Stonewallské nepokoje (známé taky jako Stonewallské povstání nebo Stonewallská vzpoura) byly sérií spontánních, násilných demonstrací členů LGBTQ+ komunity proti policejní razii, která se uskutečnila v brzkých ranních hodinách 28. června 1969 v Stonewall Inn v sousedství Greenwich Village na Manhattanu v New Yorku. Pouliční bitvy trvaly několik dní, do bojů se zapojilo přes 2000 protestujících. Jednalo se o první americké (a zřejmě i světové) vystoupení gayů a leseb v boji za jejich požadavky a je obecně uznáváno jako nejdůležitější událost, která vedla k hnutí osvobození gayů a modernímu boji za práva LGBT ve Spojených státech. Allen Ginsberg, jedna z ikonických postav hnutí, komentoval nepokoje slovy „buzíci ztratili svou ustrašenou tvář, kterou měli po desetiletí“.Allen Young a Allen Ginsberg - Interview pro Gay Sunshine, Votobia 1996

Gay Američané se v padesátých a šedesátých letech 20. století potýkali s anti-gay právním systémem. Rané homofilní skupiny ve Spojených státech se snažily dokázat, že gay lidé se dokážou asimilovat do společnosti, a preferovaly nekonfliktní vzdělávání pro homosexuály stejně jako pro heterosexuály. Závěrečné období 60. let bylo však velmi kontroverzní, protože bylo aktivních mnoho sociálních/politických hnutí, včetně Afroamerického hnutí za občanská práva, kontrakultury 60. let a hnutí proti válce ve Vietnamu. Tyto vlivy, spolu s prostředím Greenwich Village sloužily jako katalyzátor Stonewallských nepokojů.

Jen málo podniků v 50. a 60. letech bylo otevřeně přátelské vůči gay osobám. Ty, které ano, byly často bary, přestože majitelé barů a manažeři byli zřídka sami o sobě gayi. V tom čase vlastnila bar Stonewall Inn mafie. Carter, pp. 79–83. Sloužil široké škále klientů a byl známý tím, že byl populární mezi nejchudšími a nejvíc přehlíženými lidmi v gay komunitě: drag queens, transgender lidmi, zženštilými mladými muži, lesbickými mužatkami, mužskými prostituty a mladými lidmi bez domova. Policejní razie byly v 60. letech v gay barech běžnou praxí, ale v Stonewall Inn policisté rychle ztratili kontrolu nad situací. Svojí neobratností přilákali dav, který se postupně stal nepřátelským. Napětí mezi newyorskou policií a gay obyvateli Greenwich Village vypuklo do dalších protestů následující večer, a znova o několik nocí později. Během týdnů se Village obyvatelé rychle zorganizovali do aktivistických skupin, aby mohli zaměřit své úsilí na zřízení míst pro gaye a lesby, kde by mohli být ohledem své sexuální orientace otevřeni bez strachu ze zatčení.

Po Stonewallských nepokojích gayové a lesby v New Yorku čelili při tvorbě soudržné komunity rodovým, rasovým, třídním a generačním překážkám. Během šesti měsíců byly v New Yorku založeny dvě gay organizace aktivistů, které se zaměřovaly na konfrontační taktiky, a troje noviny na prosazování práv gayů a leseb. Během několika let byly napříč celými USA a světem založeny organizace za práva gayů. Připomínajíc výročí nepokojů, 28. června 1970 v New Yorku, Los Angeles, San Franciscu a Chicagu proběhly první průvody hrdosti. Podobné pochody byly organizované i v jiných městech. Dnes se Gay Pride události konají na znak Stonewallských nepokojů ročně koncem června po celém světě. "Pride Marches and Parades", in Encyclopedia of Lesbian, Gay, Bisexual, and Transgender History in America, Marc Stein, ed. (2004), Charles Scribner's Sons. Stonewallský národní monument byl na místě založen v roce 2016.

Pozadí

Homosexualita v USA v 20. století Po společenských převratech druhé světové války mnozí lidé podle historika Barryho Adama vášnivě toužili po „navrácení předválečného společenského řádu a odolání silám změn“. Adam, p. 56. Pobízen národním důrazem na antikomunismus prováděl senátor Joseph McCarthy slyšení hledaje komunisty ve vládě, armádě a jiných vládou financovaných úřadech a institucích, což vedlo k celonárodní paranoii. Anarchisté, komunisté a jiní lidé, kteří byli označení za neamerické a podvratné, byli považováni za bezpečnostní riziko. Homosexuálové byli do tohoto seznamu zahrnuti Ministerstvem zahraničí USA s tím, že byli náchylní k vydíraní. Vyšetřování senátu v roce 1950, kterému předsedal Clyde R. Hoey mělo ve své zprávě: „Všeobecně se věří, že ti, kteří otevřeně provozují zvrhlé akty nemají emocionální stabilitu normálních jedinců,“ Edsall, p. 277. a prohlásilo, že všechny vládní zpravodajské služby „jednomyslně souhlasí s tím, že sexuální zvrhlíci ve vládě představují bezpečnostní riziko.“ David K. Johnson, The Lavender Scare: The Cold War Persecution of Gays and Lesbians in the Federal Government (University of Chicago Press, 2004), 101-2, 114-5 Mezi roky 1947 a 1950 bylo zamítnuto 1 700 federálních žádostí o práci, 4 380 osob bylo propuštěno z armády a 420 ze státních úřadů kvůli podezření, že se jednalo o homosexuály. Adam, p. 58.

Za celé období 50. a 60. let si federální úřad pro vyšetřování (FBI) a policejní oddělení vedli seznamy známých homosexuálů, podniků, které upřednostňovali a jejich přátel; poštovní úřad sledoval, kam jsou posílány materiály týkající se homosexuality. Edsall, p. 278. Státní a místní vlády tento příklad následovaly: bary, které sloužily homosexuálům byly zavřené, a jejich zákazníci byli zatčení a vystaveni v novinách. Města prováděla „kontrolní prohlídky“, aby zbavila čtvrti, parky, bary a pláže gay osob. Nošení oblečení opačného pohlaví bylo prohlášeno za nezákonné a univerzity vyhazovaly učitele podezřelé z homosexuality. Adam, p. 59. Tisíce gay mužů a žen byly veřejně ponižovány, fyzicky obtěžovány, vyhazováni z práce, zatýkány nebo hospitalizovány v psychiatrických léčebnách. Mnozí žili dvojitý život a svůj osobní život drželi v práci v tajnosti.

Americká psychiatrická asociace v roce 1952 uvedla homosexualitu v Diagnostickém a statistickém manuálu mentálních poruch (zkratka DSM, z anglického názvu Diagnostic and Statistic Manual of Mental Disorders) jako duševní poruchu. Rozsáhlá studie homosexuality v roce 1962 byla použita k odůvodnění zařazení poruchy jako údajný patologický skrytý strach z druhého pohlaví způsobený traumatickými vztahy mezi rodiči a dětmi. Tohle vnímání homosexuality bylo v medicíně velmi vlivné. Edsall, p. 247. V roce 1956 však psycholožka Evelyn Hooker uskutečnila studii, v jejímž rámci porovnávala štěstí a povahovou vyrovnanost mužů, kteří sami sebe označili za homosexuály, a heterosexuálních mužů a nenašla žádný rozdíl. Edsall, p. 310. Její studie ohromila lékařskou komunitu a udělala z ní hrdinku v očích mnoha gayů a lesebMarcus, pp. 58–59., ale homosexualita i nadále zůstala v DSM až do roku 1973.

Homofilní aktivismus Jako odpověď na tento trend vznikly nezávisle na sobě dvě organizace pro podporu záležitostí homosexuálů a k poskytnutí společenských příležitostí, kde by gayové a lesby mohli vést společenský život bez strachu ze zatčení. Homosexuálové z oblasti Los Angeles vytvořili v roce 1950 v domě komunistického aktivisty Harryho Haye spolek Mattachine. Marcus, pp. 24–25. Jejich cílem bylo homosexuály sjednotit, vzdělat, poskytnout jim vedení a pomoct „sexuálním deviantům“ s právními problémy.Adam, pp. 62–63. Protože jejich radikální přístup vyvolával obrovský odpor, Mattachine v roce 1953 změnil svoje zaměření na přizpůsobení se a řádnost. Odůvodnili to tím, že víc lidí změní názor na homosexualitu, když dokážou, že gayové a lesby jsou normální lidé, stejní jako heterosexuálové.Adam, pp. 63–64.Marcus, pp. 42–43. Nedlouho poté se v San Franciscu setkalo několik žen ve svých obývacích pokojích a vytvořili Dcery Bilitis (anglicky Daughters of Bilitis, zkratka DOB) pro lesby.Marcus, p. 21. Přestože těch osm žen, které vytvořilo DOB se původně setkalo, aby měli bezpečné místo k tanci, jak DOB rostlo, jejich cíle se stávaly podobnými těm, co měl spolek Mattachine, a pobízely své členky, aby se začlenily do celkové společnosti.Gallo, pp. 1–5, 11.

Jedna z prvních výzev pro vládní utlačování přišla v roce 1953. Organizace s názvem ONE, Inc. vydala časopis ONE. Poštovní úřad USA odmítl rozeslat srpnové vydání, které se zabývalo homosexuály v heterosexuálních manželstvích s odůvodněním, že jeho obsah byl nemravný i přestože byl časopis zakryt hnědým papírovým obalem. Případ se nakonec dostal až na nejvyšší soud, který v roce 1958 rozhodl, že ONE, Inc. své materiály přes poštovní úřad posílat může.Marcus, pp. 47–48.

Počet homofilních organizací — jak byly homosexuální skupiny nazývány—rostl a rozšiřovaly se i na východní pobřeží. Postupně se členové těchto organizací stávaly odvážnějšími. Frank Kameny založil Mattachine Washingtonu, D.C. Kvůli své homosexualitě byl vyhozen z U.S. Army Map Service, a neúspěšně se soudil o vrácení do funkce. Kameny psal, že homosexuálové se od heterosexuálů nijak neliší a často své snahy orientoval směrem k odborníkům na duševní zdraví, z kterých někteří se účastnili schůzek Mattachine a DOB, kde členům tvrdili, že jsou abnormální. Marcus, pp. 80–88. Kameny, inspirován Afroamerickým hnutím za občanská práva zorganizoval protesty proti diskriminaci v zaměstnání před Bílým domem a jinými parlamentními budovami. Tyto protesty mnoho gayů šokovaly a znepokojily část vedení Mattachine a DOB. Marcus, pp. 105–108.DiGuglielmo, Joey (October 20, 2011). "Steps to Stonewall". Washington Blade. Retrieved on November 5, 2012. V té samé době rostla důležitost, frekvence a kritičnost demonstrací v Afroamerickém hnutí za občanská práva a opozice Vietnamské války za 60. let, stejně jako jejich konfrontace s policií.Adam, pp. 72–73.

Nepokoje v Compton's Cafeteria Na okraji několika malých gay komunit žili lidé, kteří vyzývali genderová očekávání. Byli to zženštilí muži a mužné ženy, případně lidé, kterým byl při narození přiřazen mužský rod, ale oblékali se a žili jako ženy, nebo lidé, kterým byl při narození přiřazen ženský rod, ale oblékali se a žili jako muži, a to buď jen někdy, nebo trvale. Soudobá terminologie je označovala jako transvestity a byli nejviditelnějšími reprezentanty sexuálních menšin. Jejich životní styl byl často v rozporu s pečlivě vytvářeným obrazem, který prezentovaly organizace Mattachine a Daughters of Bilitis, jež tvrdily, že homosexuálové jsou „řádní a normální lidé“.Stryker, Susan (Winter, 2008). "Transgender History, Homonormativity, and Disciplinarity". Radical History Review, pp. 145–157. Tyto organizace považovaly potíže spojené s zatčením za nošení oděvů opačného pohlaví za odlišné od obtíží běžného homosexuálního života, podobné, ale jasně oddělené od ostatních výzev. Gayové a transgender lidé zorganizovali v Cooper Donuts cafe v Los Angeles v roce 1959 malý protest jako reakci na policejní represe.Faderman and Timmons, pp. 1–2

Gayové a transgender lidé zorganizovali v Cooper Donuts cafe v Los Angeles v roce 1959 malý protest jako reakci na policejní pronásledování. V roce 1966 v San Franciscu se během další události, známé jako nepokoje v Compton’s Cafeteria, drag queens, mužští prostituti a transvestité postavili proti policejnímu zásahu, který mířil na osoby při narození mužského pohlaví oblečené jako ženy. Následovaly nepokoje, při nichž zákazníci bufetu vrhali nádobí, rozbíjeli okna a protest opakovali po několika dnech, kdy byla okna opravena.Boyd, Nan Alamilla (2004). "San Francisco" in the Encyclopedia of Lesbian, Gay, Bisexual and Transgendered History in America, Ed. Marc Stein. Vol. 3. Charles Scribner's Sons. pp. 71–78. Profesorka Susan Stryker klasifikovala nepokoje v Comton’s Cafeteria jako „akt proti transgenderové diskriminaci, spíše než akt diskriminace vůči sexuální orientaci“ a připojila povstání k otázkám genderu, rasy a třídy, které byly homofilními organizacemi opomíjené. Tyto události předznamenaly začátek transgenderového aktivismu v San Fransciscu.

Greenwich Village alt=A color photograph of Washington Square Park in Greenwich Village|náhled|Washington Square Park v Greenwich Village