250px|vpravo|náhled|Morana a Vesna v moderním podání Slovanská mytologie je soubor předkřesťanských slovanských představ a příběhů o stvoření a přirozenosti světa, bozích, démonech a hrdinech. Je součástí slovanského předkřesťanského náboženství a sdílí mnohé společné rysy s ostatními indoevropskými mytologiemi, například významné postavení hromovládného boha. Některé z jejích prvků se zachovaly ve slovanské lidové tradici, společně s prvky křesťanskými a neslovanskými, a zároveň je významnou součástí rodnověří – slovanské novopohanské tradice.
Stav poznání slovanské mytologie je velké míře limitován vzácností a torzovitostí dobových písemných pramenů o ní. Autentické slovanské mýty prakticky nejsou zachovány a na její podobu se usuzuje kromě historických pramenů především z komparativní mytologie, lingvistiky, archeologie a pozdního folklóru.
Studium 250px|vpravo|náhled|Socha Radegasta z 20. století na beskydském vrchu Radhošť
Písemné prameny o slovanské mytologii jsou velmi chudé, jak co do množství, tak co do obsahu. Veškeré prameny, s výjimkou několika z arabského prostředí, také pochází od křesťanských autorů a jsou zatíženy jejich vírou a znalostí antického náboženství. Mnoho pramenů je také dílem autorů, kteří neuměli slovanský jazyk. Dalším problémem je, že až na výjimky prameny pocházejí až z doby christianizace či doby těsně předcházející nebo následující. V té době už byly náboženské a mytologické představy Slovanů diferencovány, a tak nelze tyto zprávy vztáhnout na celé slovanské náboženství. Ve východoslovanském prostředí je hlavním pramenem Pověst dávných let z 12. století a různá díla církevní literatury, především kázání, pro mytologii Polabských Slovanů zase různé kroniky křesťanských autorů z 11. a 12. století, například Dětmara z Merseburku nebo Helmolda z Bosau.
Akademický zájem o slovanskou mytologii se počal rozvíjet především s nástupem romantismu na počátku 19. století v rámci takzvané mytologické školy vycházející z díla bratří Grimmů. Od poloviny 19. století počal nastupovat do této oblasti pozitivistický přístup vymezující se proti spekulativním hypotézám a nekritickému čerpání z pozdní lidové kultury. Od poloviny 20. století byla tato oblast zájmu silně ovlivněna archeologickými poznatky a srovnávací mytologií založenou na trojfunkční hypotéze.
Mytologické představy Slovanské mýty se zachovaly pouze v zlomkovité a nepůvodní podobě. Existuje však bohatý materiál svědčící o animistickém pohledu na svět a bytostech, které jej obývaly, a také o sezónních slavnostech, svědčících o cyklickém chápání času.
Kosmogonie Mýtus o stvoření světa se u Slovanů zachoval pouze ve folklórním podání a v Povesti vremenných let, která sice má spíše podobu křesťanského apokryfu, ale její podání stvoření světa folklóru odpovídá. Obecně se jedná o stvoření dvěma demiurgy. Jeden z nich má tvůrčí potenciál, ale je pasivní, druhý je aktivní, ale bez tvůrčího potenciálu. Byli představováni většinou v ptačí podobě, a později christianizováni na Boha a Ďábla. Bůh je pasivním stvořitelem, který někdy ani neví, jak svět stvořit. Ďábel se na jeho příkaz potápí na dno světového oceánu a přináší mu odtud hrst písku a zeminy, ze které Bůh stvoří svět. Podle některých názorů je pasivním stvořitelem Svarog a aktivním Veles, případně nejasná božstva Bělboh a Černoboh.
V Povesti vremenných let zní mýtus následovně tak, že podstatou stvoření světa je součinnost Boha a Satana, kteří se na počátku oba vznášeli nad nekonečným praoceánem. Podle jedné z verzí vytvoří Satan zemi ze své vlastní vůle, podle jiné na příkaz Boha. Je toho schopen jako jediný, protože andělé jsou příliš lehcí. Vyzvednutí země z vody se mu podaří až napotřetí, když ji vyzvedává ve jménu Božím. Kromě hrsti písku v rukou pro Boha skryje další v ústech. Když však začne písek růst, vykašlává ho, a tak vznikají pustiny, hory, skály a bažiny. Bůh tvoří roviny a úrodná pole.
Mýtus o stvoření světa prostřednictvím dvou demiurgů se ke Slovanům dostal ze severní Eurasie, nejspíš prostřednictvím ugrofinských či turkotatarských národů. Podle jiných teorií jde o mýtus dualistický, ovlivněný íránským prostředním. Existují i další mýty o stvoření, jako například slovinský o kosmickém vejci sneseném božským kohoutem, z něhož se vylilo sedm řek, které zúrodnily zemi. Vznikl nejspíše pod vlivem orfismu. Ve slovinském, slovenském a podkarpatském prostředí existují také mýty o vzniku světa z ohně.
Antropogonie Také o stvoření člověka hovoří Povest vremenných let: „Víme, jak byl člověk stvořen. Bůh se myl v lázni a zpotil se, i otřel se věchtem a hodil jej z nebe na zem. Vznikl spor mezi Satanem a Bohem, kdo z nich má z věchtu stvořit člověka. I stvořil Satan člověka, a Bůh vložil do něj duši, aby až člověk umře, tělo šlo do země a duše k Bohu.“ Podle některých mýtů stvořil člověka Bůh, ale Satan ho poplival, čímž vzniklo všechno lidské trápení. Také ve Slovinsku se tradovalo, že člověk vznikl z kapky potu, která spadla z Božího čela na zem. Tím byl člověk odsouzen pracovat. V Rusku byl znám příběh o Rodovi, který stále tvoří nové lidi házením hrud hlíny na zem, tento motiv je analogický mýtu o Deukaliónovi a Pyrze. U západních Slovanů byl zas znám mýtus o prvním člověku králi Muži (Mandžakovi), který je analogický germánskému Mannovi.
Kosmologie 250px|vpravo|náhled|Baba Jaga Ve slovanském folklóru je často země líčena jako spočívající na rybě, velrybě či několika rybách. Svět býval rozdělován na horní – nebe, střední – zemi a dolní – podsvětí. Ty jsou spojeny světovým stromem, kterým je dub, méně často borovice. Na vodorovné ose je pak svět rozdělen na čtyři světové strany. Zemi ztotožňované s Mokoš se dostávalo veliké úcty a například tráva byla chápána jako její vlasy, skály jako její kosti a řeky jako její žíly. Země byla chápána jako matka a nebesa, jejichž bohem je Svarog, jako otec.
I nebeská tělesa mají božskou podstatu, Slunce bylo chápáno jako vševidoucí oko, jako okřídlený mladík s křídly nebo v indoevropském duchu jedoucí po obloze v zlatém voze taženém bělouši. Ráno se koupalo v moři, při své denní pouti bojovalo s démony mraků a při zatmění bylo ohrožováno drakem či vlkodlakem. Nejčastěji je ztotožňované s bohem Dažbogem. Měsíc je jeho mladším bratrem, v Rusku někdy sestrou, nejspíš pod řeckým vlivem. Hrál důležitou úlohu v magii a léčitelství a věřilo se, že k němu putují duše zemřelých. Obě tato tělesa tradičně sídlí za mořem. Jejich sestrou byla Zora, často milenka jednoho z nich či obou. Ostatní hvězdy byly chápány nejčastěji jako děti Slunce a Měsíce. Věřilo se, že každý člověk má svou hvězdu a ta v okamžiku jeho smrti padá.
Podsvětí zvané nav, někdy ležící za mořem, je chápáno jako klidné a vlhké místo. Vládl mu nejspíš Veles. Jakožto ráj bývá někdy označován jako Irij nebo ztotožňován s ostrovem Bujan. V pohádkách se často Onen svět vyskytuje spíš jako říše přízračných bytostí než mrtvých duší. Bývá také nazýváno „Třikrát desáté království“, které leží za hranicemi lidského světa. Cesta hrdiny do něj se většinou neobejde bez průvodce, který může být třeba čarodějnice, kůň či pták, případně bez pomoci kouzelného předmětu. Tento motiv může být ovlivněn sibiřským šamanismem a průvodce pak má funkci psychopompa.WARNEROVÁ, Elizabeth, Ruské mýty, Levné knihy KMa, Praha 2006, , s. 55
Zakladatelské mýty Ve slovanském prostředí lze nalézt celou řadu pověstí o počátcích kmenů či dynastií, které vykazují rysy mýtu. Byly zaznamenány středověkými křesťanskými kronikáři, jejichž dílo bylo ovlivněno biblickými a antickými motivy, přesto se v nich objevuje řada prvků, které vychází z předkřesťanských tradic. Ve své původní formě mohly mít podobu eposu, jako například Slovo o pluku Igorově, ruské byliny a jihoslovanské junácké písně.
V českém prostředí představuje zakladatelský mýtus příběh zaznamenaný Kosmou ve 12. století o příchodu bezejmenného lidu k hoře Říp, který si zvolí po svém vůdci Čechovi jméno Čechové. Následuje vyprávění o soudci Krokovi a jeho dcerách Kazi, Tetce a Libuši, z nichž poslední jmenovaná zdědí po svém otci soudcovskou funkci a nakonec si bere za manželka oráče Přemysla, s kterým zakládá přemyslovskou dynastii. Příběh o bezejmenné panně hadačce, která si bere Přemysla, už je však zaznamenán v Kristiánově legendě z konce 10. století. V Kosmově díle se objevuje ještě epizoda o Dívčí válce, Lucké válce a seznam legendárních přemyslovských knížat. Tyto pověsti byly dále přepracovávány a doplňovány v dalších dílech, především Dalimilově kronice, Hájkově kronice a Starých pověstech českých.Váňa, s. 250-255.
V Polsku existuje o počátcích polského národa a dynastie více verzí. Legendární praotec Lech se objevuje až v Kronice velkopolské z 13. a 14. století. Kronika Vincenta Kadlubka z 13. století vypráví o Krakovi, drakobijci zakladateli Krakova, jeho stejnojmenném synovi a dceři Wandě. Až poté uvádí knížete Popela, uváděného již Kronikou Galla Anonyma z 12. století, po jehož smrti nastoupil na trůn Zemomysl, syn oráče Piasta a zakladatel dynastie Piastovců. Přestože tyto příběhy obsahují některé mytické motivy, například oráče – zakladatel dynastie jako v českých pověstech, mají spíše podobu dvorské pověsti ovlivněné cizími prvky.Váňa, s. 257.
Již ze 7. století je doložena ruská pověst o založení Kyjeva třemi bratry jménem Kyj, Šček a Choriv, společně s jejich sestrou Lybeď´. Podle Jaana Puhvela jsou mytickým eposem také dějiny Kyjevské Rusi až do roku 988, a postavy jako Rurik, Oleg, Igor a Svjatoslav nejsou historické.
Mytické bytosti
Kromě bohů znali pohanští Slované i celou řadu nižších bytostí, nazývány byly většinou slovem běs či div, které souvisí s indickým déva. Některé z nich též ctili a obětovali jim. Mezi ty patřili například beregině, víly či upíři.
K nejvýznamnějším patří zmiňované víly. V různých podáních existují víly lesní, vzdušné, horské a také víly zlé. Existují další ženské bytosti jim podobné, patří mezi ně především rusalky, divé ženy nebo divoženky doprovázené divými muži. Ženské bytosti byly spojovány také s osudem a časem, patří mezi ně například Rožanice čili sudičky nebo polednice. Známi byli také duchové lesní, zvaní lešijové, a polní, jako je žithola. Voda byla obývána vodníky, oheň duchem jménem ovinnik. Rozsáhlá byla také skupina domácích duchů jako je domovoj. U západních Slovanů byly známy malé bytosti jako jsou ludkové. Mnoho duchů bylo také spojováno s mrtvými nebo jim byly přisuzovány démonické vlastnosti, patří mezi ně například Baba Jaga, Kostěj, vlkodlak, čert nebo upír.
Bohové 180px|vpravo|náhled|Moderní idol Velese na Velízu, bůh vody, země a podsvětí
Písemné záznamy o slovanské mytologii neuvádí jednotný panteon, dá se mluvit minimálně o dvou okruzích, jednom ruském a druhém polabském. Někteří badatelé zcela odmítají existenci jednotného slovanského panteonu a mytologie, spíše se však předpokládá že jednotná archaická kultura u Slovanů existovala až do počátku 9. století.Téra, s. 311. Slovanské slovo „bůh“ souvisí se sanskrtským bhaga, „rozdělující bohatství“ či „dárce dobra“. Archeologické nálezy dokládají že Slované už v době své expanze ctili bohy v lidské podobě.
U všech Slovanů je předpokládána víra v Peruna, boha hromu a blesku, obecně známý také nejspíš byl chtonický bůh Veles spojovaný se stády, bohatstvím a magií a Mokoš, bohyně vody a země. Perun společně s Velesem však představovali hlavní božstvo. Ruské prameny pak uvádí nejvyššího boha-stvořitele Svaroga, boha slunce Dažboga a několik dalších božstev s více či méně nejasnou funkcí. V pozici stvořitele podle některých teorií nahrazuje Svaroga Rod.