aby se zde zabýval regionálními záležitostmi. Město Hlučín bylo městem poddanským, ležícím na křižovatce obchodní cesty z Opavy do Moravské Ostravy se spojnicí z Bílovecka do Ratiboře. Nejstarší dochovaná listina města je z roku 1303 a dává jasně najevo, že Hlučín je městem, dokládá existenci fojta, řemeslníků a městského práva. Hlučín s hradem Landekem byl až do poloviny 15. století zeměpanským majetkem. Pánem města byl na počátku jeho existence pán Landeku Žibřid Barut, zastupující opavského knížete Mikuláše I., mimomanželského syna Přemysla Otakara II. Po Mikuláši I. vládl nad Hlučínem jeho syn Mikuláš II. a vnuk Mikuláš III., který dal město do zástavy knížatům Olešnicko-Kozelským.
vlevo|náhled|Hlučín, pohled od jihozápadu, dobová pohlednice
Do soukromého vlastnictví přišlo město Hlučín až v roce 1473, kdy jej koupili páni z Poděbrad a Kunštátu. V roce 1475 si Hlučínsko podrobil uherský král Matyáš Korvín, který bojoval proti „husitskému králi“ Jiřímu z Poděbrad, Hlučín se tak dostává do rukou krále. Dne 4. září 1492 z rozhodnutí krále Vladislava Jagellonského byl Hlučín přidělen ke knížectví těšínskému.
Vrchnost hlučínského panství sídlila na hradě Landeku až do konce 15. století. Hrad byl rozbořen nejspíše v česko-uherských válkách a správa panství byla přenesena do Hlučína. Hlučínský zámek byl postaven v pozdně gotickém slohu na základech staré gotické tvrze. Je zachován pozdně gotický portál s letopočtem 1525.
Na počátku 16. století panství patřilo rodině Vlčků, kteří byli za věrné služby panovníkovi povýšeni do stavu svobodných pánů s přísudkem páni z Hlučína a Dobrozemice. V roce 1518 koupil zámek a město Hlučín i s přilehlými vesnicemi pan Bernard ze Zvole. V roce 1542 připadlo hlučínské panství významnému slezskému rodu Bruntálských z Vrbna. V roce 1629 se stávají vlastníky panství Gašínští z Gašína, kteří ho drželi až do roku 1727. Po Gašínských náleželo hlučínské panství rodu Gianini (1727–1772). Jedním z dalších majitelů města Hlučína a okolních vesnic se stal Adam Josef, svobodný pán Gruttschreiber, za jehož vlády došlo k objevení dvou ložisek uhlí u Petřkovic na jihovýchodní straně Landeku a byla zahájena těžba. Od roku 1845 patřilo hlučínské panství Rothschildům.
Hlučín jako součást Pruska
Pruská éra (historická epocha mezi léty 1742–1920) představovala na Hlučínsku dobu osmi až devíti generací a byla vyplněna převratnými změnami v oblasti hospodářské, politické i národotvorné. Zasáhla hluboko do života Hlučíňanů a zanechala v něm trvalé stopy.
V 18. století byl Hlučín součástí daňové inspekce v Prudníku. Mezi územím, které na základě mírové smlouvy, uzavřené po první slezské válce mezi Pruskem a Rakouskem 28. července 1742 ve Vratislavi, získal pruský král Fridrich II., byla také polovina knížectví opavského, dnešní Hlučínsko. Friedrich II. zavedl v obsazeném Slezsku pruskou správu. Šlechta, duchovenstvo, ani hlučínští měšťané nepřijali pruskou vládu s nadšením. Následovalo více než dvacetileté období válek, které přinesly obyvatelům Hlučínska nemálo útrap. Platilo to zejména o druhé (1744–1745) a třetí (1756–1763) slezské válce, kdy Hlučín a jeho okolní vesnice byly obsazeny střídavě pruským a rakouským vojskem. Odtržení Hlučínska od mateřské země přivodilo zásadní změny nejen v jeho politickém a kulturním postavení, ale také v jeho hospodářském životě, Hlučínsko se ocitlo na periferii Pruského Slezska. Tradiční obchodní cesta, která vedla přes Opavu do Hlučína, a dále do Krakova, byla přeložena na druhý břeh řeky Opavy. To všechno mělo negativní důsledky na hlučínské a benešovské jarmarky a na místní řemeslníky a obchodníky. Hluboké zásahy do hospodářské struktury a izolovanost Hlučínska přivodily i hluboké změny sociální. Hned po násilném připojení k Prusku bylo odstraněno české úřadování a nahrazeno německým. Čeština, resp. moravština, zůstala jen v kostele a ve škole. Od zavedení němčiny ve Slezsku si Friedrich II. sliboval jako přívrženec osvícenské filosofie hospodářské povznesení této provincie. V roce 1756 vyšlo nařízení, že do škol smějí být ustavováni jen učitelé, kteří umějí moravsky i německy. V roce 1764 byla nařízením zavedena do škol němčina a ustanoveni němečtí učitelé, kteří se někdy nedokázali s místním moravským obyvatelstvem domluvit. Obrat v reorganizaci školství nastal díky zásadám zaháňského opata a školského reformátora Johanna Felbigra (1724–1788). Školství, které bylo dosud záležitostí církve, se stává záležitostí státu. Učitelé museli znát vedle němčiny také mateřskou řeč žáků. Soustavná germanizace začala na Hlučínsku teprve po roce 1871, tedy po sjednocení Německa.
Vzdor naznačenému národně politickému vývoji v posledních desetiletích před první světovou válkou, hlásilo se obyvatelstvo na Hlučínsku při oficiálních sčítání lidu k moravštině jako ke svému mateřskému jazyku. Tak podle sčítání lidu k 1. prosinci 1905 z 45 743 obyvatel to byli 39 924, tj. 87,3 %. Naproti tomu němčinu jako svou mateřštinu uvedlo 4 827 obyvatel, tj. 10,5 %. Postupem času zde oficiálně tratil moravský jazyk na významu – vedle školy, vojenské služby, úřadování atd. měla na prosazení němčiny největší vliv skutečnost, že velká část ekonomicky činného obyvatelstva nalézala svou obživu v německém vnitrozemí, kde by se bez znalosti němčiny nemohla obejít. Moravština se tak postupně stávala hovorovým jazykem, kterého se používalo doma a v kostele. Před rokem 1920 bylo celkové smýšlení obyvatelstva na Hlučínsku německé. Hlučíňané o sobě říkali, že jsou Moravci, ale smýšlením byli Němci.
Hlučín v Československu náhled|Obsazení Hlučína československým vojskem (1920)
Název Hlučínsko nebyl 4. února 1920, kdy bylo toto území připojeno k ČSR, ještě užíván. Tehdy se mluvilo o části Ratibořska. Hlučínské obyvatelstvo přijímalo připojení Hlučínska k ČSR s nedůvěrou, situace nebyla v tomto regionu jednoduchá. Na stranu nové státní moci se nepostavilo katolické duchovenstvo, které zde mělo již tradičně silný vliv na obyvatelstvo. Zvlášť důležitou pro Hlučíňany byla v té době otázka jejich uplatnění na československém pracovním trhu. V krajovém tisku se tehdy psalo o 3 000 nezaměstnaných na Hlučínsku. Rovněž v době Velké hospodářské krize, která vypukla v roce 1929 a zasáhla s určitým zpožděním i Československo, bylo Hlučínsko citelně postiženo. Souviselo to s tím, že bylo až na dva kamenouhelné doly v Petřkovicích a několik malých závodů bez většího průmyslu. Větší polovina hlučínského obyvatelstva byla odkázána na práci v Ostravě, Opavě anebo také v Německu. Smutné průvodní jevy Velké hospodářské krize na Hlučínsku jsou klíčem k pochopení, proč zde docházelo od počátku 30. let k tak radikálním změnám na politické scéně a proč se Hlučínsko stalo v parlamentních volbách v roce 1935 tak snadnou kořistí Henleinovy Sudetoněmecké strany. Po těchto parlamentních volbách zde dostal sled politických událostí rychlý spád směřující k mnichovskému diktátu a posléze spolu s územím tzv. Sudet v říjnu 1938 k připojení Hlučínska k Německu.
Druhá světová válka Hlučínsko bylo zabráno německou brannou mocí na základě Mnichovské dohody jako součást tzv. 5. pásma. Rodilí Hlučíňané ztratili v říjnu 1938 automaticky československou státní příslušnost a získali zpět německou. První vojenské odvody mladších ročníků proběhly na Hlučínsku již v lednu 1939, takže mnozí se již v září 1939 zúčastnili válečného tažení proti Polsku. Hlučínsko se stalo po německém záboru v říjnu 1938 součástí slezské provincie, a to okresu Ratiboř a vládního obvodu Opolí, tedy staré Německé říše. V roce 1943 se začal život na Hlučínsku radikálně měnit a podobat se životu v polním táboře. Docházelo k totální mobilizaci pracovních sil, a to odrostlých chlapců, žen, dívek i přestárlých lidí.