Alton Glenn Miller (1. března 1904, Clarinda, Iowa – zřejmě 15. prosince 1944) byl americký jazzový hudebník, kapelník a trombonista, pozdější významný kapelník big bandu swingové éry. Mezi lety 1939 a 1942 byly jeho desky jedněmi z nejlépe prodávaných. Mezi Millerovy nejznámější nahrávky patří jazzové standardy In the Mood, Tuxedo Junction, Chattanooga Choo Choo, Měsíční serenáda, Little Brown Jug, American Patrol, Elmer's Tune, A String Of Pearls a Pennsylvania 6–5000.http://www.glennmillerorchestra.com/history.html (en) Jeho letoun zmizel beze stop během 2. světové války za špatného počasí při letu do Francie, kam jel bavit americké vojáky. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.
Životopis Začátky Narodil se v Clarindě v Iowě 1. března 1904 jako syn Mattie Lou a Lewise Elmera Millera. Na základní školu chodil v North Platte v Nebrasce. V roce 1915 se jeho rodina přestěhovala do Grant City v Missouri. Někdy v té době dostal svůj první pozoun a hrál pak v městském orchestru. V roce 1918 se rodina stěhovala znovu, tentokrát do Fort Morganu v Coloradu, kde navštěvoval střední školu. Během posledního ročníku se velmi zajímal o nový hudební styl, kterému se říkalo „dance band music“. Tato hudba se mu líbila natolik, že se spolu s několika svými spolužáky rozhodl založit vlastní kapelu. V té době v roce 1921 odmaturoval a rozhodl se, že se bude živit jako hudebník.
V roce 1923 začal studovat na University of Colorado at Boulder, kde se připojil k fraternitě Sigma Nu, ale většinu svého času trávil mimo školu, chozením po konkurzech a hraním koncertů, které se mu podařilo sehnat, z nich za zmínku stojí především skupina Boyda Sentera v Denveru. Tři z pěti zkoušek v semestru však neudělal, školu musel opustit a rozhodl se soustředit na svou kariéru profesionálního muzikanta. Později studoval komponistickou Schillingerovu techniku u Josepha Schillingera, který prý pomohl Millerovi stvořit tzv. „Millerův zvuk“, a pod jehož silným vlivem sám složil to, co se mělo stát jeho poznávací znělkou, Měsíční serenáda.
V roce 1926 odjel na turné s několika skupinami a dostal dobré místo u skupiny Bena Pollacka v Los Angeles. Během práce u Pollacka měl možnost napsat několik svých vlastních hudebních aranžmá. V roce 1928, kdy band přijel do New Yorku, nechal poslat pro svou univerzitní lásku, Helen Burgerovou, kterou si následně vzal. V roce 1930 byl členem orchestru Reda Nicholse a díky němu hrál v orchestřišti dvou představení na Broadwayi, Strike Up the Band a Girl Crazy. Mezi jeho spoluhráče patřili Benny Goodman a Gene Krupa. „Tam se shodli na tom, že Miller není víc než průměrným hráčem na pozoun.“ Navzdory tomu se mu ve 20. letech a na začátku 30. podařilo vydělávat si jako pozounista na volné noze v několika kapelách. V listopadu 1929 jej najmul zpěvák Red McKenzie pro své dvě desky, které jsou nyní považovány za jazzovou klasiku: „Hello, Lola“ a „If I Could Be With You One Hour Tonight“. „Nejenže byly [dvě písně, které nahrál Miller] považovány za velká hudební díla, ale také se staly jedním z průlomů v tom, že běloši hrají dohromady s černochy.“Simon, str. 55 Krom Glenna tam byli klarinetista Pee Wee Russell, kytarista Eddie Condon, bubeník Gene Krupa a Coleman Hawkins na tenor saxofon.Who was Glenn Miller? Jazzsight Profiles (en)
V polovině 30. let také pracoval jako pozounista a aranžér u The Dorsey Brothers, osudem pronásledovaného orchestru.Simon, George T., Glenn Miller and His Orchestra, De Capo Press, 1980. . str. 65–6 (en) V roce 1935 dal dohromady americký orchestr pro britského šéfa bandu Raye NobleaSimon, str. 66, sestavil aranžmá pro hlavní klarinet se čtyřmi saxofony, které se nakonec stalo klíčovou hudební melodií jeho vlastního big bandu. Mezi členy jeho Noble bandu byli budoucí vedoucí bandu Claude Thornhill, Bud Freeman anebo Charlie Spivak.Albertson, Chris, Major Glenn Miller and the Army Air Force Band, 1943–1944, Bluebird/RCA, 1987. Liner notes (en)
Sestavil několik hudebních aranžmá, než založil svůj první vlastní band v roce 1937. Tomu se ale nepodařilo výrazně se odlišit od jiných podobných kapel své éry a nakonec se rozpadl. Benny Goodman v roce 1976 řekl: „Na konci roku 1937, než se jeho band stal populárním, jsme oba hráli v Dallasu. Glenn byl hodně deprimovaný a přišel mne navštívit. Ptal se mě: ‚Co mám dělat? Jak to zvládáš ty?‘ Já mu řekl: ‚Ani nevím, Glenne. Prostě u toho musíš zůstat.“
Úspěšná léta 1938–1942 Znechuceně se vrátil do New Yorku. Uvědomoval si, že potřeboval vymyslet zcela jedinečný zvuk a rozhodl se, že klarinet bude hrát melodickou linku spolu s tenorsaxofonem na stejnou notu a ladit v jedné oktávě se třemi dalšími saxofony. George Simon pro něj objevil saxofonistu, Wilbura Schwartze, kterého najal, ale namísto saxofonu jej nechal hrát hlavní klarinet. „Willieho tón a způsob hry, plný a bohatý, se tak lišil, že nikdo z Millerových pozdějších napodobitelů nedokázal přesně reprodukovat Millerův zvuk.“Simon, str. 122 Se svou novátorskou zvukovou kombinací slavil jeho band úspěchy. Nebyl prvním, kdo podobný styl zkoušel, ale dovedl ho k největší dokonalosti a učinil z něj základ celého svého repertoáru.
V září 1938 Orchestr Glenna Millera začal nahrávat u pobočky RCA Victor Bluebird Records.Simon, str. 143 Na jaře 1939 měl štěstí se štací u Meadowbrook Ballroom v Cedar Grove v New Jersey a ještě více v kasinu Glen Island v New Rochelle v New Yorku. Představeními v Glen Islandu začala hvězda bandu stoupat a orchestr se postupně stal velmi oblíbeným.Simon, str. 170 V roce 1939 časopis Time poznamenal: „Glenn Miller připisuje svůj vzestup jukeboxům… Z 12 až 24 desek v každém z dnešních 300 tisíc jukeboxů v USA jsou obvykle dvě až šest od Glenna Millera.“ Byly to rekordně populární nahrávky jako „Tuxedo Junction“, která se prodala během prvního týdne v 115 000 kopiích.Glennmillerorchestra.com (en) Úspěch roku 1939 vyvrcholil koncertem Millerova bandu v Carnegie Hall 6. října, kam publikum přitáhli i Paul Whiteman, Benny Goodman, a Fred Waring.Simon, str. 91
V letech 1939 až 1942 Orchestr Glenna Millera třikrát týdně účinkoval v reklamě na cigarety Chesterfield.Simon, str. 197, 314 10. února 1942, RCA Victor Millerovi věnoval první zlatou desku za „Chattanooga Choo-Choo“,Miller, Glenn, A Legendary Performer, RCA, 1939/1991 (en) kterou hrál Millerův orchestr se svými zpěváky Gordonem „Texem“ Benekem, Paulou Kelly a vokální skupinou The Modernaires.http://www.themodernaires.com/bio.html (en) Mezi další zpěváky orchestru patřili Marion Huttonhttp://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9B0DEFDA1338F931A25752C0A961948260 (/en), Skip Nelsonhttp://www.legacyrecordings.com/Glenn-Miller/Biography.aspx (en), Ray Eberlehttp://rayeberle.com/ (en) a méně také Kay Starrhttp://members.tripod.com/~Kay_Starr/biography.html (en), Ernie Cacereshttp://landing.com/profiles/caceres.htm (en), Dorothy Clairehttp://www.parabrisas.com/d_claired.php (en) a Jack Lathrop.
V roce 2004 basista Orchestru Glenna Millera Herman „Trigger“ Alpert vysvětloval, proč byl band úspěšný: „Miller měl nejmuzikálnější puls Ameriky. Věděl, co posluchačům udělá radost.“Big Band Library: Glenn Miller: „A Memorial, 1944–2004“ (en) Ačkoli byl masově populární, mnoho jazzových kritiků té doby mělo zlé tušení a věřili, že nekonečné zkoušky orchestru a na notu přesné hraní zmenšovalo radost a dobrý pocit z koncertování.Simon, str. 241 Také se domnívali, že Millerův typ swingu odsunul populární hudbu stranou od známých jazz bandů Bennyho Goodmana a Counta Basieho směrem ke komerčním novým instrumentálkám a vokálním číslům. Millera často kritizovali kvůli přílišné komerčnosti. Jeho reakcí na kritiku bylo: „Nechci jazz band.“ Mnoho moderních jazzových kritiků dosud k němu chová podobnou antipatii.Giddins, Gary, „Stride and Swing: The Enduring Appeal of Fats Waller and Glenn Miller.“, The New Yorker, 24. května 2004 V článku, který napsal pro časopis The New Yorker Gary Giddins v roce 2004, vyjádřil Giddins domněnku, že tito raní kritici chybovali, když hudbu Glenna Millera očerňovali, a že populární názor té doby by se měl brát s větším odstupem. V článku se píše: „Miller vyvolával na pódiu i mimo pódium málo nadšení, ale jakmile band začal hrát svou znělku, diváci byli vyřízení: mačkali si hrdla, jejich oči roztály. Může se snad nějaká jiná nahrávka rovnat Měsíční serenádě ve schopnosti navození Pavlovova reflexu v tolika lidech na tak dlouho?“ Miller a jeho band účinkovali ve dvou hollywoodských filmech, Sun Valley Serenade z roku 1941 a Orchestra Wives z roku 1942, z nichž ve druhém zmíněném hrál Jackie Gleason jako basista skupiny. Miller trval na tom, že musí mít věrohodný scénář před tím, než se půjde před kamery společnosti Twentieth Century Fox. Miller také požadoval, aby se orchestr stal nedílnou součástí příběhu a nevyskytl se pouze v nějaké bezvýznamné scéně. Už měl postavení hvězdy a vyžadoval zacházení jako s hvězdou, kterého se mu také dostávalo.Simon, str. 253, 295
The Army Air Force Band 1942–1944 vpravo|náhled|Busta v Bedfordu, kde Miller hrál během 2. světové války. V roce 1942, na vrcholu své civilní kariéry se rozhodl, že by mohl lépe sloužit těm, kteří nosí uniformy tak, že se přihlásil do služeb americké armády. Ve věku 38 let byl příliš starý na to, aby byl povolán k vojenské službě a tak nejdříve pracoval jako dobrovolník pro Námořnictvo USA, ale řekli mu, že jeho služby nepotřebují.Simon, str. 309–310 Poté v srpnu 1942 napsal brigádnímu generálovi Charlesu Youngovi. Přesvědčoval americké válečné letectvo, aby jej přijalo a mohl tak jeho vlastními slovy „dostat na starost modernizovaný armádní band“.Simon, str. 312 Když byl do armády přijat, jeho civilní orchestr sehrál svůj poslední koncert v Passaicu v New Jersey 27. září 1942.
Zpočátku sloužil jako důstojník-asistent zvláštních služeb v Jihovýchodním výcvikovém centru letectva na letecké základně Maxwell v alabamském Montgomery. Hrál na trombón u Rhythmaires, patnáctičlenné taneční skupině jak v Mongtomery tak v armádních klubech a rekreačních sálech v Maxwellu. Objevil se také na rádiové stanici WAPI v alabamském Birminghamu a rádiu WSFA v Montgomery při propagaci činnosti civilistek pracujících jako letečtí mechanici, které byly zaměstnány v Maxwellu. V červenci 1943 dostal v New Yorku svůj pravidelný pořad v rádiu, jehož úspěchy u rekrutů vedly k povolení, aby sestavil svůj padesátičlenný Orchestr armádního letectva (Army Air Force Band, AAF) a ke společnému odletu do Anglie v létě 1944, kde absolvoval 800 představení.Benton, Jeffrey C. (1999). They Served Here: Thirty-Three Maxwell Men , „Glenn Miller“, str. 37–38. Air University Press.
Zpočátku sestavil velkou pochodovou kapelu, která měla být srdcem sítě vojenských orchestrů, ale jeho pokusy o modernizaci vojenské hudby se setkaly s odporem tradičně smýšlejících důstojníků z povolání. Jedním příkladem je jeho aranžmá „St. Louis Blues March“, které zkombinovalo blues a jazz s tradičním vojenským pochodem. Bylo nahráno 29. října 1943 ve studiu Victor studios v New Yorku.Miller, Glenn, The Best of Glenn Miller and the Army Air Force Band, RCA, 1987. Jeho ohromující inovace a jeho adaptace Sousových pochodů pro orchestr AAF podnítily časopis Time, aby napsal, že tradicionalisty vojenské hudby naplnil hořkostí a znesvětil krále pochodů Johna Philipa Sousu. Časopis jej také kritizoval za to, že vnesl do disciplinovaných kadencí vojenské hudby ležérní radost a napsal, že armáda 'namísto chodidly hýbe svými boky.' Ještě před Millerovou smrtí se však názor na něj změnil. Generál Jimmy Doolittle řekl: „..vedle dopisů z domova byla tato organizace nejlepším budovatelem morálky na evropském bojišti.“
Zmizení vlevo|náhled|150px|Millerův pomník na hřbitově Grove Street v New Havenu v Connecticutu.