Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha Oficiální označení katedrály od roku 1997. Označení trojicí světců ale uvádí již roku 1883 František Ekert u předchůdce katedrály (monasterium sanctorum martirum Viti, Wencezlai atque Adalberti in urbe Praga) z roku 1074: Nový tento kostel sv. mučedníků Vita, Václava a Vojtěcha, jakž jej odtud Čechové rádi nazývali, shořel nahodilým ohněm dne 1. května 1080 … Roku 1094 posvěcen zatím jen oltář sv. Víta. (často zkráceně, dle původního zasvěcení, jen katedrála svatého VítaKatedrála sv. Víta na oficiálních stránkách Pražského hradu či svatovítská katedrála, příp. Chrám sv. Víta či Svatovítský chrám) je nejvýznamnější český římskokatolický kostel a dominanta Pražského hradu. Jižní věž katedrály (nazývaná také Velká jižní věž), je s výškou 96,6 m třetí nejvyšší kostelní věží v Česku.
Již od desátého století je svatovítský kostel sídelním kostelem biskupa pražské diecéze, roku 1344 povýšené na arcidiecézi. Při této příležitosti byla zahájena stavba trojlodní gotické katedrály se třemi věžemi, přerušená však husitskými válkami. Přes snahy o dostavbu a dílčí doplňky (vrchol jižní věže) došlo k dostavbě západní části s lodí a dvouvěžovým průčelím až po pěti stech letech, od roku 1873 a slavnostně byla dokončena roku 1929 k tehdy předpokládanému tisícímu výročí úmrtí svatého Václava, zakladatele kostela. Součástí katedrály je celá řada významných uměleckých památek z různých staletí včetně období dostavby, k nejvýznamnějším patří díla z doby gotické výstavby katedrály (např. kaple sv. Václava, mozaika Posledního soudu a portréty na triforiu).
Výročí posvěcení se slaví 12. května.
Historie Rotunda
První kostel stojící na místě katedrály založil kníže Václav asi v roce 929. Po kostelech Panny Marie a sv. Jiří třetí pražský kostel byl umístěn na vyvýšené místo akropole pražského hradiště a byl zasvěcen sv. Vítu, italskému světci, jehož ostatek (paži) získal kníže Václav od saského vévody, východofranského krále Jindřicha I. Ptáčníka. Měl podobu rozměrné rotundy, původně zřejmě jen s jednou apsidou.
Nedlouho po smrti zakladatele byly jeho ostatky uloženy v kostele a tím fakticky započat kult sv. Václava. K potvrzení postavení hlavního kostela knížectví došlo roku 973, kdy se stal sídelním kostelem nově zřízeného pražského biskupství. Po výpravě Břetislava I. do Hnězdna roku 1038Eduard Škoda: Pražské svatyně, Libri Praha 2002, , str. 255–258 do rotundy přibyly ukořistěné ostatky sv. Vojtěcha, druhého pražského biskupa. Tím byla doplněna trojice světců, kterým je od té doby chrám zasvěcen.
Původní předrománská rotunda, doplněná o jižní a severní apsidu zřejmě kvůli uložení ostatků sv. Václava a Vojtěcha, byla kvůli nevyhovujícím rozměrům po roce 1061 zbořena a nahrazena bazilikou. Malé fragmenty jsou však uchovány pod kaplí sv. Václava, která zachovává původní umístění Václavova hrobu.
Bazilika náhled|upright=0.8|Sloupy z baziliky v Lapidáriu
Břetislavův syn a nástupce kníže Spytihněv II. dal namísto prostorově nedostačující rotundy vybudovat mnohem větší a reprezentativnější románskou baziliku sv. Víta, Vojtěcha a Panny Marie. Podle kronikáře Kosmy byla stavba zahájena na svátek sv. Václava roku 1060. Na místě rotundy začala v roce 1060 růst trojlodní bazilika s dvěma věžemi a s ní i nová dominanta Pražského hradu. Respektovala klášter Kostela pražského (ten byl vlastně přistavěn k její severní straně), Svatovítskou kapitulu i biskupský palác. Byla vlastně jakousi obrovitou nástavbou nad svatými hroby. Krátce po zahájení stavby kníže Spytihněv II. zemřel. V budování pokračoval Spytihněvův bratr, kníže Vratislav II., který se stal prvním českým králem. On sám vytyčil půdorys a dispozice stavby. Basilika měla půdorys ve tvaru kříže, na délku měřila sedmdesát metrů, tlusté zdi a pilíře členily temný prostor do tří lodí. Od časů basiliky se dodržovala unikátní tradice: „Jestliže byl v jejím centru pochován panovník svatý Václav, nechť jsou čeští králové i napříště zde nejen korunováni, ale též pohřbíváni!“ Po požáru, který již hotové dílo postihl roku 1091, byla definitivně dokončena v roce 1096. K roku 1074 je u kostela zmiňována krypta sv. Kosmy a Damiána. Trojlodní bazilika s dvojicí apsidálně zakončených chórů (východním a západním), příčnou lodí na západním konci a dvojicí věží měla podstatně monumentálnější rozměry než předcházející kostel – délku 70 m a šířku 35 m. Její půdorys je dobře doložen; v podzemí jižní části dnešní katedrály se dochovaly bohatě zdobené sloupy západní i východní krypty, fragmenty zdiva, dlažby a nosných sloupů.
Stavba katedrály náhled|Závěr katedrály (Matyáš z Arrasu, 1344–1349) Dne 30. dubna 1344 byla Praha povýšena na arcibiskupství a vyňata z poslušnosti arcibiskupa mohučského. Za šest dní nato bylo papežskou bulou uděleno pražskému arcibiskupovi Arnoštu z Pardubic právo korunovat českého krále. Dne 21. listopadu 1344 Jan Lucemburský položil základní kámen katedrály sv. Víta v souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství, přítomni byli dva z králových synů Karel IV. a Jan Jindřich, a pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Arnošt měl přes ramena arcibiskupské pallium. Slavnosti se účastnilo veliké množství prelátů a urozených pánů, přičemž sbor zpíval Te Deum laudamus (Tebe Bože chválíme). Hlavním architektem byl Matyáš z Arrasu, kterému už bylo 55 let. Stavbu zahájil východním kněžištěm, aby se co nejdřív mohly sloužit mše. V chóru ve tvaru podkovy zbudoval osm kaplí se shodným půdorysem, jimž odpovídají lichoběžná pole ochozu. Klenby rostou na drobných hlavičkách hruškovitých příporek, celek je střízlivý a prostý. Buduje závěr chóru s arkádami až po triforium. Staví východní část dlouhého chóru s jednou kaplí na severní a dvěma na jižní straně. Na jihu zahajuje stavbu včetně obvodového zdiva kaple svatého Kříže, která byla zprvu umístěna samostatně mimo rozestavěnou část katedrály, na severu začíná sakristii. Roku 1352, ve svých dvaašedesáti letech Matyáš z Arrasu zemřel. Od roku 1356 převzal vedení stavby Petr Parléř, narozený ve Švábském Gmündu. Do Prahy přišel velmi mladý, asi 23letý, nejspíše z Kolína nad Rýnem a musel za sebou mít podporu a zkušenosti stavitelské rodiny, aby mu byla svěřena stavba takových rozměrů. Parléř pocházel z významného stavitelského rodu. V katedrále sv. Víta použil tehdy neobvyklou síťovou žebrovou klenbu tzv. parléřovského typu, jež je vlastně klenbou valenou s výřezy na okna s krásným zdobením, tehdy ještě nosných žeber.
Sv. Vít je trojlodní katedrála s příčnou lodí, triforiem a věncem kaplí. Nejvýznamnější z nich je kaple sv. Václava, postavená nad jeho hrobem. Tuto téměř kubickou místnost Parléř zaklenul do té doby neznámou klenbou hvězdicového vzoru, jejíž podpory se oproti tradičním klenbám přesunuly z rohů místnosti do třetin stěn. Svatováclavská kaple byla vysvěcena 1367 a do roku 1373 vyzdobena. Vedle kaple svatého Václava vznikla do roku 1368 jižní předsíň a v jejím patře korunní komora, kde jsou uloženy české královské korunovační klenoty. Parléř poté založil velkou neboli zvonovou věž, kterou jeho nástupci dovedli až do výše 55 metrů. Chór byl zaklenut a dokončen roku 1385. Po smrti Karla IV. Parléř ještě pokračoval v díle, ale dvacet let po císaři zemřel i on. Zájem následovníků pak opadl. Parléřovi synové zatloukli staveniště stěnou z prken a fragment chrámu uzavřeli zdí. Katedrála tak zůstala až do roku 1929 torzem.
Úpravy v 15.–18. století náhled|vlevo|Nedostavěná katedrála od západu za korunovace Ferdinanda I. v roce 1836 Za panování krále Vladislava II. Jagellonského byla postavena pozdně gotická královská oratoř, jejíž autorství se připisuje architektovi Benediktu Riedovi (Rejtovi) a provedení Hansi Spiessovi. Krytý můstek z oratoře propojuje katedrálu se Starým královským palácem. Po velkém požáru Hradu a Malé Strany z roku 1541, který zničil mnoho staveb, byla během následujících oprav v letech 1556–1561 postavena západní Wohlmutova kruchta, uzavírající nedostavěnou katedrálu (při Mockerově dostavbě katedrály byla rozebrána a přesunuta do severní strany transeptu, kde je dosud.
Oltáře s obrazy a sochami byly v katedrále z velké části rozbity po korunovaci Fridricha Falckého českým králem 27.-28. prosince roku 1619 z příkazu kalvínského kazatele Scultéta.
Podle pověsti, zaznamenané kanovníkem Tomášem Pešinou z Čechorodu, až bude katedrála sv. Víta dostavěna, dosáhne slávy chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli. Proto císař Leopold I. při své návštěvě Prahy roku 1673 položil základní kámen pro její dostavbu a byly na to uvolněny finance, žel s dostavbou se nezačalo.Jiří KUTHAN-Jan ROYT, Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha, 2. vyd., Praha 2022, s.457 Z roku 1770 pochází měděná barokní helmice věže, pod níž jsou zavěšeny zvony.
Novogotická dostavba náhled|Hlavní průčelí s rozetou (Josef Kranner, Josef Mocker a Kamil Hilbert, 1873–1929) náhled|Podobizny stavitelů Kamila Hilberta a Josefa Mockera na fasádě hlavního průčelí Západní část lodi a průčelí se dvěma osmdesátimetrovými věžemi byla přistavěna v letech 1873–1929 podle projektu Josefa Krannera (zemřel v roce 1871) a od roku 1872 (s definitivním potvrzením 17. května 1873) Josefa Mockera. Po Mockerově smrti († 16. ledna 1899) převzal vedení Kamil Hilbert, byly postaveny obě západní věže, hlavní loď a příčná loď, navazující na gotickou část, ale bez kleneb a okenních kružeb. Dokončoval se opěrný systém a stavěl kovový krov. V září 1929, za účasti prezidenta Masaryka a arcibiskupa Františka Kordače (jak je uvedeno nad klenbou triumfálního oblouku chóru dómu na straně jižní), byla dokončena dostavba katedrály. Dostavěná katedrála byla slavnostně vysvěcena 12. května 1929 jako součást oslav 1 000. výročí smrti svatého Václava a veřejnosti předána 28. září téhož roku. Mimo bohoslužby slouží chrám jako pokladnice českých korunovačních klenotů a svatovítského pokladu, mauzoleum českých králů a galerie sochařských a malířských portrétů. Za Hilbertova působení se také prováděly archeologické výkopy, při nichž byly objeveny části předchůdců katedrály – románské baziliky a předrománské rotundy. Na výzdobě západní části katedrály se podílela řada význačných umělců – František Kysela, Max Švabinský, Alfons Mucha, Karel Svolinský, Otakar Španiel, Vojtěch Sucharda a další. Na novogotické dostavbě chrámu se jako vyučený kameník podílel i Antonín Zápotocký.
Po roce 1929 V letech 1934 až 1935 upravil hrobku českých králů architekt Kamil Roškot, na erbech spolupracoval sochař Ladislav Kofránek. V 50. letech byla opravena jižní předsíň s novými vraty a zádveřím podle návrhu architekta Jana Sokola.
Po roce 1985 byla katedrála „z důvodů oprav a úprav interiéru“ na tři roky úplně uzavřena pro veřejnost, obřady i věřící.Katolické noviny, listopad a prosinec 1985
Dekretem kardinála Miloslava Vlka ze dne 23. dubna 1997, k tisícímu výročí smrti sv. Vojtěcha, byla katedrála zasvěcena svatým Vítovi, Václavovi a Vojtěchovi, neboť toto zasvěcení dostala už předchozí románská bazilika Spytihněva II. od biskupa Gebharta v roce 1074.
V červnu 2019 vydal spolek Hilbertinum ve spolupráci s Archeologickým ústavem AV ČR o katedrále monografii, ve které katedrálu označuje čtverým zasvěcením jako „katedrálu sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie“.Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná I, II. Průvodce tisíciletou historií katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě, Praha: Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z.s., a Archeologický ústav AV ČR Praha, v.v.i., s laskavou podporou manželů Radky a Petra Turkových, 2019, Mariánské zasvěcení odkazuje rovněž ke spytihněvovské bazilice, která bývá zmiňována jako bazilika sv. Víta, Vojtěcha a Panny Marie, v některých zdrojích i se svatým Václavem.