Ivan Martin Jirous, známý též pod přezdívkou Magor nebo Magor Jirous (23. září 1944 Humpolec – 9. listopadu 2011 Praha) byl český básník, publicista a výtvarný kritik, spiritus agens čili vůdčí duch českého undergroundu.13. komnata Ivana Martina Jirouse (2006), dostupné online (čas 4:50-6:00). Byl znám především spoluprací s nezávislou rockovou skupinou The Plastic People of the Universe. V době normalizace byl za své politické názory pětkrát vězněn. Stal se držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za dílo Magorovy labutí písně.
Život
Mládí Narodil se v rodině berního úředníka a učitelky v Humpolci, kde také složil maturitní zkoušku na SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola dr. A. Hrdličky a Základní devítiletá škola v Humpolci, dnes Gymnázium dr. A. Hrdličky). Původně chtěl studovat FAMU, ale jeho bratranec a redaktor časopisu Výtvarná práce Jiří Padrta ho nasměroval k dějinám umění.Marek Švehla: Český velikán Magor in Respekt 39/2004. 19. září 2004 (neautorizovaná kopie ) V roce 1962 složil přijímací zkoušky na obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Podle tehdejších pravidel musel před vysokoškolským studiem rok manuálně pracovat, v jeho případě jako stavební dělník a topič. Řádně studoval teprve v letech 1963 až 1968. Tématem jeho diplomové práce se stala vizuální poezie v díle Jiřího Koláře a Henriho Michauxe. O dva roky starší sestra Zora (provdaná za fotografa Jana Ságla) se rovněž věnovala výtvarnému umění.
Rodinné vztahy Poprvé se oženil s Věrou Vařilovou (1944–2011), básnířkou a historičkou umění.Erika Zlamalová:Rozhovor s Věrou Jirousovou , Literarni.cz, červen 2008 V roce 1972 se jí narodil syn Tobiáš Jirous, dnes herec, spisovatel a DJ. Podle rodného listu je Jirousovým synem, jeho biologickým otcem je však filosof Jiří Němec.
V roce 1976 se Jirous oženil podruhé, tentokrát s malířkou Juliánou Stritzkovou (* 1943), vnučkou Josefa Floriana. S Julianou měl dvě dcery, v roce 1980 Františku a v roce 1981 Martu.Juliana Jirousová: Životopis ~2001 Velkou část dětství svých dcer prožil ve vězení, ale s rodinou udržoval korespondenci, krátce poté, co byl propuštěn, se ale toto manželství rozpadlo. Dcera Františka dodnes vydala dva romány. Je předsedkyní občanského sdružení Magorův statek, které usiluje o proměnu Jirousova statku na Vysočině v básníkův památník. Marta navázala na poetiku svého otce v básnické sbírce Procházka s andělem.
Jeho partnerkou byla také překladatelka Daniela Degtěvová, s níž má syna Daniela Degtěva (1992), který vystudoval architekturu.
Jirousovou poslední partnerkou byla od devadesátých let až do jeho smrti písničkářka Dáša Vokatá.
Underground Na konci 60. let byl ministrem vnitra skupiny, která vznikla v hospodě u Křižovníků na Starém Městě Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, kde mimo jiné působili Karel Nepraš a Eugen Brikcius, který je autorem přízviska Magor.Gymnázium navštívil Magor Ivan Jirous, Gymnázium Telč Byl přítel filozofa a básníka Egona Bondyho. Své první básně publikoval časopisecky, například v Sešitech nebo Mladé tvorbě. Už roku 1967 se sblížil s undergroundovou skupinou The Primitives Group, později od roku 1969 se stal uměleckým vedoucím a manažerem The Plastic People of the Universe (PPU). Pro jeho postoje k totalitnímu režimu mu nebylo umožněno profesionálně se věnovat literatuře. Musel tedy střídat zaměstnání jako noční hlídač, zahradník, případně byl bez zaměstnání, za což mohl být kdokoliv souzen za příživnictví.
Magorovy labutí písně, básně z vězení ve Valdicích 1982-85 vyšlo také Magorova suma, S. 484, Praha 1998http://christnet.eu/clanky/5861/pet_bodu_o_krestanstvi_komunismu_a_dnesku.url
Za svou organizátorskou a uměleckou činnost, kterou provozoval navzdory totalitní cenzuře společenského života, byl pětkrát trestán soudem k trestu odnětí svobody, často podle vykonstruovaného paragrafu 202 – výtržnictví, odseděl si celkem 8,5 roku nepodmíněně, z toho čtyři v III. (nejpřísnější) nápravně výchovné skupině Valdického vězení.
Poprvé ve vězení byl v letech 1973–1974 za vyprovokování verbálního incidentu v hostinci U Plavců s majorem StB ve výslužbě, kde byl odsouzen společně s Brikciusem, Daníčkem a Kořánem. Po zpěvu písně „Zahnat Rusy-vrahy do pekel, kam patří“ a verbální výměně slov mezi majorem a skupinou Křížovnické školy, snědl střed výtisku Rudého práva, prostrčil jím hlavu a prohlásil „Dnes jsem snědl Rudé právo, takhle jednou sežereme bolševiky“.Josef Rauvolf: 13. komnata: Martin Jirous, dokumentární pořad České Televize, 12. leden 2007, úvodní minuty. V červnu 2011 byl tento rozsudek Nejvyšším soudem zrušen.
Klíčovou se stala jeho Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975, která vyšla i v exilu, a lze ji považovat i za programové prohlášení nepolitického volného uskupení českého undergroundu, jehož program lze shrnout:Martin Pilař: O různých možnostech pohybu českým undergroundem in Britské listy. 24. listopad 1998 Radikální odmítání jakéhokoliv nátlaku Zřeknutí se závazného uměleckého programu Zdůrazňování autentičnosti v životě a v umělecké tvorbě Vymezení vůči totalitním strukturám
Sestavil antologii undergroundové poezie nazvanou Egon Bondy k 45. narozeninám Invalidní sourozenci.Petr Slavík: Alternativní kultura Poezie v podzemí, dokumentární pořad České Televize, 29. září 2004, (neautorizovaná kopie). Uspořádal několik pololegálních festivalů nezávislé kultury: v roce 1974 v Postupicích I. festival druhé kultury v ČSSR v roce 1976 v Bojanovicích II. festival druhé kultury, který se konal jako opožděná oslava svatby Jirouse a Juliány a po dalším věznění se jen účastnil v roce 1977 na Hrádečku u Trutnova (u Václava Havla): III. hudební festival druhé kultury.
Jeho druhé uvěznění probíhalo v letech 1976–1977, vězněn byl za hudební činnost s PPU spolu s hudebníkem a evangelickým farářem Svatoplukem Karáskem, Pavlem Zajíčkem z hudební skupiny DG 307) a Vratislavem Brabencem z PPU. Celý soudní proces byl režimem silně medializován jako odstrašující případ buřičů a chuligánů. Československou televizí byl o nich natočen tendenční dokumentární film Atentát na kulturu a díl z televizního seriálu 30 případů majora Zemana část s názvem Mimikry (v hlavní roli s Jiřím Lábusem), kde byli vylíčeni jako narkomani a teroristé. Tento soudní proces poprvé spojil původně apolitický underground s disentem, který vyústil v založení Charty 77.
Po návratu z vězení podepsal Chartu 77, další koncerty se konaly již jen jako soukromé akce, veřejné vystupování jeho kapely PPU bylo zakázáno. Měsíc po návratu byl opět zatčen za proslov na výstavě Jiřího Laciny, ve kterém mluvil o nepřekonatelném rozdílu mezi oficiální a neoficiální kulturou a byl znovu vězněn v letech 1977–1978.
Roku 1979 se podílel na založení samizdatové edice Vokno, napsal dodnes nedokončenou prózu Pravdivý příběh Plastic People. Kniha byla zpracována v Českém rozhlasu jako devítidílná četba na pokračování. Stal se také členem VONSu.seznam členů VONSu in oficiální stránky VONS 2007
Čtvrtý trest odnětí svobody obdržel za zhotovování, vydávání a rozšiřování časopisu Vokno společně s Františkem „Čuňasem“ Stárkem a Michalem Hýbkem, Milanem Fričem a Jaroslavem Chnápkem. Proces probíhal v květnu 1982 za přísných bezpečnostních opatření a přítomnosti vybraných účastníků loajálních k totalitnímu režimu. Rozsudek podle požadavků třídní justice byl vynesen mimo jiné na základě znaleckého posudku PhDr. Vítězslava Rzounka, DrSc.; články z časopisu Vokno byly v rozsudku označeny jako protispolečenské s hrubě neslušnou tematikou a odsouzení činili tak ze zjevné neúcty ke společnosti.Milan Hulík: JUSTICE: Ve stylu retro in Neviditelny pes, 24. července 2008Přemysl Blažíček: Vítězslav Rzounek in Slovník české literatury po roce 1945, 17. října 2006
V letech 1981–1985 byl vězněn formálně za výtržnictví a podle Amnesty International a VONS nepodložené obvinění z nelegálního držení drog (údajné nalezení marihuany při domovní prohlídce). V roce 1984 byl Amnesty International vyhlášen vězněm měsíce. Sdělení VONS č. 307 . 1982
V létech 1985–1987 měl ochranný dohled (součást posledního rozsudku), denně se musel v určenou hodinu hlásit na služebně Veřejné bezpečnosti v Telči.Sdělení VONS č. 400 . 1984
V roce 1988 byl jedním z 28 signatářů Manifestu Návrat krále a působil v monarchistickém opozičním hnutí České děti.
Páté věznění proběhlo za ručitelství pravosti podpisů petice „Tak dost“, která byla organizována jako protest za smrt disidenta Pavla Wonky a vraždy totalitního režimu v 50. letech. Formálně byl souzen za „útok na státní orgán a orgán společenské organizace“ spolu s Jiřím Tichým a vězněn v létech 1988–1989, až 25. listopadu 1989 mu prezident Gustáv Husák zbytek trestu prominul.
Laureát Ceny Revolver Revue za rok 1989.https://www.revolverrevue.cz/other/cena-rr
Po roce 1989 Po roce 1989 se stal členem českého PEN klubu.Seznam členů PEN Klub Praha. 2008 V roce 1999 podepsal monarchistické prohlášení Na prahu nového milénia. Spolu se Stanislavem Pencem napsal protest ministru vnitra proti zásahu na CzechTek 2004.Bývali disidenti Ivan Martin Jirous a Stanislav Penc útočí na Grosse kvůli zásahu proti CzechTeku in Britské listy. 6. srpen 2004 Do smrti žil střídavě v Praze (kde mu za symbolickou částku pronajímal byt Karel Schwarzenberg) a v bývalé zemědělské usedlosti na Vysočině v Prostředním Vydří u Dačic. Zde se také každoročně po revoluci do roku 2005 konal hudební festival Magorovo Vydří. Od roku 2006, kdy byl jeho průběh znemožněn vyhláškou města DačiceOZV č. 2/2006 města Dačice. 6. duben 2006, je akce pořádána na Skalákově mlýnu v Meziříčku u Želetavy.
Ačkoliv jeho přítel Jaroslav Erik Frič ho označoval za „ctitele čistoty, něhy a spravedlnosti“Jaroslav Erik Frič: Ivan Martin Jirous :úvod k pořadu in Schůzky s literaturou, Rádio Vltava 19. 9. 2004, býval Jirous v opilosti vulgární, konfliktní a někdy i fyzicky agresivní, což mu bylo jeho blízkým okolím pro jeho jiné kvality a zásluhy často tolerováno.Jiří Černý: Ivan Jirous in blog 3. října 2003 Někdy se však proto dostal do konfliktu se zákonem, jako byl například teatrální výstup na náměstí v Jihlavě.Petr Cibulka: Případ Ivana "Magora" Jirouse odročen in Nezávislé noviny. 1. leden 1992 Rád také své přátele urážel, nebo se stávali terčem jeho břitkého humoru v souladu s někdejší skupinou Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu: „Jo, a dej tam taky prosím tě, že mi vadí, když Kubišová jí psy.“Jiří Rulf: Magorova zimní editace: I labuť, i lůna. Reflex, 1999. (neautorizovaná kopie )
Zemřel náhle 9. listopadu 2011, před nástupem další léčby v nemocnici.Zemřel básník, disident a jeden z „Plastiků“ Ivan Martin Jirous, iDNES, 10. 11. 2011Ivan Martin Jirous bude mít pohřeb na své rodné Vysočině, iDNES, 13. 11. 2011Ivan Martin Jirous (23.9.1944 – 9.11.2011) – parte , Katolická dekadence Zádušní mši za něj 17. listopadu 2011 v pražském kostele sv. Ignáce sloužil biskup Václav Malý; pohřeb, který se konal v klášterním kostele Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří celebroval P. Ladislav Heryán. Jirous byl poté pohřben na místním hřbitově.Petra Šťastná: S Jirousem se loučily stovky lidí. Modlitbu pronesl Karel Schwarzenberg, 19.11.2011idnes: Byl to voják první linie, vzpomínali přátelé při mši na „Magora“ Jirouse, 17.11.2011
V květnu 2026 byl posmrtně rehabilitován v případu odsouzení k trestu odnětí svobody za výtržnictví v roce 1976 a následně v červnu 2026 došlo také k jeho rehabilitaci v případu jeho věznění na konci 70. let. V červenci 2026 byl rehabilitován v několika dalších případech krátkodobého věznění.
Dílo