náhled|upright 1.5|Slet čarodějnic s ďáblem na trůnu Kronika Johanna Jakoba Wicka (16. století)
Čarodějnický sabat, čarodějný sabat, černý sabat a podobně, případně v příslušném kontextu krátce jen sabat, je podle legendy noční shromáždění čarodějnic, často spojované s démonickými rituály.
Dříve byl antisemitsky připodobňován k židovskému šabatu, se kterým však obsahově nesouvisí a není ani součástí žádného jiného doloženého kultu. Popisy sabatu pocházejí téměř výhradně od duchovních, soudců a právníků, kteří se těchto shromáždění sami neúčastnili. Moderní historiografie jejich věrohodnost zpochybňuje. Norman Cohn poukázal na roli očekávání vyšetřovatelů, nátlaku a mučení. Spíše jde tedy o soubor představ a pověr, jejichž původ sahá k několika pohanským náboženstvím, které se v raném novověku ustálily v tehdejší démonologické literatuře. Později se sabat stal fantastickým motivem v umění.
Definice Záměny náhled|vpravo|150px|Němečtí Židé ve středověku povinně nosili židovský klobouk (Judenhut), který připomíná špičaté klobouky, s jakými se vyobrazují čarodějnice
Výrazy „sabat čarodějnic“ nebo „démonický sabat“ označují legendu a neměly by se zaměňovat se slovem šabat (v judaismu) ani se „sabbatem“ (v křesťanství), tj. tradičně chápaným sedmým dnem týdne jako časem modlitby a odpočinku.
Sabat (čarodějnic) také není totožný s pojmem černá mše. Ta byla v pramenech zmiňována až později, i když někdy chápána jako součást čarodějnického sabatu; šlo o parodický rituál na motivy křesťanské mše, pojímaný jako mystický a svatokrádežný akt.
Etymologie Slovo sabat pochází z hebrejského šabát, odvozeného od slovesa šábat ve významu „zastavit se, odpočinout si“ (srov. Gn 2,2–3). Přes řecké sábbaton přešlo do latiny jako sabbatum.
Podle historika Pierra-Françoise Fourniera je podoba sabat doložena skrze odvozeninu sabateis v básni La Vengeance Raguidel, patrně z počátku 13. století, ve významu „velký povyk“; vztahuje se k setkáním heretiků označovaných jako ensavatés/ensabatés, tj. valdenských, v době, kdy představa nočního obřadu čarodějů ještě neexistovala.
Teprve od roku 1438 se začíná „čarodějům“ vytýkat, že se v noci scházejí a páchají nejrůznější zločiny, až po „mši naruby“. Výraz se dále sémanticky posouvá a označuje obřady různých sekt či náboženství vnímaných jako cizí katolicismu, například tzv. vauderies (srov. vauderie d'Arras 1459–1461) i synagogu v souvislosti s judaismem.
V rámci tohoto posunu se podoba sabat ve francouzském jazykovém prostoru objevuje nejprve roku 1453, poté sabbat roku 1475, a dále se užívá v této podobě, a to výhradně s odkazem na židovský šabbát, přičemž si nese význam „povyk, nepořádek“. Etymologické kolísání tedy spočívá buď v původu valdenském (a teprve následném napojení na judaismus), nebo v původu dvojím: valdenském ve 13. století a „židovském“ v 15. století.
náhled|Sabat čarodějnic, H. Baldung Grien (1508–1510), s atributy připisovanými tehdy také Židům.
Ve středověku některé křesťanské texty démonologie označují „sabat čarodějnic“ dokonce jako „synagoga čarodějnic“ nebo „synagoga ďábla“ (případně obráceně) s odkazem na biblický výraz „synagoga Satana“ (Zj 2,9; 3,9). Důvodem byla zřejmě jednak slovní analogie (židovský šabbát vs. „sabat“ čarodějnic), jednak skutečnost, že židovské obřady a zvyklosti byly tehdy vnímány jako „kvintesence perverze“ v kontextu dobového antijudaismu; Židé a čarodějnice navíc v ikonografii i středověké literatuře často sdíleli podobné atributy, například špičaté klobouky.
V tomto smyslu jde o přenesené, rozšířené, zneužívající a zlovolné užití slova šabat (týdenního svátku Židů), které katoličtí autoři na základě antisemitské analogie použili pro označení a znevážení jim cizí a pohrdané „podivné slavnosti“ či „shromáždění“.
Navrženy byly i jiné etymologie. Někteří badatelé vyvozují sabat od Sabazia (Σαϐάζιος), thrácko-řeckého boha vína a piva, jiní z sabae („koza“). Další, například lingvistka a antropoložka Margaret Murrayová, odvozují slovo od slovesa esbattre („dovádět, rozptylovat se“), jehož kořen (esbat: rána, rozruch, zábava) je společný románským jazykům.
Historie Vznik mýtu náhled|Sabat čarodějnic, secesní rytina (1909).
Podle interpretace historika Carla Ginzburga se na utváření představy sabatu postupně podílela řada mytických a folklórních prvků, například tradice benandanti ve Furlansku či kresniků v Dalmácii, které se v průběhu staletí propojovaly a vytvářely souhrnný obraz čarodějnického sabatu. Některé motivy bývají dávány do souvislosti s keltským kulturním substrátem, lidovými představami o říši mrtvých i s učenou literaturou a extatickými kulty; paralely lze nalézt jak u Prokopia z Kaisareie v díle o gótských válkách, tak v artušovské látce.
V římské antice byla podle historika Jeana-Michela Sallmanna známa bytost zvaná strix, krutý noční tvor, který měl požírat děti a vysávat životní sílu dospělých.
Roku 906 uvádí Réginon z Prümu ve sbírce instrukcí pro biskupy známé jako Canon Episcopi přehled pověr, které je třeba vymýtit. Zmiňuje ženy, jež se měly v noci vydávat na jízdu se Satanem a bohyní Dianou. O století později se k podobným představám vrací Burchard z Wormsu ve svém Decretum, kde píše o ženách, které tvrdily, že byly nuceny účastnit se nočních průvodů démonů, požírat pokřtěné lidi či bojovat v oblacích. Pro tyto autory však šlo stále o klam a iluzi, nikoli o reálné činy; za skutečné zločiny jsou tyto představy považovány až od 15. století.
Představy o čarodějnictví nesou podle některých badatelů stopy extatických kultů vycházejících z keltského folklóru. V raném středověku byla noční shromáždění někdy označována jako bonesozes („dobré věci“) nebo italsky bensozia; dominikán Štěpán z Bourbonu je ve 13. století popisuje jako bone res, při nichž se účastníci připojují k Dianě.
Po zmínkách o „valdenských praktikách“ používá v polovině 15. století španělská inkvizice výraz „sabat“, například u františkána Alfonse de Espina v díle Fortalitium fidei (1459), a to na základě homonymie se slovem šabat a v kontextu antijudaismu.
náhled|Martin Le Franc, Le Champion des dames (15. století)
Stereotyp sabatu čarodějnic se formuje přibližně v letech 1400–1430 v oblasti Alp, zejména ve Valais a v diecézích Sionu a Lausanne. Sallmann shrnuje typický obraz sabatu následovně: čarodějnice a čarodějové si potírají tělo mastí z obětovaných dětí, létají na zvířatech či košťatech na odlehlé místo, kde se účastní obřadu vedeného ďáblem v podobě kozla, uctívají jej a líbají mu řiť (osculum infame), zříkají se křesťanské víry, znesvěcují křesťanské symboly a obřad vrcholí orgií s démony (sukuby a inkuby) a hostinou, při níž jsou pojídány rituálně zabité děti.
Vznik představy sabatu souvisí s krizí evropské společnosti 14. století a s vlnami pronásledování namířenými proti marginalizovaným skupinám, jako byli malomocní, Židé a heretici (zejména valdenští). Dlouhodobá inkviziční činnost napomohla propojení honu na heretiky s pronásledováním údajných čarodějnických sekt.
Démonologická teoretizace a pronásledování inkvizicí Dne 4. září 1409 vydal papež Alexandr V. bulu adresovanou františkánovi a generálnímu inkvizitorovi Poncovi Fougeyronovi, v níž odsuzoval šíření nových sekt a zakázaných obřadů, praktikování věštění a magie. Týkalo se to oblasti od ženevské diecéze po Avignon a Dauphiné.
Mezi lety 1435–1437 vzniká Formicarius dominikána Johanna Nidera, opírající se o informace soudce Petera von Greyerz a inkvizitora z Évian-les-Bains. Dílo zdůrazňuje šíření škodlivé magie a načrtává obraz čarodějnické sekty.
K formování mýtu sabatu přispěla i kázání Bernardina Sienského v severní Itálii. Odsuzoval praktiky spojované s čarodějnictvím, zejména výrobu mastí z rostlin a lidského tuku pro noční obřady s ďáblem. Sám však zůstával věrný pojetí Canon Episcopi a považoval tyto jevy spíše za iluze, na rozdíl od části lidové populace.
Jedny z prvních doložených honů na čarodějnice proběhly v kantonu Valais na konci 20. let a počátku 30. let 15. století.
Za první pokus o teoretické uchopení sabatu a letu čarodějnic bývá považován anonymní spis Errores Gazariorum z let 1430–1440.
Skepticismus a ústup víry v sabat Roku 1489 se Ulrich Molitor v díle De lamiis et pythonicis mulieribus vyslovil pro částečně iluzorní povahu čarodějnických zločinů; existenci sabatu zcela nepopíral, zpochybňoval však nadpřirozené prvky, například létání. Lékař Johann Weyer ve spise De praestigiis daemonorum (1563) tvrdil, že ďábel působí skrze sny, tělesné šťávy a představivost a vyvolává fantazie o čarodějnictví. Jeho názory byly často považovány za menšinové a radikální, částečně však navazovaly na Molitora i na myšlení Tomáše Akvinského.
Michel de Montaigne v eseji „Des Boiteux“ naznačuje, že čarodějnictví může souviset s melancholií, a doporučuje tyto ženy léčit čemeřicí, tradičně považovanou za prostředek proti duševním chorobám. Vědci začali fantastické představy o čarodějnickém sabatu spojovat také s působením drog; v roce 1545 tak prý lotrinský lékař Andres de Laguna získal mast, zabavenou při čarodějnickém procesu, a vyzkoušel ji na ženě, která na tři dny upadla do bezvědomí a měla vidění letu a sexuálních orgií.
Od poloviny 17. století pronásledování čarodějnic ustupuje a motivy spojované se sabatem, například téma „divokého honu“ či armády mrtvých, začínají být vykládány s historickým odstupem.
Podoba sabatu Místo Podle tradice a folkloru se sabat odehrává v přírodě: na mýtině, v pustině, na křižovatce, u pramene, na vrcholcích kopců, u balvanů či pravěkých památek, například dolmenů, případně u starých stromů.
Démonologové jako Henry Boguet nebo Pierre de Lancre na počátku 17. století popisují kruhové tance, při nichž se účastníci obracejí zády do středu kruhu.
Čas Sabat neměl nutně probíhat v sobotu; často byl spojován s předvečery křesťanských svátků. Ve starších představách se uvádí noc ze čtvrtka na pátek. Významná byla data blízká slunovratům a rovnodennostem, například 2. únor, 1. květen (Valpuržina noc) nebo 1. listopad.
Někteří démonologové, například Jean Bodin, považovali za příhodný čas noc z pondělí na úterý, „saturnskou“ podle středověké astrologie.
Tanec Tanec patří k nejčastěji zmiňovaným prvkům sabatu. Prameny hovoří o „nových“, „nemravných“ či „ďábelských“ tancích, jako byla volta, sarabanda či další dobové tance, které démonologové hodnotili jako výstřední a nebezpečné.
Někteří autoři vykládají sabat jako formu lidové zábavy zbavené náboženských omezení, která mohla přecházet do sexuálních či náboženských transgresí.
Sexualita Démonologická literatura významně přispěla k obrazu čarodějnic jako bytostí s nespoutanou sexualitou. Sabat je v těchto představách líčen jako prostor pro orgie a porušování sexuálních norem (incest, sodomie, bestialita). Symbolika ďábla v podobě kozla bývá vykládána i v sexuálním významu.
Historiografie Od konce 60. let 20. století se téma čarodějnictví dostává do popředí historického výzkumu, mimo jiné vlivem zájmu o marginální skupiny a rozvoje feministických studií. Starší výzkum se soustředil spíše na pronásledovatele než na pronásledované.
Margaret Murrayová roku 1921 vyslovila tezi, že sabat byl centrálním obřadem předkřesťanského kultu plodnosti. Tato interpretace byla pozdější historiografií odmítnuta, přesto však upozornila na symbolický rozměr výpovědí z čarodějnických procesů.
Carlo Ginzburg zdůraznil, že i když výpovědi z procesů nelze chápat doslovně, mohou odrážet starší folklórní vrstvy a kulturní modely, které byly inkvizičním diskursem překryty.
Sabat v umění a literatuře Motiv sabatu inspiroval řadu umělců. Francisco de Goya mu věnoval několik maleb a grafik, v nichž se objevují proměny zvířat, létání či natírání mastmi. V romantismu se sabat stal oblíbeným tématem literatury; zpracovali jej například Charles Nodier nebo Victor Hugo. Později se sabat stal inspirací především pro metalovou hudbu, např. pro skupinu Black Sabbath (doslova Černý sabat).
Reference
Literatura