Jiří David (* 28. srpna 1956, Rumburk) je český malíř, intermediální umělec a pedagog. Spoluzakladatel umělecké skupiny Tvrdohlaví. Jeho mediálně nejznámějším dílem je neonové srdce nad Pražským hradem v závěru posledního funkčního období prezidenta Václava Havla.

Život Jiří David od 2. poloviny 80. let výrazně ovlivňuje podobu i atmosféru českého umění. Na Akademii výtvarných umění v Praze se dostal po opakovaných pokusech o přijetí až sedm let po ukončení Střední průmyslové školy Ostrava-Vítkovice (1971–1975). V letech 1982–1987 pak studoval u Arnošta Paderlíka v Ateliéru figurální a monumentální malby. V době studií se spolu s malířem Stanislavem Divišem stal organizátorem prvního neformálního výstavního setkání Konfrontace, na které pozvali mladé výtvarné umělce z pražských uměleckých škol. V době, kdy veškerá výstavní činnost byla možná pouze se svolením kulturně-politických orgánů režimu (a studentům byla zcela zapovězena), byla následná série Konfrontací mezníkem ve formování na režimu nezávislé mladé umělecké scény 80. let. V roce 1987 David patřil mezi zakladatele generační umělecké skupiny Tvrdohlaví. Svými malbami s volným využíváním znaků a politických symbolů významně formoval postmoderní program na přelomu 80. a 90. let. Od devadesátých let se věnuje také tvorbě fotografických souborů, objektů a instalací. V roce 2001 umístil na střechu pražského Rudolfina svou první monumentální intervenci: neonovou trnovou korunu pod názvem Záře. Rok poté instaloval v areálu Pražského hradu zdaleka viditelný neon se symbolem srdce. Díky zjevné vazbě na osobnost Václava Havla a načasování realizace na konec jeho posledního funkčního období se Srdce na hradě stalo Davidovým veřejně nejdiskutovanějším dílem. V roce 2015 se Jiří David představil v českém a slovenském pavilonu 56. mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách s monumentální malířskou instalaci Apoteóza, ve které reinterpretoval obraz Apoteóza z dějin Slovanstva. Slovanstvo pro lidstvo! z rozsáhlého cyklu Slovanská epopej secesního malíře Alfonse Muchy.

Mezi lety 1995–2001 David vedl Ateliér vizuální komunikace na Akademii výtvarných umění v Praze a v letech 2004–2020 Ateliér intermediální konfrontace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Ve svých publicistických textech dlouhodobě reflektuje pozici umělce a umění ve společnosti. Vyslovuje se však také k aktuálním kulturním, společenským a politickým tématům. S manželkou Zdenou Davidovou má dceru Markétu a syna Daniela. Žije na Zbraslavi u Prahy.

Dílo Tematicky, mediálně i výrazově je Davidova výtvarná tvorba široce rozkročená. Jakkoli se v počátcích profilovala coby primárně malířská, začala se od 90. let rozšiřovat o galerijní instalace a objekty, fotografické soubory, a následovně i o krátkodobé či trvalé realizace pro architekturu a veřejný prostor. Proměnlivost uměleckého vyjádření neumožňuje jeho jednoznačné zařazení. Rozmanitost a nestálost Davidovy tvorby lze ovšem nahlížet jako projev neustávající potřeby vyrovnávat se s hrozbou stereotypu, ale rovněž jako důsledné uplatňování postmoderního pluralismu. V roce 2010 se k povaze své umělecké práce David vyjádřil v rozhovoru pro Českou televizi: „Paradox je v tom, že chci být stále vůči sobě inovační. Stále hledám polohu, která mě dokáže překvapovat. A eklektismus, který na mě všichni naroubovávali, je spíš modelová situace, která se se mnou nese celých těch dvacet let. Skutečně jsem k sobě až nechutně přísný, protože chci, aby moje práce byla vždy nějakým způsobem překvapivá, a tím pádem pravděpodobně originální.“ Kritik umění Jiří Machalický k Davidovým strategiím poznamenal: „Jiří David čas od času reaguje na svůj předešlý vývoj způsobem, který k němu bývá v přímém protikladu. Tento systém se mu osvědčil. Oživuje totiž jeho projev o nové zkušenosti, takže se jednotlivé oblasti jeho tvorby vzájemně ovlivňují a obohacují.“

Své webové stránky dlouhá léta uváděl citátem:

Fotografická tvorba Od začátku 90. let se David průběžně vracel k vytváření uzavřených fotografických souborů a sérií. Nejrozsáhlejším z nich je již první z nich: soubor Skryté podoby z první poloviny devadesátých let, který sestává z více než stovky fotografických dvojportrétů. Výrazný ohlas vyvolaly i následující soubor aranžovaných fotografií Moji rukojmí (1996) či manipulované podobizny veřejných činitelů Bez soucitu (2002). Jednalo o konceptuální soubory, u kterých nebylo důležité, kdo je faktickým autorem fotografií, ale zejména o účelné užití fotografie jako vhodného média podporujícího ideový záměr. V podobné duchu od první poloviny 90. let pracovali např. konceptuální umělkyně Milena Dopitová či výtvarný umělec Václav Stratil, který své fotoperformativní autoportréty důsledně nechal zhotovovat ve fotografických studiích. V dané době šlo o důležitý příspěvek při rozšiřování spektra možností fotografie v současném českém umění. S promyšlenými koncepcemi těchto souborů konstastují bezprostřední a situačně vnímavé snímky všedního a rodinného života, které David od počátku 90. let průběžně zhotovoval a později také vystavil a publikoval ve fotografické monografii Inside Out.

Skryté podoby (1991–1995) Autorský projekt Skryté podoby byl realizován v Čechách, Polsku, Německu, Rakousku, Francii a USA. Základem se stala metoda z počátku 20. století okrajově užívaná k antropologickému a psychologickému studiu, kdy je frontální fotografie obličeje je při vyvolání rozpůlena na pravostrannou a levostrannou podobiznu. Jiří David takto portrétoval české a zahraniční osobnosti z oblasti politiky, kultury, vědy i sportu. Během pěti let se soubor rozrostl na více než stovku fotografických diptychů. Dlouhodobý spolupracovník Jiřího Davida, kritik a kurátor Martin Dostál k souboru napsal: „Zkoumání tváře jako znaku, jako viditelného nositele biologicko-psychických daností, zjevujících výlučnost jedinců, přivítal jeden ze zachy­cených, francouzský filozof Jacques Derrida, jako možnost odhalit ,jiné já sám, dvakrát já, já, které se poznává, aniž by se poznalo’. David nechá­vá tvář jako fragment osobnosti využít přirozených asymetrických vlastností, aby metodou ,artificiální’ symetrie rekonstruoval skryté, ale určující vazby.“ Sám Derrida o Skrytých podobách dála mimo jiné napsal: „Tato strašidelná přízračnost, která je cizí i známá, odhaluje – především ale subjektu samému – archaickou a anachronickou monstrozitu zcela intimní přemíry. Disproporce, hybris, vnitřní válka. Fotografická technika zračí přízračnou monstrozitu, zračíc tímto způsobem samu sebe ve svém světelném písmu, ve své pravdě. A ať to již stojí cokoli, této pravdě nesmíme upřít své rozpoznávající uznání.“

Dvojportrét sochařky Louise Bourgeois z Davidova cyklu byl v únoru února 2006 v londýnské aukční síni Sotheby’s vydražen za 2160 britských liber.

Moji rukojmí (1998) Soubor na fotografiích vychází z problematiky manipulace a násilí na dětech. Aranžované studiové fotografie zachycují spoutané děti v kostýmech a obličejových maskách spolu vycpanými zvířaty, hračkami a dalšími rekvizitami. Jiří David o výstavě tohoto souboru řekl:

Bez soucitu (2002) Pro soubor manipulovaných fotografií Bez soucitu si Jiří David vybral sedmnáct významných osobností tehdejší světové politiky a veřejného života (např. George Bush, Tony Blair, Silvio Berlusconi, Ariel Šaron, Jacques Chirac, Václav Havel, Usáma bin Ládin, Jan Pavel II.) a od očí na jejich podobiznách doplnil fotografie (vlastních) slz. Používal výhradně agenturní oficiální snímky a naskenované fotografie z novin. Ke svým záměrům se David vyjádřil slovy: „To oni rozhodují o našem životě. Každý po svém, podle vlastní morálky, vlastních schopností a možností. (...) V rozhodování politiků je důležité, aby i emoce byly schopny promlouvat a lidé se byli schopni vcítit do bolestí druhých.“ Slzy podle Davida „zračí zjitřený stav nás" a u mužů bývají potlačovaným projevem emocí. David se projektem vlastními slovy ptá, jestli jsou nás mohou sblížit a oslovovat. „Není v jejich očích pouhá hra o moc, vliv? Kdo bude mít možnost se jim podívat do očí, jež jsou zarudlé marně zadržovaným pláčem, kdo pochopí slzu, nechtěně stékající po tvářích, ať příkře nesoudí.“ K projektu ho vedl pocit rozhořčení i pocity bezmoci z politiky, ekonomiky či role médií: „Politika, ekonomika, média, násilí, manipulace, strašně mě to štve, cítil jsem se bezmocný, ale přesto jsem se chtěl nějak k tomu všemu vyjádřit. Jednoznačně, avšak ne prvoplánově. Aby ta věc měla silný emotivní podtext a zároveň aby byla sdělná, umožňovala širší obsahové čtení.“

Pátá pečeť (2006) Soubor barevných fotografií Pátá pečeť personifikoval jedenáct teroristických skupin jako automobilové závodníky. Oblečení v identických bílých kombinézách, a s bílým monopostem formule za zády, byli odlišitelní od sebe pouze skrze nášivky s názvy skupin (Irská republikánská armáda, Hizballáh, Hamas, ETA, Al-Káida, sekta Óm šinrikjó, Armata Corsa ad.). David v nich zjevně parafrázoval text Zjevení sv. Jana: „Když Beránek rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali. A křičeli velikým hlasem: ’Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?’ Tu jim všem bylo dáno bílé roucho a bylo jim řečeno, aby měli strpení ještě krátký čas, dokud jejich počet nedoplní spoluslužebníci a bratří, kteří budou zabiti jako oni.“ (Zj 6,9-11). Soubor doplnily fotografie rukavicemi a helmou pilota odkazující k tradičnímu motivu zátiší s lebkou a fotografie s námětem piety. Již vzhledem k výběru skupin nebylo možné vnímat výhradně jako kritiku náboženského fanatismu. „Pocit zděšení a strachu z každodenních násilných akcí i díky jejich množství a mediální nepravděpodobnosti vyprchává, dochází k jejich neutralizaci a události se redukují pouze na estetický rozměr, který obecně účinkuje jako anestezie.“

Instalace ve veřejném prostoru náhled|Plastika Tekutý kubismus na fasádě hotelu Nezvalova archa v Olomouci (2017) Na začátku nového tisíciletí Jiří David realizoval dvě monumentální instalace ve veřejném prostoru Prahy: Záři na střeše pražského Rudolfina (2001) a Srdce na jedné z věží Pražského hradu (2002). Tyto dvě intervence do městského prostoru patří k Davidovým nejznámějším dílům. Následovaly je další veřejné sochařské objekty a instalace, např. šestimetrová Slepecká hůl na Václavském náměstí v rámci sochařské přehlídky Sculpture Grande (2007), Klíčová socha (2010), dočasný (ne)pomník Johanna Wolfganga Goetha před Goethe-Institutem v Praze (2015), nebo naopak trvalý neonový DNA vodopád na průčelí Galerie Miroslava Kubíka v Litomyšli (2012) "Jiří David – DNA vodopád, 2012". Artalk.cz, vytvořeno 26. 4. 2012, citováno 30. 7. 2016. či plastické prvky na fasádě hotelu Nezvalova archa v Olomouci, kde se David podílel na výzdobě interiéru a na mobiliáři (2017).

Záře (2001) Projekt Jiřího Davida pro Galerii Rudolfinum – trnová koruna z neonových trubic nad střechou Dvořákovy síně – vznikala od jara roku 2000. Odhalena byla na konci února následujícího roku. Její rozměry byly 11 × 15 metrů, výška okolo 5 metrů. Jiří David k užitému symbolu řekl: „Trnová koruna pro mne představuje jisté obecné utrpení. Na druhou stranu jsem ji ztvárnil tak, že její obsah nelze číst jednoznačně pouze nábožensky, svojí formou zachází až do reklamy.“

Srdce na Hradě (2002) náhled|vpravo|V pozadí Pražský hrad se Srdcem na Hradě Sedmnáct metrů široké, patnáct metrů vysoké a asi pět set kilogramů vážící neonové srdce na severní věži baziliky sv. Jiří na Pražském hradě bylo slavnostně rozsvíceno Václavem Havlem 17. listopadu 2002. Zvolený motiv vycházel ze symbolu, který prezident připojoval ke svému podpisu. Původně mělo být na Hradě umístěno do konce Havlova prezidentského mandátu 2. února následujícího roku.Havlovo srdce nad Hradem zhaslo, Novinky.cz, 31. 1. 2003