Černá Hora (černohorsky Црна Гора/Crna Gora, , historicky mezinárodně Montenegro) je malý přímořský stát v jihovýchodní Evropě. Převážně hornatá země leží na Balkáně; na severozápadě sousedí s Bosnou a Hercegovinou, na severovýchodě se Srbskem, na východě s Kosovem, na jihovýchodě s Albánií, na západě krátce s Chorvatskem a na jihozápadě má pobřeží Jaderského moře. Území Černé Hory je velmi hornaté, horopisně náleží celé k Dinárským horám. U moře panuje středomořské podnebí s teplým a suchým létem, ve vnitrozemí je podnebí mírně kontinentální. S rozlohou asi 14 000 km² je devátým nejmenším suverénním státem v Evropě, žije v něm 624 000 obyvatel, což z něj činí jednu z nejméně zalidněných zemí v Evropě. Dělí se na 25 opštin (obcí), hlavním a největším městem je Podgorica, dalšími významnými městy jsou Nikšić a Budva. Bývalé královské hlavní město je Cetinje. Černohorci tvoří 45 % obyvatel, dále tu žijí Srbové (33 %), Bosňáci (9 %) a Albánci (5 %). Úředním jazykem je černohorština, tři čtvrtiny obyvatel se hlásí ke křesťanství, 20 % k islámu. Používanou měnou je euro, ačkoliv Černá Hora není členem evropské měnové unie (ani EU).
V období raného středověku se na území dnešní Černé Hory nacházela tři knížectví: Duklja, které zhruba odpovídá jižní polovině, Travunia na západě a vlastní Rascia na severu. Ve 14. a 15. století vzniklo knížectví Zeta. Od konce 14. století do konce 18. století byly velké části jižní Černé Hory pod vládou Benátské republiky a byly začleněny do Benátské Albánie. Název Černá Hora byl poprvé použit pro označení země na konci 15. století. Po pádu pod nadvládu Osmanské říše získala Černá Hora v roce 1696 pod vládou dynastie Petrovićů-Njegošů částečnou autonomii, nejprve jako teokracie a později jako světské knížectví. Nezávislost Černé Hory byla uznána velmocemi na Berlínském kongresu v roce 1878. V roce 1910 se země stala královstvím. Po první světové válce se království stalo součástí Jugoslávie – Černá Hora tak paradoxně přišla o nezávislost, i když stála na straně vítězů války.
Po rozpadu Jugoslávie v 90. letech 20. století vyhlásily republiky Srbsko a Černá Hora společnou federaci. V červnu 2006 pak vyhlásila Černá Hora na základě referenda o nezávislosti nezávislost na Srbsku a Černé Hoře, čímž se osamostatnily Černá Hora a Srbsko v dnešní podobě.
Černá Hora je unitární parlamentní republikou s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárnou moc má jednokomorový parlament. Země má ekonomiku s vyššími středními příjmy založenou převážně na službách, v indexu lidského rozvoje se umístila na 49. místě. Je členem Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance, Světové obchodní organizace, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Rady Evropy a Středoevropské zóny volného obchodu. Černá Hora je také zakládajícím členem Unie pro Středomoří a od roku 2012 je v procesu vstupu do Evropské unie.
Etymologie Místní název Crna Gora, který česky znamená „černá hora“, byl poprvé zmíněn v listině vydané Stefanem Milutinem a v 15. století začal označovat většinu současné Černé Hory. vlevo|náhled|Zříceniny antického města Doclea Název se obvykle vykládá jako odkaz na tmavý vzhled pohoří Lovćen nad Bokou Kotorskou u Jaderského moře, které je považováno za historické jádro země. Označení „černá hora“ tedy neodkazuje primárně na barvu horniny, ale na krajinný dojem z horského masivu; starší výklady jej spojují zejména se stínem na svazích Lovćenu a s tmavými borovými lesy, které horu dříve pokrývaly.
Mezinárodní název Montenegro pochází z benátské italštiny a má stejný význam, tedy „černá hora“; významově odpovídá domácímu slovanskému názvu Crna Gora. Dnešní Černá Hora byla pod tímto názvem stále více známá v historickém období po pádu Srbského despotátu, původně se jím označoval jen malý pruh země pod vládou kmene Paštrovićů, ale po převzetí moci v Horní Zetě šlechtickým rodem Crnojevićů se název nakonec začal používat pro širší hornatý region. Zmíněný region se do 19. století začal nazývat Stara Crna Gora „Stará Černá Hora“, aby se odlišil nezávislý region od sousedního, Osmanskou říší okupovaného černohorského území Brda („Vysočina“). Do 20. století se rozloha Černé Hory několikrát zvětšila v důsledku válek proti Osmanské říši, kdy došlo k anexi Staré Hercegoviny a částí Metochie a jižní Rašky. Od té doby se její hranice změnily jen málo, ač ztratila Metochii ale naopak získala Boku Kotorskou.
Po druhém zasedání Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie během druhé světové války v Jugoslávii byl 15. listopadu 1943 v rámci jugoslávské federace Zemaljsko antifašističko vijeće narodnog oslobođenja Crne Gore i Boke, ZAVNOCGB založen současný moderní stát Černá Hora jako Svazový stát Černá Hora (černohorsky: Савезна држава Црне Горе / Savezna država Crne Gore). Po válce se Černá Hora stala republikou pod názvem Lidová republika Černá Hora (černohorsky Народна Република Црна Гора / Narodna Republika Crna Gora) 29. listopadu 1945. V roce 1963 byla přejmenována na Socialistickou republiku Černá Hora (černohorsky: Социјалистичка Република Црна Гора / Socijalistička Republika Crna Gora). V souvislosti s rozpadem Jugoslávie byla socialistická republika 27. dubna 1992 v rámci Svazové republiky Jugoslávie přejmenována na Republiku Černá Hora (černohorsky Република Црна Гора / Republika Crna Gora), a to vypuštěním přídavného jména „socialistická“ z názvu republiky. Od 22. října 2007, rok po vyhlášení nezávislosti, se název země začal používat jednoduše jako Černá Hora.
Dějiny
V období raného středověku se na území dnešní Černé Hory nacházela tři knížectví: Duklja, které zhruba odpovídá jižní polovině, Travunia na západě a vlastní Rascia na severu. Ve 14. a 15. století vzniklo knížectví Zeta. Od konce 14. století do konce 18. století byly velké části jižní Černé Hory pod vládou Benátské republiky a byly začleněny do Benátské Albánie. Název Černá Hora byl poprvé použit pro označení země na konci 15. století. Poté, co se dostala pod nadvládu Osmanské říše, získala Černá Hora v roce 1696 pod vládou dynastie Petrovićů-Njegošů polosamostatnost, nejprve jako teokracie a později jako světské knížectví. Nezávislost Černé Hory byla uznána velmocemi na Berlínském kongresu v roce 1878. V roce 1910 se země stala královstvím. Po první světové válce se království stalo součástí Jugoslávie. Po rozpadu Jugoslávie vyhlásily republiky Srbsko a Černá Hora společně federaci. Po referendu o nezávislosti, které se konalo v květnu 2006, vyhlásila Černá Hora v červnu 2006 nezávislost a konfederace zanikla.
Starověk vlevo|náhled|200x200pixelů|Ruiny města Doclea Řecké kolonie byly na území dnešní Černé Hory založeny již v 7. století př. n. l. V 6. století př. n. l. bylo území osídleno Ilyry. Žili u břehu Skadarského jezera (tedy na jihu dnešního státu) jakožto nejjižnější ilyrský kmen, jež na jihu sousedil s nejsevernějšími kmeny řeckými. Ve 4. století př. n. l. se na tomto území usadili i Keltové (např. naleziště Lisjevo Polje). Ilyrové byli ale etnikem dominantním a ve 3. století př. n. l. ustavili a upevnili konečně stát: Ilyrské království. Zahrnoval nejen oblast Skadarského jezera, ale široký pobřežní pás na sever i na jih od něj. Jádro bylo ale stále kolem jezera, hlavním městem bylo Scutari (dnešní Skadar, jež leží na pobřeží jezera, ovšem již na jeho albánské, nikoli černohorské straně). Hlavními ilyrskými centry v Černé Hoře byly Doclea (blízko dnešní Podgorici), Buthoe (dnešní Budva), Meteon (Medun), Perast, Rhizon (Risan), Ulkinion (Ulcinj) nebo Acruvium (Kotor), kde se soustřeďovali ilyrští piráti. náhled|158x158pixelů|Starořímské cesty v Černé Hoře Ilyrové byli poraženi v letech 229–168 př. n. l. Římem v sérii válek (z velké části se snažili pacifikovat pirátství) a posléze zahrnuti do římské provincie Illyricum, později do provincie Dalmatia. Po rozdělení Říma na Západořímskou a Východořímskou říši roztínala hranice mezi těmito dvěma světy území dnešní Černé Hory vedví, většina ale přece jen přináležela k západu. Perifernost území ho předurčovala k tomu, aby v něm hledaly útočiště skupiny, které se snažily uniknout romanizaci. Jak západořímská moc upadala, trpěla oblast stále více nájezdy různých kočovníků a polokočovníků, zejména Gótů na konci 5. století a Avarů během 6. století. Tyto kmeny byly v 7. století vytlačeny Slovany, kteří se zde usadili trvale. Zbývající Ilyrové byli Slovany vytlačeni na jih, do dnešní Albánie.
Středověk vlevo|náhled|180x180pixelů|Hranice Dukljy za vlády Konstantina Bodina Za první černohorský stát dnes Černohorci označují království Duklja, jež vzniklo v 9. století. Stalo se vazalem Byzantské říše, ale v roce 1040 za vlády Štěpána Vojislava se stalo nezávislým. Za vlády Michala Vojislava (1050–1081) a jeho syna Konstantina Bodina (1081–1101) dosáhla Duklja svého vrcholu. Pak ji ovládli Srbové.
Dalším státním útvarem zhruba v hranicích dnešní Černé Hory bylo Knížectví Zeta. To zprvu také podléhalo Srbské říši, ale roku 1356 získalo samostatnost pod vládou dynastie Balšićů. Hlavním městem bylo Scutari. Od roku 1431 do roku 1498 vládla zemi dynastie Crnojevićů. Za jejich vlády byl prvně užit pojem Černá Hora pro označení země. V roce 1498 Zetu vyvrátili postupující Turci. V letech 1392–1797 některé strategické oblasti v Černé Hoře ovládala Benátská republika, příkladem je město Budva či záliv Boka Kotorska. Benátské panství na Jadranu je někdy nazýváno Benátská Albánie (Albania vèneta).
Turecké vítězství roku 1498 znamenalo jistou míru nadvlády Osmanské říše. Část obyvatel Zety se s tím ale nesmířila a uprchla do nepřístupných horských oblastí, kde založila nezávislý stát nazvaný Černá Hora. Izolace od okolního světa tak státeček sice ochránila před dobytím, na druhou stranu však brzdila jakýkoliv společenský a technický pokrok. Společnost byla rozdělená na klany. Klanové shromáždění (Zbor) se scházelo jednou ročně v Cetinje. Černohorci museli často odrážet útoky osmanských Turků, kteří ovšem Černou Horu nikdy zcela neovládli. Díky tomu také na rozdíl od okolí (Albánie, Bosna a Hercegovina) nepodlehli islamizaci. náhled|Hrob Danila I. v CetinjeRoku 1516 vzniklo Černohorské knížecí biskupství, to když světský kníže Durad V. Crnojević odstoupil ve prospěch arcibiskupa Vavila, který přeorganizoval Černou Horu v teokratický stát pod nadvládou voleného knížete-biskupa (vladyky) z Cetinje. V 17. století vydal osmanský sultán listinu, v níž – pod ruským tlakem – potvrdil suverenitu Černé Hory. Následně černohorský sněm zvolil vladykou Danila Ščepčeviče z rodu Petrovičů-Njegoš. Tato dynastie pak vládla v Černé Hoře až do roku 1918, její postavení ovšem bylo až do poloviny 19. století vratké a těžiště moci nadále spočívalo v rukou pravoslavných metropolitů v Cetinji. Někteří vladykové jako Petr I. Petrovič nebo jeho nástupce Petr II. Petrovič si však dokázali určitý vliv vybojovat a druhý z nich například začal vybírat daně.
Monarchie vlevo|náhled|216x216pixelů|Danilo II. Teprve roku 1852 se země formálně stala světským knížectvím pod vládou dynastie Petrović-Njegoš. Prvním knížetem Černohorského knížectví se stal Danilo II.
Po krymské válce (1853–1856) oslabila pozice Ruska a kníže Danilo II. byl nucen se znovu více podřídit Osmanům. To zároveň přimělo Francii začít se na Balkáně angažovat. Na jaře 1858 poslali Osmané do Černé Hory trestnou vojenskou výpravu za to, že Černohorci masivně podpořili povstání v Hercegovině. Černohorci však turecká vojska porazili v bitvě u Grahovce, i díky francouzské a ruské podpoře, a navzdory britské a rakouské pomoci Turkům.