Lelek lesní (Caprimulgus europaeus) je druh ptáka z řádu lelků a společně s podobným lelkem rudokrkým jediný zástupce tohoto řádu vyskytující na území Evropy. Hnízdní areál rozšíření druhu je však o poznání větší a vedle Evropy zahrnuje rovněž severozápadní Afriku a velkou část Asie východně až po Zabajkalsko a střední Asii. Za hnízdní habitat lelkovi lesnímu slouží různé typy stanovišť kombinující rozlehlejší otevřené plochy bez hustého podrostu s roztroušenými stromy; typicky se jedná o otevřená vřesoviště, lesní mýtiny či mladé stromové plantáže. Náleží mezi tažné druhy ptáků migrující na dlouhou vzdálenost se zimovišti v subsaharské Africe.
Lelek lesní je pták o něco menší než kos s dlouhými úzkými křídly a ocasem, velkýma očima a nápadně krátkým zobákem, který dokáže široce rozevírat. Zbarven je nenápadně, což plní maskovací účel. Den tráví vsedě na větvích stromů či na zemi s tím, že za soumraku vyráží lovit hmyz za obratného letu v otevřeném terénu. Hnízdo lelek nestaví a 2 světlá, tmavě mramorovaná vejce klade přímo na zem na jehličí, listí nebo jenom písek. Kvůli umístění na zemi jsou vejce i mláďata dosti zranitelná a nezřídka se stávají kořistí řady predátorů, což je důvodem, proč se mladí ptáci na místě vylíhnutí zdržují pouze 2–3 dny a následně se rozptylují do blízkého okolí. Samostatnosti dosahují po péči poskytované oběma rodiči ve stáří 31–34 dnů.
Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí lelka lesního jako málo dotčený taxon s tím, že globální populaci druhu v posledních dekádách považuje za ubývající. Hlavními příčinami tohoto poklesu jsou ztráta přirozeného habitatu, používání pesticidů vedoucí ke snižování dostupnosti potravy a rušení na hnízdištích. Na území Česka je rozšíření lelka lesního pouze ostrůvkovité a jeho populace dlouhodobě klesající.
Systematika Druh prvně formálně popsal švédský přírodovědec Carl Linnaeus v roce 1758 v desátém vydání svého díla Systema Naturae pod binomickým jménem Caprimulgus europaeus. Rodové jméno, Caprimulgus, vychází z latinského capra („koza“) a mulgere („dojit“) s odkazem na rozšířenou pověru, podle níž měl lelek v noci svým širokým zobákem dojít mléko koz v chlévech (tato nepříliš lichotivá asociace pravděpodobně vznikla kvůli zvyku lelka pohybovat se v noci poblíž hospodářských zvířat, kolem kterých se vždy vyskytovalo větší množství hmyzu). Ze stejné premisy vychází například i německý název druhu Ziegenmelker (v doslovném překladu Kozodoj). Druhové jméno v latině, europaeus, pak znamená „evropský“.
Vznik českého názvu lelek je nejistý. Jednou z variant je onomatopoický původ, vycházející buď z hlasu (viz srbské a chorvatské lelekati, tedy „naříkat“), nebo příp. pohybu tohoto ptáka (staroruské lelětati znamená „houpat“). Rovněž v češtině se v minulosti v souvislosti s lelkem používalo označení kozodoj, a to buď samostatně, nebo ve variantě lelek(–)kozodoj.
Rod Caprimulgus je s 37 druhy nejpočetnějším rodem čeledi lelkovitých, která je zároveň jedinou čeledí celého řádu lelků. V Evropě se z lelků vedle lelka lesního pravidelně vyskytuje už jen lelek rudokrký (C. ruficollis), jenž obývá Pyrenejský poloostrov; většina ostatních zástupců rodu žije v tropickém pásmu Afriky, Asie a Australasie. Lelek lesní tvoří superdruh s lelkem rezavolícím (C. rufigena) a lelkem východoafrickým (C. fraenatus).
Poddruhy Lelek lesní je polytypický druh s 6 poddruhy:
C. e. europaeus Linnaeus, 1758 – střední a severní Evropa po centrální, severní a jihocentrální Sibiř C. e. meridionalis Hartert, 1896 – jižní Evropa a severní Afrika po Kavkaz a severozápadní Írán C. e. sarudnyi Hartert, 1912 – Kazachstán a západní Sibiř C. e. unwini Hume, 1871 – Irák a Írán po Turkmenistán a Uzbekistán C. e. plumipes Przevalski, 1876 – severozápadní Čína po západní a jižní Mongolsko C. e. dementievi Stegmann, 1949 – severovýchodní Mongolsko po jihocentrální Sibiř
Zeměpisná proměnlivost je zčásti klinální, projevující se zmenšováním velikosti od severu k jihu.
Popis Středně velký druh lelka, dosahující poněkud větší velikosti než kos. Podobně jako všichni lelci se vyznačuje vzhledem k tělu velkou plochou hlavu, velkýma očima, krátkým krkem, dlouhými úzkými křídly a ocasem a velmi krátkýma slabýma nohama s prsty spojenými krátkou blánou. Dráp prostředního prstu na každé noze má na straně řadu menších výstupků, připomínající malý hřebínek. Zobák je velmi krátký, ale lelkové jej dokáží extrémně široce rozevřít, a to jak vertikálně, tak horizontálně. U kořene zobáku jsou dlouhé citlivé štětiny, sloužící k lokalizaci nebo lepšímu nasměrování kořisti směrem do zobáku. Délka těla dosahuje 25–28 cm a rozpětí křídel 52–59 cm. Ocas je dlouhý 129–146 mm a zobák 7,5–9,5 mm. Hmotnost se pohybuje mezi 56–101 g.
Zbarvení je nenápadné, vesměs hnědé a béžovobílé, šedě a černě skvrnité. Svrchní část těla je šedohnědá, černohnědě pruhovaná, s nevýrazným pískově hnědým límcem vzadu na krku. Malé krovky jsou hnědé, jemně skořicově nebo tmavě hnědě skvrnité. Zbytek krovek je šedohnědý, hnědě skvrnitý. Po obou stranách spodní části hrdla je bílá skvrna. Spodina těla je okrově žlutá s jemným příčným tmavým pruhováním. Obě pohlaví jsou zbarvena podobně; vzlétnuvší samec se pozná podle nápadné bílé skvrny na každé z prvních třech (výjimečně čtyřech) vnějších ručních letek a bílých špiček dvou párů vnějších rýdovacích per, zatímco u samic tyto znaky chybí. Rozsah bílé u samců na konci nejkrajnějšího z rýdovacích per se mírně zvětšuje s věkem (u jednoletých ptáků je skvrna méně než 2,7 cm velká, u dvou– až tříletých jedinců dosahuje 2,8–3,5 cm a u starších ptáků více než 3,7 cm). Mladý pták se podobá samici, ale je celkově světlejší. Zobák je černý, duhovky tmavě hnědé a nohy a prsty hnědé nebo masově hnědé.
Rozšíření a stanoviště Lelek lesní má palearktický typ rozšíření s areálem zahrnujícím severozápadní Afriku (Maroko, Alžírsko, Tunisko), většinu Evropy (severně přibližně po 63° až 64° s. š.) a velkou část Asie východně přes Sibiř až po jihozápadní Zabajkalsko a střední Asii (Xinjiang, Vnitřní a Vnější Mongolsko). Jižní hranice areálu rozšíření prochází Krétou, Malou Asií, Kyprem, severní Sýrií, severním Irákem, Íránem a Pákistánem. Jako zatoulanec byl hlášen i z Islandu, Faerských ostrovů, Azor, Madeiry, Kanárů a Seychel.
V rámci rozlehlého areálu rozšíření k hnízdění využívá řadu stanovišť, od tvrdolistého lesa v oblasti Středomoří po tajgu a step v Asii. Obecně se vyhýbá otevřené krajině zcela bez stromů, stejně jako uzavřeným lesnatým plochám. Na hnízdišti preferuje kombinaci rozlehlejších otevřených ploch bez hustého podrostu s aspoň několika stromy nebo jinými posedy, což v západní a střední Evropě vede k přednostnímu osídlování nízko položených vřesovišť s rozptýlenými stromy, nedávno vykácených lesů, rozlehlých lesních mýtin, mladých stromovým plantáží a okrajů rašelinišť, ale také písečných dun, štěrkovišť nebo průmyslových skládek. Konkrétně ve středoevropských podmínkách jsou důležitým habitatem bory na píscích. V Maroku a Alžírsku často hnízdí na kamenitých a skalnatých kopcích s roztroušenými keři či stromy. Studie provedená ve Velké Británii uvádí na hnízdišti potřebu alespoň 2 ha otevřené půdy a preferenci volných ploch lemovaných stromy. Ve střední Evropě většina populace hnízdí zhruba do 800 m n. m., ale lokálně vystupuje do 1800 m n. m. V Maroku je jako hnízdič znám až do zhruba 2700 m a na Kavkazu a v Arménii do 2200–2500 m n. m. Na zimovištích se podobně jako v hnízdním obdobím vyhýbá hustě zarostlým stejně jako otevřeným oblastem zcela bez stromů, přičemž může být zaznamenán v celé řadě habitatů, od stálezelených lesů, lužních lesů po suché akáciové stepi v nadmořské výšce do 3000 m a patrně i výše.
Výskyt v Česku Na území Česka lelek hnízdí pravidelně, ale značně ostrůvkovitě spíše v nižších polohách (na Šumavě nejvýše do 900 a v Krkonoších patrně už jen do 650 m n. m.). Početnější populace se nacházejí hlavně na Hodonínsku, v severních Čechách (Českolipsko) a v jižních Čechách (Třeboňsko).
Biologie a ekologie
Lelek lesní je skrytě žijící pták, který den tráví typicky ve více či méně horizontální poloze na jehličí a listí na zemi, odumřelých spadaných větvích, pařezech, kamenech nebo větvích stromů ve výšce až do přibližně 10 m nad zemí, využívajíce přitom svého maskovacího zbarvení, díky němuž většinou skvěle splývá s povrchem. Denní místo odpočinku se obvykle nachází aspoň částečně ve stínu a ukáže-li se jako bezpečné, nezřídka je využíváno opakovaně po delší dobu. Se soumrakem lelek toto místo opouští a vydává se lovit potravu, přičemž je aktivní až do rozbřesku (s obvyklým poklesem aktivity uprostřed noci). Za oblačného počasí může být na hnízdištích i zimovištích aktivní také přes den, typicky ale nejdříve pozdě odpoledne. Při lovu se většinou vyskytuje samostatně, avšak na oblíbených potravních stanovištích je možné pozorovat i volná hejna až o 15 ptácích.
Je-li lelek přes den vyrušen, protáhne tělo a s narovnanou, mírně skloněnou hlavou a přivřenýma očima spoléhá na své maskovací opeření. V případě přiblížení se vetřelce na příliš krátkou vzdálenost odlétá, a to buď zcela tiše, nebo za doprovodu poplašného hlasu a nezřídka i pronikavého tlesknutí křídly, aby znovu přistál různě (až 40 m) daleko od místa vzletu. Někdy se po vyplašení okruhem vrátí nedaleko původního místa, aby odtud záhy vzlétl znovu. V letu může být mobbován ptáky a netopýry. Při vyrušení na „hnízdě“ dospělý pták instinktivně v prvé řadě spoléhá na maskovací zbarvení, ale může se uchýlit i k aktivní taktice odlákání predátora prostřednictvím simulování zranění křídla, kdy začne poletovat po zemi nebo nízké vegetaci s jedním či dvěma volně svěšenými křídly a snaží se tak zaujmout predátorovu pozornost a postupně jej odlákat dostatečně daleko od potomstva. Na zemi při odstrašujícím postoji dospělí lelci i odrostlejší mláďata natáhnou tělo, načepýří se, roztáhnou křídla, rozevřou zobák a vydávají syčivý zvuk.
Let lelka je nehlučný a lehký, prokládaný stoupáním, krátkým třepotáním, prudkými otočkami za kořistí a fázemi klouzání s křídly drženými nahoře ve tvaru písmene V. Od sov se ve vzduchu pozná podle špičatějších křídel a nápadně delšího ocasu. Na zemi působí poněkud neohrabaně a jakoby „šouravou“ chůzí se přesouvá jen na krátké vzdálenosti.
Migrace Lelek lesní je striktně tažný pták se zimovišti v tropické a jižní Africe a možná i v Ománu a Pákistánu (zdejší záznamy o zimování zůstávají nepotvrzené). Zatímco západoevropské populace při každé cestě na zimoviště a zpět urazí vzdálenost minimálně 7100 km, u mongolských populací je to přibližně dvojnásobek. Podrobnějších informací o průběhu tahu i cílových destinacích lelků je však dodnes poměrně málo. Data získaná od ptáků opatřených GPS lokátory dokazují, že západoevropské populace se přesouvají přes východní Atlantik a Středozemní moře na zimoviště převážně ve střední Africe, zatímco lelci z Mongolska překonávají střední Asii, Africký roh a východní pobřeží Afriky a míří na jihovýchod kontinentu. Přestože hnízdiště ptáci ze západní Evropy i Mongolska na podzim opouští přibližně ve stejné době (v západní Evropě je medián odletu 20. srpna a v Mongolsku 18. srpna), na zimoviště ti mongolští přilétají přibližně o měsíc později (koncem listopadu a začátkem prosince). Podobný rozdíl v načasování mezi oběma populacemi je patrný také během jarní migrace při příletu na hnízdiště, který v západní Evropě připadá v průměru na začátek května a v Mongolsku na počátek června. Ptáci hnízdící v Česku na podzim odlétají od poloviny září s maximem posledních výskytů koncem září a počátkem října, a na jaře přilétají od druhé poloviny dubna s maximem v květnu. Jediný český nález kroužkovaného ptáka dokládajícího migrační chování pochází ze začátku ledna z území jižního Španělska, což překvapivě naznačuje jihozápadní směr migrace v Česku hnízdících lelků. Z Česka rovněž existují důkazy o průtahu ptáků původem ze severní Evropy.