Forza Italia (1994)

Forza Italia (FI, česky Vzhůru Itálie) byla italská pravicová politická strana, kterou v první polovině 90. let 20. století založil podnikatel a mediální magnát Silvio Berlusconi. Od počátku své existence patřila FI k největším politickým subjektům v Itálii. Jednalo se o stranu typu business-firm party.

V roce 2009 se přeměnila dosavadní koalice středopravicových stran Lid svobody v politickou stranou, čímž FI přestala existovat jako samostatný subjekt (byť v nové straně představovala většinu). V roce 2013 byla strana znovuobnovena.

Charakteristika a vývoj náhled|vpravo|Silvio Berlusconi, zakladatel a předseda strany Forza Italia.|315x315px

Vznik FI a volby 1994 Forza Italia vznikla v říjnu 1993 původně jako názorové hnutí, které chtělo prostřednictvím kulturních, sociálních a nestranických politických iniciativ prosazovat a prohlubovat liberálně demokratické pojetí života a společnosti. Kluby FI byly otevřeny co nejširším vrstvám italského obyvatelstva. V listopadu téhož roku byla založena Národní asociace Vzhůru Itálie, jež měla za úkol koordinovat a kontrolovat činnost klubů FI. Politické hnutí Vzhůru Itálie pak vzniklo v lednu 1994.STRMISKA, Maxmilián: Italské politické strany 1945-1994, Masarykova univerzita, Brno 1995, str. 60-61.

V okamžiku zakládání hnutí byly na dobu tří let svěřeny neomezené pravomoci významnému italskému podnikateli a mediálnímu magnátovi Silviu Berlusconimu, který hnutí spoluzakládal. Berlusconiho cílem údajně bylo zamezit vítězství levice, zejména komunistů, v nadcházejících volbách.KUNC, Jiří: Stranické systémy v re/konstrukci, Sociologické nakladatelství, Praha 2000, str. 114.

Během několika málo měsíců vzniklo zhruba šest tisíc klubů sympatizantů. Pro počáteční úspěch bylo důležité masivní využívání podpory především některých televizních stanic a dalších médií, která Berlusconi ovládal, a jeho způsob veřejné komunikace. Pro název strany zvolil pokřik z fotbalových stadionů, který měl symbolizovat rozchod s předchozí politickou praxí v zemi a přiblížení se „obyčejným“ lidem.Srovnej WOJTAS, Kinga: The „marketing party“ as a model for the development of contemporary political parties, Středoevropské politické studie, č. 2-3/2006, str. 202.

Berlusconiho rozhodnutí o vstupu na politickou scénu a založení FI předcházely výzkumy zaměřené na identifikaci možného elektorátu. Na základě jejich výsledků pak vznikla volební strategie.ŠŮSTKOVÁ, Markéta: Role osobností v italských parlamentních volbách 2006, in: NĚMEC, Jan – ŠŮSTKOVÁ, Markéta (eds.): III. Kongres českých politologů, Olomouc 8.-10. 9. 2006, Česká společnost pro politické vědy, Praha - Olomouc 2006, str. 810. FI se prezentovala jako nový druh politické strany, která nemá nic společného s předchozím systémem a korupčními skandály.WOJTAS, Kinga: The „marketing party“ as a model for the development of contemporary political parties, Středoevropské politické studie, č. 2-3/2006, str. 209. V předvolební kampani se orientovala na tři témata: antikomunismus, rozchod s minulostí a problematiku „nového“. V prezentaci strany dominovala osoba Berlusconiho, který vsadil na výrazně emotivní a personalistický diskurs. Důvěryhodnost slibům o budoucím italském ekonomickém zázraku přitom dodával Berlusconiho životopis úspěšného podnikatele.KUNC, Jiří: Stranické systémy v re/konstrukci, Sociologické nakladatelství, Praha 2000, str. 115.

Berlusconi však jednoznačně nedominoval jen předvolební kampani, ale i celé FI. Ta se od počátku vymykala vžitým představám o charakteru a fungování politických stran. Unikátní bylo především její vnitřní uspořádání. To stálo na autoritářském principu a zásadě nezpochybnitelného Berlusconiho vůdcovství. Vedoucí představitelé strany nebyli voleni, nýbrž jmenováni na základě osobního výběru Berlusconiho a jeho spolupracovníků na národní a regionální úrovni. Většina těchto funkcionářů byla rekrutována ze zaměstnanců Berlusconiho společností, přičemž motivací jim mělo být zvýšení platu o 10-15 % a příslib politické kariéry. Jednotlivé kluby nemohly ovlivnit ani linii hnutí, ani výběr kandidátů do parlamentních voleb.STRMISKA, Maxmilián: Italské politické strany 1945-1994, Masarykova univerzita, Brno 1995, str. 61.

Za jednoho z hlavních viníků klientelistického prostředí první republiky byl téměř konsensuálně označen poměrný volební systém.FOLTÝN, Tomáš: Koaliční praxe v současné Itálii, in: CABADA, Ladislav (ed.): Koalice a koaliční vztahy. Česká republika v evropském kontextu, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2006, str. 121. Na základě výsledků referenda byl v roce 1993 poměrný systém zrušen. Nový volební zákon zavedl korektivní smíšený volební systém. Z 630 poslanců bylo 475 (tj. 3/4) voleno v jednomandátových obvodech systémem „prvního v cíli“. Zbylých 155 mandátů se rozdělovalo proporčním způsobem v 26 vícemandátových obvodech. Obě složky byly vzájemně propojeny prostřednictvím odečtu využitých hlasů pro kandidáty volené v přímé volbě.Blíže ČALOUD, Dalibor: Smíšené volební systémy, in: CHYTILEK, Roman – ŠEDO, Jakub (eds.): Volební systémy, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, Brno 2004, str. 152-154.

Zavedení jednomandátových obvodů nutilo strany uzavírat nejrůznější předvolební aliance, které jim měly v těchto obvodech zajistit úspěch. FI vytvořila hned dvě koalice, a to Pól svobody na severu země a Pól dobré vlády v jižní části. Berlusconi tak vyřešil problém s federalistickou až separatistickou Ligou Severu a naopak centralistickým postfašistickým Italským sociálním hnutím-Národní aliancí, které nebyly ochotny kandidovat v jedné společné koalici. Do obou předvolebních spojenectví se dále zapojila část rozpadnuvších se křesťanských demokratů (formace Křesťanskodemokratický střed).

Ze střetu antikomunistické pravice a postkomunistické levice vyšli v březnu 1994 vítězně prvně jmenovaní. Berlusconiho koalice získaly ve sněmovně 366 mandátů z 630, z toho 107 připadlo Forze, která v poměrné složce získala 21 % hlasů (nejvíce ze všech stran). FI nejvíce bodovala na Sicílii a na severu v okolí Milána a Piacenzy.Srovnej SHIN, Michael E. – AGNEW, John: The geographical dynamics of Italian electoral change, 1987-2001, Electoral Studies, č. 2/2007, str. 298. Problémy při sestavování vlády způsoboval nesoulad mezi Ligou Severu a Národní aliancí a také těsná většina v senátu, kterou vláda potřebovala k vyslovení důvěry (pravicovou vládu nakonec podpořila část senátorů opoziční Italské lidové strany).

Berlusconi přivedl svou stranu k vítězství také ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 1994. Pól svobody získal 44 z 87 křesel, z toho 27 připadlo Forze, která v EP vytvořila vlastní skupinu Forza Europa. K ní se o rok později připojilo francouzské Sdružení evropských demokratů a obě skupiny vytvořily konzervativní Unii pro Evropu.FIALA, Petr – MAREŠ, Miroslav – SOKOL, Petr: Eurostrany. Politické strany na evropské úrovni, Barrister & Principal, Brno 2007, str. 58.

Po evropských volbách propukl v FI spor mezi manažersko-technokratickým jádrem a stoupenci demokratizace hnutí. Druhou skupinu postihla rozsáhlá čistka, nicméně byla přislíbena reforma struktur FI s tím, že vzroste význam tzv. delegátů kolegií, zastupujících voliče Forzy. Bylo však zřejmé, že vlivné složky FI nemají chuť přizpůsobit se tradičním normám italského stranického života a upřednostňují volnou stranickou strukturu hnutí. Působení FI jako velkého politického subjektu a hlavního vládního aktéra si časem vyžádalo revizi původní organizační koncepce a přiblížení se k představě klasické politické strany, byť silně marketingově zaměřené.KOPEČEK, Lubomír: Politické strany na Slovensku 1989 až 2006, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, str. 411.

Heterogenní Berlusconiho vláda však zůstala jednotná jen do konce roku 1994, kdy z ní vystoupila Liga Severu. Šéf FI tak přišel o vládní většinu a musel podat demisi. Proto okamžitě požádal o vypsání předčasných voleb, což prezident odmítl a jmenoval úřednickou vládu premiéra Diniho.

Opoziční léta 1996-2001 Předčasné volby v dubnu 1996 přinesly opět střet dvou silných bloků: středo-levého Olivovníku a středo-pravého Pólu pro svobodu. Pól byl založen na kooperaci Národní aliance, Křesťanskodemokratického středu, Spojených křesťanských demokratů, Pannellových radikálů a FI, která v alianci zaujímala hegemonní postavení. Liga Severu tentokrát kandidovala samostatně a v některých volebních obvodech v severní části Itálie tak odebírala rozhodující část hlasů pravostředové koalici, čímž nepřímo pomohla Olivovníku.FOLTÝN, Tomáš: Koaliční praxe v současné Itálii, in: CABADA, Ladislav (ed.): Koalice a koaliční vztahy. Česká republika v evropském kontextu, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2006, str. 124. Volby vyhrál Olivovník před Pólem pro svobodu, který ve většinové složce obdržel 169 mandátů. V poměrné části získala FI 20,6 % hlasů a ve sněmovně obsadila 123 křesel. Nejúspěšnější byla opět na Sicílii, v oblasti mezi Turínem a Milánem a nově i mezi Římem a Neapolí.

Personalizace voleb 1996 přinesla vedle souboje dvou velkých stranických bloků také soupeření o premiérský post mezi jejich lídry. Vítězství jedné koalice znamenalo, že se její vůdce automaticky stane předsedou vlády. Když v říjnu 1998 padla Prodiho vláda a premiérem se stal Massimo D'Alema, Berlusconi na základě tohoto nepsaného pravidla zpochybňoval její legitimitu, protože neměla přímý mandát od občanů, a tudíž by měla odstoupit. Obdobně si počínal i v případě další levicové vlády Giuliana Amata.FOLTÝN, Tomáš: Bipolarizace italského stranického systému, Politologický časopis, č. 2/2005, str. 131.

Během působení v opozici musela FI čelit stíhání Berlusconiho kvůli několika trestným činům. Pravostředovou alianci navíc oslabil odchod části křesťanskodemokratických poslanců, kteří v únoru 1998 založili Demokratický svaz pro republiku a přidali se na stranu levice. Berlusconiho zproštění viny z daňových úniků však v červnu 1999 pomohlo FI k vítězství ve volbách do Evropského parlamentu (22 mandátů z 87).SZAJKOWSKI, Bogdan (ed.): Political Parties of the World, John Harper Publishing, London 2005, str. 334. Poslanci FI již o rok dříve přestoupili do skupiny Evropské lidové strany a na podzim 1999 byla Forza do Evropské lidové strany s konečnou platností přijata.FIALA, Petr – MAREŠ, Miroslav – SOKOL, Petr: Eurostrany. Politické strany na evropské úrovni, Barrister & Principal, Brno 2007, str. 30.

Berlusconiho druhá vláda a volby 2006 Ve volbách v květnu 2001 se Berlusconi mohl opět spolehnout na spolupráci s Národní aliancí. Jeho koalici Dům svobod dále tvořili Spojení křesťanští demokraté, Křesťanskodemokratický střed a Liga Severu, s níž se Berlusconi před volbami usmířil, neboť její samostatná pozice nebyla výhodná ani pro Berlusconiho, ani pro ni samotnou.FOLTÝN, Tomáš: Koaliční praxe v současné Itálii, in: CABADA, Ladislav (ed.): Koalice a koaliční vztahy. Česká republika v evropském kontextu, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2006, str. 124-125.STRMISKA, Maxmilián: Liga Severu: její postavení a role v italské stranicko-politické soustavě (1993-2002), Středoevropské politické studie, č. 1/2003. Středopravý blok získal ve většinové části 282 mandátů (téměř o sto více než Olivovník). Sama FI obdržela v poměrné složce 29,4 % hlasů, což bylo nejvíce ze všech stran, a ve sněmovně obsadila 193 křesel. Tradičně se jí nejvíce dařilo na Sicílii, v okolí Neapole a Milána. Středopravá koalice dále získala 177 z 315 senátorských mandátů. Sama FI měla ve sněmovně 178 poslanců a 82 zástupců v senátu.