Habsburská monarchie (německy Habsburgermonarchie) nebo Habsburská říše (německy Habsburgerreich), od 18. století také jako Rakouská monarchie (latinsky Monarchia Austriaca, německy Österreichische Monarchie) a Podunajská monarchie (Donaumonarchie) nebo jen Rakousko (Österreich), jsou neoficiální názvy bezejmenného historického soustátí, jemuž vládla rakouská větev habsburské dynastie a jejich následnická habsbursko-lotrinská dynastie v letech 1526–1804. Habsburská monarchie vznikla jako personální unie, když Ferdinand I. Habsburský, ovládající doposud jen dědičné habsburské země, roku 1526 získal českou a uherskou korunu.
Velká část habsburského soustátí oficiálně náležela ke Svaté říši římské, zatímco druhá podstatná část se skládala zejména z Uherského království a nacházela se mimo Říši. I přes dočasné neúspěchy se nakonec Habsburkům podařilo jednotlivé části monarchie integrovat a vytvořit centralizovanou správu. Konečně roku 1804 přijal František I. císařský titul a dosud bezejmenný stát se přeměnil na Rakouské císařství.
Seznam zemí monarchie Dědičné habsburské země a Uhersko
Rakousko 22px|okraj Horní Rakousy 22px|okraj Dolní Rakousy Vnitřní Rakousy Štýrsko Korutany Kraňsko 22px|okraj Istrie
město Terst Tyrolsko
Salcbursko
Breisgau Koruna česká Čechy Morava Slezsko Horní a Dolní Slezsko
Koruna uherská Uhersko Chorvatsko Sedmihradsko Slavonsko Dalmácie Srbsko Vojenská hranice
Ostatní země
Historie Původ a expanze náhled|upright=0.6|vlevo|Stříbrná medaile zobrazující krále Rudolfa I. s jeho syny Albrechtem a Rudolfem II. na augsburském říšském sněmu, který položil základy rodu Habsburků. Dílo Antona Scharffa k 600. výročí ústavy dědičných zemí (Erblande), 1882. Prvním Habsburkem, kterého lze spolehlivě doložit, byl Radbot z Klettgau, narozený na konci 10. století. Rodové jméno pochází od hradu Habsburg, který Radbot postavil na území dnešního Švýcarska. Po roce 1279 se Habsburkové ujali vlády v Rakouském vévodství, které bylo součástí volitelného Německého království v rámci Svaté říše římské. Král Rudolf I. z rodu Habsburků přidělil Rakouské vévodství svým synům na augsburském říšském sněmu (1282), čímž založil „rakouské dědičné země“. Mezi lety 1438 a 1806 byl s několika výjimkami habsburský arcivévoda rakouský volen císařem Svaté říše římské.
Habsburkové se dostali do popředí evropské politiky díky dynastické strategii, kterou prosazoval císař Maxmilián I. Maxmilián se oženil s Marií Burgundskou, čímž do habsburského panství získal Burgundské Nizozemí. Jejich syn Filip Sličný se oženil s Johanou Šílenou, dcerou Ferdinanda II. Aragonského a Isabely I. Kastilské. Jejich syn Karel V., císař Svaté říše římské, zdědil roku 1506 habsburské Nizozemí, roku 1516 habsburské Španělsko a jeho území a roku 1519 habsburské Rakousko.
Habsburské državy byly tak rozsáhlé, že Karel V. byl neustále na cestách po svých panstvích, a proto potřeboval zástupce a regenty, jako například Isabelu Portugalskou ve Španělsku a Markétu Rakouskou v Nizozemí. Na říšském sněmu ve Wormsu v roce 1521 se císař Karel V. dohodl se svým mladším bratrem Ferdinandem. Podle wormského habsburského kompaktu (1521), potvrzeného o rok později v Bruselu, se Ferdinand stal arcivévodou a správcem Karla V. v rakouských dědičných zemích.
Po smrti Ludvíka II. Uherského v bitvě u Moháče proti osmanským Turkům byl arcivévoda Ferdinand (který byl Ludvíkovým švagrem díky adopční smlouvě uzavřené Maxmiliánem a Vladislavem II., Ludvíkovým otcem, na prvním vídeňském kongresu) v roce 1526 zvolen novým králem Čech a Uher. Čechy a Uhry se staly dědičnými habsburskými državami až v 17. století: po vítězství v bitvě na Bílé hoře (1620) nad českými rebely vydal Ferdinand II. obnovené zřízení zemské (1627/1628), které zavedlo dědičnou posloupnost v Čechách. Po bitvě u Nagyharsány, v níž Leopold I. znovu dobyl téměř celé osmanské Uhersko, svolal císař sněm v Prešpurku, kde ustanovil dědičnou posloupnost v Uherském království. náhled|upright=0.9|vlevo|Mapa střední Evropy v roce 1648: Karel V. v roce 1556 rozdělil habsburský rod tím, že předal Rakousko spolu s císařskou korunou Ferdinandovi (jak bylo rozhodnuto na volbě císaře v roce 1531) a Španělskou říši svému synovi Filipovi. Španělská větev (která držela také Nizozemí, Portugalské království mezi lety 1580 a 1640 a jižní Itálii) vymřela roku 1700. Rakouská větev (která vládla Svaté říši římské, Uhersku a Čechám) byla mezi lety 1564 a 1665 rozdělena mezi různé větve rodu, ale poté zůstala jednotná v personální unii. Vymřela po meči v roce 1740, ale díky sňatku císařovny Marie Terezie s Františkem Lotrinským dynastie pokračovala jako rod Habsbursko-Lotrinský.
Zrod monarchie (1526–1597) Ferdinandova unie a vyprovokování Osmanské říše Roku 1515 byly mezi Habsburky a Jagellonci uzavřeny vídeňské smlouvy, jejichž součástí bylo dojednání sňatku Ferdinanda Habsburského s Annou Jagellonskou, který proběhl roku 1521. Následujícího roku byly Ferdinandovi bruselskými smlouvami přiřčeny dědičné habsburské země (Dolní a Horní Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Tyrolsko), Alsasko a Württembersko.
Když roku 1526 náhle zahynul Ludvík Jagellonský, snažil se Ferdinand I. Habsburský uplatnit dědické právo své manželky na Korunu českou a Uherské království. V Čechách byly Ferdinandovy dědické nároky odmítnuty, avšak byl přijat na základě volby. V ostatních přivtělených zemích Koruny české dědický nárok uznán byl.Janáček (1968). Str. 28-31. Obdobný spor o uznání Ferdinandova nároku vznikl i v Uhrách, kde však názorové rozštěpení vedlo k ustavení dvojvládí (druhým uherským králem se stal Jan Zápolský).
Ferdinandova snaha získat moc nad celými Uhrami vojensky vedla nejen k rozštěpení Uher, ale také k vyprovokování Osmanské říše, jejíž armáda v nastalé válce nejen pomohla Zápolskému (který se stal tureckým vazalem) ovládnout Sedmihradsko, ale dokonce roku 1529 oblehla VídeňJanáček (1984). Str. 64-71. a roku 1532 plenila rakouské země.Janáček (1984). Str. 103-106. Válečný konflikt pokračoval i po Zápolského smrti, až nakonec Turci roku 1541 dobyli Budín a zřídili na velké části Uher Budínský vilájet. V Sedmihradsku vládl turecký vazal Jan Zikmund Zápolský a Ferdinandovi nakonec zbylo pouze Královské Uhersko.Janáček (1984). Str. 129-137.
Myšlenkový svět za prvních Habsburků náhled|upright=0.5|vpravo|Ferdinand I. Válka v Uhrách ovšem výrazně zvyšovala Ferdinandovy finanční nároky na stavy, což se nelíbilo zejména českým stavům, které představovaly největší opozici krále v monarchii,Janáček (1984). Str. 167-170. obviňovaly krále z vyprovokování války v Uhrách a nebyly příliš ochotny tuto „soukromou záležitost krále v Uhrách“ vojensky či finančně podporovat.Janáček (1984). Str. 72-78. Českým stavům se navíc také příčily centralizační a integrační snahy a úsilí o posílení moci krále či rakouských stavů na úkor Koruny české.Janáček (1984). Str. 79-86.
Avšak ani v ostatních částech monarchie nebylo postavení katolického krále jednoduché. V zemích Ferdinandova panství se šířila reformace. Luteránství bylo přijímáno zejména v Rakousích, Slezsku a mezi českými a uherskými Němci. Kalvinismus získával své stoupence zejména v Uhrách a Čechách (Jednota bratrská). V Čechách převládal utrakvismus, na Moravu zas proudili novokřtěnci. Vedle těchto hlavních proudů vznikaly v monarchii četné sekty unitářů (zejména v Sedmihradsku) či nonkonformistů.Evans (2003). Str. 17-25.
náhled|upright=0.6|vlevo|Maxmilián II. s chotí Marií Španělskou Vzestup protestantství doprovázel úpadek katolické církve a katolické instituce se uchovaly jen díky tomu, že je nejednotné evangelické církve nebyly většinou schopny nahradit. Katolická cenzura tak byla značně neúčinná, díky čemuž se mohla rozvíjet evangelická náboženská literatura (zejména Bible kralická a maďarské překlady Bible). V soustátí se rovněž rozvíjel humanismus a vztah mezi místními katolickými biskupy a papežem se postupně rozvolňoval. Až na potlačení odboje českých stavů roku 1547 (ve kterém náboženství ostatně bylo pouze jednou z příčin konfliktu) tak byla habsburská monarchie relativně nábožensky tolerantní.Evans (2003). Str. 25-39.
Habsburkové v tomto období ostatně ani neměli příliš mnoho prostředků, jak reformaci potlačit. A mnohdy k tomu panovník ani neměl potřebnou vůli. Maxmilián II. byl vůči protestantismu velmi tolerantní a pravověrným katolíkem nebyl rozhodně ani Rudolf II., který se spíše než o teologii zajímal o přírodní vědy, umění, astrologii a alchymii. Humanismus Habsburků v tomto období smíšený s magií zatlačoval náboženství do pozadí. Duchovnímu světu vládl manýrismus, sebevědomí spojené s nervozitou.Evans (2003). Str. 39-60.
Krize monarchie (1597–1648) Eskalace napětí náhled|upright=0.6|vpravo|Ferdinand II. Rudolfův zájem o esoterismus se však spojil s duševní chorobou a vyústil v neschopnost vládnout a v následnou politickou krizi císařství. Válku s Turky, která zuřila v letech 1593–1606, a zvládnutí řady povstání v Uhrách (Zikmund Báthory, Štěpán Bočkaj) přenechával jiným. Rudolfův bratr Matyáš se nakonec rozhodl situaci vzít do vlastních rukou, získal podporu všech stavů krom českých a roku 1608 donutil Rudolfa, aby mu přenechal vládu Uhrách, Rakousku a na Moravě. Rudolf nakonec ztratil podporu i v Čechách a roku 1611 byl přinucen k abdikaci, takže monarchii vládl zase jediný panovník, Matyáš.Janáček (1987). Str. 471-493.
náhled|upright=0.7|vlevo|Náboženské a mocenské napětí v císařství vedlo k povstání, které uvrhlo velkou část Evropy na třicet let do války Tím však krize neskončila. Ještě Ferdinand I. uvedl do habsburské monarchie jezuity, kteří se snažili obnovit ztracené pozice katolické církve. Odpor vůči jezuitům panoval ve všech vrstvách společnosti, ti však dokázali obratně využívat sporů mezi jednotlivými mocenskými skupinami. Díky tomuto trpělivému obratnému manévrování a propracovanému systému jezuitského školství si nakonec jezuité vychovali skupinu vlivných katolických radikálů.Evans (2003). Str. 61-83.
V Čechách se navíc znovu vynořil mocenský spor mezi králem a stavy, který nakonec ve spojení s náboženským pnutím propukl roku 1618 v povstání českých stavů, ke kterému se přidaly také stavy slezské, moravské, rakouské i uherské. Novému králi Ferdinandu II. se nakonec povstání podařilo zpacifikovat, konflikt však přerostl do třicetileté války.
Vítězství „pietas Austriaca“ Válečné řešení náboženského konfliktu vložilo mezi katolickou víru a loajalitu panovníkovi rovnítko, což znemožnilo další náboženskou toleranci. Kalvinisté i luteráni byli ze země vyháněni a provinilá evangelická šlechta se měla vítěznému katolicismu podřídit, nebo opustit zemi. Byla vytvořena ideologie zdůrazňující zbožnost habsburského rodu (pietas Austriaca), avšak soulad mezi dynastií a církví byl jen klam, neboť Habsburkové nebyli ochotni posílit moc církve za cenu oslabení moci své.Evans (2003). Str. 83-104.
Porážka protestantismu, která znamenala zákaz nekatolických konfesí (mimo Slezska a Uher), mnohé evangelíky zviklala v jejich přesvědčení o správnosti jejich víry a také opětovné útoky Turků, které byly vykládány jako Boží trest za protestantismus,Evans (2003). Str. 129-139. vedl mnohé ke konverzi ke katolicismu, či dokonce k horlivé protireformaci. Katolicismus navíc nyní představoval jednotu a řád, oproti „novátorskému a destruktivnímu“ protestantismu.Evans (2003). Str. 139-145.
V Evropě však stále zuřila válka, která se podepsala i na ekonomické situaci v Habsburské monarchii. Poddaní byli stále více znevolňováni, což vedlo k nevolnickým povstáním a zbojnictví. Válka a náboženská intolerance vedla také k úpadku vzdělávání, cenzuře, pálení knih.Evans (2003). Str. 105-128.
Konsolidace (1648–1700) náhled|upright=0.9|Územní vývoj habsburské monarchie