Filharmonie Brno je symfonický orchestr sídlící v Brně. Vznikla v roce 1956 sloučením rozhlasového a krajského orchestru a od té doby patří svou velikostí i významem k české orchestrální špičce. Sídlí a hraje v novorenesančním Besedním domě od vídeňského architekta Theophila von Hansena. Do doby, než bude dokončena stavba Janáčkova kulturního centra, však orchestr v plném obsazení pravidelně vystupuje v Janáčkově divadle. Na svých turné provedla Filharmonie nespočet koncertů v Evropě, ve Spojených státech amerických, v Latinské Americe, na Dálném i na Blízkém východě. Je pravidelným hostem světových i českých festivalů, kde často spojuje umělecké síly s Českým filharmonickým sborem Brno.
náhled|vlevo|Besední dům, sídlo orchestru Filharmonie Brno vznikla v roce 1956 sloučením krajského orchestru a orchestru brněnského rozhlasu jako Státní filharmonie Brno. Dnešní název nese od roku 2006. Je příspěvkovou organizací statutárního města Brna.
Dějinami orchestru prošla řada českých a světových dirigentských osobností jako Břetislav Bakala, František Jílek, Petr Altrichter, Jiří Bělohlávek, Sir Charles Mackerras, Jakub Hrůša nebo Tomáš Netopil. Od sezony 2018/2019 je šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Filharmonie Brno Dennis Russell Davies. Orchestr pravidelně natáčí pro Český rozhlas a Českou televizi. Kromě realizace nahrávek pro řadu společností (Supraphon, Sony Music, IMG Records, BMG, Channel 4) založila filharmonie v roce 2020 svůj vlastní nahrávací label Filharmonie Brno. Dynamicky také rozvíjí zakázkové nahrávání pro globální klientelu v rámci Czech Orchestra Recordings.
Filharmonie Brno pravidelně pořádá pět různě zaměřených hudebních festivalů na různých místech v Brně, na které jsou zvány přední domácí a zahraniční orchestry a sólisté.
Historie
Vznik a začátky Dnešní Filharmonie Brno vznikla 1. ledna 1956 sloučením dvou orchestrů. Větším a starším z nich byl Symfonický orchestr brněnského rozhlasu, který se ze skromných začátků před druhou světovou válkou rozrostl pod vedením Břetislava Bakaly v úplný symfonický orchestr. Druhým byl Symfonický orchestr kraje Brněnského, založený teprve v roce 1951, jehož posláním bylo mimo jiné šířit hudební osvětu v menších městech kraje. Jejich sloučením vznikl symfonický orchestr se 104 hráči pod názvem Státní filharmonie Brno. Umělecké vedení bylo svěřeno Břetislavu Bakalovi, dalšími dirigenty byli Otakar Trhlík a Zbyněk Mrkos, který byl zároveň sbormistrem amatérského Filharmonického sboru Besedy brněnské. První polooficiální koncert nového tělesa řízený Zbyňkem Mrkosem se odehrál hned 1. ledna na Stadionu a na programu byl ČajkovskijSlavnostní předehra 1812, Houslový konert D-dur a 6. symfonie h-moll Patetická. Oficiální zahajovací koncert Státní filharmonie Brno se uskutečnil ve středu 18. ledna 1956 na Stadioně a řídil jej Břetislav Bakala. Program byl slavnostní – Smetanova předehra k Libuši, Janáčkův Taras Bulba a Dvořákova Novosvětská symfonie. Již den poté byla provedena Beethovenova Devátá symfonie za spolupůsobení Vachova sboru moravských učitelek a Akademického pěveckého sboru Moravan. Za prvních šest měsíců roku 1956 orchestr nastudoval a provedl 22 velmi náročných programů a provedl je na 39 koncertech. Kromě toho natočil v rozhlase dalších 36 titulů. Již v květnu filharmonie vystoupila dvakrát s velkým úspěchem na festivalu Pražské jaro. V Brně tak rázem vznikl velký, samostatný, umělecky zralý, dokonale profesionální a mimořádně výkonný orchestr, schopný zvládnout jakýkoli interpretační úkol na vysoké úrovni.
Působení Břetislava Bakaly v čele filharmonie První zahraniční prezentací filharmonie pod Břetislavem Bakalou byla účast na prvním ročníku přehlídky orchestrálního umění Varšavská jeseň na přelomu října a listopadu 1956. Na festivalu se filharmonie ocitla v sousedství předních orchestrů z Polska, Rakouska, Sovětského svazu, Francie a Rumunska a poprvé si získala významné mezinárodní renomé. To se již v příštím roce projevilo například tím, že jí byl svěřen zahajovací koncert Pražského jara 1957 s Mou vlastí – do té doby festival zahajovaly výhradně pražské orchestry. Působení Břetislava Bakaly v nové filharmonii bylo bohužel krátké, zemřel 1. dubna 1958. Zanechal po sobě orchestr konsolidovaný v každém ohledu: dík jeho způsobu práce disponovala mladá filharmonie mimořádnou intonační kázní, zvukovou kulturou a výkonností v novodobém repertoáru. Její repertoár byl zakotven spíše v interpretaci Janáčka, Vítězslava Nováka a Bohuslava Martinů než v symfonickém odkazu minulých století. Navzdory ztrátě šéfdirigenta filharmonie bez problémů dokončila sezónu 1957/1958 s účastí na Pražském jaru a Brněnském hudebním máji.
Tři roky s Jaroslavem Vogelem Na uprázdněné místo šéfdirigenta byl z pražského Národního divadla povolán zkušený pětašedesátník Jaroslav Vogel, znalec soudobé hudby a autor významné Janáčkovské monografie. Ihned po nástupu (1959) ho čekaly dva zahraniční zájezdy – jeden do Německé demokratické republiky a druhý do Rumunska. Program byl nastudován, ale těsně před odjezdem musel Vogela zastoupit Otakar Trhlík, protože Vogel nedostal souhlas k výjezdu za hranice. Do Rumunska však vyjet směl, poprvé a naposledy tak řídil svůj orchestr v zahraničí.
Vogel v Brně realizoval celou řadu velkých pozdně romantických skladeb; další dva dirigenti té doby (Zbyněk Mrkos a Martin Turnovský) měli jen omezené možnosti realizovat své představy. Historickou událostí se stal první zájezd orchestru na Západ – třítýdenní turné po Německé spolkové republice na podzim 1961. Orchestr na zájezdu řídil tehdejší dirigent pražského orchestru FOK Václav Smetáček. Turné znamenalo velký úspěch a filharmonie potom byla na zájezdy do NSR zvána pravidelně. Po návratu z „cesty snů“ byli hudebníci i publikum už poněkud unaveni dlouhými a dramaturgicky jednostrannými pořady řízenými stále stejným dirigentem. Došlo k neshodám s uměleckou radou nad dramaturgickým plánem a výsledkem byla šéfdirigentova rezignace. Ve Státní filharmonii po sobě nicméně zanechal repertoár svědčící o jeho mimořádném rozhledu a objevitelské ctižádosti. V osmi titulech zachytil na gramofonových deskách hudbu svých nejoblíbenějších skladatelů (Leoše Janáčka, Vítězslava Nováka, Jaroslava Kvapila, Otakara Jeremiáše, Ladislava Vycpálka a Paula Hindemitha) jako cílevědomý interpret disponující pozoruhodným stavebným smyslem.
Jiří Waldhans – šéfdirigent na dlouhou dobu Do sezóny 1962/1963 vstoupila Filharmonie pod novým uměleckým vedením. Bylo dohodnuto, že se o ně budou dělit dva noví dirigenti, Jiří Waldhans a Jiří Pinkas. Ten však nevyhovoval kádrovým požadavkům KSČ, a tak se šéfdirigentem stal Waldhans. Pinkas zůstal druhým dirigentem. Waldhans místo tematicky nevyhraněného abonentního cyklu zavedl cykly dva – jeden osmidílný a jeden šestidílný. Každý z nich měl určité tematické zaměření. Obohacením filharmonické nabídky se staly také pořady a později cykly komorní, v nichž se mohly uplatnit stále četnější a významnější komorní soubory složené z filharmoniků. V roce 1966 dosáhl Waldhans se svými spolupracovníky částečné profesionalizace Filharmonického sboru Beseda brněnská se sbormistrem Janem Řezníčkem. To se projevilo také v dramaturgii brněnských filharmonických cyklů, v nichž se objevovalo stále více náročných kantátových nebo oratorních večerů. Struktura předplatitelských cyklů se postupně ustálila na tzv. velkém a malém cyklu (oba se hrály již tradičně ve čtvrtek a v pátek ve velkém sále Stadionu na Kounicově (tehdy Leninově) ulici. Kromě toho od sezóny 1974/1975 přibyl cyklus pěti nedělních matiné. Dvakrát nebo třikrát v sezóně se také konaly výchovné koncerty, a to zpravidla v Besedním domě.
V šedesátých letech také Filharmonie konečně s oběma svými dirigenty absolvovala celou řadu zahraničních vystoupení – bylo to v Itálii (1963), Rakousku (1964) a Velké Británii (1966). Navzdory politické „normalizaci“ zájezdy pokračovaly i po roce 1968. Po úspěších v Sovětském svazu (1969) a Bulharsku (1972) mohla konečně vyjet do USA (1973) a do Francie (1974). Již nebylo pochyb, že brněnská filharmonie patří mezi evropskou orchestrální špičku.
Na svou funkci šéfdirigenta rezignoval Waldhans v roce 1978.
František Jílek – filharmonie v zenitu Waldhansovým nástupcem se stal František Jílek, který do Filharmonie přišel až ve svých 65 letech z Janáčkovy opery tehdejšího Státního divadla v Brně. Jílek dokázal velmi rychle navázat na Bakalovu janáčkovskou interpretační tradici a dále ji rozvíjel. Pečlivou prací s orchestrem jej přivedl na ještě vyšší úroveň. Na místo druhého dirigenta nastoupil po Jiřím Bělohlávkovi Petr Vronský. Orchestr pokračoval v již zaběhnutém schématu dvou hlavních abonentních cyklů, hraných ve velkém sále Stadionu, doplněných o šestidílný cyklus komorní a pětidílný cyklus nedělních koncertních matiné; oba se hrály v Besedním domě. Za Jílkova působení proběhl také v roce 1982 první zájezd do Asie. Z deseti japonských koncertů (Tokio, Ósaka, Nagasaki, Kjóto) řídil Jílek sedm, Vronský tři. Turné bylo triumfem české hudby v Japonsku, takže již o dva roky později jela Filharmonie do Japonska znovu.
To již však bylo Jílkovi 70 let a pozici šéfdirigenta přenechal mladému dirigentovi Petru Vronskému (1948), Filharmonii však zůstal věrný jako velmi aktivní čestný dirigent. Působení Františka Jílka ve Filharmonii se tak neomezilo jen na pět let jeho šéfování, ale zasáhlo až do roku 1992, kdy s orchestrem zkompletoval soubor nahrávek Janáčkovy symfonické tvorby, již na nový typ nosiče, kompaktní disk. Jílek velmi dobře odhadl umělecké rezervy orchestru a dík své mimořádné a trvalé autoritě jich dovedl využít. Navázal na to nejlepší, co ve Filharmonii vyrostlo za jeho předchůdců. Za jeho vedení také došlo k postupné generační obměně orchestru, když starší zkušení hráči, kteří stáli u jeho zrodu, odcházeli na odpočinek. Jílek dokázal s mladými hudebníky, přicházejícími hlavně z brněnské konzervatoře a z JAMU velmi dobře pracovat a k žádné generační krizi tak nedošlo.
Osmdesátá léta byla ve Filharmonii bez dramatických zvratů. Orchestr si udržoval vysokou úroveň, na kterou ji přivedl Jílek. To se projevilo také častým hostováním významných zahraničních dirigentů a sólistů (Charles Mackerras, Gaetano Delogu, André Bernard, David Robertson, Angelica May, Christiane Edinger, Shizuko Ishikawa ad.). Dosti zásadní změnou však bylo to, že od sezóny 1980/1981 se hlavní koncertní činnost přesunula z nevyhovujících prostor Stadionu, kde posluchače rušil hluk a pach z přiléhající restaurace, do dvou budov tehdejšího Státního divadla v Brně. Velký cyklus byl umístěn do nově zrekonstruovaného Mahenova divadla a malý do Janáčkova. Atraktivita nového prostředí způsobila, že oba cykly byly brzy úplně vyprodány, a to navzdory tomu, že akustika Mahenova divadla nebyla vyhovující a ani v Janáčkově divadle to nebylo o mnoho lepší. Oba cykly nakonec skončily v Janáčkově divadle.
Devadesátá léta