náhled|Sochy představující galerii mučedníků 20. století ve Westminsterském opatství, zleva: svatá Alžběta Ruská, Martin Luther King, svatý Óscar Romero, a Dietrich Bonhoeffer Dietrich Bonhoeffer (4. února 1906 Vratislav – 9. dubna 1945 koncentrační tábor Flossenbürg) byl německý evangelický teolog, etik, filosof a bojovník proti nacismu.
Studoval v Tübingenu a v Berlíně a již ve svých 24 letech dosáhl habilitace. Po zahraničním pobytu vyučoval evangelickou teologii v Berlíně a stal se referentem mládeže v přípravné organizaci dnešní Ekumenické rady církví. Od dubna 1933 zaujímal otevřeně odmítavé stanovisko proti nacistickému pronásledování Židů a v rámci tzv. Kirchenkampfu (zápasu mezi německými evangelíky v období nacismu) vystupoval proti hnutí Německých křesťanů (Deutsche Christen) a rasovým zákonům. Od roku 1935 vedl kazatelský seminář Vyznávající církve ve Finkenwalde, který působil v ilegalitě až do roku 1940. Asi roku 1938 se přidal k odbojové skupině kolem Wilhelma Franze Canarise. V roce 1940 mu byly zakázány veřejné mluvené projevy, o rok později i psané. Dne 5. dubna 1943 byl zatčen a o dva roky později na výslovný rozkaz Adolfa Hitlera popraven jako jeden z posledních odpůrců nacismu, kteří byli spojováni s neúspěšným atentátem z 20. července 1944.
Jako svébytný teolog zdůrazňoval přítomnost Ježíše Krista ve společenství křesťanů po celém světě. Kladl důraz na kázání na hoře, následování Ježíše, soulad víry a jednání, v čemž šel sám příkladem, obzvláště v době nacismu. Ve svých dopisech z vězení rozvíjel vlivné, i když kusé myšlenky ohledně budoucího směřování církve k solidaritě s potřebnými a k nenáboženské interpretaci Bible, církevní tradice i bohoslužby.
Život
Dětství a mládí (1906–1923) Dietrich Bonhoeffer se narodil 4. února 1906 ve slezské Vratislavi (německy Breslau) jako šesté z osmi dětí. Byl z dvojčat, narodil se krátce před svou sestrou Sabinou. Jeho otec Karl Bonhoeffer byl psychiatr a neurolog. Jeho matka Paula Bonhoefferová, rozená von Hase, povoláním učitelka, byla vnučkou evangelického teologa Karla von Hase a malíře Stanislava von Kalckreuth. Její bratranci Arvid Harnack a Falk Harnack byli oba činní v protinacistickém odboji. Bonhoeffer vyrůstal v bohaté měšťanské rodině. Matka vyučovala své děti prvních několik let doma a starala se o jejich křesťanskou výchovu. Otec se ale náboženským otázkám vyhýbal. Rodina navštěvovala bohoslužby jen vzácně.
V roce 1912 se rodina přestěhovala do Berlína, protože Dietrichův otec Karl Bonhoeffer byl zaměstnán na berlínské Univerzitě Fridricha Viléma. Podle líčení sestry Sabiny se Dietrich Bonhoeffer začal ke konci první světové války zabývat otázkami smrti a věčnosti, které se vynořovaly v souvislosti s úmrtím jeho staršího bratra Waltera ve válce v dubnu 1918 a hlubokým zármutkem jeho matky.
Jako školák četl Bonhoeffer Schleiermacherovy Řeči o náboženství, Naumannovy Listy o náboženství a zajímal se o církevní dějiny. V primě si jako volitelný předmět zvolil hebrejštinu a uvedl evangelickou teologii jako vysněné povolání. Pro rodinu to bylo sice překvapení, ale v jeho úmyslu ho podporovala. V roce 1923 odmaturoval na berlínském gymnáziu Grunewald (dnešní Walther-Rathenau-Schule), bylo mu 17 let.
Studium (1923–1930) Bonhoeffer začal studovat teologii v Tübingenu a vedle toho navštěvoval i přednášky z filozofie. Zapojil se též do tamního studentského spolku Igel.
Po studijním pobytu v Římě, přešel Bonhoeffer roku 1924 do Berlína, kde se setkal s významnými zástupci liberální teologie, z nichž ho nezanedbatelně ovlivnil například Adolf von Harnack. Do této doby také spadá jeho seznámení s dialektickou teologií a zejména s jejím hlavním představitelem Karlem Barthem. Od té doby zůstal Bonhoeffer s Barthem a jeho teologií pevně spojen, i když si udržoval určitý kritický odstup. V Berlíně promoval v roce 1927 s vyznamenáním, bylo mu 21 let. Jeho disertační práce, vedená Reinholdem Seebergem, nesla název „Sanctorum Communio“ („Společenství svatých“). Tato teologicko-sociologická reflexe je kromě Bartha ovlivněna Georgem Wilhelmem Friedrichem Hegelem, Maxem Weberem a Ernstem Troeltschem. V lednu 1928 Bonhoeffer složil před evangelickou konsistoří berlínsko-braniborské provinční církve staropruské unie první teologickou zkoušku.
V roce 1928 se stal vikářem v německém evangelickém sboru v Barceloně, roku 1929 se stal odborným asistentem na Univerzitě Fridricha Viléma v Berlíně, kde byl ve věku 24 let habilitován v systematické teologii se spisem „Akt und Sein“ („Čin a bytí“), pojednávajícím o transcendentální filozofii a ontologii. V roce 1930 složil druhou teologickou zkoušku, ale ještě nedosáhl minimálního předepsaného věku 25 let, aby mohl být ordinován.
Na rok odešel jako stipendista na Union Theological Seminary v New Yorku, kde se seznámil s praktickou pastorální prací ve sborech čtvrti Harlem a kde zažil důsledky světové hospodářské krize, která postihla obzvláště Afroameričany a farmáře. Přestože byl k americké teologii skeptický, ovlivnilo ho hnutí Social Gospel. Podnícen kritickými otázkami Američanů stejně jako striktním pacifismem svého francouzského spolužáka Jeana Lasserra, se začal, do té doby k politickým otázkám zdrženlivý Bonhoeffer, zaobírat tématem míru.
Učitel, farář a ekumena (1931–1933) náhled|300px|Dietrich Bonhoeffer se svými žáky (1932) Po svém návratu vyučoval Bonhoeffer na berlínské univerzitě jako asistent teologa Wilhelma Lütgerta. Poprvé přednášel v zimním semestru 1931/1932 dějiny systematické teologie 20. století a zároveň vedl seminář s názvem „Idea filozofie a protestantská teologie“. V roce 1932 pokračoval přednáškou na téma „podstata církve“, v níž se vymezoval vůči Harnackově „Podstatě křesťanství“. Roku 1933 přednášel christologii.
Kirchenkampf (1933–1937) – boj uvnitř německé církve Rok 1933 Oproti euforii, jež se rozšířila mezi protestanty, vnímala Bonhoefferova rodina převzetí moci nacisty 30. ledna 1933 velmi kriticky. Bonhoefferův švagr Rüdiger Schleicher toho večera prohlásil: „To znamená válku!“
Dne 1. února 1933 měl Bonhoeffer v rádiu přednášku s názvem „Proměny pojmu vůdce“. V ní požadoval omezení totální moci říšského kancléře v zájmu právního státu a blaha občanů:
V tomto okamžiku byl přenos kvůli zjevné kritice nacistického „principu vůdce“ a Hitlerova kultu přerušen.
Jelikož byli jeho blízký přítel, farář Franz Hildebrandt, i švagr Gerhard Leibholz oba židovského původu, dotýkaly se Bonhoeffera důsledky pronásledování Židů velmi citelně od samého počátku. Již v roce 1932 řekl ve svém kázání:
Bonhoeffer se okamžitě prostřednictvím svého přítele Paula Lehmanna v USA snažil informovat vrchního rabína New Yorku o takzvaném bojkotu židovských obchodů z 1. dubna 1933. Začal psát pojednání s názvem „Církev před židovskou otázkou“, po vydání árijských paragrafů 7. dubna 1933 ho doplňoval až do 15. dubna a posléze ho přednesl v kroužku farářů. V červnu ho ještě těsně před cenzurními opatřeními nacistického režimu nechal vytisknout. Jako první evangelický teolog se tak vedle Heinricha Vogela („Kříž a hákový kříž“ z 27. dubna 1933) začal zabývat otázkou vztahu rasové ideologie nacistů a křesťanské víry.
Za jakých podmínek a zda vůbec je církvi dáno právo na odpor vůči státu, nechtěl ponechat na rozhodnutí jednotlivce, nýbrž „evangelického koncilu“. Na rozdíl od většiny teologů pozdější Vyznávající církve, kteří před zásahy státu chránili nanejvýš židovské členy svých církví, tak Bonhoeffer povýšil obranu lidských práv za povinnost celé církve a také již od začátku vystupoval proti pronásledování Židů jako celku. Avšak myšlenka koncilu byla jeho luterstvím odchovaným posluchačům natolik cizí, že někteří během přednášky na protest opustili místnost. Jakmile Bonhoeffer později zjistil, že s těmito postoji zůstane izolován i v rámci Vyznávající církve, rozhodl se, že se samostatně a na vlastní odpovědnost zúčastní necírkevního, vojenského odporu proti režimu Třetí říše.
Od června 1933 byli podle rozhodnutí většiny Německých křesťanů sesazováni generální superintendenti v pruské zemské církvi a dosazen státní komisař August Jäger. Hitler jmenoval Ludwiga Müllera svým „důvěrníkem pro církevní otázky“ a Němečtí křesťané se ho pokusili povýšit na říšského biskupa. Bonhoeffer teď zaměřil veškerou svou pozornost na vytvoření účinné evangelické opozice. Navrhl stávku za odstoupení státního komisaře, spočívající v odmítnutí vysluhování pohřbů, ale nikdo ji nepovažoval za realizovatelnou. V Norsku roku 1941 tento prostředek skutečně zastavil nacistické okupanty v uskutečňování některých kroků.
V církevních volbách, které stát v krátké době zorganizoval 23. června 1933, zvítězili Němečtí křesťané s asi 70 procenty hlasů nad Mladoreformátorským hnutím (Jungreformatorische Bewegung). Poté se různé skupiny pokusily „vyznáním víry“ přinutit nové funkcionáře svých církví k tomu, aby zaujali postoj ke své víře. Navíc požádali Bonhoeffera spolu s teologem Hermannem Sassem z Erlangenu, aby zformuloval celoříšský jednotný návrh vyznání víry. Tehdejší starozákonní teolog Wilhelm Vischer z Bethelu napsal první návrh článku o „židovské otázce“. Společný návrh vyšel koncem srpna 1933 a farář Bodelschwingh, uznávaný vedoucí Bethelských institutů, ho poslal dvaceti posuzovatelům. Ti pak text, zejména jeho pasáže týkající se církevní obhajoby Židů před státem, natolik zmírnili, že ho Bonhoeffer odmítl podepsat. Přesto bylo Bethelské vyznání důležitým krokem k založení Vyznávající církve v květnu 1934.
Po zavedení árijských paragrafů evangelickou církví na staropruské generální synodě 6. září 1933 v Berlíně navrhl Bonhoeffer opozičním farářům, aby vystoupili z Německé evangelické církve, z níž se stal pouhý přívěsek státu a jejíž postoje nyní považoval za heretické. Tehdy se však ještě sotva setkal se souhlasem s rozštěpením církve – dokonce i Karl Barth považoval opozici uvnitř církve za možnou. Poté Bonhoeffer s Martinem Niemöllerem a dalšími založil spolek farářů, jenž měl chránit ohrožené faráře židovského původu.
Poté se Bonhoeffer zúčastnil ekumenického setkání v Sofii, kde zahraniční zástupce podrobně informoval o událostech v Německu a o jejich pozadí. Před zvolením Ludwiga Müllera říšským biskupem 27. září 1933 vypracoval jasně formulovaný leták s názvem „Árijský paragraf v církvi“, jejž v noci připevňoval s přáteli na stromy a pouliční lampy jako protestní plakát.
Londýn (1933–1935) Teprve potom se Bonhoeffer rozhodl přijmout nabídku na místo faráře v Londýně z července 1933. Od 17. října 1933 působil jako farář v jižním předměstí Londýna Forest Hill pro dva tamní německojazyčné sbory, pro luteránský sbor ve Forest Hill a pro reformovanou církev St. Paul ve východolondýnské čtvrti Whitechapel. V dlouhém dopisu Karlu Barthovi z 24. října své rozhodnutí zdůvodňuje tím, že už déle nemůže být členem církve, která se přiklání k Německým křesťanům, že je kvůli tomuto názoru čím dál víc izolován i mezi přáteli a že chce takto v zahraničí získat odstup od německých událostí, aby do nich mohl posléze tím razantněji zasáhnout. Barth odpověděl:
Bonhoeffer ho sice hned neposlechl, ale Bartha později velice zasáhlo, když si uvědomil, že touto reakcí přispěl k Bonhoefferovu rozhodnutí vrátit se do Německa, což mělo za následek jeho účast v odboji i mučednickou smrt.
V Londýně se s Bonhoefferem seznámil George Kennedy Allen Bell, anglikánského biskupa z Chichestru, jenž zastával vysoké úřady v ekumenickém hnutí a silně se angažoval v sociální problematice. Bell se stal jedním z jeho nejbližších přátel a partnerů v boji proti Německým křesťanům. Několik měsíců s ním v Londýně spolupracoval také Franz Hildebrandt. Poháněny Bonhoeffeorvým zápalem vystupovaly anglické zahraniční sbory spolu s Bellem otevřeně proti Německým křesťanům a požadovaly odstoupení Ludwiga Müllera.