Jízdní vojsko na starověké bojiště přineslo nový prvek, navíc bylo užitečné jak při průzkumu, tak při pronásledování poraženého nepřítele. Samotný název jízdní vojsko je dosti obecný a zahrnuje válečné koně, osly, velbloudy a slony.

V pozdní době kamenné začaly národy Evropy a Asie domestikovat zvířata vhodná pro jízdu nebo tažení povozů. Muži jezdili na koních v oblasti severního Pontu již kolem roku 4000 př. n. l. Zhruba ve stejné době byli v Egyptě a jihovýchodní Asii domestikování osli a baktrijští velbloudi, v údolí Indu zase indičtí sloni (v letech 2500 až 1750 př. n. l.). Z těchto zvířat byli po počátečním období osli používáni téměř výhradně pro dopravu břemen a i velbloudi našli v bitvách pouze omezené využití. Dvěma nejdůležitějšími druhy zvířat používanými vojenskými silami ve starověku byli sloni, zastávající významné bitevní role, a koně. Právě koně, kteří byli nejdříve používáni k tažení válečných vozů a později k jízdě, nejvíce ovlivnili válčení starověku. Největšími jezdeckými národy byli Skythové, Peršané, Řekové, Iberové a Galové. Tyto národy budily svými jezdeckými silami respekt i obdiv. V tomto období se také objevili předchůdci středověkých rytířů, katafrakté. Pokud jde o slony, ti byli opravdu hrozivou zbraní, i když měli řadu nedostatků.

Primitivní jízdní vojsko Zatímco se na koních jezdilo do bitev již od nejranějšího období, prvními nám známými jízdními vojenskými silami byly válečné vozy. K prvnímu ověřenému použití válečných vozů došlo v Mezopotámii, kde sumerské vyobrazení z roku okolo 2500 př. n. l. znázorňuje válečníky jezdící na bojových vozech. Byla to těžká vozidla s dlouhým úzkým trupem a vysokými předními boky. Vozataj seděl před bojovníkem, který vrhal oštěpy umístěné v toulcích připevněných k bokům vozu. Čtyři pevná kotoučová kola byla vyrobena ze tří částí spojených dohromady. K pravděpodobně pevným osám byla kola připevněna dlouhými válci, takže se kola mohla otáčet nezávisle na sobě. Vzhledem k tomu, že se přední osa nemohla otáčet, existovalo při otáčení ve vysoké rychlosti patrně značné nebezpečí převrhnutí. Používaly se však také dvoukolové prostředky, které měly lepší manévrovací schopnost než vozy čtyřkolové. Ty však byly schopny pojmout pouze jednoho muže, a proto byly patrně používány především pro předávání zpráv a dopravu důstojníků.

náhled|vlevo|Sumerský válečný panel

Bojové vozy byly taženy čtyřspřežím buď oslů, nebo kříženců oslů s onagery; koně byli v té době na Blízkém Východě téměř neznámí. Otěže procházely kovovými kroužky na taženém oji a pokračovaly ke kroužkům v nose zvířat. Zatažení za otěže umožňovalo jezdci spřežení zastavit, ale k řízení směru bylo nutné používat buď slovních povelů, nebo bodce či biče. Jho bylo umístěno pouze přes dvě vnitřní zvířata. Vnější dvě zvířata byla připevněna šíjovými řemeny, takže jejich tažná síla byla malá. Vzhledem k tomu, že tato zvířata táhla menší zátěž, bylo možné je snáze donutit k rychlejšímu tempu, čímž se povzbuzovala i vnitřní zvířata, která se snažila jim přizpůsobit. Zkoušky prokázaly, že takový povoz může dosahovat rychlosti 15–20 km/h.

Vozy vlastnil stát, jenž je bojovníkům vydával před cestou do bitvy, po které musely být opět vráceny. Sumerský městský stát Umma měl k dispozici jednotku složenou ze 60 vozů a další města měla přibližně srovnatelné síly. Vozy byly v mnoha případech obsazovány členy královské rodiny. Avšak tyto vozy byly v celku pomalé a nemotorné, takže se od jejich používání upustilo. Vůz, který bylo možné použít, musel byl lehčí, s větším počtem tažných zvířat a lepšími řídícími vlastnostmi. Takovéto vozy se začaly používat někdy kolem sedmnáctého století před naším letopočtem. Tyto vozy byly rychlé, lehké a unesly dva muže. Bojový vůz se v té době stal válečnou zbraní, která začala dominovat bojovým prostředkům v pozdní době bronzové.

Bojové vozy Nové říše Povaha a použití bojových vozů na Blízkém východě je nejlépe patrná z pozůstatků Nové říše v Egyptě, které zahrnují celé bojové vozy umístěné v hrobech. Vozy měly lehkou konstrukci, přičemž pro každý díl byl pečlivě volen zvláštní druh dřeva zpracovaný do požadovaného tvaru. Kola se čtyřmi, později šesti paprsky byla usazena na nábojích nápravy dlouhé více než dva metry. Osa byla umístěna v zadní části vozu, čímž byla zvýšena stabilita. Na vyobrazeních je někdy znázorněna osa umístěná pod vozem. Tuto úpravu však zřejmě prováděli malíři, aby ušetřili prostor. Podlaha vozu byla vyrobena z propletených kožených pásků s cílem dosažení minimální váhy.

náhled|vlevo|Válečný vůz v pozdní době bronzové

Dřevěný rám probíhal podél přední části a po stranách vozu, zatímco zadní strana byla volná z důvodů snadnějšího nastupování. Výsledkem byl pevný ale lehký povoz vážící pouze 34 kilogramů.Anglim (2006), s. 80–81, 126 Uzvednout tento vůz byl schopen jeden muž a dva jej mohli snadno přenášet přes terénní překážky, přes které nešlo přejet. Při zkouškách, které proběhly v současnosti, dokázal pár poníků táhnout repliku válečného vozu rychlostí až 38 km/h.Anglim (2006), s. 80–82, 126 Vzhledem ke dvoukolové konstrukci bylo možné bojový vůz snadno otáčet, ale jeho široká klec byla přitom schopna pojmout dva vojáky – vozataje a válečníka. Bojovník měl otěže omotány kolem těla po způsobu postrojů, takže měl obě ruce volné pro použití luku. V opačném případě by se musel přidržet rukojeti pokaždé, kdy by válečný vůz najel na terénní nerovnost. Pokud nebyl právě v boji, držel vozataj otěže oběma rukama. Vedle štítu používali egyptští a asijští vozatajové ještě přilby a dlouhé pláště ze šupinového brnění. Tyto pláště byly tvořeny několika stovkami přesahujících šupinek 2 mm silných, které byly našity na plátěný oděv. Otevřené boky válečného vozu mohly být navíc kryty závěsy ze šupinkového brnění, případně kůží pokrytou kovem. Koně byli chráněni těžkými látkovými zachycovači, nebo méně častěji šupinkovým brněním.

Vybavení válečného vozu Vybavení válečného vozu bylo to nejlepší jaké v té době bylo. Luk, patřící bojovníkovi na válečném voze, byl mohutnou lepenou zbraní, o několik století starší než bojový vůz, která ale přišla ke cti až nyní. Tento luk dokázal vystřelovat šípy na vzdálenost 175 metrů, tedy dvakrát, až třikrát dále, než prosté dřevěné luky používané většinou pěších lučištníků. První kompozitní luky byly dlouhé 90–120 centimetrů a měly kruhovou, nebo jednoduše tvarovanou konstrukci. V dalších dvou tisíciletích následovaly složitější tvary luků, ale klasická konstrukce zůstávala prakticky stejná. Přestože byly luky vysoce účinné, byly velice drahé, protože k jejich výrobě bylo zapotřebí speciálních druhů dřeva, rohoviny a šlach, přičemž vyrobit je trvalo velice dlouho. Výroba dobrého luku trvala 1 rok a u vynikajícího luku to bylo až 10 let. Jejich výroba vyžadovala značnou zručnost a zkušenosti. Jak zde už bylo psáno, dokázal válečný vůz jet rychlostí 38 km/h. Válečný vůz tedy mohl snadno unikat pěchotě a byl velice smrtelnou zbraní. Vzhledem k těmto schopnostem, bylo těžké pro národy sídlící v oblastech dosažitelných bojovými vozy zachovat si nezávislost, aniž by měli také bojové vozy. V podstatě to znamenalo, že každý civilizovaný stát na Blízkém východě musel vlastnit tyto vozy. náhled|Reliéf zobrazující válečný vůz Chetitů

Brnění, kompozitní luk, válečný vůz a koně, to všechno představovalo značné vynaložení jmění, lidských sil, zkušenosti a úsilí, potřebné k zajištění a udržení těchto zbraní. Většinu těchto výdajů musel hradit panovník. Pokud jde o koně, kteří nebyli většinou vyšší než velcí poníci, byl jejich výcvik zahájen již během prvního roku jejich života. Od čtyř do devíti let z nich byla vhodná zvířata k tažení válečného vozu. Tito koně byli velice vytrvalí a při denních pochodech dokázali překonat vzdálenost až 60 kilometrů. O Egypťanech je známo, že organizovali svoje válečné vozy do skupin po deseti. Pokud jde o taktiku, tak nejlepší taktika válečných vozů byl překvapivý útok. Učebnicový příklad se odehrál v bitvě u Kadeše.

Vzestup jízdy S pádem říše Chetitů a oslabení Egypta kolem roku 1200 př. n. l. začalo období nákladných jednotek válečných vozů ustupovat nové formě jednotek využívající koní – jízdě. Tento proces však trval celá staletí. Nejranější zobrazení asyrského jezdce pochází z doby panování krále Aššurnasirpala II. (883–859 př. n. l.). V této době se prakticky jednalo o skupinu bojovníků z válečného vozu jedoucích ale na koni. Lučištník střílel z luku, zatímco jeho společník držel opratě obou koní a štít. Muži seděli na hřbetě zvířat, bez sedla, bosi a přidržovali se zdviženými koleny. Jezdci neměli žádné brnění kromě přilby. Muži na Blízkém Východě, ať již se jednalo o posly nebo zvědy, jezdili během doby bronzové na koních tím způsobem, že seděli na zadní části hřbetu nebo zadku se zdviženými koleny, jako by jezdili na oslu nebo mule. Tento způsob není vhodný pro rychlou jízdu a kromě toho může dojít k zranění ledvin zvířete.

Během vlády krále Salmanassara III. (858–824 př. n. l.), byli někteří koně vybaveni velkým jezdecký suknem. Za panování Tiglat – Pilesara III. (744–727 př. n. l.), jezdili jezdci stále ve dvojicích a seděli na koních bez sedla a naboso. Posed byl však přirozenější a jezdec seděl těsně za kohoutkem koně. Jezdci také používali hrudní články a kopí, což každému muži umožňovalo držet své vlastní otěže levou rukou. V době vlády krále Aššurbanipala (684–631? př. n. l.) se začali objevovat lučištníci na koních vyzbrojeni kopími, kteří byli obuti a měli na sobě kamaše. Tito jezdci ovládali koně jednou otěží se smyčkou zatíženou střapcem, což umožňovalo jezdci pustit otěže, střílet z luku a kůň přitom stále cítil, že je ovládán. Kůň byl v té době chráněn těžkým látkovým přehozem.

Skythové Skythové byli kočovnými stepními lukostřelci. Nejsou známi jako první, protože před nimi zde byli ještě Kimmeriové, kteří stáli za první invazí stepních kočovných kmenů na Blízký Východ v osmém století př. n. l. Kimmeriové přešli Kavkaz a rozvrátili říše celé Anatolie, než se je podařilo zničit. Soudě podle nálezů jejich charakteristických udidel a postrojů, se další Kimmeriové patrně rozptýlili do Evropy podél Dunaje do Švýcarska, jižní Francie a dokonce i do Británie. Národem, který je zlikvidoval v oblasti severního Pontu byli Skythové, kteří je následovali do oblastí Středního Východu, kde hráli významnou roli při zničení Asyrské říše. Skythští králové a šlechta jsou zobrazováni v bohatě zdobeném šupinovém brnění s bronzovými nebo ocelovými přilbami, často řeckého původu, nebo řeckými vzory ovlivněnými. Jejich hřebci byli v kohoutku vysocí 144–150 centimetrů. Tito koně, obvykle bez brnění, byli relativně vzácní. Obvyklým jízdním zvířetem byl spíše poník, vysoký okolo 140 centimetrů se silným krkem, hlavou a plecemi, ale s drobnou zadní částí a nohama.

náhled|vlevo|upright|Skythský jezdec

Skythové používali svoji verzi kompozitního luku, který se stal populární ve východním Středomoří a na Blízkém Východě. Luk měl dvojitě tvarované tělo se zakřivenými konci a byl pouze 75–100 centimetrů dlouhý. Luk byl mimořádně tuhý a jeho napnutí vyžadovalo značnou sílu a zručnost. Hroty šípů byly bronzové a obvykle měly tři břity. Některé byly také opatřeny ostny a mnohé z nich byly otrávené. Luk byl umístěn v pouzdru, které jej chránilo proti vlhkosti působící nepříznivě na klih a také deformující dřevo, ze kterého byl luk vyroben. V toulci nazývaném gorytos mohlo být uloženo až 75 šípů. Vedle luků byli skythští jezdci dále vyzbrojeni rovnými meči, válečnými sekerami, kopími s hrotem ve tvaru listu, kopími dlouhými 3 metry nebo delšími a šipkami – jak jsou nazývány házecí oštěpy – s hroty opatřenými ostny. Někteří Skythové používali štít, který byl obvykle dřevěný s koženým potahem. Štít mohl být přehozen na jezdcova záda, takže obě ruce zůstaly volné pro obsluhu luku.

Běžná taktika