Joseph Carey Merrick (5. srpna 1862, Leicester – 11. dubna 1890, Londýn), někdy též nesprávně John Merrick, byl Angličan s těžkými tělesnými deformacemi, jenž vystupoval v panoptiku pod jménem Sloní muž. Pocházel z Leicesteru a abnormální vývoj u něj započal v prvních letech života. Mezi jeho projevy se řadilo zvětšení rtů, jedné paže a obou nohou, ztluštělá kůže a masivní kostní výrůstek na čele. Pád v dětském věku mu přivodil poškození kyčelního kloubu s následkem trvalého zhoršení chůze.
Když ve třinácti letech dokončil školu, nemohl kvůli svému vzhledu nalézt zaměstnání. Doma musel snášet posměch a bití, a tak v sedmnácti utekl do chudobince. Po čtyřech letech, v roce 1884, se rozhodl, že by svého tělesného postižení mohl využít k výdělku. Kontaktoval proto kabaretního komika Sama Torra, který jej v Leicesteru a oblasti East Midlands vystavoval pod jménem Sloní muž. Koncem téhož roku odjel do Londýna, kde se ho po manažerské stránce ujal Tom Norman, provozující panoptikum v ulici Whitechapel Road. Přes ulici od něj se nacházela Londýnská nemocnice, jejíhož chirurga Fredericka Trevese Merrickovo tělesné postižení zaujalo. Domluvil s ním proto lékařské vyšetření a pořídil několik fotografií. Krátce poté úřady Normanovo panoptikum zavřely a Merrick byl poslán na turné po kontinentální Evropě.
V Belgii jej jeho nový manažer okradl o celoživotní úspory a ponechal ho samotného v Bruselu. Po strastiplné cestě se mu podařilo vrátit do Londýna, kde ho díky policii našel Frederick Treves. Ten mu zařídil přijetí v Londýnské nemocnici, která mu po zbytek jeho života poskytla lůžko. Treves ho denně navštěvoval a mezi oběma muži vzniklo blízké přátelství. Merrickův případ vzbudil zájem, pozornost a soucit britské vyšší společnosti, včetně královské rodiny, což nepochybně zapříčinilo i to, že on sám ke své chorobě přistupoval s velkou důstojností, statečností a zbožností.
Zemřel v dubnu 1890 ve věku 27 let. Jako oficiální příčina smrti bylo uvedeno udušení, ačkoli podle Trevese, který provedl pitvu, zemřel v důsledku zlomení vazu. Domníval se, že Merrick, který byl kvůli váze své hlavy nucen spát vsedě, chtěl zkusit spát vleže jako ostatní. Přesná příčina Merrickových tělesných deformací není známá. Po většinu 20. století převládal názor, že trpěl neurofibromatózou typu 1. V roce 1986 byla předložena nová teorie, podle níž šlo o Proteův syndrom. Roku 2001 se objevila domněnka, že Merrick trpěl kombinací obou chorob. DNA testy jeho vlasů a kostí však nebyly jednoznačně průkazné.
Jeho životní příběh se stal námětem řady knih a dramatických ztvárnění. Řadí se mezi ně například divadelní hra Sloní muž dramatika Bernarda Pomerance z roku 1979, či celovečerní film Sloní muž režiséra Davida Lynche, který měl premiéru o rok později.
Mládí a rodina Narodil se v Leicesteru, v anglickém hrabství Leicestershire, do rodiny Josepha Rockley Merricka a Marry Jane rozené Pottertonové. Otec Joseph Rockley (cca 1835–1897) byl synem tkalce Barnabase Merricka, původem z Londýna, který se do Leicesteru přestěhoval ve 20. či 30. letech 19. století, a jeho třetí manželky Sáry rozené Rockley. Pracoval jako operátor stroje v továrně na bavlnu a rovněž provozoval galanterii. Matka Marry Jane (cca 1834–1873) byla dcerou yorkshirského zemědělce a trpěla nespecifikovanou formou tělesného postižení. V mládí pracovala jako služka v Leicesteru a později jako učitelka v nedělní škole. Jejich syn Joseph Carey byl pojmenován po otci a druhé jméno mu zvolila matka po baptistickém kazateli Williamu Careym. Merrickovi měli ještě dvě děti: syna Williama Arthura (* 1866), který ve čtyřech letech zemřel na spálu, a dceru Marion Elizu (* 1867), jež se narodila s tělesným postižením a zemřela ve dvaceti čtyřech letech.
Brožura („Autobiografie Josepha Careyho Merricka“), vydaná přibližně roku 1884 během jeho vystavování v panoptiku, uvádí propuknutí prvních symptomů jeho onemocnění pět let po narození v podobě „silné hrbolaté kůže (…) podobné [kůži] sloní, a to téměř i barvou“. Podle článku, zveřejněného v roce 1930 v periodiku , začaly Merrickovi 21 měsíců po narození otékat rty, utvářet se kostnatá boule na čele a uvolňovat a zdrsňovat se kůže.The True History of the Elephant Man. s. 43–49. V průběhu růstu docházelo k výraznější asymetrii mezi levou a pravou horní končetinou a významnému zvětšení obou nohou. Merrickova rodina vysvětlovala synovy symptomy jako důsledek psychického traumatu, které jeho matka utrpěla v těhotenství, když ji v zábavním parku porazili a vystrašili sloni. Koncept tzv. „mateřského vtištění“ (emoční prožitek těhotné ženy mohl trvale ovlivnit tělesný vývoj plodu) byl v 19. století ve Spojeném království stále běžný. Samotný Merrick si tuto víru o příčině své nemoci udržel po celý život.
Kromě již zmíněných tělesných deformací, během dětství upadl a poranil si levý kyčelní kloub. Zranění se zanítilo a zanechalo jej permanentně chromého. Navzdory tělesnému postižení chodil do školy a těšil se vřelému vztahu se svou matkou. Ta však v květnu 1873 v jeho jedenácti letech zemřela na bronchopneunonii. Po její smrti se spolu s otcem a sestrou přestěhoval k Emmě Wood Antillové, s níž se jeho otec v prosinci 1874 oženil.
Zaměstnání a život v chudobinci
Školu opustil ve třinácti letech, což bylo v té době běžné. Život doma pro něj byl „naprostým trápením“ a ani otec, ani nevlastní matka vůči němu neprojevovali žádnou náklonnost. Dvakrát nebo třikrát utekl z domova, ale otec jej pokaždé našel a přivedl zpět. Ve třinácti našel práci v továrně, kde vyráběl cigarety, ale po třech letech se deformace jeho pravé ruky zhoršila a on tak již neměl požadovanou zručnost. Jako nezaměstnaný se potuloval po ulicích a snažil se uniknout posměškům své nevlastní matky. Pro rodinu se stával stále větší finanční přítěží, a tak mu otec zajistil licenci podomního obchodníka, díky níž si mohl vydělat peníze podomním prodejem galanterie. Tento počin však skončil neúspěšně, jelikož Merrickovy obličejové deformace činily jeho projev stále více nesrozumitelnějším a potenciální zákazníci na jeho vzhled reagovali se zděšením. Ženy v domácnosti mu odmítaly otevřít dveře a lidé na něj již nejen zírali, ale rovněž jej ze zvědavosti pronásledovali. Podomním prodejem si tak nedokázal vydělat dostatek finančních prostředků, aby se mohl sám o sebe postarat. Když se jednoho dne v roce 1877 vrátil domů, otec jej pro tento neúspěch agresivně fyzicky napadl, a on opustil domov nadobro.The True History of the Elephant Man. s. 50–56.
Po odchodu z domova žil v ulicích Leicesteru jako bezdomovec. Když se o tom doslechl jeho strýc, holič Charles Merrick, vyhledal ho a nabídl mu ubytování ve svém domě. Po následující dva roky zkoušel podomně prodávat v okolí Leicesteru, ale jeho snahy vydělat si na živobytí se, v porovnání s posledním pokusem, setkaly jen s nepatrným úspěchem. Jeho vzhled nakonec přitáhl negativní pozornost veřejnosti, a tak mu komisaři z Hackney Carriages odebrali licenci. Jelikož Merrickův strýc musel zaopatřil vlastní děti, nemohl již nadále podporovat svého synovce, a tak se v prosinci 1879, tehdy již sedmnáctiletý Merrick, uchýlil do místního chudobince Leicester Union Workhouse.
Tam se stal jedním z 928 ubytovaných. Lidé v chudobinci byli rozděleni podle věku a pohlaví, kvůli čemuž Merricka umístili mezi ostatní muže ve věku od 16 do 60 let. Dne 22. března 1880, pouhé tři měsíce po příchodu, z chudobince odešel a strávil dva dny hledáním práce. Jelikož však nebyl o nic úspěšnější než dříve, vrátil se zpět. Tentokrát v chudobinci setrval po čtyři roky.The True History of the Elephant Man. s. 57–64. Kolem roku 1882 podstoupil operaci obličeje, protože protruze z jeho úst již činila 20–23 centimetrů, což mu výrazně bránilo v řeči a ztěžovalo přijímání potravy. Zákrok podstoupil v Leicesterské královské nemocnici a velká část tkáně při něm byla odstraněna.
Kuriozitou v panoptiku Merrick usoudil, že jediným způsobem, jak opustit chudobinec, je vystupoval jako rarita či kuriozita v panoptiku. Znal místního kabaretního komika Sama Torra, jemuž za tím účelem napsal dopis. Torr ho poté navštívil v chudobinci a rozhodl se, že by jeho vystavováním mohli vydělat peníze, avšak kvůli zachování originality by muselo jít o putovní vystavování. Zařídil mu skupinu manažerů, kterými byli majitel kabaretu J. Ellis, cestující showman George Hitchcock a majitel zábavního parku Sam Roper. Merrick opustil chudobinec 3. srpna 1884 a začal svou novou kariéru.
náhled|vlevo|upright|Obchod na Whitechapel Rod, kde byl Merrick vystavován. K roku 2010 se zde prodávají indické ženské oděvy sárí.|alt=Bílé řadové domy sloužící jako pouliční obchody. Merrickovi vymysleli přezdívku Sloní muž a inzerovali ho jako „napůl člověka a napůl slona“. Z počátku jej předváděli v oblasti East Midlands, včetně Leicesteru a Nottinghamu. George Hitchcock poté kontaktoval svého známého, Toma Normana, provozujícího panoptika v londýnském East Endu. Aniž by se s Merrickem předtím setkal, souhlasil Norman s převzetím organizace jeho vystoupení, a v listopadu 1884 Hitchcock s Merrickem odcestovali do Londýna.
Když Norman Merricka poprvé spatřil, byl zděšen rozsahem jeho tělesných deformací a měl obavu, že by jeho vzhled mohl být až příliš hrůzný.The True History of the Elephant Man. s. 72–80. Přesto ho začal vystavoval v zadní části prázdného obchodu v ulici Whitechapel Road v East Endu. Merrick měl k dispozici železnou postel se závěsem, který mu umožňoval aspoň nějaké soukromí. Jednoho rána jej Norman pozoroval a zjistil, že spí vsedě s pokrčenýma nohama a hlavou opřenou o kolena. Jeho velká hlava byla totiž příliš těžká, aby mu umožnila spát vleže, čímž by, jak sám uváděl, „riskoval, že se vzbudí se zlomeným krkem“. Norman vyzdobil obchod plakáty vytvořenými Hitchcockem, které znázorňovaly napůl člověka a napůl slona. Byla rovněž vytvořena brožura s názvem („Autobiografie Josepha Careyho Merricka“), popisující Merrickův život. Tato biografie, ať již psaná Merrickem či nikoliv, poskytla celkově přesné informace o jeho životě. Obsahovala sice nepřesné datum narození, avšak Merrick byl po celý svůj život ohledně této informace nekonkrétní.
Vystavování Sloního muže bylo poměrně úspěšné, přičemž peníze vydělával především prodej biografických brožur. Merrick si část výdělku dával stranou, doufaje, že jednoho dne bude mít dost peněz, aby si pořídil vlastní dům. Obchod v ulici Whitechapel Road se nacházel naproti Londýnské nemocnici, díky čemuž ho navštěvovali jak studenti medicíny, tak lékaři, kteří chtěli spatřit Merricka. Patřil mezi ně i mladý chirurg Reginald Tuckett. Ten byl, podobně jako jeho kolegové, zaujat tělesnými deformacemi Sloního muže, a pověděl o nich svému nadřízenému kolegovi Fredericku Trevesovi.The True History of the Elephant Man. s. 5–7.
náhled|upright|Merrickova čepice a kápě|alt=Čepice hnědé barvy, z níž vychází tubusovitá kápě s otvorem před očima. Treves se s Merrickem poprvé setkal v listopadu 1884 během soukromého vystoupení, které proběhlo předtím, než Norman ten den otevřel obchod pro veřejnost. O necelých čtyřicet let později ve své knize z roku 1923 napsal, že Merrick byl „nejodpornější exemplář lidstva, který jsem kdy viděl (…) nikdy jsem se do té doby nesetkal s tak zvrácenou verzí člověka, jako byl tento jedinec“. Setkání trvalo asi čtvrt hodiny a Treves se po něm vrátil do práce. Později téhož dne poslal do obchodu Tucketta, aby zjistil, zda by Merrick souhlasil s lékařským vyšetřením v nemocnici. Jak Merrick, tak Norman souhlasili. Aby se i na tak krátkou vzdálenost byl schopen přemístit bez zbytečné pozornosti, měl na sobě kostým sestávající z velkého černého pláště a hnědé čepice s kápí přes obličej, a přijel v drožce najaté Trevesem.The True History of the Elephant Man. s. 13.
náhled|vlevo|Kresba Merricka, zveřejněná roku 1886 v lékařském časopise British Medical Journal|alt=Kresba (v profilu) mužského torza a hlavy postižené těžkými deformace.