upright=1.2|náhled|vpravo|Tmavě zeleně je zobrazen tradiční Blízký východ, světle zeleně Střední východ Blízký východ nebo také Přední východ ( – aš-šarq al-awsat, , persky خاورمیانه xâvar-e-miyâne) je označení pro oblast východního Středomoří a případně i přilehlých oblastí. Pojem vznikl z evropského pohledu jako protiklad Dálného východu.
Vlivem angličtiny se používá výraz Střední východ (Middle East), označující rozšířenou oblast Blízkého východu a přejímaný i do jiných jazyků.
Blízký východ v užším smyslu označuje část jihozápadní Asie zahrnující starověká historická území Mezopotámii, Malou Asii (Anatolii) a Kanaán (pozdější Sýrie a Palestina). V širším smyslu, který vychází zejména z území někdejší osmanské říše, oblast zasahuje i severovýchodní Afriku, a jihovýchodní Evropu (Balkán) a tvoří ji státy: Bahrajn, Egypt, Irák, Írán, Izrael, Jordánsko, Katar, Kuvajt, Libanon, Omán, Jemen, Palestina, Saúdská Arábie, Sýrie, Turecko a Spojené arabské emiráty. Tato oblast, kde se setkávají tři kontinenty, je označována za jednu z kolébek civilizace – za místo, kde se zformovaly jedny z nejstarších lidských civilizaci. Současně je místem, které dalo vzniknout třem základním světovým monoteistickým náboženstvím – judaismu, křesťanství a islámu. Blízký východ je dějištěm mnoha vojenských konfliktů, od válek v Zálivu až po syrskou občanskou válku; pojmem blízkovýchodní konflikt se však obvykle rozumí izraelsko-palestinský konflikt.
Počátky lidské civilizace
náhled|350px|Mapa zobrazující země, které jsou běžně označovány za součást Blízkého východu V údolí velkých řek v oblasti dnešního Blízkého východu vznikly nejstarší lidské civilizace: egyptská v údolí řeky Nil a sumersko-akkadská u soutoku řek Eufrat a Tigris (pro úplnost dál na východ vznikly další jedinečné kultury v údolí řeky Indu, v dnešním Pákistánu, a v Číně na břehu řeky Chuang-che, česky „Žlutá řeka“). Ze všech starobylých kultur, které přežily až do počátku křesťanské doby a udržely si svůj osobitý charakter i původní jazyk, je nejstarší kultura egyptská. Rozlohu Egypta vymezovalo údolí dolního toku a delty řeky Nil. Zde se vyvinula vyspělá civilizace, která přetrvala 2 500 let. Nejstarší známá zemědělská společenství vznikla na dolním toku řek Eufrat a Tigris v Mezopotámii. Mezi prvními lidmi, kteří se zde před více než 7 000 let usadili, byli Sumerové.
První sumerské obyvatelstvo se objevilo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. Ve starověku byla Mezopotámie rozdělena na severní Asýrii a jižní Babylonii. Horní část Babylonie se nazývala Akkadská říše a dolní Sumer. Dnes tvoří toto území jižní část Iráku. Sumerové byli národ neznámého původu rasového a jazykového, Akkaďané byli semité. Tato území se stala mimořádně úrodnými, protože stejně jako v Egyptě se lidé naučili regulovat záplavy Nilu, byla i oblast Sumeru a Akkadu propojena přirozenými i umělými kanály. To vše předpokládalo spolupráci lidí a začaly vznikat zpočátku jednotlivé městské státy, které byly silnějšími panovníky spojovány ve větší celky. Významným centrem Mezopotámie se za svého panovníka Chammurapiho (1792–1750 př. n. l.) stal Babylón.
V době, kdy Babylonie dominovala v jižní Mezopotámii, ovládali sever bojovní Asyřané. Nárazníkový stát Asýrie byl zřízen na ochranu proti nájezdům nepřátelských kmenů sídlících v horách na sever a na východ od Babylonie. Království Asyřanů se rozkládalo v údolí horního toku Tigridu v severní části Mezopotámie kolem dnešního Mosulu. Po roce 2000 př. n. l. po sjednocení celé Asýrie začal její tehdejší král pronikat do Sýrie a dál k moři. Kolem roku 1650 př. n. l. se v době války sjednotilo několik malých městských států. Výsledkem byl vznik bohatého a mocného království Chetitů. Chetité vyplenili v roce 1595 př. n. l. Babylonii a postupně obsadili Anatolii (Malou Asii), Sýrii i Levantu a ohrozili moc Asyřanů a Egypťanů v této oblasti. Na jejich říši útočily různé kmeny, což postupně vedlo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. k jejich zániku.
Oblast od horního toku Eufratu po Sínajský poloostrov a od Středozemního moře po Arabskou poušť byla označována jako Syropalestina (Kanaán). V minulosti to byla oblast politicky nejednotná, rozdrobená v množství městských státečků, do které zasahovaly sousední velmoci – z jihu Egypt, ze severozápadu Chetité, od východu Asyřané aj. Do příchodu Izraele tvořila Palestina kulturní jednotu se Sýrií, a proto se mluví o Syropalestině. Od počátku 3. tisíciletí př. n. l. pronikali do země semitští přistěhovalci, kteří se na západě označovali jako Kenaanci. Izrael označoval Kenaan zpravidla území na západ od Jordánu. Téměř současně s Izraelem pronikli do Kenaanu spolu s jinými kmeny i Pelištejci. Oblast někdejších pelištejských označil řecký historik Hérodotos, který žil v 5. st. př. n. l., jako „Pelištea“ – Palestina. Hebrejci (Židé) osídlili Palestinu už zhruba před 4 000 lety. Do Palestiny přišli ze Sumeru z města Ur – z jihovýchodu dnešního Iráku. Místo jejich původní vlasti není ale přesně známo. Název jejich národa znamená „lidé z druhé strany“ Eufratu a jejich historie se vypráví v Bibli. Podle Starého zákona byl otcem prvních Hebrejců Abrahám.
V pobřežním státě Levanta na východním pobřeží Středozemního moře žili Féničané, kteří byli nejlepšími mořeplavci starověku. Na jihu, na východ od soutoku řek Eufrat a Tigris sídlily různé druhy obyvatelstva, mezi nimiž vynikli Peršané. Persie, dnešní Írán, byla nazývána podle dominantního etnika. Původními obyvateli Persie byli Médové a Peršané, kteří přišli ze Střední Asie asi před 2 800 lety.
Zpočátku byli velice silní Médové. Asi před 2 550 lety se vládce Peršanů vzbouřil proti Médům a chopil se moci. Vytvořil z Persie centrum nové mocné říše. Postupné upadání Asýrie vedlo po roce 630 k založení novobabylonské říše, která byla státním útvarem s centrem ve městě Babylón. V letech 626–539 př. n. l., kdy se země zbavila syrské nadvlády, došlo k novému rozkvětu Babylónu. Novobabylonská říše byla v roce 539 vyvrácena Peršany, kteří pak v Babylonii vládli déle než dvě století.
Arabský poloostrov připustil vytvoření státních celků jen v jihozápadní Arábii – v Jemenu. Ze severních Arabů vytvořili vlastní stát Nabatejci až začátkem křesťanského letopočtu na území dnešního Jordánska. Nabatejci zde založili své království a jeho hlavním městem se stala Petra. Jordánské skalní město Petra bylo v roce 2007 zařazeno mezi sedm nových nejkrásnějších divů současného světa.
V období starověku pronikali do oblasti dnešního Blízkého východu i civilizace ze západního středomoří. Nejstarší evropská civilizace zvaná mínojská je doložena už kolem roku 3000 př. n. l. z Kréty. V 15. st. př. n. l. se na ostrově usadili Achájové a rozšířili mínojskou civilizaci do Řecka, kde zvláště Mykény a Peloponés se staly jejím novým střediskem.
Ve 12 století před naším letopočtem propadl mykénský svět zkáze. Koncem 1. tisíciletí př. n. l. pronikly řecké kmeny přes ostrovy Egejského moře až do Malé Asie a usadily se po celém západním pobřeží. Zůstaly roztříštěné v množství městských státečků, dokázaly však zkolonizovat maloasijské a černomořské oblasti. Zásadní obrat ve vývoji událostí způsobili Makedonci, kteří řecké kmeny sjednotili. Díky tažení makedonského krále Alexandra Velikého ve 4. st. př. n. l. napříč Přední Asií až k hranicím Indie se řecký vliv rozšířil po celé jeho obrovské říši. Toto tažení přineslo Orientu výdobytky řeckého ducha a Západ obohatila o zkušenosti a moudrost Východu. V letech 356–323 si Alexandr Veliký po porážce Perské říše v roce 331 zvolil za své hlavní město Babylón.
Oblast Blízkého a Středního východu podléhala silně nejen vlivu Řecka, ale i Říma. Dědictví po Alexandru Velikém se v 1. st. př. n. l. ujali na východě Římané, kteří si předtím postupně podmanili celý Západ jak kolem Středozemního moře, ale i hluboko ve střední Evropě až po britské ostrovy, čímž se stali nejmocnější říší starověku. Centrem Římské říše byl Řím. Část území Syropalestiny (Kanaánu) tak byla od roku 64 př. n. l. součástí římské provincie Sýrie a část v letech 6–132 n. l. součástí římské provincie Judea. Od roku 135 do konce 3. století n. l. byly obě součástí římské provincie Syria Palaestina. V roce 330 bylo přeneseno hlavní město říše z Říma do Byzance vybudované na troskách staršího města a nazvané Konstantinopolis (pozdější Cařihrad, dnešní Istanbul). V roce 395 došlo k rozdělení říše na západořímskou s hlavním městem Římem a východořímskou, ve které zůstala Konstantinopolis jejím hlavním městem až do dobytí Turky v roce 1453. Ta přečkala Řím jako hlavní město téměř o celé tisíciletí. Řím padl pod náporem Germánů v roce 476, ale udržel si své vedoucí duchovní postavení jako sídlo papežů. Byzantská (východořímská) říše původně zahrnovala vedle Řecka většinu Balkánského poloostrova, Malou Asii, Sýrii, Palestinu a Egypt a šířila úplné pořečťování (helénizaci); stále více se odkláněla od oblastí kdysi západořímských.
Vznik monoteistických náboženství
Judaismus
Judaismus je termín, kterým se zhruba od 19. století označuje náboženství židovského národa – Izraele. Prvním biblickým patriarchou a praotcem izraelského národa je Abrahám. Je vzorem Božího muže, který se poslušně podřídil Božímu povolání. Asi v roce 2100 př. n. l. se stalo hlavním centrem Mezopotámie město Ur a z tohoto města pocházel Abram, kterému Bůh později dal jméno Abrahám: „Nebudeš se již dál nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Za otce mnoha věhlasných národů jsem tě určil“. (Gn 17,5). — Bible, Genesis 17,5 Jako ke svému praotci se k Abrahamovi hlásí všechna tři monoteistická náboženství, která vznikla právě na Blízkém východě : judaismus, křesťanství a islám.
Křesťanství
Křesťanství vzniklo z antického judaismu na území Palestiny, kde působil Ježíš Nazaretský. Betlém (tj. dům chleba) je za doby judského krále Heroda Velikého (snad 73 př. n. l. – 4 př. n. l.) a za římského císaře Augusta (63 př. n. l. – 14 n. l.) označován za místo narození Ježíše Krista. Novozákonní evangelia podle Matouše a Lukáše uvádějí: Jméno Jézús (Ježíš) je pořečtěný tvar hebrejského Ješua, což znamená „Hospodin je spása“ (L 1,31). Kristus je hodnostní titul, označení mesiášské funkce (Mt 16,16). Ježíš Kristus, Pán Ježíš, je vyznáním křesťanské církve (Sk 2,36.38). Tóra označuje Betlém jako město Davidovo, ve kterém byl korunován králem Izraele. Město Betlém leží v centrální části Západního břehu Jordánu při silnici z Jeruzaléma do Hebronu, 7 km jižně od Jeruzaléma. Toto území se na začátku nového tisíciletí nacházelo v Judei. Později patřilo Jordánsku a po šestidenní válce, což bylo vojenské střetnutí mezi Izraelem a koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska trvající od 5. – 10. června 1967, připadlo Izraeli.
Islám