náhled|Poloha CHKO Křivoklátsko Chráněná krajinná oblast Křivoklátsko (CHKO Křivoklátsko) je chráněná krajinná oblast v Česku. Vyhlášena byla 23. ledna 1979. Správa CHKO sídlí ve Zbečně. Rozloha CHKO činí 625 km², nadmořská výška se pohybuje v rozmezí 212 až 617 metrů, nejnižším bodem je tok Berounky v Hýskově, nejvyšším bodem je vrchol Těchovína.

CHKO byla vyhlášena za účelem ochrany původního krajinného vzhledu včetně mimořádně cenných přírodních lokalit. Nachází se v západní části Středočeského kraje. Středem chráněné krajinné oblasti vede kaňonovité údolí řeky Berounky, odvodňující většinu území. Roku 1977 se Křivoklátsko pro svůj význam stalo biosférickou rezervací UNESCO, později i ptačí oblastí v rámci soustavy Natura 2000. Od roku 2008 se připravuje přechod na vyšší stupeň ochrany, a to vytvořením národního parku Křivoklátsko z přírodně nejcennější části.

Historie Na současném stavu zdejší krajiny se z největší míry podílí její historický vývoj. Křivoklátsko leží mimo starou sídelní oblast, takže jeho osídlení až do raného středověku bylo velmi řídké. Je známo jen pár lokalit pravěkého osídlení, například okolí Hýskova, pohřebištní mohyly v Lánské oboře, halštatské hradiště u Branova nazývané „Propadený zámek“ a hradištní předchůdce Křivoklátu z pozdní doby bronzové. Lokalitou středoevropského významu je ovšem keltské oppidum Stradonice z pozdní doby laténské. Jeho prvotní podoba pochází z druhého století před naším letopočtem, valové opevnění bylo dostavěno později a celková výměra oppida činila 82 ha. Po nálezu dvou set zlatých mincí roku 1877 bylo návrší vystaveno značnému tlaku hledačů pokladů, dočkalo se ale i archeologického průzkumu. Druhou lokalitou spojenou s Kelty je ves Podmokly, kde byl roku 1771 nalezen největší keltský poklad vůbec, zhruba pět tisíc zlatých mincí o celkové váze 40 kg. Většina jich byla po nálezu přetavena, pár se zachovalo v muzeích.

vlevo|náhled|Údolí Oupořského potoka

Od raného středověku hrálo Křivoklátsko úlohu loveckého hvozdu, ten byl spravován nejprve ze zaniklého hradu Hlavačov u Rakovníka, později z Křivoklátu. Souvislé lesní celky byly záměrně zachovávány. Lesnictví se začalo ve větší míře rozvíjet kolem poloviny 18. století za Fürstenberků. Působili zde odborníci z Čech i Bavorska, vytěžené plochy se začaly osazovat novými sazenicemi a na Křivoklátě vznikla lesnická škola. V 19. století se dřevo začalo těžit podle desetiletých plánů a ve velké míře se zakládají smrkové monokultury. Tím se rychle změnila druhová skladba lesa, na jednom zkoumaném území se uvádí roku 1794 65 % listnatých stromů, roku 1869 už jen 15 % a v roce 1920 dokonce pouze 4 %. Plošně sice nebyla tato změna tak extrémní, ale množící se smrkové monokultury přinášely stále více problémů.

náhled|Vrch Hradiště se stradonickým oppidem náhled|Vnitřek chléva na statku Karlov

K největší kalamitě došlo začátkem roku 1940, kdy vichřice poškodila přes 10 tisíc hektarů lesa. Snaha zlepšit druhovou skladbu dřevin se probouzí až na konci 20. století. Zemědělství se výrazněji rozvíjí od vrcholného středověku, po třicetileté válce ale řada vsí zaniká a krajina pustne. Za Fürstenberků se zakládají zemědělské dvory spravující polnosti, např. dvůr Karlov, rozvíjí se pastva dobytka a podél cest se zakládají aleje. Hospodaření upadá od pozemkové reformy ve dvacátých letech 20. století a zejména pak po kolektivizaci zemědělství. Vzhled zdejší vesnice byl v období komunismu značně degradován nevhodnou architekturou domů i stavbou předimenzovaných kravínů, vepřínů, silážních žlabů a podobně, které narušují ráz jinak malebné krajiny.

Přírodní poměry

Geologie náhled|vlevo|Geologická mapa okolí Prahy, oranžový pruh vlevo značí vyvřelé křivoklátsko-rokycanské pásmo

Území je geologicky velmi staré, nejčastěji zastoupené jsou starohorní usazené břidlice a droby. Sedimenty jsou na mnoha místech porušeny podmořskými výlevy bazaltového magmatu, které se označuje jako spilit. Ve starších prvohorách (kambrium) zasahovalo moře do okolí Skryjí, kde vznikly břidlice velmi bohaté na zkameněliny mořských živočichů, zejména trilobitů, ramenonožců a ostnokožců. Jejich zkoumání se intenzivně věnoval francouzský stavební inženýr a paleontolog Joachim Barrande. Dominantou území je křivoklátsko-rokycanské pásmo vyvřelých hornin, vedoucí od Zbečna k Rokycanům. Jeho projevy na povrchu jsou patrné v podobě erozí odhalených tvrdých skalních suků. Úzké hřbety při jihovýchodním okraji CHKO jsou tvořeny ordovickými křemenci. Pozdější horninotvorná činnost je malá a jen lokální. V údolí Berounky jsou říční terasy naplavených štěrků a písků. Koncem třetihor (terciéru) byl povrch území srovnán do paroviny, stejně jako většina Čech. Prudké klimatické výkyvy čtvrtohor však způsobily masivní erozi a holá mrazová krajina dob ledových snadno podléhala vlivu vody i větru. Říční toky se hluboce zařízly i do tvrdých vyvřelých hornin. V době meziledové se lokálně vytvořila ložiska pěnovců (sypký travertin) na svazích pramenů bohatých na uhličitan vápenatý (CaCO3). Vzorovou lokalitou pěnovce je přírodní rezervace U Eremita.

Půdy v celé CHKO odpovídají vývojové sérii hnědých půd (kambizemí) v různém stupni vývoje, na živiny jsou spíše chudší. Půda na břidlicovém podloží bývá špatně provzdušněná. Množství srážek je v porovnání se zbytkem republiky mírné podprůměrné, protože Křivoklátsko leží na okraji srážkového stínu Krušných hor, zároveň v podzemí neexistují kolektory vody, takže podzemních vod je v celé oblasti méně. Jejich výskyt je vázán na zóny prasklin v podloží. Hydrologickou dominantou je řeka Berounka s četnými přítoky. Její průměrný průtok v Křivoklátu činí 32 m³/s, při povodni v roce 2002 však přesáhl 1400 m³/s. Na ploše CHKO se nachází 340 vodních nádrží, např. vodní nádrž Jablečno, Bartoň a Pilský rybník. Přes polovinu celkové plochy stojatých vod zaujímá v. n. Klíčava (72,5 ha) na stejnojmenné říčce v Lánské oboře. Voda v celé oblasti netrpí acidifikací díky geologickému podloží a listnatým lesům. Klima je mírně suché a mírně teplé s průměrnou roční teplotou 7–8 °C a úhrnem srážek 530 mm. Sněhu bývá v zimě do 20 cm a nevydrží dlouho. Řeka a její okolí vytváří svým velmi členitým terénem velkou diverzitu stanovišť a mikroklimat. Údolí potoků jsou vlhká a chladná, zatímco stráně a vrcholy kopců jsou podstatně teplejší a sušší. Na jejich jihozápadních temenech se vyskytuje přirozené bezlesí s keři a zakrslými duby, označované jako „pleš“. Jde tedy o inverzi teplot.

náhled|Křivoklátská vrchovina

Geomorfologie Většina území se překrývá s geomorfologickým celkem Křivoklátské vrchoviny, která se dělí na dvě části. Na východě sem pak zasahuje Plaská pahorkatina. Lánská pahorkatina na levém břehu Berounky má nižší nadmořské výšky, nejvyšší je vrchol Tuchonín (487 m). Její geologické podloží jsou sedimentované břidlice, které předurčují krajinu k zaobleným tvarům. Do nich se ovšem hluboce zařezávají potoky tekoucí k Berounce (Rakovnický potok, Javornice, Tyterský potok, Klíčava). Na pravém břehu se na vyvřelém křivoklátsko-rokycanském pásmu rozkládá vyšší a členitější Zbirožská vrchovina s nejvyšším vrcholem Těchovín (616 m). Ta je z hlediska významu jádrem celé oblasti. Výraznými prvky jsou rovněž vymodelované meandry Berounky a četné buližníkové skalní výchozy (Krušná hora, Velíz, Zámecký vrch).

Flóra náhled|upright|Vratička heřmánkolistá

Dlouholetým výzkumem pod vedením J. Kolbeka byla prokázána přítomnost 1 800 rostlinných druhů. To činí 60 % celkového druhového bohatství celé České republiky. Za tak nebývalou diverzitu vděčí Křivoklátsko zejména velkému gradientu prostředí, který nabízí mnoho typů přírodních stanovišť, spolu s menším narušením lidskou činností. 62procentní lesnatost je vysoko nad celostátním průměrem, lesy mají navíc na většině své rozlohy zachovanou příznivou druhovou skladbu s velkým podílem listnatých stromů. Bez vlivu člověka by podle průzkumu oblasti dominovala černýšová dubohabřina, dále pak biková a jedlová doubrava a ve vyšších a severních polohách biková nebo lipová bučina. Významné jsou i lokální porosty jedlin a svahy s tisem červeným (Taxus baccata).

Hvozdík pyšný|náhled|vlevo|upright

Na vrcholových partiích se daří reliktně rozšířeným teplomilným druhům. Zvláštností jsou zakrslé duby zimní (Quercus patraea), z bylin např. třemdava bílá (Dictamnus albus), koniklec luční (Pulsatilla pratensis), chrpa chlumní (Centaurea triumfetti) a kavyl Ivanův (Stipa joannis). Na skalách roste tařice skalní (Aurinia saxatilis) a lomikámen vždyživý (Saxifraga paniculata). Ve svažitém terénu najdeme různé typy suťových lesů s přirozeným výskytem konopičky úzkolisté (Galeopsis angustifolia). Na jaře před olistěním stromů rozkvetou tyto lesy celými koberci tří druhů běžných sasanek (Anemone), bledule jarní (Leucojum vernum) a dalších časných druhů. V nivách potoků jsou od baroka obhospodařované pruhy luk. Zvláště chráněné rostliny z Červeného seznamu ČR se počítají na desítky. Jmenovat lze kriticky ohroženou kapradinu vratičku heřmánkolistou (Botrichium matricariifolium), její výskyt je omezen na několik oddělených populací. Z rostlin vrcholových pleší jmenujme drobnou kapradinku skalní (Woodsia ilvensis) a koniklec luční český (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica). Na jedné lokalitě se vyskytuje hořeček ladní pobaltský (Gentianella campestris subsp. baltica). Dále česnek tuhý (Allium strictum), vstavač nachový (Orchis purpurea), vstavač osmahlý (Orchis ustulata), kruštík Greuterův (Epipactis greuterii), vlhkomilná ostřice Davallova (Carex davalliana) a světlomilný hvozdík pyšný (Dianthus superbus).

Na pokraji vymření se nachází hořec hořepník (Gentiana pneumonanthe), kterému nesvědčí změna obhospodařování luk.

Fauna Rozsáhlé listnaté lesy a velká diverzita stanovišť skýtají dobré podmínky pro výskyt mnoha druhů měkkýšů, hmyzu, pavoukovců i obratlovců. Podle průzkumu najdeme v CHKO 24 kriticky ohrožených, 60 silně ohrožených a 60 ohrožených druhů živočichů.

Bezobratlí náhled|Stepník černonohý