Jarovít

náhled|upright=0.8|Staroslovanský kámen zabudovaný v kostele sv. Petra ve Wolgastu je přezdíván jako Gerovitstein (Gerovítův kámen), ale souviset s ním nemusí.

Jarovít, přesněji Gerovit (též Jarovit, Herovith, polsky Jarowit) je slovanský bůh, který byl ctěn v pomořanském Wolgastu a polabském Havelbergu. Jméno Jarovít se skládá ze dvou slov: jarъ „síla, bujnost, divokost, smělost“ a vitъ „pán“. Jedná se spíše o epiteton než o původní teonymum.

Z písemných pramenů je o něm známo, že jako většina známých polabských kmenových božstev, byl i on vysoce postaveným bohem války. Badateli je považován také za místní formu slovanského boha plodnosti a jara, jehož postavení jinde zaujímají folklórní postavy jarních rituálů, jako je Jarilo, Kostroma nebo German.

Písemné prameny V písemných pramenech je nazýván Martem, nejspíše pod vlivem jeho atributů – kopí a štítu. Jeho předpokládaná válečná povaha jej také spojuje se Svantovítem a Svarožicem, s druhým jmenovaným pak i možná solární funkce, Jarovítovým atributem byl totiž i zlatý štít, uložený v chrámu ve Wolgastu, snad symbol slunečního kotouče. Herbord, životopisec Oty Bamberského, jej popisuje takto:

Jak válečné, tak solární atributy umožňují Jarovíta chápat jako místní formu hromovládce. S Perunem ztotožnil Jarovíta (vedle Svantovíta a Rujevíta) např. Aleksander Gieysztor v 80. letech 20. století.

Jarovít zároveň byl i dárcem plodnosti, jak vyplývá z řeči jeho kněze, zaznamenané v životopise Oty Bamberského, která byla vyřčena začátkem května 1128 v Havelbergu při hromadné slavnosti:

Během slavnosti bylo město vyzdobeno praporci a místní kníže Wirikind (Witikind) prý biskupovi Otovi oznámil, že místní lidé „dávají přednost smrti než poddání se porobě“.

Řeč kněze spojuje Jarovíta s Jarilem, běloruskou folklórní postavou. To napovídá, že by neměl být chápán jako hromovládce, ale bůh plodnosti. Tuto hypotézu podporuje četnost jmen s komponentou jar- mezi příslušníky slovanských knížecích dynastií, potomky mytických oráčů. Podle Michala Téry tedy Jarovít patří k božstvům třetí indoevropské funkce a je analogický postavám z ruské epiky, jako je Mikula Seljačin, a folklórním figurám, jako je Jarilo, Kupalo, Kostroma, German a Kalojan.

Další zprávu – tentokrát z Wolgastu a též roku 1128 – podal Ebbo, druhý životopisec Oty Bamberského:

Odkazy

Reference

Literatura PROFANTOVÁ, Naďa a PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Dotisk 2. vyd. Praha: Libri, . 260 s. Mytologie. ISBN 978-80-7277-219-3. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. 280 s. ISBN 80-7038-187-6.

Externí odkazy

Kategorie:Slovanští bohové