náhled|Vznik čtyř živlů z chaosu na rytině z roku 1589 podle Hendrika Goltziuse, ilustraci k Ovidiovým Proměnám Kosmogonie je výklad vzniku světa či vesmíru a nauka, která se jeho vznikem zabývá. Pojem se používá pro mytologické, náboženské a filosofické představy o původu světa i pro vědecké teorie. V astronomii označuje také studium vzniku a vývoje nebeských těles, zejména hvězd a planetárních soustav. Název pochází z řeckého slova kosmogonía, označujícího vznik světa.
V širším významu se kosmogonie překrývá s kosmologií, která zkoumá vesmír jako celek, jeho strukturu a vývoj. V užším astronomickém užití se však kosmogonií rozumí především studium vzniku hvězd a planetárních soustav, zatímco otázky původu a raného vývoje vesmíru náležejí fyzikální kosmologii.
Mytologické a náboženské kosmogonie Kosmogonické mýty vysvětlují vznik a uspořádání světa často prostřednictvím příběhů o bozích a dalších nadpřirozených bytostech. Vyprávění o vzniku světa se mohou prolínat s teogonií, tedy vyprávěním o původu bohů, a s představami o vzniku člověka.
V řecké mytologii spojuje Hésiodova Theogonie vznik světa s posloupností božských pokolení. Božstva přitom představují také části světa, například Gaia zemi a Úranos nebe. V babylonském eposu Enúma eliš utváří Marduk nebe a zemi z těla poražené Tiamat. Epos současně zdůvodňuje Mardukovo prvenství mezi bohy a význam Babylonu jako náboženského centra.
Stvoření světa Bohem a vztah stvořitele ke stvořenému světu jsou předmětem židovské, křesťanské a islámské teologie a filosofie náboženství. V těchto tradicích se rozlišuje vznik světa a jeho trvající závislost na Bohu; jejich vzájemný vztah je předmětem různých výkladů.
Filosofické výklady V antické řecké filosofii rozvíjeli úvahy o původu a uspořádání světa například Thalés z Milétu, Anaximandros a Anaximenés. Hledali základní principy přírody a vysvětlení proměn světa v jeho vlastních zákonitostech. Jejich výklady se tak lišily od básnických příběhů o jednání bohů, přestože hranice mezi tehdejší filosofií, přírodovědou a náboženstvím neodpovídaly dnešnímu rozdělení oborů.
Kosmogonie v astronomii Vědecké kosmogonické teorie hledají fyzikální procesy, kterými mohly z počátečních podmínek vzniknout pozorované vesmírné soustavy. Významnou oblastí je vznik Sluneční soustavy a obecně vznik hvězd a planetárních soustav.
Vznik planetárních soustav náhled|Protoplanetární disk kolem mladé hvězdy HL Tauri na snímku soustavy radioteleskopů ALMA z roku 2014 Podle současného výkladu vznikla Sluneční soustava přibližně před 4,6 miliardy let gravitačním smršťováním oblaku mezihvězdného plynu a prachu. Při kolapsu se vytvořil rotující disk, v jehož středu vznikalo Slunce. Z okolní látky se postupnou akrecí utvářely planety a další tělesa soustavy.
Pozorování disků kolem mladých hvězd umožňují zkoumat prostředí, v němž vznikají jiné planetární soustavy. Příkladem je protoplanetární disk hvězdy HL Tauri, v němž soustava radioteleskopů ALMA zobrazila soustředné prstence a mezery.
Kosmogonie a původ vesmíru V širším významu se pojem kosmogonie používá také pro otázky původu vesmíru, které jsou v současné vědě předmětem fyzikální kosmologie.
Teorie velkého třesku popisuje vývoj vesmíru z raného horkého a hustého stavu, jeho rozpínání a ochlazování. Patří k ní vysvětlení vzniku lehkých prvků a reliktního záření. V průběhu dalšího vývoje se působením gravitace z původních nehomogenit utvářely hvězdy a galaxie.
Otázka samotného počátku vesmíru však zůstává otevřená. Zpětné prodloužení některých modelů založených na obecné teorii relativity vede k počáteční singularitě, v jejímž okolí již nemusí být tato teorie použitelná. Pro popis nejranějšího období se očekává význam kvantové gravitace. Hypotézy o počátečních podmínkách a případném předchozím vývoji proto nelze považovat za stejně ověřené jako pozdější fáze kosmického vývoje.
Odkazy Reference
Související články Kosmologie Stvoření světa Vznik a vývoj vesmíru Vznik a vývoj sluneční soustavy
Externí odkazy
Kategorie:Obory a disciplíny astronomie Kategorie:Kosmologie Kategorie:Mýty a pověsti