Milada Horáková, rozená Králová (25. prosince 1901 Královské VinohradyMatriční záznam o narození a křtu – 27. června 1950 Praha), byla česká právnička, politička, demokratka, národní socialistka a feministka, manželka zemědělského inženýra a novináře Bohuslava Horáka. Dva roky po komunistickém převratu v únoru 1948 se stala obětí justiční vraždy v důsledku jednoho z nejznámějších politických procesů v komunistickém Československu, ve kterém byla odsouzena za spiknutí proti republice.
Život Milady Horákové
Mládí a studium Narodila se v Rumunské ul. č.p. 18/22 na Královských Vinohradech (dnes Praha 2 – Vinohrady) v rodině Čeňka Krále (1869–1955) a Anny, rozené Velíškové. Tamtéž po obecné škole začala v roce 1913 navštěvovat Dívčí reálné gymnázium Školských sester řádu sv. Františka v Korunní ulici. Po pěti letech z této katolické a prohabsburské školy v roce 1918, kdy se blížil vznik samostatného českého (československého) státu, přešla do vlastenecké školy s názvem Dívčí lyceum a Vyšší reformní reálné gymnázium (kde absolvovala gymnazijní třídy) rovněž na Královských Vinohradech, ve Slezské ulici. Údaj o tom, že z původního gymnázia byla pro účast na prvomájové demonstraci vyloučena, se nezakládá na pravdě.Zápis ve školním katalogu ze dne 28. června 1918 potvrzuje, že Milada Králová za školní rok 1917/1918 "je k postupu do vyšší třídy výborně způsobilá." Z chování má jedničku. Archiv hl. m. Prahy, Dívčí reálné gymnázium kongregace školních sester, Praha XII, Korunní2, hlavní katalog 1917/1918 Po maturitě v roce 1921 přešla na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde v říjnu 1926 promovala.
Milada měla tři sourozence, dva z nich – starší Marta a mladší Jiří – zemřeli v dětství na septickou spálu. Dospělosti se tak dožila jen o 16 let mladší sestra Věra (provdaná Tůmová).Tereza Černá: Milada Horáková , referát, České reálné gymnázium. 10. září 2003
Roku 1924 se setkala s Františkou Plamínkovou, zakladatelkou Ženské národní rady (ŽNR). Do tohoto spolku vstoupila pouze nepřímo, jako stálá delegátka Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen (SVVŽ). V ŽNR se brzy stala vedoucí komise Postavení ženy v zákonech a veřejných řádech.
V roce 1925 těžce onemocněla v rodině osudovou spálou, díky svému mládí však nemoci nepodlehla a přežila.
První republika vlevo|náhled|242x242pixelů|Manžel Bohuslav Horák (okolo r. 1927) Krátce po ukončení studia se vdala za Bohuslava Horáka, zemědělského ekonoma, kterého znala již ze studií. Horák byl redaktorem Československého rozhlasu, koncem první republiky jeho programovým ředitelem. Díky němu pak hluboce věřící Horáková přestoupila i se svými rodiči od římskokatolické církve k Českobratrské církvi evangelické.Marie Tykalová: JUDr. Milada Horáková, Valka.cz. 24. listopadu 2006
V roce 1933 se manželům Horákovým narodila dcera Jana.
Od roku 1929 byla členkou Československé strany národně socialistické (ČSNS), ačkoli těžiště její veřejné činnosti byla nestranická Ženská národní rada.
Pod vedením Františky Plamínkové a se svými kolegyněmi z SVVŽ zpracovávala připomínky k zastaralému občanskému zákoníku, především k paragrafům o rodině, a k návrhům nových nebo novelizovaných zákonů, které měly zaručit rovnoprávné postavení žen na pracovním trhu, jak v dělnických, tak v úřednických, učitelských a uměleckých profesích. Měly rovněž pomoci rozvedeným nebo neprovdaným matkám a jejich dětem ke zlepšení sociální situace (tzv. alimentační zákon). Připomínky ŽNR týkající se revidovaného občanského zákoníku však vláda a parlament (s drtivou většinou mužů) však do roku 1938 nepřijaly.
náhled|Milada Horáková a Alois Štůla (druhý zleva) doprovázejí britského ministra zdravotnictví v Masarykových domovech, 1937 Jako socialistka a pracovnice ženského hnutí byla Milada Horáková také aktivní v otázkách solidarity, a to především na poli sociální spravedlnosti, sociální péče a zabezpečení. V ŽNR organizovala sociální pomoc v souvislosti se světovou ekonomickou krizí.
Sociální práci se věnovala i profesionálně. Záhy po studiích zásluhou Františky Plamínkové obdržela (s několika dalšími právničkami) místo na Ústředním sociálním úřadu hl. m. Prahy, jehož ředitelem byl Petr Zenkl. Stát a veřejné instituce totiž do té doby nepřijímaly právničky do svých služeb. Skutečnost, že se magistrát podvolil, znamenala velký zlom v dosavadním nazírání na jejich uplatnění v praxi a přiměla ostatní státní a veřejné instituce k následování.
Byla členkou Československého červeného kříže a řady dalších spolků. V rámci ŽNR se zúčastnila mezinárodních ženských konferencí či kongresů ve Vídní (1930), v Marseille (1933), v Dubrovníku (1936) a v Edinburghu (1938). Ovládala francouzštinu a němčinu.
Druhá světová válka náhled|vlevo|Františka Plamínková, která byla pro Miladu Horákovou velkým vzorem, byla popravena na Kobyliské střelnici 30. června 1942 Po Mnichovské dohodě v roce 1938 patřilo k jejím služebním povinnostem pomáhat českým uprchlíkům ze zabraného pohraničí. Od ledna 1939 byly vdané ženy ve státních službách ze zákona penzionovány, aby uvolnily vyšší úřednická místa pro české muže vykázané ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Rovněž M. Horáková musela odejít ze zaměstnání. Dne 1. března 1939 vstoupila do Strany národní jednoty vedené Rudolfem Beranem.
Koncem srpna 1939 byla vyzvána ke vstupu do Národního ústředí sociální a zdravotní pomoci, jež bylo součástí Národního souručenství a které vedl Hynek Pelc, ředitel Státního zdravotnického ústavu. V této organizaci se soustředily veškerá dobrovolné spolky s humanitním zaměřením, s převážnou účastí žen, za účelem jednotné a hospodárné činnosti s využitím státních subvencí. M. Horáková zde dostala na starost oblast sociální práce. Za tím účelem v rámci ŽNR obnovovala spolupráci s mimopražskými Kluby ŽNR, které měly ve svém nejbližším okolí získávat další ženy k vzájemné solidaritě a sociální či zdravotní výpomoci. Tato činnost byla přibližně do dubna 1940 legální, pak se musela skrývat, přesto však neušla pozornosti gestapa. Za tuto práci byla 2. srpna 1940 Milada Horáková společně s manželem zatčena, na udání.
V průběhu spolupráce s Národním ústředím sociální a zdravotní pomoci se zapojila do antifašistické odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) a Politické ústředí (nikoliv hned po 15. březnu 1939), pro které aktivně vyhledávala na struktuře ŽNR nové ilegální pracovnice, zajišťovala tajné byty, získávala zpravodajské informace. Po odhalení německých vyšetřovatelů, že byla napojena na odboj, byla tvrdě vyslýchána a bita, pro gestapo však bez úspěchu. Týrání Horákové dosvědčuje její spoluvězeňkyně z pankrácké věznice Zdena Mašínová starší.Jiří Kocián, Petr Koura, Jan Němeček, Vladimír Kučera: Mašínové in historie.cs, ČT24. 2. dubna 2008 Dva roky byla vězněna na Pankráci a na Karlově náměstí, po atentátu na Heydricha byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně, kde později vedla oddělení tamější „marodky“, což jí umožnilo relativně volný pohyb po lágru. Zde se znovu setkala se svým vzorem Františkou Plamínkovou, v červnu 1942 popravenou na Kobyliské střelnici. Z Malé pevnosti v Terezíně byla Horáková v červnu 1944 převezena do Lipska a poté do Drážďan. Soud v Drážďanech, kdy se sama hájila v němčině, jí v říjnu 1944 vyměřil 8 roků káznice. Odpykávala si je v ženské věznici v Aichachu u Mnichova (v Horním Bavorsku blízko Dachau), kde ji v dubnu 1945 osvobodila americká armáda.VELKOVÁ, Lucie. Osud rodiny Jiřího Bauma a její odbojová činnost za Protektorátu. Ústí nad Labem, 2013. diplomová práce (Mgr.). Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Filozofická fakulta Poválečné období thumb|8. března 1946 byl Miladě Horákové udělen Československý válečný kříž 1939 Po osvobození v květnu 1945 se vrátila do Prahy, kde se po několika dnech setkala s manželem, který se rovněž vrátil z vězení. Milada Horáková se po audienci u prezidenta Beneše, kterou absolvovala s delegací Rady československých žen, zapojila do politického života. Obnovila své členství v ČSNS a přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění.
V roce 1946 kandidovala za ČSNS v Zemi české a byla zvolena do Ústavodárného Národního shromáždění, byla členkou zahraničního a ústavněprávního výboru. V této době byla kritická vůči činnosti poválečných lidových soudů, práci v oblasti sociálních otázek, hospodářství a zahraniční politiky (odmítnutí Marshallova plánu) a brzy rozpoznala servilní poslušnost československých komunistů vůči Moskvě. Kvůli tomu byla monitorována StB, která byla již od konce války ovládána právě komunisty.
V červnu 1945 se ujala vedení nově založeného spolku – Rada československých žen (RČŽ). Řádnou předsedkyní se stala až po spolkových volbách v roce 1946 a 1947. Cílem Horákové bylo z RČŽ vybudovat celostátní ženskou organizaci, masovou, s místními, okresními a krajskými sekretariáty a pražským ústředím. Tím se RČŽ zásadně lišila od předválečné ŽNR. Svou organizační strukturou vytvořila naopak vzor pro vznik budoucího Československého svazu žen. Od předválečné ŽNR se odlišovala i tím, že do místopředsednických funkcí dosazovala vůdkyně čtyř povolených politických stran, zatímco ŽNR se politickou příslušností členek nezabývala. Ustavení a organizace práce v RČŽ probíhala pod silným vlivem komunistky Anežky Hodinové-Spurné, místopředsedkyně Národního shromáždění.
Časopisem RČŽ byl týdeník Rada žen (1945–1946), potom Vlasta (od 1947), která jako nejprodávanější periodikum pro ženy vychází dodnes.
Byla též místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a místopředsedkyní Svazu přátel SSSR. Jako členka výkonného výboru Mezinárodní demokratické federace žen (MDFŽ), kde reprezentovala Národní frontu žen (NFŽ), v jejímž rámci působila i RČŽ, se zúčastnila zasedání této organizace v Paříži (1945 a 1946), Moskvě (1946), Praze (1947) a Stockholmu (1947). MDFŽ, vedená sovětskými a francouzskými komunistkami, se pod rouškou boje proti zbytkům fašismu a za trvalý mír snažila skrze světové ženské hnutí získat jednotlivé státy k levicové orientaci.
V RČŽ dne 25. února 1948, kdy se rozhodovalo o vstupu této organizace do Ústředního akčního výboru NF, se Milada Horáková zdržela hlasování.Záznam o schůzi výboru Rady žen dne 25. února 1948, Národní archiv Praha, fond Julie Prokopová Většina přítomných zvedla ruku ve prospěch vstupu do akčního výboru NF. Druhého dne byla předsedkyně Horáková z RČŽ vyloučena, vedení převzala dosavadní místopředsedkyně - Anežka Hodinová-Spurná.
Vládní krize a komunistický převrat V období vládní krize se snažila o svolání schůze parlamentu, což se jí nepodařilo. Na stranické schůzi ČSNS dne 24. února 1948 odhalila Aloise Neumana jako skrytého komunistu, Neuman ze schůze utekl, a tak nemohl být ještě ten den vyloučen, jak bylo navrženo, a druhý den vstoupil do obrozené Gottwaldovy vlády jako ministr za ČSNS." Milada Horáková přesto chtěla jako poslankyně vyjádřit důvěru nové vládní garnituře, avšak to jí nebylo umožněno:
"Po ustanovení Akčního výboru parlamentní Národní fronty 25. února 1948 nebyla vybrána mezi poslance, kteří měli deklarovat svou podporu obnovené Národní frontě a nové vládě Klementa Gottwalda, a očekával se její přechod do opozice. Na protest proti tomuto postupu 10. března 1948 rezignovala na poslanecký mandát." Demisi podala na první poúnorové schůzi parlamentu. Shodou okolností to bylo v den smrti Jana Masaryka.
Nastoupila opět na pražský magistrát, tentokrát jako sociální referentka Ústředního národního výboru. Přestože měla možnost opustit Československo, svůj odchod z vlasti oddalovala a byla stále politicky aktivní. V květnu 1948 založila s bývalým poslancem Josefem Nestávalem neformální skupinu kolem ČSNS, která udržovala kontakty s exilovými politiky Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou. Podporovala lidi usilující o emigraci. Pomalu tak vznikal třetí protikomunistický odboj, ač svou činností se nikdy nedostal na hranu nebo dokonce za hranu tehdejších zákonů.