Československá armáda představovala ozbrojené síly Československa v letech 1918 až 1992. Dobrovolnické jednotky (známé jako Československé legie) vznikly v zahraničí ještě před vznikem samostatného státu a účastnily se 1. světové války. Budování domácího vojska začalo 28. října 1918, kdy byl Josef Scheiner jmenován nejvyšším správcem československých vojsk. V prvních měsících existence republiky byla její armáda nasazena v Sudetech proti německým povstalcům, s maďarskou armádou vedla válku o Slovensko a s polskou armádou tzv. sedmidenní válku o Těšínsko.
Československá branná moc mobilizovala při pokusu Karla I. o restauraci monarchie v Uhrách roce 1921. Ve 30. letech došlo k posílení armády, která se připravovala na obranu před nacistickým Německem a horthyovským Maďarskem na základě spojenectví s Francií, SSSR a Malou dohodou. V květnu 1938 byla vyhlášena částečná mobilizace, 23. září všeobecná mobilizace. K válce s Německem (Fall Grün) nedošlo v důsledku mnichovské dohody, ale československá armáda a Stráž obrany státu vedly boje v pohraničí proti sudetoněmeckým, maďarským a polským vojenským a polovojenským oddílům.
Německé okupaci českých zemí v březnu 1939 vzdorovali pouze vojáci bránící Czajankova kasárna; intenzivnější boje se vedly během maďarské invaze na Podkarpatskou Rus. Slovenský štát zřídil vlastní ozbrojené síly, které po čs. armádě převzaly vojenské objekty včetně výzbroje a výstroje. V dubnu 1939 zahájili Němci likvidaci čs. armády; v protektorátu existovalo jen vládní vojsko.Šrámek, str. 112-115 Proti okupantům se postavil domácí a zahraniční vojenský odboj. V Polsku vznikla Legie Čechů a Slováků, jednotky zřizované orgány čs. zahraniční armády nebo západními Spojenci bojovaly např. v bitvě o Francii, bitvě o Británii a v severní Africe. Na východní frontě se v roce 1942 začala formovat tzv. Svobodova armáda, jenž se z praporu rozrostla až na 1. čs. armádní sbor, který se podle Košického vládního programu stal základem armády v osvobozeném Československu.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 proběhly v armádě čistky namířené především proti příslušníkům západního (v některých případech i východního) odboje. Od roku 1954 se začalo používat označení Československá lidová armáda. Vojenská závislost na SSSR se prohloubila po podpisu Varšavské smlouvy v roce 1955.
Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 se ČSLA na přímý rozkaz politického vedení státu jako celek nepostavila. Došlo, ale k projevům odporu, např. výsadkáři ze sedmého výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově na Kroměřížsku odmítli vydat sovětskému okupačnímu vojsku svoje kasárnyČTK 21. 8. 2018 nebo v Českých Budějovicích ČSLA znemožňovala sovětským letadlům přistávání na ranveji; letiště pak bylo sovětskou armádou obsazeno pomocí tanků.
V srpnu 1969 byla v Československu vyhlášena mimořádná bojová pohotovost, která měla za účel zastrašit účastníky protiokupačních demonstrací. Do ulic vyjely tanky. Bylo to nejrozsáhlejší nasazení ozbrojených složek proti vlastním občanům v poválečných dějinách Československa.
Po sametové revoluci bylo v roce 1990 z názvu armády vypuštěno označení „lidová“. V roce 1992 došlo rozdělení Československa i jeho armády; k 1. lednu 1993 vznikla Armáda České republiky a Armáda Slovenské republiky.
Názvy v průběhu let Oficiální název na základě branného zákona byl v době trvání Československa: od 19. března 1920 – Československá branná moc od 2. května 1958 – Ozbrojené síly Československé republiky od 11. července 1960 – Ozbrojené síly Československé socialistické republiky od 29. března 1990 – Ozbrojené síly Československé federativní republiky od 24. dubna 1990 – Ozbrojené síly České a Slovenské Federativní Republiky
Vznik armády 1918–1920 náhled|vlevo|Českoslovenští vojáci v přilbách vz. 32 s puškami vz. 24 náhled|Československá armáda v bojích proti Maďarům na Slovensku náhled|vlevo|Českoslovenští vojáci s lehkým kulometem vz. 26 Po rozpadu Rakouska-Uherska a vytvoření Československa v říjnu 1918 došlo k formování nové československé armády, 30. října 1918 byl jejím vrchním velitelem z pověření Národního výboru československého pověřen někdejší polní podmaršálek rakousko-uherské armády Jan Diviš. I když existovaly úvahy o tom, že armáda bude v novém státě nahrazena milicí, z tohoto konceptu sešlo a nová československá vláda převzala prakticky základní rakousko-uherské branné zákony. Jako první vznikly dobrovolnické organizace, které se většinou skládaly z bývalých českých vojáků rakousko-uherské armády. K nim postupně přibyly jednotky československých legií v Itálii a ve Francii, které však byly podřízeny velitelům z těchto zemí. Z důvodu nedostatku odborníků byla uzavřena dne 20. ledna 1919 smlouva, ve které bylo stanoveno, že náčelník francouzské vojenské mise bude zároveň náčelníkem hlavního štábu Československé armády.
Vytváření československé armády probíhalo za chodu a výrazně se do něho promítly boje, které museli českoslovenští vojáci podstupovat. V listopadu a v prosinci roku 1918 probíhaly boje s německými separatisty, kteří chtěli připojit české pohraničí k Německu, přičemž armádě se nakonec podařilo zajistit veškeré území, které náleželo ke Koruně české. Armáda též zajišťovala Těšínsko, což vyvrcholilo tzv. Sedmidenní válkou v lednu 1919. Československo-polský spor o Těšínsko se podařilo diplomaticky urovnat teprve roku 1920. Nejobtížnější situace však nastala na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, kde se Maďaři odmítali vzdát svých územních ambicí. Jestliže obsazování jižního Slovenska československou armádou probíhalo na počátku roku 1919 docela úspěšně, pak po vzniku Maďarské republiky rad došlo ke změně situace. Dobře vyzbrojená maďarská armáda obsadila značnou část Slovenska a katastrofě musel zabránit až přísun posil pod velením Josefa Šnejdárka, jehož vojska v bitvě o Zvolen přivodila obrat a znovu zajistila oblasti obsazené Maďary.
V roce 1920 došlo k rozpuštění posledních dobrovolnických sborů a byla přijata unifikace, při které byly dislokovány pravidelné pluky Československé armády. Zároveň došlo i k návratu československých legií z Ruska, čímž získala armáda další zkušené bojovníky.
Armáda ve 20. letech náhled|vlevo|Českoslovenští vojáci během cvičení s těžkým kulometem vz. 24 náhled|10cm horská houfnice M 16/19 V Československé armádě došlo v roce 1922 k další reorganizaci, při níž vzniklo 12 pěších divizí, 2 horské brigády a 3 jezdecké brigády, o celkovém počtu 150 000 mužů. Tento mírový stav mohl být v případě ohrožení navýšen o brance, podléhající základní vojenské službě. Ta trvala 24 měsíců, od roku 1924 jen 18 měsíců. Čs. armáda též kladla velký důraz na výzbroj, která se skládala z různých typů zbraní s nejednotnou municí. Základní zbraní vojáků se tak stala puška vz. 24, která vycházela z typu Mauser stejně, jako důstojnická pistole vz. 24. Do výzbroje byl zaveden těžký kulomet vz. 24 a lehký kulomet vz. 26. Značná část kanónů, převzatá po rakousko-uherské armádě (např. 7,5cm horský kanón M 15, 10cm horská houfnice M 16 či 15cm hrubá houfnice M 14), byla vyráběna plzeňskou Škodovkou, která ve výrobě různých typů děl a houfnic pokračovala i v poválečném období. Do armády se začaly zavádět i první dělostřelecké tahače, nejdříve dovážené, později i české výroby (od výrobců Škoda Plzeň, Praga) a také nákladní automobily. Mezi vybavení armády též patřily obrněné automobily (OA vz. 23, OA vz. 27, OA vz. 30), obrněné vlaky či obrněné drezíny. Armáda také nakoupila první tanky z Francie, kterými byly Renaulty FT-17. Po rakousko-uherské armádě zůstaly v Československu různé typy letounů (např. Hansa-Brandenburg B.I, Phönix C.I, Aviatik D.I a další), které byly ovšem zastaralé a v nevalném technickém stavu. Později byly pro armádu získány letouny z Francie (SPAD S.VII, SPAD S.XIII, Salmson 2 a jiné) – viz Československé vojenské letouny po první světové válce. Záhy se však rozběhla výroba prvních čs. vojenských letadel, mezi nejúspěšnější typy patřily Avia BH-3, Avia BH-9, Aero A-18, Aero A-11 či Letov Š-18.
V období počátku 20. let byly uzavřeny spojenecké smlouvy s Francií proti Německu a s Jugoslávií a Rumunskem proti Maďarsku (tzv. Malá dohoda). Od poloviny 20. let se změnila situace i ve vedení armády, na nejvyšší místa nastoupili českoslovenští generálové a vliv francouzské vojenské mise poklesl. Prvním československým náčelníkem hlavního štábu se stal generál Jan Syrový.
Armáda ve 30. letech náhled|Československý stíhací letoun Avia B-534 Počátkem 30. let se začala zřetelně měnit bezpečnostní situace Československa. K moci v Německu se dostal Adolf Hitler, o jehož expanzívních záměrech nebylo pochyb. Československá armáda musela na tento stav rychle reagovat zásadními opatřeními, a to i přesto, že se světová ekonomika nacházela v hospodářské krizi. Nejvyšší rada obrany státu rozhodla v roce 1934 zrychlit modernizaci armády a doplnit výzbroj. Změny přineslo i jmenování generála Ludvíka Krejčího do čela armády, který učinil řadu nezbytných opatření. Byla provedena reorganizace a modernizace armády, opět zavedena dvouletá základní vojenská služba, začalo se stavět pohraniční opevnění. Vojenské výdaje na obranu státu neustále rostly a díky nim přicházely i nové pracovní příležitosti pro československé občany.
Československá armáda získala v tomto období nové typy zbraní. Byl zkonstruován nový těžký kulomet vz. 37, v brněnské Zbrojovce se připravovala výroba prvního čs. samopalu. Dělostřelectvo i pěchota byly vybaveny novými houfnicemi a kanóny (např. 3,7cm protitankový kanón vz. 37, 10,5cm hrubý kanón vz. 35 a další), došlo k značnému nárůstu počtu dělostřeleckých tahačů, nákladních i osobních automobilů (např. Tatra 85, Praga RN, Tatra 57) a motocyklů. Armáda byla vybavena postupně tančíky vz.33 a tanky LT-34 a LT-35, připravovala se výroba moderního tanku LT-38.
Modernizovalo se i letectvo, nejrozšířenějším stíhacím letounem se stala Avia B-534, nejrozšířenějším víceúčelovým letounem Letov Š-328. Ve francouzské licenci byl vyráběn dvoumotorový bombardovací letoun Aero MB-200. Ze Sovětského svazu byly dodány moderní bombardéry Tupolev SB-2, začaly přípravy na jejich licenční výrobu, ale ta se rozběhla až po okupaci. Byla připravována výroba moderních stíhaček Avia B-35 a Avia B-135.
V roce 1935 uzavřelo Československo se Sovětským svazem spojeneckou smlouvu o vzájemné pomoci v případě německého útoku. Reorganizace čs. armády byla ukončena v roce 1938. V míru se skládala ze 7 velitelství sborů, 17 pěších divizí a 4 rychlých divizí, přičemž její početní stav činil 200 000 mužů, z čehož 74,4 % bylo české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti, 19,4 % Němců, zbytek tvořili Maďaři a ostatní.PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 194 Mobilizační plán z roku 1936 počítal v případě vyhlášení mobilizace s povoláním 972 747 mužů. Z nich mělo být 718 230 slovanského, 192 844 německého a 61 671 maďarského původu. Podíl Slováků mezi důstojníky činil 3,6 až 5 %.Oswald Kostrba-Skalicky: Bewaffnete Ohnmacht. Die tschechoslowakische Armee 1918–1938. In: Karl Bosl (Hrsg.): Die Erste Tschechoslowakische Republik als multinationaler Parteienstaat. Oldenbourg, München 1979, , S. 439–528, s. 520.