náhled|200px|Kapsle s doxycyklinem Antibiotikum (též antiinfektivum) je lék, který usmrcuje některé mikroorganismy nebo brání jejich růstu. Ačkoliv se dříve termín užíval jen pro antimikrobiální látky přírodního původu (a pro ostatní se užíval termín chemoterapeutika), v současné době se velmi často užívá pro všechny látky s tímto účinkem bez ohledu na jejich původ.
V současnosti je známo přes 6000 látek s antibiotickým účinkem, ale jen asi 70 z nich našlo uplatnění v humánní a veterinární medicíně, ostatní mají příliš výrazné nežádoucí účinky nebo jsou pro pacienta toxické. Antibiotika působí především proti bakteriím, některá jsou však účinná také proti houbám a parazitickým prvokům. Mají však stále vedlejší účinky a v ČR jsou vydávána na předpis. Z chemického hlediska jsou antibiotika různorodou skupinou látek, většinou však mají molekulovou hmotnost menší než 2000 Da. Antibiotika však nezabírají na onemocnění virového původu, protože fungují tak, že ničí bakterie nebo brání jejich množení. Viry mají jinou strukturu a způsob rozmnožování, na který antibiotika nemají vliv.
Historie náhled|Alexander Fleming, objevitel penicilinu Objev antibiotik spolu s anestézií a aplikací hygienických praktik u lékařů (např. mytí rukou a použití sterilizovaných nástrojů) je jeden z nejdůležitějších objevů v současné medicíně. Dnes banální zranění, jako je škrábnutí, s sebou dříve nesla riziko infekce a smrti.
Již 2500 let př. n. l. používali v Číně k léčbě infekcí obklady z plesnivého sojového mléka. Stopy antibiotik (tetracyklin z piva) byly nalezeny také v 1600 let starých kosterních pozůstatcích Egypťanů a Núbijců. Antibiotika byla také přijímána přirozeně ve stravě (zelenina obsazující sirné sloučeniny alicin, glukosinoláty). První krůčky k vynálezu antibiotik pro západní medicínu a k pochopení, jak fungují, učinil Louis Pasteur, který v roce 1877 zjistil, že laboratorní zvíře naočkované kulturou B. anthracis společně s kulturou saprofytických bakterií neonemocnělo antraxem. O deset let později německý vědec Rudolf Emmerich náhodou objevil, že zvíře naočkované kulturou Streptococcus erysipelatis neonemocní cholerou a o dva roky později Charles-Joseph Bouchard prokázal, že tutéž ochranu poskytuje Pseudomonas aeruginosa. V průběhu dalších let se zjistilo, že antimikrobiální vlastnosti má i lihový výluh z kolonií a účinná substance byla nazvána pyocyanáza. Stala se prvním antibiotikem používaným v nemocnicích, její vlastní toxicita a nemožnost zajistit stále stejně účinný produkt ale neumožnily její delší používání.
První skutečně účinné objevené antibiotikum pocházelo z plísně. Francouzský doktor Ernest Duchesne zaznamenal už v roce 1896 fakt, že určité plísně rodu štětičkovec (Penicillium) ničí bakterie. Duchesne a jeho výzkum však zůstal zapomenut po celou generaci. Až Alexander Fleming během svého výzkumu antibakteriálního působení lysozymu kultivoval baktérie na agarových plotnách a jedna z nich byla napadena plísní druhu Penicillium notatum. Fleming zaznamenal čistou zónu kolem plísňového podhoubí a pochopil, že plíseň vylučuje něco, co růst bakterií zastavilo. I když nebyl schopen sloučeninu izolovat (beta-laktamový kruh v penicilinové molekule při tehdejších rafinačních metodách nebyl stabilní), svůj objev v roce 1929 popsal ve vědecké literatuře. Protože plíseň byla rodu Penicillium, nazval tuto sloučeninu penicilin.
Zároveň ve 30. letech 20. století německý vědec Gerhard Domagk zkoumal antibakteriální vlastnosti některých barviv. Jedním z nich byl sulfonamid zvaný prontosil, který se ukázal být účinným proti infekcím díky tomu, že se v organismu pacienta metabolizuje na aktivní formu sulfanilamid. Podle současné širší definice to patrně lze kvalifikovat jako první úspěšné použití antibiotika. Po nějaké době René Dubos izoloval tyrotricin – antibiotikum používané místně na kožní infekce z půdních baktérií.
Pro zvýšenou potřebou léčby infikovaných ran během druhé světové války bylo mnoho prostředků vloženo do výzkumu a rafinace penicilinu. Tým, který vedl Howard Walter Florey, úspěšně vyprodukoval použitelná množství čisté aktivní složky, která byla rychle testována v klinické praxi. Lékaři byli překvapeni rychlou a spolehlivou léčbou stavů, které byly do té doby těžce léčitelné a často končily smrtí. Další výzkum pak otevřel lidstvu dveře k dosud neznámé úrovni chemického boje proti baktériím.
Antibiotické účinky mají i jisté kovy (jako je stříbro, zlato, měď či slitiny, jako je bronz) a u některých jsou tyto účinky známy a využívány již od starověku. Nově se využívají i ve formě nanočástic. Ovšem i proti těmto prostředkům může vzniknout rezistence.https://sciencemag.cz/i-proti-nanostribru-muze-vzniknout-rezistence/ - I proti nanostříbru může vzniknout rezistence
Ve 21. století roste spotřeba antibiotik především v chudších zemích, kde je spíše menší, ale rozdíly mezi státy jsou značné.https://medicalxpress.com/news/2021-11-global-antibiotic-consumption-percent.html - Global antibiotic consumption rates have increased by 46 percent since 2000 I protože část antibiotik není organismem využita, dostává se do vod téměř třetina antibiotik.
Použití Antibiotika se používají především k léčbě infekčních stavů, někdy však též preventivně (antibiotická profylaxe). V současnosti je však velkým problémem chybné použití antibiotik – zvláště pak použití nevhodného antibiotika (proti rezistentnímu původci) nebo předepsání antibiotik při léčbě virových onemocnění, jako je rýma nebo chřipka. Přesto však jistá antibiotika mohou stimulovat imunitní systém a tak nepřímo likvidovat virová onemocnění.http://www.osel.cz/10063-antibiotikem-se-virove-onemocneni-lecit-neda-a-nebo-da.html - Antibiotikem se virové onemocnění léčit nedá. A nebo dá? Při nedodržení celé předepsané dávky antibiotik, nebo nedodržování daných časových intervalů, obvykle pro pacientův subjektivní pocit zlepšení, nejsou patogenní mikroorganismy zcela zničeny. Kromě selhání léčby vede toto chování k rozvoji antibiotické rezistence u neúplně zahubených populací bakterií. Mohou také způsobovat diabetes či astma.
Člověk požitá antibiotika částečně vylučuje. Ta se dostávají do prostředí. Antibiotika se uplatňují i v jiných oblastech, než je medicína člověka. Podávání malých množství antibiotik hospodářským zvířatům zvyšuje jejich přírůstky. Od roku 2006 je však jejich používání pro tento účel ve všech státech EU zakázáno. Také při kultivacích mikroorganismů v biotechnologických laboratořích se používají antibiotika, a to v tkáňových kulturách či růstových médiích za účelem potlačení nežádoucí bakteriální kontaminace (v selektivních médiích). Často se používá kombinace několika antibiotik a antimykotik, aby došlo k pokrytí celého spektra mikroorganismů, například od firmy Sigma-Aldrich je dostupná suspenze, jež obsahuje kombinaci penicilinu, streptomycinu a amfotericinu B.
Mechanismus účinku náhled|500px|Schematický nákres mechanismu účinku některých antibiotik Nejdůležitější vlastností antibiotik je selektivita jejich účinku, tzn. že zasahují struktury, které jsou specifické pro mikroorganismy a pacienta víceméně nepoškozují. Podle působení na bakterie se antibiotika dělí na dvě velké skupiny: baktericidní a bakteriostatická. První skupina bakterie hubí (tj. usmrcuje), bakteriostatická zastavují jejich množení, ale mnoho bakteriostatických antibiotik působí ve vyšších koncentracích rovněž baktericidně. Oba dva typy jsou nicméně schopné potlačit růst kolonií in vitro.
Podle mechanismu účinku na bakteriální buňku se dělí antibiotika do několika skupin:
Antibiotika, která inhibují syntézu lipidů a jiných látek pro buněčné stěny: beta-laktamová antibiotika, monobaktamy, karbapenemy, glykopeptidy, bacitracin. Antibiotika, která narušují cytoplazmatickou membránu: polyeny, polymyxiny, azoly, amfotericin B, ionofory. Antibiotika, která inhibují syntézu nukleových kyselin: inhibicí DNA-gyrázy: aminoglykosidy, novobiocin, chinolony; inhibicí RNA-polymerázy: ansamyciny; Antibiotika, která interferují s bakteriální proteinovou syntézou: vazbou na ribozomální podjednotku 30S: tetracykliny; vazbou na podjednotku 30S a 50S: aminoglykosidy; vazbou na podjednotku 50S: makrolidy, linkosamidy, amfenikoly, diterpeny, aminocyklitoly; zabráněním vestavění aminokyseliny do bílkoviny: amfenikoly. Antibiotika, která inhibují syntézu kyseliny listové: sulfonamidy, trimedoprim.
Citlivost bakterií k antimikrobiálním látkám náhled|200px|Stanovení citlivosti diskovou difúzní metodou – v okolí disku s antibiotikem nerostou žádné kolonie bakterie Staphylococcus aureus Specifická, úzkospektrá antibiotika zasahují buď gramnegativní nebo grampozitivní bakterie, nebo dokonce jen některé bakteriální rody. Naproti tomu širokospektrá antibiotika ničí široké spektrum mikroorganismů, často včetně symbiotické mikroflóry na povrchu sliznic. Účinnost jednotlivých antibiotik však závisí také na umístění infekce a schopnosti pronikat danými tkáněmi až k ložisku infekce.
Ke správné antibiotické terapii je vhodné zjistit citlivost konkrétní patogenní bakterie k antibiotikům. Všechny bakterie totiž nejsou stejně citlivé a některé jsou dokonce rezistentní a dané antibiotikum proti nim nepůsobí. Zjišťuje se proto minimální inhibiční koncentrace (MIC), což je koncentrace antibiotika, která zabrání růstu bakteriálních kolonií. Koncentrace, která bakterie usmrtí, se označuje jako minimální baktericidní koncentrace (MBC). Je zřejmé, že v případě primárně baktericidních antibiotik se MBC rovná MIC. V celém průběhu terapie by v místě infekce měla být taková koncentrace antibiotika, která odpovídá alespoň minimální inhibiční koncentraci.
Ovšem testování antibiotik na bakterie v kultivačním médiu bohatém na živiny může vést k zavádějícím výsledkům neodpovídajícím prostředí in vivo.https://www.osel.cz/11215-dobre-zpravy-z-bojiste-se-superbugs.html - Dobré zprávy z bojiště se superbugs
Třídění antibiotik Protože antibiotika jsou heterogenní skupinou látek s různými účinky na bakterie, dělí se na několik tříd podle chemické struktury.
+ Antibiotika Generický název Obchodní název Použití Nežádoucí účinky Aminoglykosidy Amikacin Amikin Léčba infekcí způsobených gramnegativními bakteriemi, jako je Escherichia coli, Klebsiella nebo Pseudomonas aeruginosa, působí proti leptospirám a některé i vůči stafylokokům ztráta sluchu závratě poškození ledvinApramycin Dihydrostreptomycin Framycetin Gentamicin GentamycinKanamycin Kanamycin-POSNeomycin Bykomycin, MycerinNetilmicin NetromycinStreptomycin Tobramycin Brulamycin, Nebcin AmfenikolyAzidamfenikol Širokospektrá antibiotika účinná proti salmonelovým infekcím a Haemophilus influenzae, používá se též k léčbě meningokokových nebo pneumokokových infekcích CNS nebo jako alternativa tetracyklinů u těžkých rickettsiálních infekcí rozvoj aplastické anémie nausea zvraceníFlorfenikol Chloramfenikol Spersadex, Chloramphenicol VUABThiamfenikol AnsamycinyGeldanamycin Experimentálně jako protinádorová terapie Herbimycin RifamycinyRifamycin Relafalk Infekce způsobené grampozitivními bakteriemi včetně mykobakterií – léčba tuberkulózy. poškození jaterRifaximin NormixRifampicin Arficin, RifampicinRifabutin Mycobutin 150 Cefalosporiny I. generaceCefacetril Léčba infekcí vyvolaných grampozitivními bakteriemi, zejména stafylokoky, včetně těžkých infekcí. Enterokoky, meticilin-rezistentní stafylokoky a Staphylococcus epidermidis jsou rezistentní nevolnost průjem alergické reakceCefadroxil Duracef, Biodroxil Cefalexin CefaclenCefalotin Cefalotin BiotikaCefapirin CefatrexylCefazolin Cefazolin Biochemie, Kefzol, Orizolin, Vulmizolin Cefalosporiny II. generaceCefaklor Vercef Léčba infekcí vyvolaná stafylokoky nebo způsobenými gramnegativními bakteriemi rezistentními na méně účinná antibiotika. Hemofilové infekce (ampicilin rezistentních), kapavka, chirurgická profylaxe aj. nevolnost průjem