Avaři v Evropě usazení v bývalé římské provincii Panonie byli aliancí několika skupin euroasijských nomádů různého původu; sehráli značnou roli v politickém uspořádání Balkánu, když založili svou říši avarský kaganát, který od konce 6. až do počátku 9. století pokrýval Panonskou pánev a značné oblasti střední a východní Evropy.
V ruských kronikách byli známí jako Obri, v byzantských zdrojích jako Abaroi, Varchonitai čili Varchonité (řecky Βαρχονίτες, romanizováno: Varchonítes) a pseudo-Avaři. Göktürci je nazývali Apar (staroturecky 𐰯𐰺). Název „Panonští Avaři“ (podle bývalé římské provincie, kde se usadili) se používá k odlišení od Avarů žijících na Kavkaze, národa, se kterým panonští Avaři mohli, ale nemuseli mít příbuznost. Ačkoli se jméno Avar poprvé objevilo v polovině 5. století, panonští Avaři přišli na scénu v polovině 6. století v pontsko-kaspické stepi jako skupina, která chtěla uniknout nadvládě Göktürků. Pravděpodobně jsou nejznámější pro své nájezdy a plenění v avarsko-byzantských válkách v letech 568 až 626 a vliv na migraci Slovanů do jihovýchodní Evropy.
Je možné, že na etnogenezi Avarů měly svůj podíl také turkické a tunguzské kmeny. V širším slova smyslu lze názvem „Avaři“ označovat multietnický kmenový svaz, jehož součástí byly, kromě vlastních Avarů, také turkické, indoevropské a možná i tunguzské a uralské kmeny. Avaři, kteří přišli do Evropy, se během svého pobytu mísili také se Slovany a Germány. Avaři byli tak výrazným prvkem slovanských dějin, že ve většině slovanských jazyků se slovo Avar stalo synonymem pro velkého nebo mocného člověka – obra.
V 9. století avarská říše zanikla v důsledku války s Karlem Velikým a zbylí evropští Avaři se později asimilovali s příchozími Maďary.
Původ Přesný původ starých Avarů byl donedávna zastřen tajemstvím a zdroje se neshodovaly. Tradičně se předpokládalo, že byli mongolského nebo turkického původu. Byzantský historik Menander Protektor je pokládal za příbuzné Hunů, jejichž původ, obecně pokládaný za turkický, také není zcela jasný. Nedávné archeogenetické studie naznačují, že panonští Avaři byli primárně původem ze starověké severovýchodní Asie, podobně jako dnešní lidé z Mongolska a oblasti řeky Amur v Mandžusku, což ukazuje na počáteční rychlou migraci nomádských kmenů do středu Evropy z východu Eurasijské stepi. Jádro panonských Avarů mohlo pocházet ze zbytků Žuan-žuanského kaganátu, které doprovázely další stepní skupiny.Není nepravděpodobné, že můžeme předpokládat, že se avarské migrace účastnily skupiny ze západoeurasijských stepí a že přinejmenším avarští kaganové a jejich jádrová skupina skutečně pocházeli z Ruranů. Výsledky tohoto článku tento názor podporují. Písemné prameny také uvádějí, že Kutrigurové, Utigurové a Bulhaři z pontských stepí Avary do Karpatské kotliny doprovázeli. Jazykové důkazy naznačují, že pozdější avarské obyvatelstvo přešlo na slovanský jazyk jako lingua franca.Curta, Florin (2004). "The Slavic lingua franca (Linguistic notes of an archaeologist turned historian)". East Central Europe/L'Europe du Centre-Est. 31: 125–148. Retrieved 29 May 2015.
náhled|upright=1.1|vlevo|Genomické důkazy z lidských pozůstatků ukazují, že avarské elity v podstatě pocházely od starověkých severovýchodních Asiatů (ANA).
Avaři s Turky sdíleli některé kulturní zvyky a výrazy. S jejich jmenovci Avary na Kavkaze je spojují podobné znaky na jejich pohřebištích. Kavkazští Avarové však nemluví jazykem z rodiny altajské, ale jazykem ze severovýchodní kavkazské jazykové rodiny. Staří Turkové (Gökturkové) roku 567 byzantského císaře vyzvali, aby nové nájezdníky považoval za pseudo-Avary a nazýval je Varchonity. Soudobé byzantské prameny psaly o těchto Varchonitech jako o někdejších otrocích Turků, kteří si jen Avaři začali říkat, protože s tímto jménem byla spjata velká prestiž obávaných válečníků. Pokud by tvrzení Gökturků bylo pravdivé (ti však pravděpodobně Byzantince záměrně klamali, aby snížili prestiž Turkům nepřátelských Avarů), znamenalo by to, že evropští Avaři (pseudo-Avaři) pocházeli z kmenů Var (Uar/War) a Hunni (Chionité), které tvořily významnou součást kmenového svazu Heftalitů (tzv. Bílých Hunů) a byly převážně indoevropského původu. Ve prospěch této teorie hovoří fakt, že lebky nalezené v avarských hrobech jsou téměř výhradně europoidního typu, což platí zejména pro rané období avarské říše (europoidní charakter Avarů tak ještě nemohl být příliš ovlivněn jejich mísením se Slovany); v pozdějších obdobích byl podíl mongoloidních typů lebek v avarských hrobech o něco vyšší, neboť docházelo k dalšímu přílivu středoasijských kmenů na území Karpatské kotliny.
náhled|upright=0.9|vpravo|Ruranský kaganát v severovýchodní Asii náhled|upright=0.9|vpravo|Avarská mísa na pití Pokud by skutečně platila výše uvedená hypotéza, a sice že Avaři, kteří přišli do Evropy, byli pseudo-Avaři (Varchonité), nabízela by se otázka, koho v takovém případě považovat za skutečné Avary. V úvahu připadají zejména příslušníci kmenového svazu Ruranů, jinak též Žuan-Žuanů (toto pojmenování je čínské, není známo jak nazývali sami sebe), přičemž vládnoucí kmeny tohoto svazu byly (proto)mongolského původu a dle čínských pramenů byly potomky starodávných kmenů, v Číně označovaných jako „Wuhuan“ (dle tehdejších pravidel čínského jazyka vyslovováno jako „Avar“).
Mongolský původ Avarů byl poslední dobou potvrzen sérií genetických výzkumů prováděných na ostatcích příslušníků avarské elity (viz níže). Na základě výsledků těchto výzkumů lze Avary bezpečně ztotožnit s Rurany. Gökturkové podle všeho nemluvili pravdu, když Evropské Avary označili za pseudo-Avary, resp. Varchonity/Heftality.
náhled|upright=0.6|vlevo|Reflexní luk nalezený na avarském pohřebišti Gökturkové (bývalí poddaní Ruranů) v polovině 6. století vyvrátili jejich říši a posléze (ve spojení s Peršany) i říši Heftalitů. Část obyvatelstva obou zaniklých říší prchala na západ, přičemž v průběhu jejich cesty mohlo dojít ke spojení těchto kmenů v jeden celek, který vstoupil do evropských dějin pod názvem „Avaři“. Je pravděpodobné, že k Avarům se na jejich cestě na západ připojili také turkičtí Oghurové.
Mezi mongolskými Rurany a převážně indoevropskými Heftality existovaly již v Asii úzké kontakty, a to na úrovni politické, kulturní a zřejmě i etnické. Říše Heftalitů byla (alespoň po určitou dobu) vazalem říše Ruranů, někdy bývá označována za její západní křídlo. Antropologická charakteristika a kultura evropských Avarů naznačuje vliv indoevropských a mongolských (ev. turkických) prvků; Avaři například používali obrněnou těžkou jízdu a také se u nich často objevuje symbolika s motivem gryfa, což je typické pro íránské (sarmatské) kočovníky. Jejich účesy (dva copy), způsob pohřbívání a používání titulů (hodností) poukazují na mongolské Rurany. Zajímavá je i skutečnost, že Avaři přivedli do Evropy domestikované buvoly indické, kteří jsou v Maďarsku chováni dodnes. Toto plemeno buvola lze očekávat spíše u Heftalitů (jejichž říše zasahovala až do Indie), než u Ruranů, žijících na území dnešního Mongolska a přilehlých oblastí, nebo Oghurů žijících v oblasti mezi jezerem Balchaš a pohořím Altaj. Mimochodem kolem roku 600 n. l. daroval avarský kagan (chán) stádo těchto buvolů králi Langobardů, kteří sídlili v Itálii – také zde se toto plemeno buvolů chová dodnes. Dochované fragmenty avarského jazyka zase poukazují na jeho turkický původ (spolu s hunštinou, protobulharštinou a dnešní čuvaštinou bývá stará avarština řazena do tzv. oghurské větve turkických jazyků; ony fragmenty se ale nemusí vztahovat k avarštině, nýbrž k protobulharštině).
náhled|upright=0.7|Uměle prodloužená avarská lebka Výše uvedené je možné shrnout tak, že pojem „Avaři“ lze v širším slova smyslu chápat jako kmenový svaz tvořený příslušníky různých etnik, přičemž významnou (a možná většinovou) část tohoto svazu tvořili převážně indoevropští Heftalité. Vládnoucí vrstvu tohoto svazu tvořili příslušníci kmene Avarů, který byli mongolského původu; významnou složkou avarského kmenového svazu mohli být také turkičtí Oghurové.
Společně s Avary pak přišli do Karpatské kotliny i Kutrigurové, které lze řadit k turkickým Bulharům (Hunům), jakož i další turkické a možná i ugrofinské kmeny. Na území uherské nížiny se Avaři a Kutrigurové dále mísili se Slovany a germánskými Gepidy.
Původ kavkazských Avarů také může být odvozován od Evropských Avarů/Ruranů; Avaři se v této oblasti objevili v polovině 6. století, v souvislosti s jejich přesunem z východní Asie do Evropy. Avaři usazení na Kavkaze později přestali používat svou původní řeč a převzali jazyk kavkazských národů.
V roce 2022 vědci zveřejnili výsledky výzkumu DNA odebraných ze 66 avarských koster, které se nacházely na 27 místech v Maďarsku. Podle nich Avaři během několika let přesídlili z oblasti dnešního Mongolska na Kavkaz a po dalších deseti letech přišli do Karpatské kotliny. Je to jedna z nejrychlejších doložených migrací na takovou vzdálenost v historii lidstva. Přesun proběhl během jedné generace a možná i rychleji. Geneticky byli Avarové spojeni s lidmi v severovýchodní Asii a také s populaci Ruranské říše.
Historie Příchod Avarů do Evropy
náhled|vlevo|Birituální pohřebište středního a pozdního období kaganátu na jižním Slovensku a hranice pozdně avarského kaganátu Do Evropy přišli Avaři roku 558. Jejich kmenový svaz nebyl příliš početný, ale záhy se rozrostl o kmeny, které byly připojeny dobrovolně i násilím. Patřily mezi ně zbytky Hunů, bulharští Utigurové a především Kutrigurové, kteří zaujali v avarském společenství mocensky významné postavení. Je možné, že se už tehdy objevili v řadách kočovných bojovníků také Slované, především Antové, sídlící mezi Dněstrem a Dněprem. Podle byzantského autora Theofylakta Simokatta to byli právě Avaři, kteří si po roce 602 podrobili mocný antský kmenový svaz.
Vztahy mezi vedením avarského kmenového svazu a byzantskou vládou však nebyly zpočátku nepřátelské, ba právě naopak. Avaři velmi brzy zjistili, jaké panují v jihovýchodní Evropě mocenské poměry a hodlali je využít ve svůj prospěch. Byzantská říše byla finančně vyčerpaná dlouhodobými válkami, jež vedla na několika frontách zároveň. Císaře Justiniána I., jemuž táhlo na osmdesátku, zmáhala nechuť k rozhodným opatřením, k nimž mu často chyběly prostředky. Vojáků bylo málo, armáda byla demoralizovaná a pokud se jí nedostávalo zásob potravin a dalších potřebných věcí, neváhali velitelé dát rozkaz k vyplenění vlastní země. Avaři si začali být vědomi toho, že svými útoky váží síly nepřátelské Byzanci (především Slovany) a snažili se toho využít.
Už roku 558 přijal Justinián I. avarské posly a poté, co s nimi dojednal placení tributu, je bohatě obdaroval. Císař se nezdráhal vyplácet Avarům tribut, neboť se mu tím až na drobné výjimky podařilo zabránit jejich vpádům na byzantské území. Roku 562 vypravil avarský kagan k Justiniánovi poselstvo, které ho požádalo, aby poskytl Avarům k osídlení tzv. Malou Skythii, oblast rozkládající se mezi dolním tokem Dunaje a Černým mořem (dnes rumunská Dobrudža). Z tohoto území by mohli dobře ovládat Anty i expandovat do nitra balkánské části byzantské říše, která je lákala k výbojům. Justinián však nehodlal na tento návrh přistoupit. Posílil posádky, chránící dunajskou hranici, které měly Avarům zabránit v překročení řeky. Obratným jednáním se navíc byzantské diplomacii podařilo vzbudit u Avarů zájem o tažení proti franské říši.
Pronikání Avarů do Evropy náhled|upright=0.6|vlevo|alt=|Rekonstrukce lamelové helmy z Niederstotzingenu. Datováno 560–600 n. l. Je považována za avarskou lamelovou helmu.