náhled|Venušin symbol se zdviženou pěstí uprostřed, používán jako symbol feminismu a ženské síly (women power) náhled|Mezinárodní den žen v bangladéšské Dháce Feminismus označuje spektrum ideologií, politických a sociálních hnutí, která si kladou za cíl definovat, zkoumat a dosáhnout politické, ekonomické a sociální rovnosti mezi pohlavími. Důvody této nerovnosti mohou být spatřovány v patriarchálním uspořádání společnosti založeného na genderových stereotypech a rolích. Součástí snah feministických hnutí je tak i kritika a boj s genderovou nerovností, sexismem a misogynií a rozbor těchto mocenských vztahů.
Feministická hnutí bojují zejména za ženská práva, zahrnující práva žen volit, zastávat veřejnou funkci, pracovat a být za stejnou práci stejně platově ohodnoceny jako muži (gender pay gap), vlastnit majetek, právo na vzdělání, mateřskou dovolenou a stejná práva v manželství. Feministická hnutí se také zasazují o legální přístup k reprodukčním právům, včetně přístupu k antikoncepci a umělému potratu (úmyslnému ukončení nechtěného těhotenství), společenské integraci, genderově neutrální (nesexistický) jazyk a ochranu žen před znásilněním, sexuálním obtěžováním a domácím násilím. Přestože většina činností feministických hnutí v minulosti směřovala k obhajobě ženských práv, novodobé feministky a feministé včetně bell hooks, tvrdí, že tyto aktivity ve výsledku napomáhají i mužské liberalizaci, protože tradiční genderové role škodí nejen ženám, ale právě i mužům (toxická maskulinita).
Historii feminismu lze rozdělit do tří vln, které přicházely v návaznosti na sebe. První vlna, která zahrnuje období od 19. století do počátku 20. století, dala vzniknout feminismu jako takovému a bojovala především za právo žen volit a vlastnit majetek. Druhá vlna naproti tomu v reakci na celospolečenské změny v 60. letech a 70. letech 20. století debatu rozšířila o široké spektrum témat zahrnující sexualitu, rodinu, manželství, pracovní uplatnění, reprodukční práva a všeobecnou rovnost. Široká popularita, kterou si feminismus v této době získal, a s tím ruku v ruce jdoucí prosazování se žen na vyšších pracovních pozicích, a to v armádě, médiích a ve sportu, a sice z velké části díky aktivismu druhé vlny, také daly prostor k většímu zaměření se na problémy jako je domácí násilí a znásilnění. Během druhé vlny tak začalo vznikat mnoho azylových domů pro týrané ženy.
Volání po nové vlně v reakci na vnitřní rozkoly v rámci feministických hnutí (zejména pohledu na pornografii, sexuální práci, feminitu a sexismus) předznamenalo příchod třetí vlny, trvající od 90. let 20. století dodnes. Třetí vlna začala souběžně s rozvojem afroamerického a LGBTQ hnutí zdůrazňovat potřebu intersekcionality, to znamená, že zatímco feminismus druhé vlny se soustředil zejména na bílé ženy ze střední třídy a „ženskou zkušenost“ chápal jako univerzální, feminismus třetí vlny poukazuje na rozdílné problémy, zkušenosti a postavení žen na základě jejich etnicity, rasy a třídního postavení, ale i věku, sexuální orientace, genderové identity, handicapu a dalších. Zeširoka se také oproti předchozím vlnám soustředí na téma sexuálního obtěžování, genderu a boje s genderovými stereotypy a rolemi, jako prostředku, který podle některých feministek a feministů přispívá i k mužské liberalizaci. K opozici vůči feminismu se staví antifeminismus.
Etymologie Samotný termín pocházející z francouzského féminisme původně skutečně označoval „ženské hnutí“ usilující o zlepšení postavení žen ve všech oblastech společenského života.
Historie Historie feminismu (či ženského hnutí) bývá na Západě dělena na tři až čtyři vlny, a to podle převažujících snah a témat: první vlna feminismu (zhruba 19. století – počátek 20. století) je charakterizována kritikou nerovností de iure, a tedy bojem za základní lidská práva i pro ženy a jejich zakotvení v legislativě. druhá vlna feminismu (zhruba 60. – raný počátek 80. let 20. století) se soustřeďovala především na boj s nerovnostmi, které i přes oficiální rovnost mužů a žen dále přetrvávaly de facto. třetí vlna feminismu (od 90. let 20. století) kritizuje předchozí esencialistickou a monolitickou definici femininity a rozbíjí jednolitý feminismus na mnoho dalších směrů, které zohledňují různost žen (podle věku, barvy pleti, sexuální orientace, původu a tak dále). Do třetí vlny feminismu se také řadí hnutí Riot Grrrl vyjadřující své názory pomocí punkové hudby (viz Bikini Kill, Hole, Pussy Riot). čtvrtá vlna feminismu (začátek 21. století) je tematicky různorodá a vyznačuje se využíváním sociálních sítí a online aktivismem. Příkladem jsou hnutí #MeToo, web Laury Bates Everydaysexism.com anebo polský Czarny protest.
První vlna feminismu náhled|Emmeline Pankhurstová, britská sufražetka a zakladatelka WSPU, čistě ženské organizace bojující za volební právo žen náhled|Louise Weissová s dalšími francouzskými sufražetkami v roce 1935 V Evropě se feminismus začal vyvíjet souběžně s francouzským osvícenstvím v 18. století (Nicolas de Condorcet: vymanění se z autority otců a manželů; Rustaing de Saint-Jory: vláda v zemi by měla být udělována střídavě muži a ženě; Pierre de Marivaux: zrušení manželství, atd.Patrik Ouředník: Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem, Torst, 2010. ) Myšlení se na konci 18. století začíná dynamicky proměňovat a výrazněji akceptovat individuální svobody.
K významné emancipaci žen došlo během Francouzské revoluce, která propukla v roce 1789. Myšlenky provázející vznik a průběh revoluce oslovily mnoho žen a vzbudily u nich živý zájem o rovnoprávnost. Jednou z největších bojovnic této doby byla Olympe de Gouges, která již od 80. let 18. století vystupovala s předzvěstí velké společenské revoluce, jejímž úkolem bude osvobodit ženy od nadvlády mužů. Jako odpověď na slavnou Deklaraci lidských práv (resp. Prohlášení o právech člověka a občana), hlavní dokument revoluce, vydala v roce 1791 Prohlášení o právech ženy a občanky
Tato deklarace nebyla pouhým přepisem původní Deklarace, ale hlásala, že ženy se rodí svobodné a jsou si rovné s muži; a zároveň se dožadovala garance rovných práv ve všech oblastech života. Ideologického vedení revoluce se však postupně ujali muži ovlivnění myšlenkami Jeana-Jacquese Rousseaua, který trval na oddělení rolí muže a ženy. Bojovnost Olympe de Gouges, která ve své Deklaraci práv ženy žádala rovnoprávnost jak na řečnické tribuně, tak na popravišti, dráždila revolucionáře různých směrů. Poté, co otevřeně napadla Marata a Robespierra, byla s jinými přívrženci Georgese Dantona na podzim 1793 popravena.
Další významnou osobností pro rozvoj feministického myšlení byla Mary Wollstonecraftová (1759–1797), která byla ovlivněna myšlenkami anarchismu a zároveň se stala inspirací pro anarchofeministické myšlení 20. století. Její kniha Obhajoba ženských práv (Vindication of the rights of woman) z roku 1792 poukazuje na skutečnost, že ženy jsou do své role tlačeny prostřednictvím společenských tradic a výchovy. K problému společenské nerovnosti žen přistupuje jako k otázce morálky a kulturní úrovně společnosti.
V USA se feministické hnutí rozvíjelo v souvislosti s hnutím abolicionistickým (hnutí proti otrokářství). Ženy vytvářely vlastní struktury a poprvé se účastnily formálních politických aktivit. V počátcích amerického ženského hnutí sehrály významnou roli černošky, přestože musely čelit rasovému nepřátelství (např. Sojourner Truth).
Pro feminismus bylo důležité 19. století, které se zaměřilo především na získání volebního práva. První zemí, kde bylo toto právo přiznáno ženám na jejich nátlak, byl Nový Zéland v roce 1893, ale například Švýcarsko až v roce 1971. Hnutí žen v 19. a na počátku 20. století bylo vedeno pojmy práva a rovnosti. Většina tehdejších historiků poukazuje na souvislost s rozvojem průmyslu a kapitálu provázeným hlubokými změnami ve společenských a politických systémech. Vznikala zde příležitost a v určitých vrstvách a systémech i nutnost placené práce žen a tím možnost ekonomické nezávislosti na muži a rodině.
Druhá vlna feminismu náhled|Audre Lorde (vlevo), Meridel Le Sueur (uprostřed) a Adrienne Richová (vpravo), významné představitelky druhé vlny a intersekcionálního přístupu k feminismu S nebývalou razancí se začíná prosazovat feminismus na přelomu padesátých a šedesátých let po druhé světové válce mezi bílými vzdělanými ženami v Evropě a Americe. Klíčovým heslem této poválečné vlny je „osvobození z útlaku“. Právě v šedesátých letech vzniká významná vrstva žen, kterým dosažené vysoké a kvalitní vzdělání poskytuje značný duchovní kapitál, ale relativně prosperující společnost o něj neprojevuje zájem. Ženy se touží uplatnit i mimo vlastní dům, pociťují potřebu konfrontace zkušeností, což je vede na veřejná prostranství. Spolčují se na živelných i organizovaných hromadných setkáních a otevřeně vstupují do veřejného politického života.
Zásadním dílem byla kniha Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir, která vyšla v roce 1949 ještě před nástupem druhé vlny. Její myšlenky o druhořadém postavení žen a jeho přijetí samotnými ženami měly velký vliv na pozdější feministické práce. V USA je za první stěžejní dílo tohoto období považována kniha The Feminine Mystique (1963) od Betty Friedan, která popsala nespokojenost mnoha žen v domácnosti z bílé střední třídy.HAVELKOVÁ, Hana. První a druhá vlna feminismu: podobnosti a rozdíly. In: FORMÁNKOVÁ, Lenka a Kristýna RYTÍŘOVÁ. Abc feminismu. Brno: NESEHNUTÍ, 2004, s. 169–182. . Dostupné online .
Třetí vlna feminismu náhled|Projednávání případu sexuálního obtěžování Anity Hill (na obrázku) v americkém Senátu v roce 1991 je všeobecně považováno za začátek třetí vlny Pozdní sedmdesátá léta proměňují hospodářskou a kulturní situaci. Do popředí se dostávají konzervativní vlády podporující hodnoty domova a domácnosti. Tradičně chápané ženství je považováno za jejich záruku. Současně se zvedá levicová kritika feminismu. Zřetelně se v tomto období formulují východiska feministické teorie: nerovnost mezi mužem a ženou není ani biologická danost, ani boží vůle, ale je kulturně a společensky konstruovaná.
K označení tradičně vytvořených stereotypů chování, vztahů a přístupů ke světu, jež se spojovaly s obrazem muže a ženy, si feministky z gramatiky vypůjčily pojem rod/gender. Zdůraznily tak, že biologické danosti těla, tj. pohlaví, nejsou samy o sobě určující pro postavení muže a ženy. V dosavadních dějinách lidstva měla většina společností jeden společný rys – ženě bylo vyčleněno podřízené místo „druhého pohlaví“ ve vztahu k muži bez ohledu na to, jaká míra moci, odpovědnosti a úcty jí byla přiznána. Feministická teorie tedy chce zkoumat rozdílné způsoby sociální a kulturní konstrukce mužství a ženství, aby odhalilo mechanismy útlaku, dominance a moci. Některé směry zdůrazňují, že žena je vystavena dvojímu útlaku – první vyplývá z hmotných omezení v daném společenském systému, druhý souvisí s nerovným postavením mužů a žen ve všech oblastech života vyplývajících ze společenských norem, stereotypů a rolí.
Myšlenková povaha feminismu a jeho společenské zázemí se opět proměňuje v osmdesátých letech, zejména v jejich druhé polovině. Důležité je zakládání kateder ženských studií na předních, zejména amerických univerzitách, kde se zabydluje tzv. akademický feminismus. Současně se v právních systémech a organizaci společnosti uskutečňuje velká část požadavků raného feministického hnutí. Tudíž úspěch, který umožní další posun. Feministky už nenutí ženu, aby se prosazovala v mužském světě tím, že se přestane líčit, odhodí sukni, zesílí, stane se nekompromisní, racionální a bezohlednou. Právě tradičně opovrhované „ženské slabiny“ se mají stát váženou hodnotou, citový a citlivý přístup ke světu nemá být podřízen bezohlednému a nekompromisnímu.
Proudy feminismu Široce používané rozdělení pohledů na současný feminismus vytvořila socioložka Judith Lorberová (1998). Rozlišuje tři typy feministické teorie: