náhled|České studentky připravující se na dráhu všeobecné sestry Všeobecná sestra (obecně se užívá také zastaralý název zdravotní sestra, popřípadě jen sestřička nebo sestra) je nelékařské zdravotnické povolání. Muž vykonávající tuto profesi se označoval jako všeobecný ošetřovatel, v roce 2017 však bylo novelizací zákona toto označení zrušeno. Všeobecné sestry jsou společně s dalším zdravotnickým personálem zodpovědné za ošetřovatelskou, léčebnou a následnou péči při akutních či chronických onemocněních a úrazech lidí, stejně jako za preventivní péči o zdravé a za výkony v život ohrožujících situacích, a to v široké škále zdravotnických zařízení. Sestry se mohou též účastnit lékařského a ošetřovatelského výzkumu a poskytovat celou řadu neklinických služeb souvisejících se zdravotnickou péčí. Mohou také poskytovat péči při porodech a umírání. Obecně lze úlohu sester rozdělit na samostatnou činnost a péči, bez indikace lékaře, a na činnost vykonávanou pod přímým vedením lékaře (např. podávání transfuzních přípravků a krevních derivátů).Brůha, Prošková (2011), s. 212. Povolání všeobecné sestry je nutné oddělovat od praktické sestry, která vyžaduje nižší vzdělání (středoškolské) a má omezené kompetence.

Přestože jde o povolání, do kterého absolventi nastupují s nadšením a touhou pomáhat, vede jeho vykonávání často k vyhoření. Množství nemocí z povolání i dlouhodobé psychické zátěže je vyšší než u většiny jiných profesí. Jedná se přitom jak o rizika mechanického zatížení těla, infekce a narušení spánkového rytmu, tak o komplikace spojené s konfrontací s utrpením, vysokou mírou zodpovědnosti a nutností rychlého rozhodování a provádění činností, které běžně vzbuzují odpor, to vše za vědomí nízkého finančního ohodnocení. Tyto příčiny vedou k nadměrnému stresu, riziku chybných rozhodnutí a často také k předčasnému opuštění zaměstnání.

Historie ošetřovatelství sahá hluboko do středověku, kdy byla péče o nemocné zajišťována ve špitálech u klášterů. Od řeholních sester, které až do 20. století vykonávaly nejvíc pečovatelské práce, později i v nemocnicích, bylo odvozen název celé profese. K zásadním reformám péče o pacienty došlo v 18. století. Nejvýznamnější osobností stojící u zrodu moderního pojetí sestry je Florence Nightingalová, která se ve druhé polovině 19. století podílela na zakládání škol, organizovala sesterskou práci a připravovala ošetřovatelské příručky.Kutnohorská (2010), s. 37–42. Profesionalizace byla pak dovedena do konce ve 20. století, kdy sestry sehrály významnou roli v obou světových válkách. V mnoha světových zemích včetně tehdejšího Československa byla po druhé světové válce zorganizována výuka na vysokých a vyšších zdravotnických školách, ošetřovatelská úloha řeholních sester byla často potlačena ve prospěch civilní profese. Současně došlo k výraznější specializaci pro provádění jednotlivých typů úkonů.Kutnohorská (2010), s. 65–125.

Historie

Středověk a raný novověk thumb|upright=0.8|Rytina od Albrechta Dürera Smrt Crescentie Pirckheimerové, 1504

Péče o nemocné a raněné je s lidskou civilizací spjata odnepaměti, v nejstarších obdobích nicméně nebylo rozlišováno mezi lékařem a ošetřovatelem. Způsoby, jak se starat o nemocné, vycházely obvykle ze zkušeností s působením slunce, vody a léčivých bylin na zdraví člověka. Z těchto zásad se vycházelo také v klášterech, kde se k léčebným metodám přidávala též modlitba. Toto směřování bylo dále posíleno v souvislosti s křížovými výpravami, kdy vznikaly řeholní a vojenské špitálské řády zabývající se péčí o nemocné. Podobné instituce pak vznikaly i v raném novověku. K významným řádům, které se k péči o nemocné zavázaly, patřil Vojenský hospitální řád svatého Jana v Jeruzalémě, Řád rytířů svatého Lazara Jeruzalémského, Řád německých rytířů a mnohé žebravé (mendikantské) řády – milosrdní bratři, boromejky, Milosrdné sestry svatého Kříže, paulánky, alžbětinky, klarisky a další). Špitály často vyrůstaly vedle klášterů, příkladem může být špitál u Anežského kláštera v Praze (Na Františku). Kromě péče o nemocné poskytovaly špitály útočiště a stravu pocestným nebo chudým. Ve 20. století se pak od řeholních sester sloužících ve zdravotnických zařízeních přeneslo označení „sestra“ na ošetřovatelskou profesi jako takovou.

18. a 19. století

V 18. století se pod vlivem osvícenských ideálů začala situace proměňovat. V rakouské monarchii se pod aplikaci nových principů do praxe podepsal především říšský protomedik Gerard van Swieten (1700–1773). Péče o nemocné byla systematizována a podřízena státní správě. V 80. letech 18. století se začaly systematicky zakládat všeobecné nemocnice a porodnice, zatímco malé špitály zanikaly. Péči o nemocné a úklid zajišťovali zprvu opatrovníci a opatrovnice bez vzdělání či ošetřovatelské praxe.Kutnohorská (2010), s. 32–34.

Situace byla podobná ve všech evropských zemích. Ve Velké Británii byly až do 60. let 19. století ošetřovatelky vnímány jako lépe postavené služebnictvo. Šlo o ženy z dělnické třídy, někdy v čele s ženou z vyšších vrstev, která se ocitla ve finanční nouzi a potřebovala si přivydělat – jednalo se však pouze o organizátorky, bez povědomí o ošetřovatelské praxi nebo snahy své podřízené odborně kontrolovat. Někdy se však do dobrovolného ošetřování pouštěly také ženy ze šlechtických nebo bohatých rodin – křesťanská filantropie jim umožňovala uniknout z normami svázaného prostředí vyšší společnosti a alespoň zčásti se nezávisle realizovat. Společné vykonávání sesterské činnosti bylo jedním z mála způsobů, jak v 19. století docházelo k prolamování třídních bariér. thumb|vlevo|Vyobrazení Florence Nightingalové, zakladatelky a propagátorky moderního ošetřovatelství Skutečná revoluce však přišla teprve zásluhou Florence Nightingalové, která se, ač pocházela z vlivné anglické rodiny, rozhodla ošetřovatelství zasvětit život. Po vypuknutí krymské války zorganizovala v Paříži skupinu 36 sester a vydala se s nimi v roce 1854 do tureckého Scutari, kde se staraly o raněné a nemocné. I přes počáteční chlad ze strany lékařů se jí podařilo razantně snížit úmrtnost raněných vojáků (z 60 % na 1 %), a dokázat tak potřebnost dobře organizované ošetřovatelské péče. Později provedla reformu celého britského vojenského lékařství a v roce 1860 otevřela ošetřovatelskou školu u londýnské nemocnice St Thomas' Hospital. Budoucí sestry strávily rok výukou, další čtyři roky v nemocnici jako zaměstnankyně na zkoušku. Od roku 1862 fungovala v této ošetřovatelské škole také příprava porodních asistentek.

Krymská válka ovlivnila také významného chirurga Nikolaje Ivanoviče Pirogova (1810–1881). Na straně ruského vojska připravil třicet vyškolených ošetřovatelek a organizoval též pomoc dobrovolných zdravotnic. Třetí významnou osobností druhé poloviny 19. století byl Henri Dunant (1828–1910). Po děsivé zkušenosti s bitvou u Solferina (1859) se rozhodl iniciovat založení Mezinárodního červeného kříže (1864), zaměřeného na péči o potřebné v časech míru i války. Kromě MČK existují také jednotlivé národní červené kříže a půlměsíce; organizace uděluje každý druhý rok 36 sestrám cenu Florence Nightingalové za zásluhy v péči o raněné při válkách a katastrofách.Kutnohorská (2010), s. 49–53.

náhled|Ruské velkokněžny Olga a Taťána při péči o nemocné, 1915

Školy pro sestry začaly ve druhé polovině 19. století vznikat po celé Evropě, v Praze byla ošetřovatelská škola založena v roce 1874, pravděpodobně pod vlivem třetí epidemie cholery (1866–1867) a značného rozšíření neštovic na počátku 70. let. Škola se řídila ideály Florence Nightingalové, její Kniha o ošetřování nemocných vyšla v roce 1874 i v českém překladu. Škola zanikla v roce 1881, hned v roce 1882 však chirurg Theodor Billroth založil ve Vídni novou instituci po jejím vzoru – školu a nemocnici pro výcvik sester (Rudolfinerhaus). Podmínky ošetřovatelského personálu pak upravil kromě jiných čelední řád z roku 1886 – sestry musely být neprovdané a jejich plat byl pevně určen (50 krejcarů za denní službu, 70 krejcarů za noční službu, 3–7 zlatých za nepřetržitou týdenní službu). Jejich finanční ohodnocení však bylo stále nižší než plat nemocenského vrátného a na pozici sester byly běžně přijímány uchazečky bez školení či praxe.Kutnohorská (2010), s. 60–64.

Od 80. let 19. století se stabilně zvyšovala poptávka po nemocniční péči i po dalších institucích, kde se uplatňovaly sestry, a to zejména ze strany středních vrstev. Ve Velké Británii bylo v roce 1891 přibližně 9500 míst v pečovatelských ústavech a sanatoriích, v roce 1911 jejich počet vystoupal na 13 000 míst a v roce 1921 již na 40 000 míst. Tento prudký rozvoj péče byl částečně dán přesunem lékařských zákroků z lidských domovů na specializovaná místa, kde bylo snazší zajistit hygienické podmínky a dohled nad pacientem, částečně způsoben vzrůstající poptávkou středních a vyšších tříd po nemocniční péči, s níž se seznámili především v průběhu první světové války.Helmstadter, Godden (2016), s. 71–72.

Mezi světovými válkami thumb|upright|vpravo|Alice Masaryková organizovala rozvoj meziválečného čs. ošetřovatelství

V Československu zajišťovaly i po první světové válce většinu sesterských činností členky řeholních řádů, které pracovaly v nemocnicích. Jejich původní monopol byl nicméně čím dál víc narušován sekulárními ošetřovatelkami, které navíc podporoval také nový politický režim. V roce 1916 byla založena Česká zemská škola pro ošetřování nemocných zajišťující dvouleté studium, v letech 1921 pak vznikl Spolek diplomovaných sester, který se snažil o zakládání nových škol a zvyšování počtů civilních ošetřovatelek. Alice Masaryková, dcera prezidenta Masaryka, přivedla ze Spojených států zkušené sestry za účelem výuky a podporovala vzdělávání českých ošetřovatelek v zahraničí. USA patřilo v tomto období k centrům inovací v oblasti výcviku zdravotnického personálu – v roce 1923 vznikly univerzitní ošetřovatelské školy na Yaleově univerzitě v Connecticutu a na ohijské Western Reserve University. V letech 1926 až 1934 pak k další standardizaci, jež měla blízko k moderní akreditaci, přispělo působení Národní ligy výuky ošetřovatelství v USA. Zrodila se také myšlenka specializované klinické sestry, která pak byla do školní výuky zavedena ve 40. letech.Kutnohorská (2010), s. 65–70. V ČSR byla za první republiky zřízena škola pro dětské sestry v Krči (od roku 1922, ředitel Quido Mann) a škola pro porodní asistentky v Krči (od roku 1930, ředitel Quido Mann) a v Ostravě-Zábřehu (od roku 1930, ředitelka Emílie Lukášová).Kutnohorská (2010), s. 92.

Druhá světová válka a další vývoj

thumb|vpravo|upright|Americký ženský časopis Pictorial Review, číslo z listopadu 1918

Druhá světová válka byla pro mnoho sester na všech bojujících stranách těžkou zkouškou. Československé sestry se uplatnily na východní frontě v rámci 1. československého armádního sboru, kde bylo jejich úlohou poskytování první pomoci a ošetřování raněných vojáků. Účastnily se například bitvy u Sokolova (1943). V Londýně vznikla díky Haně Benešové organizace Československá pomoc. V prosinci 1940 byl československým sestrám umožněn vstup do anglických nemocnic jako plně placeným ošetřovatelkám, staraly se také o české uprchlíky.Kutnohorská (2010), s. 95–98.

thumb|vlevo|Anglické sestry za druhé světové války, 1942

Po nástupu komunismu v Československu došlo k razantním reformám. Roku 1949 byla v Československu zahájena výuka čtyřletého středoškolského oboru „zdravotní sestra“, zrušeny či sloučeny byly dosavadní dvouleté ošetřovatelské školy. Po roce 1956 proběhla systematická výměna všech zbývajících řeholních sester za civilní pracovnice. Vzhledem k nutnosti získat větší množství pracovních sil (civilní sestry byly limitovány pracovní dobou v rámci provozu na směny, možností těhotenství, nutností starat se o své vlastní děti během jejich nemoci apod.) trvala postupná výměna až do roku 1962. Některé řeholní sestry, jež opustily nemocnice, byly následně umístěny jako ošetřovatelky do domovů důchodců a ústavů sociální péče.