thumb|Sesuv půdy poblíž Cuzca v Peru, 2018 náhled|Počítačová simulace sesuvu, ke kterému došlo v roce 1997 v San Mateo County v Kalifornii Svahové pohyby, někdy též svahové pochody, představují soubor pohybů a pochodů působících na svahu. Dělí se do několika skupin v závislosti na rychlosti, typu a vedoucím procesu.
Skupiny svahových pohybů
Gravitační svahové pohyby Skupina svahových pohybů, u nichž je původcem gravitace. Napětí ve svahu ovlivňuje vývoj svahu (změna výšky či sklonu), jeho odlehčení a režim podpovrchových vod. Gravitační síly následně u svahů působí smykové napětí, čímž dochází k deformaci horniny nebo zeminy. V závislosti na rychlosti se gravitační svahové pohyby dělí (od nejpomalejšího k nejrychlejšímu): ploužení – velmi pomalý a dlouhodobý pohyb, při němž dochází k tečení zeminové nebo horninové hmoty. Dochází k deformaci, která ale nepřekračuje mez pevnosti hmoty. Podle hloubky se ploužení dále dělí na povrchové a podpovrchové (někdy taky hlubinné). Sesouvání (též sesuv) – pokud gravitační napětí překročí mez pevnosti horniny či zeminy, dojde k náhlé deformaci svahu – sesouvání. Jde o rychlý, krátkodobý a klouzavý pohyb hmoty po svahu podél smykové plochy. Ta může být jedna, ale může jich být i víc. V závislosti na typu smykové plochy se sesuvy dále dělí. Na území bývalého Československa patří mezi největší případ tohoto typu svahového pohybu sesuv v Handlové z přelomu let 1960/61. Řícení – náhlý a krátkodobý pohyb horninové hmoty na strmých svazích, která se zpravidla volným pádem přesouvá do nižších poloh. Ke skalnímu řícení došlo v České republice například v Hřensku. náhled|Masivní soliflukce, ke které došlo v únoru 2006 na Filipínách
Fluviální svahové pohyby
Skupina svahových pohybů podmíněných vodou. V případě působení povrchového odtoku vody, ať již srážkové či tavné (tj. způsobené táním), se hovoří o ronu. Při něm dochází k nesoustředěnému stékání vody po povrchu terénu, která sebou odnáší jemné částice půdy nebo zvětralinového pláště. Srážková či tavná voda, která se vsákne (infiltruje) do půdy, na svah dále působí mechanicky a chemicky. Podpovrchová voda pak může způsobit následující svahové pohyby: Sufoze – mechanický odnos drobných půdních či horninových částic podzemní vodou, který vede k sesedání povrchu, vzniku výdutí a sníženin. Soliflukce (též půdotok) – při nasycení půdy svahu může dojít k plastickému pohybu materiálu. Na základě míry nasycení se rozlišuje (od nejpomalejšího): pomalá soliflukce, rychlá soliflukce, bahenní proudy a blokovobahenní proudy. Tečení – za určitých podmínek může dojít ke ztekucení jílového podloží. Svahový pohyb nejprve začíná jako sesuv, ale záhy se mění v tečení rozbředlých jílů. Plíživý pohyb zvětralin – velmi pomalý pohyb hmoty po svahu v důsledku různých příčin. Dále se dělí na plíživý pohyb půd a plíživý pohyb sutí.
Rychlost svahových pohybů Na základě rychlosti se svahové pohyby dělí do tří skupin: pomalé dlouhodobé svahové pohyby (mm/rok až mm/den) rychlé svahové pohyby (mm/h až m/h) katastroficky rychlé svahové pohyby (m/h, km/h až 100 km/h)
Sesuvy sopečných útvarů náhled|Mount St. Helens jeden den před erupcí a čtyři měsíce poté. Foceno zhruba ze stejného místa. Sesuvy jsou na sopečných tělesech běžné, neboť je tvoří nezpevněné a střídavě ukládané vrstvy lávy a pyroklastiky. Mohou vykazovat širokou škálu nestability (hydrotermálními změnami, magmatickou intruzí nebo celkovou strukturální nestabilitou). Nezáleží na tom, zda je vulkán aktivní, spící, vyhaslý nebo se nachází na souši či pod vodní hladinou. Sesuv může iniciovat magmatická intruze (výstup nového magmatu blíže k povrchu), sopečná erupce, silné zemětřesení nebo intenzivní srážky. K nestabilitě svahů přispívá i zvýšení obsahu vody v zemině, suti nebo horninách. Voda vyplňuje spáry a mění pevnou vazbu mezi zrny a zároveň na plochách tvořících rozhraní vrstev může působit jako mazadlo a usnadňovat klouzání. Soudržnost hornin je mimo jiné porušována i zvětráváním. Je-li sesuv dostatečně masivní, obsahujíc velké množství vody a jemnozrnného materiálu, může se transformovat v lahar a pokračovat v pohybu říčním korytem, což se stalo například na svazích vulkánu Casita v Nikaragui, když ji v roce 1998 postihl hurikán Mitch.
Velikost sesuvu je různá. Objem těch malých se pohybuje v několika tisíc m³. Naopak u těch větších to může být více než 1 km³ (miliarda m³), výjimečně více než 100 km³. Masa hornin je schopná dosáhnout takové rychlosti a hybnosti, že jí umožňují překonat topograficky výrazné terénní překážky. Příkladem může být slavná sopečná erupce americké sopky Mount St. Helens 18. května 1980. Objem enormního sesuvu celého jejího severního úbočí činil 2,9 km³. Masa hornin nabrala rychlost 180–288 km/h a její část překonala 400 m vysoký protilehlý hřeben, ležící ve vzdálenosti 5 km. Navíc vytlačila vodu z přilehlého jezera Spirit do megatsunami vysoké 180–260 m. Zhruba 15 tisíc lidí zemřelo poté, co v roce 1792 proběhl částečný kolaps sopky Unzen, jenž v zátoce Tachibana vyvolal 100 metrové megatsunami. Masivní sesuvy mohou odstranit dostatek hmoty, aby se odhalila přívodní dráha magmatu, což vede k erupční aktivitě. To bylo pozorováno roku 2018 při sesuvu kuželu ostrovní sopky Krakatoa. Do jejich útrob měla přístup mořská voda, což se mělo za následek velmi bouřlivou freatomagmatickou erupci, trvající nepřetržitě 6 dní.
Příčiny svahových pohybů Ke svahovému pohybu dochází, když se svah nebo jeho část změní ze stabilního stavu na nestabilní. Důvodem je zpravidla pokles smykové pevnosti materiálu tvořícího svah, nárůst smykového napětí, kterému materiál odolává, nebo kombinace obou jevů. Ke změně stability svahu může vést řada přírodních faktorů, ať už samostatně, nebo v kombinaci: zvýšení obsahu vody v půdě či hornině v důsledku vsakování srážkové vody, tání sněhu nebo ledovců; vzestup hladiny podzemní vody a nárůst tlaku pórové vody, například při doplňování zásob podzemní vody v období dešťů, i nárůst hydrostatického tlaku v puklinách a trhlinách horninového masivu; úbytek nebo ztráta vegetačního krytu, půdních živin a půdní struktury, například po požáru; eroze paty svahu působením řek nebo mořských vln; fyzikální a chemické zvětrávání, například opakovaným zamrzáním a táním, ohřevem a ochlazováním nebo vylouhováním solí podzemní vodou; otřesy půdy vyvolané zemětřesením, které mohou svah destabilizovat přímo (například vyvoláním zkapalnění zeminy) nebo materiál oslabit a zapříčinit pohyb, jenž vede k pozdějšímu sesuvu; sopečné erupce, změny složení pórové kapaliny a změny teploty, ať už sezónní, nebo vyvolané změnou klimatu.
Svahové pohyby dále zhoršuje lidská činnost, zejména odlesňování, obdělávání půdy a stavební činnost; vibrace způsobené strojním zařízením nebo dopravou; trhací práce a těžba; zemní práce, které mění tvar svahu nebo jej dodatečně zatěžují; v mělkých půdách odstranění hluboko kořenící vegetace, jež váže zvětralinový plášť k podložní hornině; a zemědělská a lesnická činnost (například těžba dřeva) i urbanizace, které mění množství vody vsakující se do půdy. Roli hraje také časová proměna ve využití a pokryvu půdy – patří sem i opouštění zemědělsky obdělávaných ploch, k němuž docházelo například v Evropě po druhé světové válce v důsledku hospodářských a společenských proměn. Degradace půdy a přívalové srážky mohou zvyšovat četnost eroze a výskytu svahových pohybů.
Klasifikace typů pohybu V roce 1978 navrhl geolog David Varnes systém klasifikace hromadných svahových pohybů a poklesů (subsidence), který dále zpřesnili Cruden a Varnes (1996), Hutchinson (1988), Hungr a kol. (2001) a nakonec Hungr, Leroueil a Picarelli (2014).
Podle nejnovější verze této klasifikace se rozlišuje šest základních typů pohybu, přičemž každý z nich může probíhat jak v hornině, tak v zemině. Řícení je pohyb izolovaných bloků nebo úlomků zeminy volným pádem. Klopení označuje odtržení bloků rotací od svislé stěny. Sesouvání je pohyb tělesa materiálu, které si při pohybu po jedné či více nakloněných plochách nebo tenkých vrstvách (smykových zónách) obvykle zachovává vnitřní soudržnost; podle tvaru smykové plochy se dále dělí na planární a rotační. Rozestup je forma poklesu, při níž se vrstva materiálu láme, otevírá a rozšiřuje do stran. Proudění je pohyb zkapalněného materiálu, suchého i nasyceného vodou (např. bahenní proudy), který se může pohybovat léta téměř neznatelně, nebo se prudce zrychlit a způsobit katastrofu. Deformace svahu je pomalý, plošně rozsáhlý pohyb, který může postihovat celé horské svahy nebo jejich části. Některé sesuvy jsou komplexní v tom smyslu, že v různých částech pohybujícího se tělesa probíhají různé typy pohybu, nebo se jeden typ pohybu v čase mění v jiný – sesuv může začít jako řícení nebo klopení a poté, co se bloky při dopadu rozpadnou, přejít v proud sutě.
Mělké a hlubinné sesuvy Podle hloubky smykové plochy se sesuvy dělí na mělké a hlubinné. Mělký sesuv je takový, jehož smyková plocha leží uvnitř půdního pláště nebo zvětralého podloží, typicky v hloubce od několika decimetrů do několika metrů; mezi mělké sesuvy obvykle patří sesuvy sutí a proudy sutě. Mělké sesuvy často vznikají v místech, kde se na méně propustné podloží ukládá vrstva propustnější zeminy – ta zadržuje vodu a vytváří vysoký pórový tlak, díky němuž se svrchní vrstva půdy stává nestabilní a sesouvá se po svahu dolů.
Naproti tomu u hlubinných sesuvů leží smyková plocha mnohem hlouběji, zpravidla pod maximální hloubkou kořenového systému stromů. Tyto sesuvy postihují mocnější zvětralinový plášť, zvětralou horninu i vlastní podloží a zahrnují rozsáhlá porušení svahu translačního, rotačního nebo komplexního typu. Často se vážou na plochy oslabení, jako jsou zlomy nebo vrstevní plochy, a lze je rozpoznat podle konkávních odlučných stěn (scarpů) v horní části svahu a strmých úseků při jeho patě. Hlubinné sesuvy formují krajinu i v geologických časových měřítkách a produkují sediment, který výrazně ovlivňuje vývoj vodních toků.
Podmořské sesuvy a související jevy Sesuvy mohou vznikat i pod mořskou hladinou; v takovém případě se označují jako podmořské sesuvy. Podobným mechanismem jako svahový pohyb vzniká i lavina, při níž po svahu hory rychle padá velké množství ledu, sněhu a hornin. Pyroklastický proud je způsoben zhrouceným oblakem horkého popela, plynu a hornin ze sopečné exploze, který se rychle šíří po svazích erumpující sopky. Extrémní srážky a odtok mohou v plošších oblastech, jež nejsou náchylné k sesuvům, vést místo toho ke vzniku strží.
Tsunami vyvolané sesuvy Sesuvy, k nimž dojde pod vodní hladinou nebo které do vody dopadnou – například masivní řícení hornin či sopečný kolaps do moře – mohou vyvolat tsunami. Mimořádně rozsáhlé sesuvy mohou vyvolat tzv. megatsunami, jejichž výška bývá stovky metrů. V roce 1958 takové tsunami vzniklo v zálivu Lituya Bay na Aljašce a další bylo vyvoláno sesuvem ve fjordu Tracy Arm na Aljašce v roce 2025.
Predikce a mapování sesuvů Analýza a mapování sesuvného ohrožení poskytují užitečné podklady pro snižování katastrofických ztrát a napomáhají tvorbě zásad udržitelného územního plánování. Analýza slouží k identifikaci faktorů souvisejících se vznikem sesuvů, k odhadu jejich relativního podílu na porušení svahu, ke stanovení vztahu mezi těmito faktory a výskytem sesuvů a k předpovědi budoucího sesuvného ohrožení na základě takto zjištěného vztahu. Faktory používané při analýze sesuvného ohrožení se obvykle třídí do kategorií geomorfologie, geologie, využití a pokryv půdy a hydrogeologie. Vzhledem k množství sledovaných proměnných je vhodným nástrojem geografický informační systém (GIS), který umožňuje sběr, ukládání, úpravu, zobrazení i analýzu velkého množství prostorových dat. Významnou roli hraje i dálkový průzkum Země – letecké a družicové snímky pořízené před událostí a po ní umožňují sledovat rozšíření a klasifikaci sesuvů i faktory jako sklon svahu, litologii nebo využití půdy a napomáhají předpovídat budoucí události.