Dolní Podluží (do roku 1947 Dolní Grund, ) je obec na severní straně Lužických hor, v okrese Děčín v Ústeckém kraji. Obec se nachází jihozápadně od města Varnsdorfu, v širokém údolí odvodňovaném potokem Lužničkou, střed obce leží v nadmořské výšce 370 metrů. Jižní část obce se nachází v Chráněné krajinné oblasti Lužické hory. Na území obce se nachází Hornická naučná stezka Údolí Milířky. Na západě navazuje na Horní Podluží, s níž tvoří asi šest kilometrů dlouhé souvislé údolní osídlení.
K obci patří též části Kateřina a Světliny 2. díl. V obci se nachází hraniční přechod do Německa pro pěší a cyklisty Dolní Podluží – Herrenwalde. Vznik obce souvisí pravděpodobně s činností středověkých skláren ve 13. a 14. století, nebo s vyhledáváním drahých kamenů či těžbou rud. V 18. století se do obce rozšířila výroba sametu a manšestru a byla zde i přírodní bělidla. Nejvýznamnější stavební památkou na území obce je kostel svaté Kateřiny. Dne 22. září 1938 henleinovci v rámci bojů o Šluknovský výběžek zavraždili v obci příslušníky finanční stráže Jana Teichmanna a Václava Kozla. Událost připomíná štíhlý sloup v podobě československého hraničního orientačního sloupu se znakem lva a pamětní deskou, který byl odhalen v září 1945. Po odsunu Němců po druhé světové válce v obci výrazně poklesl počet obyvatel – žije zde obyvatel, zatímco v roce 1935 měla 3 504 obyvatel.
Název Obec se poprvé připomíná v roce 1378 jako Voigtsdorf, fojtova či rychtářova ves, avšak již v roce 1471 se vesnice označovala jménem Grund. Německý výraz grund znamená mimo jiné údolí, dolinu, úval či rokli. K odlišení bylo později přidáno Nieder, česky Dolní. Do roku 1947 se používalo odvozené jméno z němčiny, Dolní Grunt. Jméno Niedergrund měla na Děčínsku ještě jedna obec, Dolní Žleb. České jméno získala obec v roce 1947 dle návrhu žáka měšťanské školy Jiřího Maška podle polohy pod Lužickými horami a horou Luží. Dolní Grunt byl přejmenován na Dolní Podluží dne 16. ledna 1948 vyhláškou ministra vnitra č. 7/1948 Sb., o změnách úředních názvů měst, obcí, osad a částí, povolených 1947.Vyhláška ministra vnitra č. 7/1948 Sb., o změnách úředních názvů měst, obcí, osad a částí osad, povolených v roce 1947. Dostupné online.
Místní část Kateřina měla německý název první zmínka v roce 1690, má v první části ženské osobní jméno (německy = Kateřina), ve druhé části podstatné jméno (německy = údolí, dolina); odtud Kateřinino údolí.Vlastivěda, str. 200. Světliny 2. díl se německy jmenovaly „Lichtenhain 2. Ant.“ podle knížecího rodu Lichtenštejnů. Název po roce 1945 vychází z chybného překladu první části názvu do češtiny ( = světlo). Název byl zvolen k odlišení od sousední osady Světlík v Horním Podluží.Vlastivěda, str. 205. Místní části byly přejmenovány vyhláškou ministra vnitra ze dne 1. července 1947 č. 123/1947 Sb., o změnách úředních názvů měst, obcí, osad a částí povolených v roce 1946.
Historie náhled|vlevo|Pohled na západní část Dolní Podluží s kostelem svaté Kateřiny před výstavbou železniční tratě
Archeologické nálezy dokazují, že na dnešním katastru obce, v prostoru jižně od Lesného, existovaly na sklonku 13. století středověké sklárny, čímž se řadí mezi nejstarší známé sklárny na území Čech. Na území obce v údolí Milířky jsou stopy po středověkém dolování, těžil se zde křemen pro sklářské hutě ve druhé polovině 13. století, později železo, olovo a měď. Již kolem roku 1800 se v literatuře uvádí 200–300 let staré šachty a štoly.
Před 12. stoletím leželo údolí, ve kterém leží dnešní Dolní Podluží, v oblasti, která se nazývala „Záhvozdí“ a která se z části shoduje s dnešním Šluknovským výběžkem. Byly zde pouze neprostupné lesy a neobdělaná půda. Prvními obyvateli, kteří začali mýtit neprostupné lesy, byli němečtí kolonisté. Prvním pánem území, kde dnes je obec, byl Berka z rodu Hovorů, kterému jej propůjčil kníže Jaromír. Jeho potomek založil na místě bývalé dřevěné tvrze hrad Tolštejn. Na vrchností propůjčené půdě vznikly podél potoků osady Schneckendorf na východě obce, Vogstdorf ve středu obce a Bölmsdorf na místě dnešního Horního Podluží. Již v roce 1411 se lze setkat s první zmínkou o kostele, který byl v roce 1411 novým kostelem, v jehož věžní kopuli se našla listina, ve které stálo:
náhled|Dolní Podluží na barokní Müllerově mapě Čech z roku 1720
Obec patřila k arcibiskupství v Praze a v roce 1363 je v konfirmačních knihách a v roce 1384 v papežských seznamech odvedených desátků uvedeno: Vila advocati (Vogstdorf, Foitsdorf). Za husitských válek byl kraj v okolí Dolního Podluží velice zpustošen, stejné to bylo i za třicetileté války. O obyvatelích Podluží podávají přesné informace podlužská úřední kniha z roku 1599 a zemské soupisy z let 1599 a 1654.Horáčková, str. 12. Za třicetileté války byla v okolí Podluží chudoba. V tomto období mnoho rodin emigrovalo. V roce 1708 novou kolonizací byla založena Kateřina, v roce 1734 Světliny.Horáčková, str. 12. Josef Fröhlich z Varnsdorfu zavedl v Dolním Podluží roku 1792 výrobu manšestru a sametu, v roce 1816 další textilní výrobu zavedl Ignác Richter.
V roce 1825 byly v Dolním Podluží čtyři bělidla. V osmdesátých letech 19. století byla v obci také přádelna červené příze Wilhelma Brasse, továrna na bavlněné zboží, papírna, škrobárna Josefa Worma a továrna na výrobu kartonů Stolle a Lehnert. Byly zde dva mlýny a pila. Převážně německé obyvatelstvo hledalo v průběhu staletí obživu v zemědělství, později tkalcovství, sklářství a těžbě rud. Velký rozmach obec prodělala především ke konci monarchie a v meziválečném období. Dne 30. září 1938 byly v Dolním Podluží odstřeleny mosty přes potok Lužnička na dnešní silnici číslo 9, na dnešní silnici číslo 264 ve střední části obce a most u kostela svaté Kateřiny československou roznětovou hlídkou dle plánů ničení při ochraně hranic. Současná tvář obce je již formována přistěhovalci a jejich potomky z vnitrozemí, kteří do této krajiny přišli po vystěhování německého obyvatelstva v poválečných letech.
Přírodní poměry náhled|Koupaliště v Dolním Podluží
Dolní Podluží se nachází v údolí potoka v údolí potoka Lužnička, do nějž se poblíž středu obce vlévá Lesenský potok. Centrum obce se nachází v nadmořské výšce 370 metrů. Na hranici katastru obce s Libereckým krajem se nachází nejvyšší hora okresu Děčín Pěnkavčí vrch o nadmořské výšce 792 metrů, dále se na katastru obce nachází desátý nejvyšší vrchol Lužických hor, Weberberg (Vyhlídka) o nadmořské výšce 711 metrů. Na vodní plochy je obec chudá, nachází se zde jen Lesenská přehrada a koupaliště poblíž středu obce. Na území obce se nachází evropsky významná lokalita Natura 2000 Lužickohorské bučiny. Dále se na území obce nachází dvě první zóny Chráněné krajinné oblasti Lužické hory. Na jihu území obce se nachází 1. zóna na lesním půdním fondu Kozí hřbet o rozloze 227,98 ha s kvalitními porosty buku lesního, jilmu, javoru a jasanu ztepilého, je zde bohatě vyvinuté bylinné patro. Celé území slouží jako významné prameniště a nachází se zde pozůstatky po starých důlních dílech. Další první zónou je Pěnkavčí vrch o rozloze 78,02 hektarů, spolu se stabilními původními bukovými porosty se zde nachází značně poškozené rozpadající se smrkové porosty, které jsou postupně nahrazovány porosty s přirozenou druhovou skladbou a lokalita je významným prameništěm vod.
V Kostelním lese na sever od Dolního Podluží se nachází lesní společenství ve svahových prameništních polohách s bohatým bylinným podrostem, vyskytuje se zde kyčelnice devítilistá a cibulkonosná, lýkovec jedovatý, kokořík přeslenitý, strdivka jednokvětná, rozrazil horský, ječmenka evropská, vraní oko čtyřlisté. Významný je dále výskyt česneku medvědího, áron plamatého a prstnatce Fuschova.Vlastivěda, str. 32. V lesíku „Bräuers Büschel“ se zachoval fragment cenných vstavačových luk s výskytem vzácné orchideje vstavače mužského.Vlastivěda, str. 32.
náhled|vlevo|Opuštěný lom na Čertově pláni
Z geologického hlediska se na území obce vyskytují dvě základní geologické jednotky, lužický pluton a česká křídová pánev, které od sebe odděluje lužický zlom. Na území obce se nachází terciérní sedimenty v okolí Světlin. V souvrství tufitů, ale i písčitých a jílových sedimentů se vyskytují uhelné polohy, které byly dobývány především v 19. století.Základní geologická mapa České republiky, str. 47. Stopy po dobývání uhlí se v terénu již nevyskytují. První zprávy o těžbě uhlí pochází z roku 1656, další z roku 1784. Poslední jsou z konce 19. století, z let 1891 až 1894. Předmětem těžby se staly slojky třetihorního lignitického uhlí. Podle novějších výzkumů pocházely z období středního miocénu. Uhlí se vyskytovalo pod čedičem a jílovitými čedičovými tufy. Na území obce se minulosti vyskytovaly pískovcové lomy pod Čertovou plání jihovýchodně od Lesného. Čedič se těžil pouze v malém rozsahu, opuštěné lomy jsou na sever od Dolního Podluží v Světlinách a pod Pětikostelním kamenem.Základní geologická mapa České republiky, str. 49.
Dolní Podluží klimaticky leží v mírně teplé oblasti, nejvyšší polohy území obce leží v chladné oblasti. Obec má roční teplotní průměr 7 °C, nejvyšší polohy 5 °C. Vítr vane převážně západním směrem. Roční úhrn srážek se pohybuje dle polohy od 700 do 1 000 milimetrů.Vlastivěda, str. 19 až 20.
Na severovýchodě obce se nachází odkaliště, kde se ukládal popílek z teplárny Velvety Varnsdorf. Odkaliště je oplocené a nepřístupné.Základní geologická mapa České republiky, str. 51.
Území Z hlediska geomorfologického členění se katastr Dolního Podluží rozkládá na pomezí Šluknovské pahorkatiny a Lužických hor, přičemž vlastní sídlo se nachází na samém jižním okraji prvně jmenovaného celku, při severním úpatí západní části Lužických hor. Rozloha katastru obce byla k 31. prosinci 2020 15,18 km², z toho zaujímala orná půda 0,34 km², zahrady 0,36 km², ovocné sady 0,04 km², trvalé travní porosty 4,49 km², lesní půda 8,77 km², vodní plochy 0,08 km², zastavěné plochy 0,24 km² a ostatní plochy 0,85 km². V roce 2007 byla provedena změna katastrálních hranic obce, území obce se zmenšilo o 27 hektarů ve prospěch Jiřetína pod Jedlovou. Obec má jedno katastrální území a místní části Kateřina a Světliny 2. díl.
Od 1. července 1980 do 30. června 1990 k obci patřily i Horní Podluží, Ladečka, Světlík a Žofín.
Dolní Podluží sousedí katastrálním územím na severu s městem Varnsdorf, na západě s obcí Horní Podluží a s Jiřetínem pod Jedlovou. Značnou část katastrální hranice s Jiřetínem pod Jedlovou tvoří silnice číslo 9. Na jihu sousedí s obcí Mařenice v Libereckém kraji a východní hranici obce tvoří státní hranice s Německem.
Obyvatelstvo
Ottův slovník naučný uvádí v roce 1890 337 domů a 2 731 obyvatel.
Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 2 790 obyvatel (z toho 1 282 mužů), z nichž bylo 74 Čechoslováků, 2 631 Němců, jeden příslušník jiné národnosti a 84 cizinců. Většina se hlásila k římskokatolické církvi, ale 130 lidí bylo evangelíky, jeden žid, 289 jich patřilo k nezjišťovaným církvím a 26 bylo bez vyznání. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 3 095 obyvatel: 115 Čechoslováků, 2 892 Němců, dva příslušníky jiné národnosti a 86 cizinců. Stále převládala římskokatolická většina, ale kromě ní ve vsi žilo 141 evangelíků, osm příslušníků církve československé, 370 členů nezjišťovaných církví (především starokatolické církve) a 197 lidí bylo bez vyznání.
Do poloviny dvacátého století tvořili většinu obyvatel Čeští Němci. Po druhé světové válce bylo původní německé obyvatelstvo nuceně vysídleno. Do obce se nastěhovali noví obyvatelé z českého vnitrozemí, Slovenska a středovýchodní Evropy.
Dle sčítání lidu v roce 2001 žilo v Dolním Podluží trvale 1201 osob, z toho 616 žen. Celkem 1064 občanů se hlásilo k české národnosti, 44 slovenské, 33 německé, 9 polské, 3 moravské, 7 ukrajinské a 9 k vietnamské národnosti. Z 1201 osob bylo 221 věřících, z toho se 169 lidí hlásilo k římskokatolické církvi, 7 k církvi československé husitské, 8 k českobratrské církvi evangelické a 1 osoba k pravoslavné církvi. 931 osob bylo bez vyznání.