Ozbrojené síly Ruské federace (rusky Вооружённые си́лы Росси́йской Федера́ции) jsou vojenské jednotky Ruské federace. Se zhruba 1,13 miliony aktivních vojáků patří na 5. místo mezi největšími ozbrojenými sílami, zároveň mají k dispozici zhruba 1,5 milionu rezervistů a největší arzenál jaderných zbraní na světě. Ruské síly zároveň díky dědictví po sovětské armádě disponovaly rozsáhlými zásobami ručních zbraní, munice a až desetitisíci kusy těžké vojenské techniky včetně tanků. Vrchním velitelem ozbrojených sil je prezident Ruské federace. Správním úřadem, který má na starosti Ozbrojené síly Ruské federace, je Ministerstvo obrany Ruské federace.

Většinu příslušníků ozbrojených sil tvoří vojáci a důstojníci z povolání (kontraktniki), problém však pro Rusy představuje dlouhodobě nepříznivý demografický vývoj populace a nižší počet vojáků základní služby (trvající 12 měsíců), kterých v posledních letech nastupuje okolo 270 tisíc ročně v rámci jarního a podzimního odvodu. Zatímco v roce 2010 mobilizační rezervy činily asi 31 milionu osob, do roku 2050 podle demografů může klesnout až na pouhou čtvrtinu tohoto počtu.

Ruský armádní rozpočet by měl v roce 2024 dosáhnout rekordních zhruba 10,8 bilionů rublů (v přepočtu zhruba 120 miliard USD), dalších zhruba 3,9 bilionu rublů by však dle odhadů ruského webu Važnyje istorii mohlo do armády směřovat z utajených výdajů ostatních ministerstev, což by znamenalo výdaje téměř 40 % federálního rozpočtu na rok 2024 a zhruba 6 % HDP. V roce 2025 by měl rozpočet dále vzrůst na 13,5 bilionů rublů. Celkové výdaje směřující na obranu by však dle Mezinárodního institutu pro strategická studia měly dosáhnout 15,6 bilionů rublů (v přepočtu zhruba 164,6 miliard dolarů), tedy 7,5 % HDP.The Military Balance (2025), s. 160-162.

Nejvýznamnějšího nasazení se ruské ozbrojené síly dočkaly od února 2022 v rámci invaze na Ukrajinu, ruským vedením označované za "speciální vojenskou operaci". Navzdory výrazné materiální převaze a vyššímu mobilizačnímu potenciálu nedokázaly během dvou let ukrajinské síly porazit, dosáhly pouze dílčích úspěchů na jihu Ukrajiny a Donbasu a naopak utrpěly výraznou porážku v bitvě o Kyjev a během ukrajinské protiofenzívy v Charkovské oblasti.

Navzdory válečné výrobě se ruské ozbrojené síly na počátku roku 2025 potýkaly s vyčerpáním, projevujícím se v rozšířeném využívání zastaralé vojenské techniky, civilních automobilů a motorek bez adekvátní ochrany (včetně tzv. Buchanek) nebo využívání oslů pro logistiku v hůře dostupném terénu. Dle Institutu pro studium války výroba nové vojenské techniky nedokázala pokrývat ztráty na bojišti, kvůli čemuž Rusku hrozilo již na přelomu let 2025/26 vyčerpání zásob uložené techniky.

Organizační rozdělení Organizačně jsou Ozbrojené síly Ruské federace rozděleny na: 22px|okraj Pozemní síly 22px|okraj Vzdušně-kosmické síly 22px|okraj 22px|okraj Vojenské námořnictvo

V rámci Ozbrojených sil Ruské federace dále existují tři samostatné druhy vojsk, a to: 22px|okraj Raketová vojska strategického určení 22px|okraj Vzdušně-výsadková vojska 22px|okraj Vojenské zálohy

Historie

Sovětské dědictví Po neúspěšném srpnovém puči z roku 1991, do nějž se zapojily nebo s ním sympatizovaly i armádní špičky včetně ministra obrany Dmitrije Jazova, panovala mezi prezidentem Borisem Jelcinem, který se postavil proti pučistům a postupně získával vliv na úkor oslabeného Michaila Gorbačova, a vrchním velitelstvím armády značná nedůvěra. Náhlý rozpad SSSR na konci roku 1991 navíc zastihl rozsáhlé sovětské ozbrojené síly nepřipravené na novou situaci. Kontrolu nad jednotkami umístěnými na území bývalých svazových republik přebíraly nově vzniklé národní státy a společné velení vojska nově vzniklého a nepříliš soudržného Společenství nezávislých států (CIS) se do roku 1993 ukázalo jako neudržitelné.Galeotti (2023), s.48-49

Ozbrojené síly Ruské federace byly ustaveny Jelcinovým dekretem ze 7. května 1992, který převedl všechny jednotky sovětské armády na základnách na území Ruska pod ruskou kontrolu. V armádě tehdy sloužilo asi 2,88 milionu osob. Novým ministrem obrany byl jmenován důstojník výsadkových vojsk Pavel Gračev, jenž byl sice již během puče loajální prezidentovi, ovšem postrádal autoritu v armádních strukturách.

Ozbrojené síly v krizi Rozpad SSSR znamenal pro nástupnickou Ruskou federaci, která procházela hlubokou ekonomickou krizí, problém se značně naddimenzovanou armádou, která se navíc zčásti navracela ze zahraničí. Ozbrojené síly se potýkaly s prodlením s platy, nedostatkem ubytovacích kapacit a špatnou stravou, které vedly k masovému rozkrádání armádní výzbroje a zásob a v případě řady důstojníků k organizovanému zločinu.Galeotti (2023), s. 52. Ministr obrany Gračev dokonce v roce 1994 prohlásil, že "žádná armáda na světě není v tak zuboženém stavu jako ta ruská".Galeotti (2023), s. 53. V roce 1996 navíc z celkových zhruba 670 tisíc příslušníků pozemních sil tvořilo 290 tisíc důstojníků, mnoho z 85 divizí tak reálně existovalo pouze na papíře.Galeotti (2023), s.56vpravo|náhled|Masový hrob v ČečenskuNízká bojová efektivita se naplno projevila během ruského zásahu v Čečensku během první čečenské války (1994-96). Dle sebevědomého prohlášení Gračeva přitom měli Rusové obsadit hlavní město Grozný jedním výsadkářským plukem během pár hodin. Ruské jednotky, celkem čítající přes 23 tisíc mužů, sice město po těžkých bojích v lednu 1995 obsadily, ale ani tak nedokázaly zlomit odpor čečenských partyzánů, kteří navíc po překvapivém protiútoku v srpnu 1996 obsadili prakticky celé hlavní město, a donutili tak Rusy k uzavření potupného příměří a fakticky uznání čečenské autonomie.Galeotti (2023), s. 67-74.

Nervozitu až paniku západních zemí však vyvolával zejména osud obrovského arzenálu jaderných zbraní, které se za daných okolností mohly dostat do rukou autoritářských režimů či teroristických skupin. Přestože se zprávy o údajných ztrátách jaderných zbraní ukázaly jako falešné, Západ neváhal poskytnou finanční podporu na jejich zabezpečení a podporu jaderným vědcům.Galeotti (2023), s. 53-54.

Modernizační úsilí Změna v armádní politice přišla na přelomu století s nástupem nového prezidenta Vladimira Putina, který začal armádu modernizovat. V roce 2001 se novým ministrem obrany stal Sergej Ivanov, za jehož vlády i přes odpor vrchního velení došlo ke zkrácení povinné vojenské služby z 18 na 12 měsíců a zvýšení podílu profesionálních vojáků. Skutečně zásadních reforem se ozbrojené síly dočkaly v reakci na válku v Jižní Osetii za ministra Anatolije Serďukova (2007-12) a náčelníka generálního štábu Makarova.

Modernizace ruských ozbrojených sil sledovala dva hlavní cíle: profesionalizaci personálu a modernizaci vojenské techniky. Zároveň došlo k rozsáhlé redukci důstojnických pozic, vyřazení beznadějně zastaralé munice (včetně té pro tanky z druhé světové války T-34) nebo reformě vojenských okruhů.Galotti (2023), s. 156-162. Struktura velení pozemních sil byla zredukována ze čtyřsvazkové (vojenský okruh – armáda – divize – pluk) na třísvazkovou (vojenský okruh – operační velitelství – velitelství brigády), čímž se měla zvýšit flexibilita. Došlo ke zkvalitnění vojenského vzdělávání a výcviku.

Rozsáhlou redukcí kromě pozemní armády prošlo i letectvo, kde se počet leteckých základen snížil z 242 na 52 a ze 340 jednotek zůstalo 180. Nedostatečné výsledky letectva, nezkušenost vojenských pilotů a případy tzv. friendly fire během války v jižní Osetii vedly ke sloučení vojenských vzdušných sil, vojsk protivzdušné a protiraketové obrany (určených na ochranu kritické infrastruktury) a kosmických vojsk pod Vzdušně-kosmické síly Ruské federace, což mělo zjednodušit velící struktury a zlepšit koordinaci. Redukci se nevyhnulo ani námořnictvo, kde z 240 plavidel zůstalo v aktivní službě pouze 123.Galeotti (2023), s. 162-167. Naopak na významu postupně začaly získávat elitnější jednotky jako Specnaz nebo vzdušné výsadkové vojsko VDV, nasaditelné jako rychle dostupné expediční síly i v zahraničních konfliktech.

V nastoleném modernizačním trendu pokračoval i následný ministr obrany Sergej Šojgu (2012-2024) s novým náčelníkem generálního štábu Valerijem Gerasimovem. Šojgu se snažil vyřešit přetrvávající problém s nedostatkem profesionálních vojáků zvýšením platů, celkovým zlepšením podmínek nebo náborem bývalých poddůstojníků, jejichž místa byla předtím zrušena v rámci úsporných opatření.Galeotti (2023), s. 181 Pokračující modernizace ruských ozbrojených sil byla v souladu s důslednější snahou prezidenta Putina o prosazování ruských zájmů v blízkém zahraničí. V roce 2013 nařídil Putin remilitarizaci arktického území, bohatého na surovinové zdroje. Již od roku 2014 zde Rusové navyšovali svou vojenskou přítomnost a modernizovali svou vojenskou infrastrukturu. Zřejmě v důsledku zaměření na Arktidu byla později v roce 2021 původní Severní flotila povýšena na status vojenského okruhu.

Koncept hybridní války

Hybridní válka v ruském pojetí Na výrazném úspěchu ruských ozbrojených sil na Ukrajině v roce 2014 měl důležitý podíl propracovaný koncept tzv. hybridní války. Hybridní válka je opakem plnohodnotného válečného konfliktu a dle Andráse Rácze se jí rozumí „kombinovaná válečná operace opírající se o běžné vojenské jednotky, nekonvenční vojenské prostředky, teroristické metody a organizovaný zločin“.

V roce 2013 náčelník generálního štábu Gerasimov představil nový způsob vedení války, stírající rozdíly mezi mírem a válkou, který se na Západě uchytil pod názvem Gerasimova doktrína.Galeotti (2023), s. 345-346. Jeho návrhy byly dále rozpracovány v podobnější scénář hybridního působení, které se skládalo ze tří fází: v první jsou vyvolány náboženské nebo teritoriální rozpory v cílové zemi, ve druhé otevřený střet mezi vládou a opozicí a ve třetí fázi rozvinutí občanské války a hrozba napadením, pokud režim stále vzdoruje, k čemuž jsou využívány i nepravidelné vojenské formace a asymetrický boj.Šír (2017), s. 121-122.

Anexe Krymu Zásadním přelomem ve využití hybridní války bylo popírané nasazení ruských ozbrojených sil, zejména těch speciálních, během anexe Krymu během února až března 2014, kdy byl poloostrov navzdory přítomnosti ukrajinských sil obsazen prakticky bez boje.Šír (2017), s. 101-110. V přípravné fázi byly Ruskem identifikovány slabé stránky Ukrajiny, vytvořeny operační plány na obsazení Krymu a zahájen informační tlak, který směřoval k oslabení legitimity ukrajinského státu. V útočné fázi v noci z 26. na 27. února započal postup neoznačených ruských vojáků, pro něž se vžil pojem zelení mužíčci, z ruských základen na Krymu do zbytku poloostrova, což prezident Putin potvrdil až zpětně s odstupem roku. Tento postup, v rozporu s Ženevskými konvencemi, byl tzv. maskirovkou, čímž se Rusové pokoušeli vyvolat zmatek, komplikující adekvátní reakci ukrajinské strany i zahraničních vlád.Šír (2017), s. 119–122.

Ukrajinské vojenské a policejní posádky, kterým chyběly jednoznačné rozkazy a které disponovaly špatnou morálkou, slabým velením a neadekvátní výbavou, byly zablokovány v místech jejich dislokace a nedokázaly zabránit obsazování budovy krymského parlamentu, dalších státních úřadů a objektů civilní infrastruktury ruskými vojáky.Šír (2017), s. 101-104. Případné razantní vojenské reakci ze strany Ukrajiny mělo zároveň zabránit neohlášené vojenské cvičení ruských vojsk na území Ruské federace poblíž ukrajinských hranic, do něhož bylo zapojeno přes 150 tisíc vojáků. Útočná fáze operace byla doplněna rozsáhlou informační kampaní, lišící se podle publika (pro příjemce z Krymu, ostatních části Ukrajiny, Ruska a Západu), do něhož byly zapojeny na ruské straně mimo jiné tzv. trollí farmy, jejichž zaměstnanci spravovali falešné profily na sociálních sítích a šířili proruské příspěvky.Šír (2017), s. 104-109 Závěrečná fáze spočívala v normalizaci situace v místě konfliktu a nelegálním referendu o připojení Krymu k Ruské federaci, ke kterému došlo 16. března 2014.Šír (2017), s. 110.

Válka na východě Ukrajiny