Korýši (Crustacea) jsou podkmen členovců. Co do tělního plánu se jedná o extrémně rozmanitou skupinu, kterou je velmi obtížné vymezit. Mezi korýši se objevují jak jejich „typické“, všeobecně známé formy s karapaxem, jako jsou krevety, humři či krabi, tak například planktonní klanonožci, miniaturizovaní rakovčíci nebo rozličné formy parazitů, včetně červovitých jazyčnatek (dlouho považovaných za samostatný kmen) nebo kořenohlavců (jejichž dospělé parazitické stádium připomíná spíše podhoubí).
Jakožto znaky typické pro korýše bývá uváděno tělo tvořené hlavou, hrudí a zadečkem, hlava s pěti články nesoucími párové přívěsky (dva páry tykadel, jeden pár kusadel a dva páry čelistí), větvené končetiny zajišťující často i funkci žaber a vývoj založený na larválních či juvenilních stádiích, který často zahajuje larva typu nauplius (ta je planktonní, má většinou oválný tvar těla, pouze tři první páry přívěsků a jednoduché oko). Teprve genetické analýzy ukázaly, že původní korýši jsou nepřirozeným neboli parafyletickým taxonem: odvozují se v rámci nich šestinozí (Hexapoda), a tedy i veškerý hmyz, jenž je evolučně pouze specializovanou skupinou suchozemských korýšů. Pro přirozenou skupinu korýšů a šestinohých se používá jméno Pancrustacea nebo Tetraconata, sdíleným odvozeným znakem celé této skupiny je pouze stavba složených očí.
Při vyloučení šestinohých zahrnovali korýši na začátku 20. let 21. století přes 70–90 tisíc druhů, nejpočetnější skupinou přičemž byli rakovci s více než 40 tisíci druhy. Celková druhová diverzita je však jistě podhodnocená. Korýši osídlili všechna mořská, brakická i sladkovodní prostředí (včetně podzemních vod, kde žije i sesterská skupina šestinohých: veslonožci) a patří mezi klíčové zástupce zdejších živočišných společenstev, kdy tvoří mj. dominantní součást zooplanktonu. V průběhu evoluce se několikrát vydali i na souš, nejúspěšnější suchozemskou skupinou (kromě šestinohých) se přitom ukázali být stejnonožci. Většina korýšů je víceméně všežravá, ačkoli potravní návyky jsou rozmanité, od filtrace vody u svijonožců či většiny lupenonožců po aktivní lov u ústonožců. Bohaté jsou také rozmnožovací strategie, platí však, že korýši mívají oddělená pohlaví a velmi často praktikují rodičovskou péči.
Systematika a fylogeneze Nejstarší záznamy o korýších pocházejí již z antických dob, například Aristotelés pro mořské živočichy bez červené krve a s měkkou schránkou používal jména malakóstraka. V rámci evropské novověké vědy byli korýši často sdružováni spolu s „hmyzem“, ovšem je třeba upozornit, že až do 19. století představoval hmyz spíše sběrnou skupinu pro různé zástupce členovců. Tento přístup zastával i Carl Linné ve svém přelomovém 10. vydání díla Systema naturae z roku 1758, které zakládá zoologickou nomenklaturu. Za popisnou autoritu samostatného taxonu Crustacea je považován teprve dánský zoolog Morten Thrane Brünnich ve své práci z roku 1772. Později jej následovali například Thomas Pennant (1777), Georges Cuvier (1799–1800) anebo Jean-Baptiste Lamarck (1801).
Řada vyšších taxonů, které využívají i moderní taxonomické systémy, má svůj původ v 19. století; například za popisnou autoritu rakovců (Malacostraca) je pokládán již francouzský přírodovědec Pierre André Latreille, jenž je popsal roku 1802. Z nejpozději popsaných vyšších taxonů korýšů lze jmenovat třídu rakovčíků (Mystacocarida) z roku 1943, volnohlavců (Cephalocarida) z roku 1955, veslonožců (Remipedia) z roku 1981 a tantulovek (Tantulocarida) z roku 1983. Příbuzenské vztahy odhalené moderními fylogenetickými metodami se nicméně od starších systémů liší do takové míry, že téměř všechny klasifikace korýšů předcházející roku 1989 mají pouze historickou hodnotu. Z mnoha zavržených taxonů lze jmenovat dva. Prvním je taxon Entomostraca, jenž zahrnoval „nižší korýše“. Fakticky šlo o negativně definovanou sběrnou skupinu pro korýše nepatřící mezi rakovce, u zástupců Entomostraca tak nebylo možno stanovit ani žádné sdílené odvozené znaky. To třídu Maxillopoda měly definovat některé znaky založené na členění těla a specializaci tělních přívěsků, ale tento koncept byl pro spoustu výjimek prakticky nepoužitelný. Skupinu popsal německý přírodovědec Friedrich Dahl roku 1956 původně pro rakovčíky, klanonožce (Copepoda), kapřivce (Branchiura) a svijonožce (Cirripedia). Přibyli sem ale i další korýši, víceméně přisedlí a parazitičtí, včetně lasturnatek (Ostracoda) a jazyčnatek (Pentastomida). Systematika jazyčnatek byla dlouhou dobu otazníkem: ačkoli jejich první druh popsal již Josef Aloys Frölich roku 1789, zařazení jazyčnatek do systému se ukázalo být problematické. V průběhu historie se tak ocitly mezi rozličnými skupinami bezobratlých (kroužkovci, ploštěnci, vrtejši aj.), po druhé světové válce byly dokonce povýšeny na úroveň samostatného kmene (a podle jedné hypotézy mělo jít o jakési „předčlenovce“). Na základě stavby spermií i raných molekulárně-fylogenetických analýz se však ještě do konce 20. století ukázala blízká příbuznost s kapřivci a začlenění jazyčnatek mezi korýše je až na výjimky všeobecně uznávané. Třída Maxillopoda rozvoj molekulární fylogenetiky nepřežila a byla opuštěna jako neplnící požadavek na monofylii.
Zásadním a nyní konsensuálním zjištěním bylo, že korýši sami nepředstavují monofyletický taxon, ale že se v rámci nich odvozují šestinozí (Hexapoda). Veškerý hmyz tak z fylogenetického hlediska představuje specializovanou skupinu suchozemských korýšů, což přispělo k vyvrácení dlouho předpokládané hypotézy příbuzenských vztahů, podle níž měli být šestinozí sesterskou skupinou stonožkovců (Myriapoda) ve společném taxonu vzdušnicovců (Atelocerata nebo Tracheata). Čeští přírodovědci Jan Zrzavý a Pavel Štys pro skupinu korýšů a šestinohých roku 1997 zavedli jméno Pancrustacea, byť parafyletická povaha korýšů zůstávala v tuto dobu ještě nejistá. Alternativním názvem pro tento klad je Tetraconata, autorem tohoto pojmenování je Dohle (2001). Obě práce dospěly ke stejnému závěru nezávisle na sobě pomocí různých metod, i na základě pravidla priority však pojmenování Pancrustacea jednoznačně převládá. Někteří autoři se navzdory tomu přiklánějí užívat spíše jméno Tetraconata, které odkazuje na anatomický sdílený odvozený znak korýšů a šestinohých, a sice přítomnost čtyř buněk tzv. krystalového jehlanu ve složených očích. Zbytek tohoto článku však šestinohé víceméně opomíjí a popisuje korýše v jejich „tradiční“ podobě.
Na základě zdroje lze konsensuální dělení korýšů shrnout takto. Základní rozkol člení Pancrustacea na klady Oligostraca a Altocrustacea. Oligostraca zahrnují čtyři třídy původních Maxillopoda: lasturnatky, rakovčíky, kapřivce a jazyčnatky. Je však dlouhodobě diskutováno, zda samy lasturnatky představují monofyletický taxon. Altocrustacea bývají děleni na další dvě skupiny, Multicrustacea a Allotriocarida. Multicrustacea zahrnují rakovce, třídu přisedlých a parazitických korýšů Thecostraca včetně svijonožců (neboli další zástupce původních Maxillopoda) a původně i klanonožce (Copepoda), kteří se však v rámci Multicrustacea odvozovat nemusí. Malacostraca i Thecostraca představují dobře definované monofyletické skupiny (i morfologicky, například Thecostraca sdílejí tzv. cypridovou larvu a chemosenzorický mřížkový orgán) a pokud společně utvářejí jeden klad, ten se označuje jménem Communostraca (a naopak taxon Thecostraca+Copepoda se označuje jako Hexanauplia). Rakovci jsou druhově vůbec nejpočetnější třídou korýšů (s výjimkou hmyzu), přičemž na jejich bázi stojí dvojchlopňovci (Leptostraca). Ti mají jako jediní rakovci lupenité končetiny a sedm zadečkových článků, zatímco ostatní rakovci lupenité končetiny nemají a zadečkových článků mají šest. Pro rakovce bez dvojchlopňovců se může užívat například jméno Eumalacostraca.
Poslední hlavní klad korýšů, Allotriocarida, představuje sesterskou skupinu vůči Multicrustacea a zahrnuje mj. korýše s lupenitými končetinami a také šestinohé včetně hmyzu. Patří sem konkrétně lupenonožci (Branchiopoda), volnohlavci, veslonožci a šestinozí. Topologii stromu ale komplikují již zmínění klanonožci, již by se podle studií z let 2023–2024 měli odvozovat buď přímo v rámci Allotriocarida, anebo jako sesterská skupina Allotriocarida. V obou případech by samozřejmě taxon Multicrustacea v původní podobě neplnil požadavek na monofylii. Šestinozí zřejmě představují sesterskou skupinu vůči veslonožcům, společný klad se označuje jako Labiocarida. Klad Labiocarida formálně pojmenovali Schwentner s kolegy roku 2017 a podporují jej i morfologické znaky, konkrétně přítomnost spodního pysku neboli labia, dále neuroanatomie nebo sdílená přítomnost hemocyaninu. Na základě alternativních hypotéz byli šestinozí pokládáni za sesterskou skupinu vůči volnohlavcům a veslonožcům (tedy vůči skupině pojmenované Xenocarida, spolu by pak utvářeli klad zvaný Miracrustacea), anebo vůči lupenonožcům. Výše uvedená studie z roku 2017 poslední hypotézu vyvrátila a hypotézu Miracrustacea pak identifikovala spíše jako metodický artefakt. Hypotézu Labiocarida následně podpořili i další autoři. Závěrem budiž zmíněno, že právě analýzami založenými čistě na morfologii byli veslonožci někdy pokládáni za nejprimitivnější žijící korýše, zatímco ve skutečnosti jsou blízce příbuzní jejich druhově nejúspěšnější skupině.
Bezesporné je postavení Pancrustacea v rámci ostatních členovců (Arthropoda). Od 10. let 21. století se ustálila hypotéza Mandibulata, podle níž Pancrustacea vytvářejí společný klad se stonožkovci (Myriapoda) a sdíleným odvozeným znakem těchto dvou linií je přetvoření třetích hlavových přívěsků do podoby kusadel neboli mandibul. Sesterskou skupinou vůči Mandibulata jsou klepítkatci (Chelicerata). Podle již vytlačené alternativní hypotézy měli být stonožkovci blíže příbuzní právě klepítkatcům a spolu utvářet klad Myriochelata (syn. Paradoxopoda). Kladogram shrnující předpokládanou fylogenezi korýšů podle zdroje
Následující přehledná klasifikace žijících taxonů korýšů (bez Hexapoda) vychází ze zdroje , přičemž je doplněna mj. o popisné autority podle zdroje . Druzí jmenovaní autoři volí místy odlišné taxonomické kategorie a také např. ještě respektují hypotézu Xenocarida.
podkmen korýši (Crustacea) Brünnich, 1772 paraf. nadtřída Oligostraca Zrzavý, Hypša & Vlášková, 1998 třída lasturnatky (Ostracoda) Latreille, 1802 podtřída Myodocopa Sars, 1866 podtřída Podocopa Sars, 1866 třída rakovčíci (Mystacocarida) Pennak & Zinn, 1943 třída kapřivci (Branchiura) Thorell, 1864 třída jazyčnatky (Pentastomida) Diesing, 1836 [= Argulida Yamaguti, 1963] nadtřída Altocrustacea (-) Multicrustacea Regier et al., 2010 třída rakovci (Malacostraca) Laterille, 1806 podtřída Phyllocarida Packard, 1879 – jediným žijícím řádem dvojchlopňovci (Leptostraca) Claus, 1880 podtřída Hoplocarida Calman, 1904 – jediným žijícím řádem ústonožci (Stomatopoda) Latreille, 1816 podtřída Eumalacostraca Grobben, 1892 – zahrnuje mj. desetinožce (Decapoda) Latreille, 1802 včetně raků, krabů, krevet aj.; krunýřovky (Euphausiacea) Dana, 1852; váčkovníky (Peracarida) Calman, 1904 včetně stejnonožců (Isopoda) Latreille, 1817, různonožců (Amphipoda) Latreille, 1816 aj. třída klanonožci (Copepoda) Milne Edwards, 1849 podtřída Progymnoplea Lang, 1948 podtřída Neocopepoda Huys & Boxshall, 1991 třída Thecostraca Gruvel, 1905 podtřída ypsilonovky (Facetotecta) Grygier, 1984 podtřída kapsovci (Ascothoracida) Lacaze-Duthiers, 1880 podtřída svijonožci (Cirripedia) Burmeister, 1834 třída tantulovky (Tantulocarida) Boxshall and Lincoln, 1983 (-) Allotriocarida Oakley et al., 2013 třída volnohlavci (Cephalocarida) Sanders, 1955 třída lupenonožci (Branchiopoda) Latreille, 1817 podtřída žábronožky (Anostraca) Sars, 1867 podtřída Phyllopoda Preuss, 1951 – zahrnuje listonožky (Notostraca) Sars, 1867 a Diplostraca Gerstaecker, 1866 včetně perlooček (Cladocera) Latreille, 1829 třída veslonožci (Remipedia) Yager, 1981
Anatomie a fyziologie