náhled|upright=1.6|Dobová mapka plebiscitního území, s vyznačením nejdůležitějších demarkačních linií na Těšínsku před jeho rozdělením Československo-polský spor o Těšínsko byl jeden z československo-polských pohraničních sporů a vedl se mezi těmito státy od roku 1918 do roku 1958. Vrcholil v letech 1918 až 1920PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ,s. 8 - 48, s. 84 - 124, s. 125 - 148, s. 157, s. 164 - 169, s. 170 - 194 a v roce 1938. S konečnou platností byl ukončen až československo-polskou smlouvou z roku 1958.

Po zániku Rakouska-Uherska vznikl mezi nově vzniklým Československem a Polskem spor o území Těšínska. Po krátkém vojenském konfliktu a po Polskem odmítnutém plebiscitu rozhodla 28. července 1920 konference velvyslanců ve Spa o rozdělení sporného území mezi oba státy. V roce 1938 (3. října) Polsko východní část československé části Těšínska vojensky obsadilo a anektovalo. Polská anexe byla provázena tvrdou polonizací a odsunem českého obyvatelstva, trvala však krátce – po vojenské porážce Polska obsadilo anektované území Německo a zahájilo represe vůči Čechům i Polákům. Po druhé světové válce se hranice vrátily do stavu před polským obsazením. Spor byl ukončen uzavřením smlouvy o vzájemných hranicích v roce 1958.

Historie do 1918

náhled|vlevo|Smírčí kříž v Pruchné (dnes v Polsku) s nápisem v češtině náhled|Zemské zřízení Těšínského knížectví, vydání z roku 1574 Přítomnost Slovanů na Těšínsku je doložena od 8. století. Těšínsko se dostalo do závislosti na Velkomoravské říši. Po jejím pádu jej ovládla česká knížata z rodu Přemyslovců. Po vpádu polského knížete Boleslava Chrabrého do českého knížectví na konci 10. století připadlo Těšínsko polskému státu. Břetislav I. je sice získal koncem 30. let 11. století nakrátko zpět, avšak roku 1054 nakonec připadlo znovu polským Piastovcům. V procesu drolení polského středověkého státu se koncem 13. století vyčlenilo Těšínské knížectví, v němž panovala boční linie Piastovců. 18. února 1327 přijal český král Jan Lucemburský od těšínského knížete Kazimíra I. území Těšínska a udělil mu je 24. února téhož roku jako léno zpět.Žáček (2004), str. 70. 24. srpna 1335 byla v Trenčíně uzavřena smlouva mezi Janem Lucemburským a zástupci polského krále Kazimíra III. Velikého, která potvrdila lenní závislost Těšínska na českém králi.Žáček (2004), str. 73–74. Polský král Trenčínskou smlouvu ratifikoval 9. března 1339.Žáček (2004), str. 77. Jako součást zemí Koruny české se Těšínsko v roce 1627 (Obnovené zřízení zemské) stalo i dědičným územím pod vládou rodu Habsburků a po smrti poslední piastovské kněžny Alžběty Lukrécie v roce 1653 se jako odumřelé léno stalo majetkem Habsburků.Blanka Pitronová v Nástinu dějin Těšínska (1992), str. 45.

V době husitské byl na Těšínsku silný vliv češtiny. V češtině byla roku 1573 vydána těšínským knížetem Václavem III. Adamem i kodifikace těšínského zemského práva v zemském zřízení. Tato kodifikace stanovila povinnost vést soudní pře v češtině (Ar XVIII) a (Ar XX) překládat do češtiny i dokumenty sepsané v ostatních zemských jazycích (tehdy latina a němčina). Václav III. Adam přestoupil na protestantismus, k luterství přestoupila i podstatná část obyvatelstva Těšínska. Kvůli znemožnění kulturních styků s protestantismem v Čechách a na Moravě po roce 1620 se v 18. století začíná v těšínském protestantském prostředí stále hojněji užívat polština. náhled|vlevo|Rakousko-Uhersko v roce 1910: číslem 11 a žlutou barvou je označeno Rakouské Slezsko (samotné číslo 11 je umístěno přímo na území Těšínska), číslem 6 Halič, země Koruny české jsou vyznačeny červenou linkou Od roku 1848 začalo národní uvědomování se autochtonního slovanského obyvatelstva Těšínska, které většinou hovořilo do dnešní doby používaným těšínským nářečím. Agitační činnost z polského centra v blízkém Krakově byla úspěšnější než vliv českých středisek národního hnutí.Gabal (1999), str. 120. Část obyvatelstva se v odporu k polským národním snahám a pokusům spojit Těšínsko s HaličíGawrecká (2004), str. 99. dokonce přikláněla k německému kulturnímu okruhu (tzv. Šlonzáci). Vedle slovanského obyvatelstva (hlásícího se k Čechům, Polákům či bez jasného národního vědomí) na Těšínsku žilo ve druhé polovině 19. století i velké množství Němců a Židů.

Roku 1848 se polština stala vedle němčiny druhým úředním jazykem. Po roce 1867 získali Poláci v Rakousko-Uhersku privilegované postaveníMorozov (2009), str. 6.Županič (2006), str. 12. a počtem svých lidí na vysokých diplomatických a správních místech je předčili jedině Němci a Maďaři.Fejtö (1998), str. 97-98. Na přelomu 19. a 20. století osídlení Těšínska podstatným způsobem ovlivnila migrace spojená s industrializací. Migranti přicházeli především z polské Haliče (tato haličská skupina přistěhovalců nakonec představovala téměř 12 % celkového počtu obyvatel Těšínska),Krysztof Szelong: Plebiscit a otázka sebeurčení těšínského obyvatelstva 1918–1920, Těšínsko 1/2001, str. 7. (pdf) avšak část z nich se asimilovala do německého a později i do českého živlu.Gawrecká (2004), str. 42. Česko-polské vztahy se postupně zhoršovaly – do 80. let 19. století a s jistými výhradami až do přelomu 19. a 20. století převládala vzájemná spolupráce (motivovaná společným postupem proti privilegovanému postavení Němců), kterou na počátku 20. století vystřídala vzájemná rivalita, přerůstající až v antagonismus.Gawrecki (1999), str. 23. náhled|Jazyková skladba Rakouského Slezska a přilehlé části Pruského Slezska v roce 1912 Významná část obyvatelstva stále nebyla národnostně vyhraněná a hlásila se střídavě k různým národnostem. Hranice českého osídlení na Těšínsku se posouvala směrem do českého vnitrozemí. V roce 1908 se česká Matice osvěty lidové přestěhovala z Těšína do Ostravy, české noviny byly přeneseny z Těšína do Frýdku.Peroutka (2003), str. 151. Úpadek českého živlu v oblasti je sugestivně líčen ve Slezských písních.

V roce 1918 se území tzv. Těšínska rozkládalo na území o rozloze 2281,6 km², kde žilo v roce 1910 podle výsledků posledního rakouského sčítání lidu 434 521 osob, z nichž 53,8 % používalo jako svůj obcovací jazyk (tzv. Umgangssprache) polštinu, 26,6 % češtinu a 17,7 % němčinu. Uvést těšínské nářečí či jidiš jako obcovací jazyk nebylo možné. Počty německých mluvčích proto zahrnují i židovské obyvatelstvo, hovořící německy nebo jidiš. Počty polských mluvčích zahrnují i protipolsky orientované Šlonzáky. Výsledky tohoto sčítání lidu byly zpochybňovány z české i polské strany. 26. a 27. března 1911 dokonce napadli Poláci rozhořčení výsledky tohoto sčítání lidu v Orlové místní české obyvatelstvo.Sčítání na Těšínsku ukončil krvavý střet Poláků s Čechy (Týden)

1918–1920 vlevo|náhled|Protičeská polská agitace v době tzv. plebiscitního období vlevo|náhled|Nároky republiky Německé Rakousko (vyhlášené po první světové válce), zahrnující i celé území Těšínska náhled|Protipolská česká agitace v době tzv. plebiscitního období, zaměřená na Šlonzáky vlevo|náhled|Vedení české vojenské organizace, tzv. Občanské obrany náhled|Protipolská šlonzácká agitace v humoristickém listu „Nasz Kocur“, vydávaném Josefem Koždoněm v Moravské Ostravě náhled|vlevo|Dům ředitele spořitelny V. Mezery v Orlové, zničený při pokusu o atentát na Josefa Šnejdárka náhled|vlevo|Skupinové foto plebiscitních pracovníků tzv. Koždoňovy skupiny (Šlonzáci), agitující pro Československo (Josef Koždoň sedí v přední dolní řadě, označen bílým křížkem)

V době rozpadu Rakouska-Uherska se na Těšínsku Poláci prosazovali aktivněji než Češi.Gawrecká (2004), str. 20. Dne 7. října 1918 polští poslanci z Těšínska Józef Londzin a Tadeusz Reger prohlásili, že polské obce chtějí do Polska, o čtyři dny později se obdobně vyjádřil polský poslanec Jan Michejda. 12. října 1918 se na schůzi v Těšíně zástupci polských politických stran usnesli na příslušnosti Těšínska k Polsku. Byl ustaven Polský národní výbor pro Těšínsko (Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego), který Těšínsko prohlásil za součást Polska, odzbrojil rakousko-uherské posádky a vojensky tak většinu Těšínska v noci z 31. října na 1. listopadu 1918 obsadil. Až 29. října 1918 byl ustaven český Národní výbor pro Slezsko, který 1. listopadu 1918 obdobně prohlásil, že přebírá vládu nad celým Slezskem, včetně celého Těšínska. Československo opíralo svůj nárok o historické právo (Těšínsko bylo od roku 1327 v lenní závislosti na českém králi), národnostní a strategické důvody (klíčová Košicko-bohumínská dráha a zásoby uhlí). Polsko opíralo svůj nárok zejména o důvody národnostní (v posledním sčítání lidu v roce 1910 uvedla většina etnických Slezanů (Šlonzáků), tedy obyvatel Těšínska, jako svůj obcovací jazyk polštinu) a žádalo právo na sebeurčení žijící na Těšínsku.

Na Těšínsko současně začali vznášet nárok Němci. Dne 21. října němečtí poslanci z českých zemí dopředu odmítli vznik samostatného Československa a oznámili úmysl české země rozdělit a takto vzniklou německou část připojit k německému Rakousku.Houžvička (2005), str. 104. Dne 25. října 1918 Němci vyhlásili tzv. Německé Rakousko. Součástí Německého Rakouska měly být i čtyři sudetoněmecké provincie Německé Čechy, Sudetsko, Šumavská župa a Německá jižní Morava, tři exklávy Brno, Jihlava a Olomouc a měla být neutralizována Ostravská pánev.Houžvička (2005), str. 105.

Česko-polské napětí se stupňovalo a snaha uklidnit situaci vedla k uzavření prozatímní dohody o rozdělení Těšínska mezi oba národní výbory. Dohoda neměla prejudikovat definitivní rozhraničení území, o němž měly rozhodnout vlády v Praze a Varšavě.Žáček (2004), str. 305. Podle této dohody velká většina Těšínska zatímně připadla Polsku, které tak získalo i kontrolu nad Košicko-bohumínskou dráhou, jediným přímým železničním spojením českých zemí s východním Slovenskem. Podle některých názorů tato dohoda dělila území Těšínska podle národnosti obyvatel; tento závěr je však zpochybňovánJaroslav Valenta: Arbitráž z 28. července 1920 po osmdesáti letech, Těšínsko 2/2001, str. 16. (pdf)Rozhovor profesora Jerzyho Tomaszewského s Aleksandrem Kaczorowskim a neodpovídá ani vlastnímu textu dohody. Pod polskou kontrolou se nacházelo celkem 77 % území, na němž žilo 73 % polských mluvčích, 22 % německých mluvčích a 5 % českých mluvčích. Pod československou kontrolou se nacházelo celkem 22,7 % území, na němž žilo 70 % českých mluvčích, 20 % německých mluvčích a 10 % polských mluvčích.Krysztof Szelong: Plebiscit a otázka sebeurčení těšínského obyvatelstva 1918–1920, Těšínsko 1/2001, str. 8. (pdf)

Československá vláda a česká veřejnost toto rozdělení vnímaly jako dlouhodobě nepřijatelné. Polská strana byla s tímto rozdělením spokojena. Na konec ledna 1919 Polsko naplánovalo konání voleb do polského sejmu. V rozporu s uzavřenou dohodou se tyto volby měly konat i v Polskem kontrolované části Těšínska, kde též Polsko zahájilo odvody místního obyvatelstva do polské armády.Klimek (2000), str. 44. V souvislosti s konáním těchto voleb Polsko v jím kontrolované části Těšínska rozmístilo vojenské jednotky. Československý protest proti konání voleb a vojenským odvodům místního obyvatelstva jako nepřijatelném projevu státní svrchovanosti ve sporném území byl Polskem odmítnut a Československo se rozhodlo pro vojenské řešení sporu. Vypukla sedmidenní válka a početně silnější československá vojska (hlavní polské síly v té době bojovaly na východě s Ukrajinci o kontrolu nad etnicky nepolskouBorák, Žáček (1993), str. 5. východní Haličí) zabrala většinu sporného území. Československý útok se zastavil na nátlak Dohody.